Většina z toho, co publikuji bez zprostředkovatele, je opatřena licencí Creative Commons typu BY-NC-ND. Smíte to přetiskovat, jak se vám zlíbí, smíte výňatky použít ve svých vlastních výtvorech. Musíte vždy uvést, že autorem jsem já a nesmíte to využít komerčně (bez mého souhlasu; kdykoli přijdete na to, jak se na něčem, co posílám do světa, dají vydělat peníze, určitě se mi ozvěte a domluvíme se). Když tyhle podmínky zachováte, není vaší povinností mi o svých záměrech říkat, souhlas máte udělen předem.
Když je vydavatelem někdo jiný než já, typicky u článku napsaného pro noviny, pak tohle neplatí. Takový text smíte bez omezení linkovat a citovat v rozumném rozsahu. (Nevím, co ještě je rozumný rozsah, vím, že celý text není rozumný rozsah.) Chcete-li víc, musíte se zeptat vydavatele. Můžete se samozřejmě zeptat i mě, ale můj názor není rozhodující. Na takové žádosti stereotypně odpovídám „Já proti tomu, že si otisknete celý můj článek, nic nemám, ale než to uděláte, musíte požádat vydavatele o souhlas. Obraťte se na ...“. Tím to pouštím z hlavy, dál to není moje starost.
Myslím, že kolem záležitosti s Pirátskými novinami udělali kluci z Lupy zbytečně velký rámus, ale pravdu mají. Zákonná práva vydavatele jsou jasná: na text mají práva Lidovky a na fotku Internet Info. Mně osobně to převzetí ani trochu nevadí, ale postoje a požadavky svých vydavatelů vždy respektuji.
Hlavní na tom ale je, že se stačilo zeptat. V Lidovkách i Internet Infu by, myslím, s použitím textu a fotky skoro určitě souhlasili. Potřebné kontakty lze snadno dohledat nebo jsem je mohl zprostředkovat já. Má mailová adresa je od hlavní stránky Google Search vzdálena jeden klik. Příště se prostě ozvěte a bude to mnohem příjemnější pro všechny. Jestli si piráti myslí, že kvůli žádosti o souhlas by byli jaksi méně piráty, pak je mohu ubezpečit, že ne.
Zobrazují se příspěvky se štítkempolemika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempolemika. Zobrazit všechny příspěvky
3. února 2012
19. října 2011
K tomu sociálnímu státu
iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.
To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.
1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?
Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.
Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.
Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.
2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.
3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.
4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.
Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.
Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.
Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.
Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.
To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.
1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?
Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.
Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.
Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.
2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.
3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.
4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.
Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.
Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.
Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.
Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.
6. března 2010
Sepsáno a publikováno tento týden + OSVČ/Dušek story
Pro Hospodářky druhý díl obecně známých řečí o historii výpočetní techniky: jak Babbage nepostavil a Ada programovala. Pro E15 reminiscenci na olympiádu a že sport bolí a že většina těch, kdo o něm/do něj kecají, o tom nemá páru. V mnohých článcích moralizuju a ne a ne se to odnaučit. Třeba je to kompenzace čert ví za co. Moralizují velmi často ti, kdo sami žijí v rozporu s hlásanými zásadami: Vaculík třeba, a toho zrovna čtu tak rád. - Měl jsem být farářem.
Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. - Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.
Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. - Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.
7. září 2009
A, protože B, nebo naopak?
(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
29. června 2009
Nechte Stworu plácat, co chce
Muž případného jména Stwora je trestně stíhán za článek zveřejněný na svém webu. Řečený článek zpochybňuje některá široce uznávaná fakta o nedávných evropských dějinách a je dosti nechutně napsán (nevybočuje ale z běžných tradic a nápadů revizionismu), Stwora není jeho autorem. Stworův web je již léta dobře znám jako poměrně praštěná, často paranoidní a občas zajímavá sbírka okrajových názorů, kuriozit, nesmyslů, tu a tam i rozumných projevů intelektuálního disentu. Zpochybnění holocaustu se v takovém kontextu dřív či později objevit prostě musí, stejně jako v diskusi levičáků dřív či později někdo obviní pravici či prostě státní moc z fašismu - to je zákonité v době, kdy slova vyčichla a žádná provokace není dost velká.
Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.
Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.
Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.
Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.
8. dubna 2009
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý
Jak pravil klasik. Aby taky ne, když tam peníze padají z nebe.
Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.
Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.
Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.
Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.
Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.
Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.
Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.
Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.
3. března 2009
Jeden bit nestačí - dodatek
Hele, toho pana Denta jsi moc nepotěšil.
To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.
Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.
Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!
Uklidni se, chlape.
Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.
Jak?
On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...
...za klobouk.
Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.
Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?
Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.
Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.
Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?
To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.
Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.
Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!
Uklidni se, chlape.
Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.
Jak?
On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...
...za klobouk.
Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.
Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?
Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.
Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.
Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?
3. února 2009
Spodina znovu na scéně
V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...
9. ledna 2009
Dentův dotazník a Naostro!
Jiří Brossmann to napsal tak stručně, že citovat je třeba větší část jeho textu:
Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.
Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.
Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali - fotografie našich penisů!Tomuto lákavému návrhu sice nevyhovím, ale ano, ano, na ten dotazník mám od začátku dva silně protichůdné názory a jeden z nich se víceméně kryje s Brossmannovým, i když bych to nedovedl formulovat takhle pěkně do černého. Ten druhý názor... nu, na jeho základě jsem ten dotazník vyplnil.
Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.
Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.
7. ledna 2009
Kompas (dle Arthura Denta)
Známý Misantrop jménem Arthur Dent sdělil včera urbi et orbi, že "jsou určité otázky, na které jsou v současné době jen černobílé odpovědi." Nevím, zda na takto postavenou otázku je možná černobílá odpověď, ale v zájmu hry budu předstírat, že ano, a že je kladná. Umožní mi to okopírovat Arthurův dotazník a vložit do něj své odpovědi. Třeba se to rozmůže, názory mnoha lidí v této vynucené zkratce by mě opravdu zajímaly. Zde je tedy moje doznání:
Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...
Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)
Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)
Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.
Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).
Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.
NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.
Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.
Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.
30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.
ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.
KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.
ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.
KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.
Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.
Národovci: to tak ještě.
Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.
Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.
(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)
Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.
Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.
Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)
Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)
Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.
Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.
Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.
A co tam bylo ještě - v komentářích?
Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)
Hulán/antiHulán: to není moje válka.
Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.
Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.
Al Kaidá/CIA: Hulán.
Myčka v domácnosti: ano.
Odpad: třídíme.
Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:
Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.
Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?
Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...
Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)
Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)
Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.
Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).
Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.
NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.
Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.
Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.
30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.
ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.
KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.
ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.
KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.
Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.
Národovci: to tak ještě.
Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.
Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.
(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)
Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.
Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.
Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)
Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)
Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.
Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.
Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.
A co tam bylo ještě - v komentářích?
Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)
Hulán/antiHulán: to není moje válka.
Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.
Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.
Al Kaidá/CIA: Hulán.
Myčka v domácnosti: ano.
Odpad: třídíme.
Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:
Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.
Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?
2. května 2008
Only a Pawn in Their Game
Tak koukám, že v Hospodářkách mi teď dlouho nic neotisknou. Michal Klíma vyjel po Erikovi Bestovi - jak to nazvat: nejvhodnější slovo bude nevkusně. A neúčelně. Zkušený mediální manažer má přece lépe než kdo jiný vědět, že přehnanou reakcí na takový komentář si neodpáratelně přišije nálepku potrefené husy. Takový vlastní gól nechápu. - O podstatě věci nic nevím. Nemám ponětí, zda podniky ve větší míře neobnovují předplatné HN. Jestli se to však děje, dovedl bych nabídnout k úvaze jeden či dva důvody, které mi připadají pravděpodobnější než vliv konkurenčního listu.
12. dubna 2007
Poznámky o Apple
Statisticky významný počet případů, kdy mi někdo pořádně vynadal za to, co si myslím, říkám a píšu, se nějak točí kolem značky Apple, případně otázky Apple vs. Microsoft. Více lidí mi už sdělilo, že jsem vůči Apple (a ve prospěch Microsoftu) zaujatý, že jsem v těchto otázkách ignorant, případně že jsem zaujatý ignorant. Co s tím?
Mohl bych se naivně bránit výčtem počítačů obou platforem, které jsem kdy používal, ale tím bych se dostal přesně tam, kam nechci. Ignorant snad jsem - určitě v tom smyslu, že po technické stránce nerozumím ani Windows, ani Macintoshi zdaleka tolik jako mnozí z těch, kdo mě kritizují. Ale jsem zcela nezaujatý ignorant. Spory o to, která platforma je lepší, mě nechávají zcela lhostejným, protože s postupujícím časem je to samozřejmě čím dál tím víc jedno. (Lepší. No jo, ale pro koho a pro co?) Kromě toho pamatuju takových vášní mnoho, třeba Algol versus Fortran, Pascal versus BASIC, Lisp versus cokoli... a koho to dnes zajímá? A kolik času se o tom chytré hlavy hádaly!
Poslední takový spor se točí kolem rozhlasového interview, kde jsem mimo jiné řekl (tématem byla Vista), že hlavní konkurencí Microsoftu je Microsoft sám; že jde o to, kolik uživatelů Win XP přejde na Vistu a kolik ne, případně jak dlouho to bude trvat. Řekl jsem také, že Linux na desktopu, Mac a cokoli jiného jsou menšinové záležitosti, používané jednak pro speciální účely, jednak technickými fandy a nadšenci, kvantitativně proti Windows však mnoho neznamenají; a že si nemyslím, že se tohle v dohledné době změní. To není nic objevného, ale co se taky na téma Vista dá říct objevného?
Pověst u fandů Apple mi to stejně nevylepší, ale pro záznam prohlašuji: Apple je nesmírně důležitá počítačová společnost, samosebou mnohem důležitější inovátor než Microsoft. Apple II v roce 1977 i první Macintosh v roce 1984 představoval průlom. Jenže technologický úspěch se nemusí rovnat úspěchu obchodnímu. Nebudu tady opakovat známé analýzy, proč je obchodní model (IBM) PC úspěšnější a proč Microsoft, Intel a Dell vydělávají na osobních počítačích dlouhodobě víc než jiní; kdybyste náhodou chtěli, mám na to téma přednášku, kde ranou historii osobních počítačů používám jako ilustraci vzniku přirozeného monopolu v IT.
Nadsázka: PC mají (víceméně lhostejné) zákazníky a uživatele, Mac má fandy a nadšence. Komunitu. Mac je (mimo jiné) životní styl, sebeidentifikace, součást osobnosti. Proto, řekl bych, se někteří jeho příznivci tak rázně pustí do každého, kdo se jim nezdá. Berou to osobně. Pro Mac je to velký kompliment, neznám nikoho, kdo by podobně prožíval vztah ke svému Wintel PC... což říkám beze vší ironie. Ale technická a uživatelská přízeň je jedna věc, ekonomická realita druhá. ("Fandím Sunu a Apple, protože nejsou tolik orientované na byznys a na zisk," řekl mi ondy jeden student. Ekonomie, bohužel. Nenašel jsem vhodnou odpověď.) A ještě jeden důležitý bod (abych to s lichocením fandům Apple zas nepřehnal): pokud si myslíte, že marketing Microsoftu vymývá lidem mozek, máte sice pravdu, ale proti Stevu Jobsovi je to vysloveně druhá liga. Legenda a kult Apple, ryze marketingový produkt, je důležitějším a tržně hodnotnějším produktem než iPod a Mac dohromady. O úspěchu firem v dnešní době velmi zásadně rozhoduje, jaké pohádky o sobě dovedou vyprávět. (Pohádkou zde nemám na mysli eufemismus pro lež, ale skutečně to, co se vypráví dětem: poutavý, zapamatovatelný příběh směšující realitu a fikci.)
Zajímavější opravdu je, kam to celé směřuje. Jednu důležitou tendenci představuje masivní firemní podpora open source (IBM, Sun, Novell...), zejména Linuxu. Druhou, kvalitativně pozoruhodnou, kvantitativně (opakuju) zatím ne, je právě Apple. Třetí tendencí je možnost, že do oblasti platforem nějak promluví Google. A čtvrtou, z mého pohledu nejzajímavější - je tam pořád nejvíc peněz a síly, i když už ne tolik co dřív - je inovační potenciál Microsoftu. Pojede už jen setrvačností, jak předpovídá Paul Graham, anebo si za všechny ty miliardy dokáže pořídit něco lepšího než nový způsob ovládání Office? Vtip je pořád v tomtéž: když máte opravdu hodně peněz, můžete paralelně vyvíjet deset věcí, počkat, která z nich půjde na odbyt, těch devět pak dát k ledu a z části výnosů desáté pokrýt ztrátu.
Pak existují další tendence či varianty dalšího vývoje, pátá, šestá... například tenký klient, který v kombinaci s levným a dostupným tlustým (bez)drátem a třeba s tím Google se může zas vrátit na scénu. A tak dále.
Začal jsem Applem, skončil zas u Microsoftu. Zas to schytám. A je mi to fuk. - Měl bych to celé napsat lépe a přehledněji; snad časem.
Mohl bych se naivně bránit výčtem počítačů obou platforem, které jsem kdy používal, ale tím bych se dostal přesně tam, kam nechci. Ignorant snad jsem - určitě v tom smyslu, že po technické stránce nerozumím ani Windows, ani Macintoshi zdaleka tolik jako mnozí z těch, kdo mě kritizují. Ale jsem zcela nezaujatý ignorant. Spory o to, která platforma je lepší, mě nechávají zcela lhostejným, protože s postupujícím časem je to samozřejmě čím dál tím víc jedno. (Lepší. No jo, ale pro koho a pro co?) Kromě toho pamatuju takových vášní mnoho, třeba Algol versus Fortran, Pascal versus BASIC, Lisp versus cokoli... a koho to dnes zajímá? A kolik času se o tom chytré hlavy hádaly!
Poslední takový spor se točí kolem rozhlasového interview, kde jsem mimo jiné řekl (tématem byla Vista), že hlavní konkurencí Microsoftu je Microsoft sám; že jde o to, kolik uživatelů Win XP přejde na Vistu a kolik ne, případně jak dlouho to bude trvat. Řekl jsem také, že Linux na desktopu, Mac a cokoli jiného jsou menšinové záležitosti, používané jednak pro speciální účely, jednak technickými fandy a nadšenci, kvantitativně proti Windows však mnoho neznamenají; a že si nemyslím, že se tohle v dohledné době změní. To není nic objevného, ale co se taky na téma Vista dá říct objevného?
Pověst u fandů Apple mi to stejně nevylepší, ale pro záznam prohlašuji: Apple je nesmírně důležitá počítačová společnost, samosebou mnohem důležitější inovátor než Microsoft. Apple II v roce 1977 i první Macintosh v roce 1984 představoval průlom. Jenže technologický úspěch se nemusí rovnat úspěchu obchodnímu. Nebudu tady opakovat známé analýzy, proč je obchodní model (IBM) PC úspěšnější a proč Microsoft, Intel a Dell vydělávají na osobních počítačích dlouhodobě víc než jiní; kdybyste náhodou chtěli, mám na to téma přednášku, kde ranou historii osobních počítačů používám jako ilustraci vzniku přirozeného monopolu v IT.
Nadsázka: PC mají (víceméně lhostejné) zákazníky a uživatele, Mac má fandy a nadšence. Komunitu. Mac je (mimo jiné) životní styl, sebeidentifikace, součást osobnosti. Proto, řekl bych, se někteří jeho příznivci tak rázně pustí do každého, kdo se jim nezdá. Berou to osobně. Pro Mac je to velký kompliment, neznám nikoho, kdo by podobně prožíval vztah ke svému Wintel PC... což říkám beze vší ironie. Ale technická a uživatelská přízeň je jedna věc, ekonomická realita druhá. ("Fandím Sunu a Apple, protože nejsou tolik orientované na byznys a na zisk," řekl mi ondy jeden student. Ekonomie, bohužel. Nenašel jsem vhodnou odpověď.) A ještě jeden důležitý bod (abych to s lichocením fandům Apple zas nepřehnal): pokud si myslíte, že marketing Microsoftu vymývá lidem mozek, máte sice pravdu, ale proti Stevu Jobsovi je to vysloveně druhá liga. Legenda a kult Apple, ryze marketingový produkt, je důležitějším a tržně hodnotnějším produktem než iPod a Mac dohromady. O úspěchu firem v dnešní době velmi zásadně rozhoduje, jaké pohádky o sobě dovedou vyprávět. (Pohádkou zde nemám na mysli eufemismus pro lež, ale skutečně to, co se vypráví dětem: poutavý, zapamatovatelný příběh směšující realitu a fikci.)
Zajímavější opravdu je, kam to celé směřuje. Jednu důležitou tendenci představuje masivní firemní podpora open source (IBM, Sun, Novell...), zejména Linuxu. Druhou, kvalitativně pozoruhodnou, kvantitativně (opakuju) zatím ne, je právě Apple. Třetí tendencí je možnost, že do oblasti platforem nějak promluví Google. A čtvrtou, z mého pohledu nejzajímavější - je tam pořád nejvíc peněz a síly, i když už ne tolik co dřív - je inovační potenciál Microsoftu. Pojede už jen setrvačností, jak předpovídá Paul Graham, anebo si za všechny ty miliardy dokáže pořídit něco lepšího než nový způsob ovládání Office? Vtip je pořád v tomtéž: když máte opravdu hodně peněz, můžete paralelně vyvíjet deset věcí, počkat, která z nich půjde na odbyt, těch devět pak dát k ledu a z části výnosů desáté pokrýt ztrátu.
Pak existují další tendence či varianty dalšího vývoje, pátá, šestá... například tenký klient, který v kombinaci s levným a dostupným tlustým (bez)drátem a třeba s tím Google se může zas vrátit na scénu. A tak dále.
Začal jsem Applem, skončil zas u Microsoftu. Zas to schytám. A je mi to fuk. - Měl bych to celé napsat lépe a přehledněji; snad časem.
23. září 2006
Děkuju za odpověď; ano, takhle nějak jsem to myslel. Klíčová věta: "Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext." (A ještě nádavkem pro zasmání: "(...) nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič." - If you're so smart, why aren't you rich?, ptám se teď sám sebe.)
13. září 2006
Web 2.0 v širších souvislostech
Zandlův článek, na který upozorňuji níže, vyvolal reakci Jiřího Brossmanna. Není nezajímavá, ale málo k věci a příliš emocionální - kdybych měl takovou moc, poprosil bych autora, ať to napíše znovu a lépe (klidně ještě daleko kritičtěji, to je v pořádku). Koneckonců, nejde o Web 2.0, to je zástupný problém, jde o další vývoj znalostní společnosti u nás. To je ještě horší buzzword než Web 2.0, ale buzzwordy jsou jen nálepky a ta krabice, na které jsou nalepeny, může být plná i prázdná. Znalostní společnost ano nebo ne - to není abstraktní diskuse, ale velice konkrétní rozdíl několika tisíc dolarů HDP na hlavu v roce, řekněme, 2020. Web 2.0 sám o sobě nás nespasí, ale konstatování, že nás nespasí, nás nespasí už vůbec. Pro tentokrát tedy: Brossmann no, Zandl sí.
Mimochodem, vřele doporučuji k přečtení také esej Paula Grahama Why Startups Condense in America, zmíněný v diskusi na Brossmannově blogu. Na tohle musíme najít odpověď. Pro začátek by bylo dobré kriticky přezkoumat často uváděné protipříklady zemí, kde se hi-tech podnikání daří (Irsko, Izrael, Finsko, Estonsko atd.); zjistit, zda je to vůbec pravda nebo jen zažitý mýtus; pokud je to pravda, proč; co z toho lze uplatnit u nás a co k tomu vymyslet dalšího; zda to potřebuje politickou podporu (zde bude odpověď velmi pravděpodobně kladná, bohužel); a v tom případě, koho vlivného přesvědčit, že si může udělat jméno a kariéru na tom, že bude takový vývoj aspoň chvíli podporovat. Nebo se aspoň tvářit, že jej podporuje.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)