Zobrazují se příspěvky se štítkempísmena. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempísmena. Zobrazit všechny příspěvky

6. března 2010

Dárek k narozeninám

Víš, co by sis měl dát k narozeninám?

Žitný chleba a půl litru padesátiprocentní absolutky z mrazáku. Żubrówka došla.

Špatně. Vlastně úplně špatně. Mám něco lepšího.

Nechci. Ale co, ty mi to stejně řekneš.

Dej si svobodu. Přestaň veřejně hlásat názory, které ti lezou krkem, které zastáváš jen proto, že si myslíš, že je to nějaká tvoje vyšší mravní povinnost nebo co. Buď sám sebou, dělej a říkej co chceš, ne to, o čem si ve své popletené palici myslíš, že se to má. Bude ti líp, i lidem s tebou bude líp.
Jako třeba co?

Jako třeba se vyser na ty nácky. Jsi ve skutečnosti rád, že je někdo klepl přes prsty, ne? Na jejich ústavní práva kašleš, však dobře víš, že oni by se vykašlali na tvoje, jen kdyby mohli. Tak je neobhajuj chytrou sofistikou. Jsi dobrý se slovíčky, umíš okecat skoro všechno. To je nebezpečný nástroj. Nepoužívej ho proti sobě.

Ale zakazovat politickou stranu je špatné. Demokracie se nemá hájit nedemokratickými prostředky. A říkají to chytří lidé. Třeba Čulík. Nebo Kamojedov.

Že zrovna ti dva se jednou na něčem shodnou, že? Tak co, je to jejich názor. Jsou to snad jediní chytří lidé ve městě? Ty to cítíš jinak. Máš na to právo stejně tak jako oni na svoje postoje. Odvolávat to teď už nikde, proboha, nemusíš. Tak moc to nikoho nezajímá. Ale tebe to zajímat musí kvůli sobě. Tak jako tak žijeme se spoustou rozporů, protože svět nás tomu vystavuje. Přidělávat si další, to škodí zdraví. Zkoušíš si pravé opaky toho, co si myslíš, jako by ses převlíkal z šatů do šatů. Vystupuješ proti matematice, pohráváš si s teoriemi spiknutí, blbneš kolem sexuální morálky, na kterou máš ve skutečnosti velmi liberální názor - mlč, nezapomeň, že tě znám líp, než znáš sám sebe! A našlo by se toho víc.

Ale člověk by měl...

Co by měl? Hlásat něco, čemu sám nevěří, jen proto, že to je politicky korektní nebo džentlmenské nebo co? Anebo to děláš ze strachu, že ti někdo vynadá? Anebo proto, aby tě měli rádi všichni bez výjimky, aby padli na zadek z toho, jak jsi tolerantní? Aby ses zalíbil těm, které pokládáš za autority? Nebo prostě z neochoty jít do střetu, vyhnout se radikálnějšímu postoji, vědomě spornému? To všechno by člověk právě neměl. Člověk má být sám sebou. Když má většinový konformní názor, fajn, má ho. Když menšinový, taky fajn. Je třeba o nich přemýšlet, analyzovat je rozumem i citem, být připraven je změnit. Ale ne se hlásit k něčemu, co necítíš, jen jsi slyšel a četl, že by se to jako mělo. A taky máš právo si nemyslet nic. Připouštím, že něco z toho děláš kvůli literárním ambicím, jako kreativní experiment. A něco jako profesionální publicista, který už neví, čím zaujmout, a musí včas odevzdat fejeton. A něco jako rozený provokatér. Budiž, to jsou ty trochu lepší důvody, ne úplně dobré, ale přece trochu lepší. Živíš se do jisté míry jako placený šašek, jde ti to, baví tě to, máš rád pódium a prach ve světle reflektorů. Beru. Ale hlídej si ty meze.

Ty o tom mluvíš kvůli tomu Duškovi, že?

No ano, mimo jiné. Pustil ses do hádky, které tak docela nevěříš. Přesněji, v jistém bodě jsi jí přestal věřit. Jasně, neberu ti tvé levicové postoje, i když je to dost póza, viď? Žiješ snad podle nich? Ale to nic, tvoje věc. Chci ti ale říct, že s Duškem, který se chová jako vylízaná palice - a nejspíš jí opravdu je - nemáš nic společného. Jsi na jednu stranu chytřejší než on, intelektuálně, analyticky; asi taky poctivější; rozhodně slušnější; na druhou stranu vedle něj víš o životě celkem prd. Nikdy ses neživil rukama, máš je ostatně obě levé, nikdy jsi nepočítal, jestli vyjdeš od výplaty k výplatě, nikdy ti nehrozilo, že budeš na pracáku. Nikdy ses nerval o vedení v nějaké organizaci. Jsi z jiného světa než železničáři i než jejich Dušek, nic s tím nenaděláš, tak je nech být. Starej se o svoje věci.

Hm.

Malé špinavé tajemství: ty se trochu stydíš, že? Máš černé svědomí, že si sedíš v teplíčku a děláš čistou práci a oni se lopotí u výhybek a mezi nárazníky a jak si to všechno představuješ. A ty to znáš jen z rychlíku, doslova. Co z rychlíku, z Pendolina!
Jo... no jo, je to tak. Víceméně.

Hovadina. Lámeš si hlavu se svou pomýlenou představou, ne s realitou. No tak neděláš to co oni. Oni zas nedělají to, co ty, akorát že je ani nenapadne, že by na tom bylo něco divného. A jestli napadne, tak ať svlíknou montérky a jdou to dělat, nic jim nebrání - pokud to budou umět. Trápíš se ty tím, že nejsi neurochirurg? Nebo letecký dispečer? Šéfkuchař? Kvantový fyzik? Martina Sáblíková, Reinhold Messner? Ani na to nepomyslíš, že?

Nepomyslím.

Ale tu manuální práci ve svém salónním levičáctví pokládáš za něco výjimečného, za oběť. Pokrytectví a naivita, hochu. A ještě něco. Těmi kecy si řešíš špatné nálady. A promítáš své osobní problémy do celospolečenských morálních a kdejakých postojů. Nedělej to. Ne proto, že v tu chvíli vypadáš před lidmi jako vůl, na to se rychle zapomene, ale proto, že tím ubližuješ sobě. Křivíš si duši. Máš právo neubližovat si. Dokonce, když o tom přemýšlím, máš nejen právo, ale i povinnost neubližovat si.

Stydím se, když mi to říkáš před lidmi.

Není důvod. Tohle je problém spousty intelektuálů, zvlášť těch se zastydlou pubertou, což je mezi vámi slušná porce. Moc knížek, málo života. Přemoudřelé děti. Žádná tragédie. Buď rád, že máš někoho, kdo to s tebou vlídně rozebere. Jiní třeba takové štěstí nemají.

Ale stejně, ty daně...

Ale já ti přece neříkám, ať měníš ty názory, kterým doopravdy věříš a máš je solidně podložené! Neříkám ti, ať otočíš na pětníku. Souhlasím, že libertariáni uvažují nerealisticky a že stát má poskytovat sociální služby a tak dále. Říkám ti jen, že když rozumem víš A a pocit povinnosti, kterou sis sám přidělil, spolu se špatným svědomím a pomýleným pohledem na morálku ti říká B, tak správně je A. Logická analýza neřeší všechno, ale přece jen má pravdu nejčastěji. Většinou ji dovedeš používat, tak to důsledně dělej a bude ti líp. A mně taky - občas to není sranda s tebou vydržet.

Většinou ji používám.

Zaplaťpámbu. Tak se toho drž. Hezké narozeniny!

18. ledna 2010

Miska

-Pořezal ses?

-Jen trochu.

Cucám si prst.

-Dej si na to kysličník.

Vybírám z výlevky střepy.

-Je jí škoda.

-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.

Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.

-Stejně je jí škoda.

-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?

-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.

-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.

-Já nevím, jestli je to správná úvaha.

-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?

Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.

-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.

-To by ti pěkně poděkovali.

Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.

Jenže sklo je navěky.

Možná se učíme špatnou ekonomii.

Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.

17. června 2008

Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete)

Psáno pro záznam. A pro vás mladší a úspěšnější, jimž se časem stane nebo nestane totéž. Věřte, já taky myslel, že mně ne.

Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.

Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.

Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.

Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.

A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.

Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.

Není to nic zvláštního. Je to normální.


Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.

Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.

Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.


Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.

Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.

Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?


Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.

Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?

Je to normální.


Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.

Normální.

Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?

Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.

(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)

Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.

Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.

Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.

17. dubna 2008

Dvě kultury: vzdělanci a vědci

(Psáno hodně rychle pod vlivem emocí vyvolaných úvodními pasážemi knihy Johna Brockmana Třetí kultura.)
Většina lidí, kteří sedí v redakčních radách různých médií, má převážně humanitní vzdělání, což je z hlediska kvalifikace a zájmu inteligentního čtenáře čím dál tím větší přežitek. -Martin Rees

[Humanitně vzdělaní lidé] mají jisté romantické představy o tom, že je třeba vyjadřovat se složitě, a to je špatně. -Lee Smolin
To, co se odehrávalo v chemických či biologických laboratořích, nebylo přece hodno intelektuálů, kteří obcovali s Platónem, Aristotelem a Juliem Caesarem. Tito lidé, kteří si na své dominantní postavení v naší kultuře zvykli, mají teď nahnáno. -Nicholas Humphrey

Podařilo se mi najít, co o tomto tématu [lidském vědomí] poznamenali Tomáš Akvinský a Montaigne a Aristoteles (...) Tihle lidé měli vágní a zanedbatelné představy o tom, co vědomí vůbec je, navíc silně poznamenané náboženstvím. (...) Přesto je nám stále vtloukáno do hlavy, že pokud jsme zmíněné autory nečetli, nejsme vzdělaní. Já je sice čtu, ale moc se z nich nedozvídám. -Roger Schank

Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.

Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.

Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.

Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...

...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...

...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.

Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.

Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.

Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.

(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)

23. února 2008

Psi na Žižkově. Amores perros.

Posrané ulice. Proč je tu těch psů tolik? Chudá, falešná, excentrická čtvrť heren, zastaváren a nových drsňáckých klubů. Mozky vypatlané fetem, pivem, esoterikou, blbými geny a ještě blbějšími školami. Cikáni, Vietnamci, důchodci, hledači štěstí, perličky na dně, bohémové, romantičtí Američani, podezřelí Rusové a pár zapomenutých měšťáků jako my. Proč psi? Objekty lásky, příchylnosti, vztahu, náhražka za všechno, co se v životě nepovedlo. Mexická hospoda na rohu se jmenuje Amores perros.

22. října 2006

Vinohrady, NYC

Znám jedno dětské hřiště v Praze na Vinohradech, které ve mně vyvolává intenzivní pocit New Yorku. Obzvlášť teď, v indiánském létě, ale vlastně kdykoli. Snad to dělají basketbalové koše, i když ty jsou dneska skoro všude. Nevím. Připadám si tam jako někde na kraji Central Parku, kousek od Dakoty, kde žil a zemřel John Ono Lennon. - Asi přeháním. Asi blbnu. Byl jsem v New Yorku koneckonců jen dvakrát a skoro nic o něm nevím. Atmosféra, kterou cítím v souvislosti s ním - a s tím hřištěm na rohu Korunní a Kladské - je skoro určitě ryzí autosugesce.

Vinohrady, NYC
Nicméně. New York, jak ho vnímám já, je drtivá vlna s ostrůvky nepravděpodobného klidu ve svém týlu. Fraktál. Přitahuje a děsí najednou, jako práce výhybkáře na obrovském seřazovacím nádraží, hudba Ornette Colemana, učebnice hebrejštiny nebo starý zanedbaný dům, který jsme zničehonic zdědili. - Staleté železniční mosty v Bronxu, cedulky s nepravděpodobně znějícícími nabídkami práce WALKING YOUR DOG, válečná zóna nad Stopětadvacátou, stovky hřišť s basketbalovými koši. Kruh se uzavírá, jsme zpátky. Vodárenská věž, Vinohrady, NYC. - Zajímavé je, že stačí projít brankou na ulici a iluze je okamžitě pryč, neodchází postupně; rázem zapomenutá a nepochopitelná.