Spodina znovu na scéně

V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...

Instantní mystika

S létajícími talíři žijeme na jedné planetě už šedesát let. Koncem června 1947 uviděl americký byznysman Kenneth Arnold ze svého soukromého letadla, které sám pilotoval, devět podivných objektů ve vzduchu poblíž hory Mount Rainier v americkém státě Washington. Jako první použil slovního spojení "létající talíř". To se ujalo. Arnoldovo pozorování se dnes pokládá za první setkání s UFO v moderním slova smyslu, přestože existují nejasné zprávy i z dávnější historie. Pak se s létajícími talíři roztrhl pytel. Existují stovky hlášení z celého světa včetně setkání s očividně mimozemskými bytostmi. Po vytřídění očividných nesmyslů zbývá několik případů, které jsou zatím skutečně nevysvětlitelné – a kromě toho hlasité hnutí těch, kdo neochvějně věří v zelené mužíčky, únosy a především ve velké celosvětové spiknutí vlád, které tohle všechno tají. Jenže – co tedy jsou létající talíře? Podle nejrozumněji znějící teorie jde převážně o projekce našich úzkostí a nadějí, moderní protějšek někdejších náboženských zjevení, tedy kulturní a psychologický fenomén. Sci-fi filmy a Akta X jsou pak jak důsledkem, tak příčinou. Mimozemské potvory nejsou příliš důstojnou ani elegantní náhražkou žehnající Panny Marie, ale snad i to je znamením doby: i mystika je instantní, jako fast food. Taky jedna daň za naše pohodlí a technické vymoženosti.

(Vyšlo v Ekonomu, pokud to dobře počítám, 11. 7. Notně jsem vyvěšovaní tamějších sloupků zanedbal - inu, prázdniny. Postupně je doplním. Tenhle byl vysloveně časový; komentář ke kulatému výročí. To bude legrace, až emzáci přijdou: tak ty jsi, hochu, psal, že neexistujeme a že nejsme zelení...)

Bomba a iPhone

New Yorkem prošla minulý víkend vlna vzrušení. Apple zahájil prodej své nové technické hračky, nezvyklého mobilního telefonu iPhone. Před obchody se hromadily mnohahodinové fronty. Za mírný poplatek jste si mohli koupit služby bezdomovců – vystáli frontu za vás. Během víkendu se prodalo dvě stě tisíc přístrojů. Krásných, dokonalých, přísně vzato zbytečných.

Jiná západní metropole, Londýn, také dostala svou porci napětí, arciť zcela jiného původu. Británií otřásly výbuchy a vláda vyhlásila stav ohrožení. V kostce je to rub a líc západní civilizace: vyspělá spotřební společnost pod palbou chudšího zbytku světa, bomba proti iPhone. Velká otázka zní, zda je rub důsledkem líce. Je terorismus produktem ekonomické nerovnosti, nebo by tu byl tak jako tak?

Odpověď hodně závisí na politických názorech mluvčího. Zjednodušit složitý jev na jeden rozměr je zaručenou cestou k omylu. Mnozí dnešní sebevražední útočníci pocházejí ze střední vrstvy, stejně jako z ní v minulosti pocházelo mnoho radikálních levičáků od Lenina po Guevaru. Bombu lze odpálit i se sluchátky iPhone v uších, možná je to silnější zážitek. Přesto lze těžko vyvrátit názor, že bez hluboké nerovnosti mezi různými částmi světa by terorismus měl daleko menší základnu a byl by řešitelnější. Do propasti mezi Severem a Jihem pomalu kloužeme všichni.

(Vyšlo v Ekonomu 4. 7. Začínám být tématem globální nerovnováhy nezdravě posedlý. Možná blbnu. Možná ne.)

Nezájem

Před půldruhým rokem by ptačí chřipka ve velkochovu drůbeže na Ústeckoorlicku nejenže naplnila na pár dnů první stránky novin, ale vyvolala by něco velmi blízkého celostátní panice. Dnes je to noticka, zcela k přehlédnutí vedle Lžianičky a jiných senzací dne. Noviny, pokud chtějí ze smrtící nemoci vůbec něco vytřískat, musí sahat po nedostatku vajec v dotyčné vsi a po neprávem utraceném papouškovi, jejž ministr promptně a džentlmensky nahradil jiným ptákem. Plyne z toho důležité varování: dnešní starosti nám zítra patrně vrásky dělat nebudou. Platí to ovšem také opačně. Co dnes přehlížíme, to nám v budoucnu může pěkně zamotat hlavu. Zpravidla nejde o děje a problémy nerozpoznané a neviditelné, ale o takové, které se vlečou bez viditelných změn už dlouho. Hladomor v Africe? Tam je nějaký pořád. Občanská válka v Iráku? O tom se píše denně. Nezájem české politiky o vědu, výzkum a vůbec přípravu země na budoucnost? Stará vesta. Nedostatečná reforma veřejných financí? Však ono to nějak dopadne. A tak dále. Patří k vlastnostem a řádu mediálního světa, že naprosto neumí vzbudit zájem o dlouhodobé problémy. Ani ti nejvlivnější a nejmocnější dnes de facto nemohou vnímat svět jinak než přes tento filtr. Ale i tak je ohromující, jak se lidstvo znovu a znovu dává – a bude dávat – zaskočit a zdeptat zřejmým a předvídatelným.

(Vyšlo v Ekonomu 29. 6. Neznamená to, že by ty mediální filtry byly všechny stejné. Nadále není jedno, zda čtete Lidovky nebo FAZ.)

Lokomotiva a vagóny

Když Jaromír Dušek pohrozil minulý týden generální stávkou, poukázal mimoděk na nečekaný a zajímavý rys vládních reforem: nelíbí se nikomu. To není zrovna běžné; reformní kroky obvykle jednu část společnosti bolí, jiné prospívají. Obojí tak zřetelně, že spokojený nebo nespokojený postoj dovedou lidé zaujmout předem. Vládní reforma veřejných financí, jak je dnes navržena, nebudí nadšení ani mezi podnikateli a všeobecně horními deseti tisíci, ani v řadách levice a pracujících. Kdo ji tedy podporuje? Snad průměrný volič ODS, nacházející se teoreticky mezi těmito dvěma skupinami. Ale i ten jistě vnímá, že předvolební sliby se od povolebních kompromisů hodně liší. Vláda se nemotorně pokouší o nemožné, totiž vyhovět všem. V životě soukromém a veřejném to nevyhnutelně znamená, že všechny znechutíte. Nebylo by to lepší naopak? Suchý se Šlitrem moudře říkali: když si to s někým rozházet, tak s každým! Třeba právě to, co české vládní politice chybí nejvíce, je větší porce rozhodnosti, odvahy, dobře dávkované bezohlednosti. Dušek tyto vlastnosti má a kdoví, třeba pomocí nich prosadí i vcelku nesmyslný požadavek zbytečné stávky. Nejde totiž o podobu toho, co uvádíme v pohyb, ale výhradně o energii, se kterou tak činíme. Nepřekvapí, že tohle ví dobře právě strojvůdce. Vládě by se nějaký hodil.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 6. Mohou se ke generální stávce připojit programátoři? Jediným způsobem: přestanou na den myslet. Je to ostatně vhodný způsob, jak se plně solidarizovat a ztotožnit s většinou.)

A přece se budou točit

Původně se očekávalo, že evropský projekt satelitní navigace zaplatí hlavně soukromí investoři – třeba firmy, které vybírají mýtné na dálnicích. U nás se o tom ostatně stále ještě hovoří jako o otevřené možnosti a Praha se dokonce uchází o sídlo řídicího střediska. Dost předčasně - protože Galileo nemá daleko ke klinické smrti, právě kvůli nedostatku peněz. Nikdo jej totiž nepotřebuje. Vlastní navigační družice má dnes jen Rusko, protože je zdědilo po SSSR. Udržuje je v chodu za krajních finančních obtíží a víceméně z prestižních důvodů. Za několik let asi zprovozní svůj systém Čína. Civilním i vojenským uživatelům v Evropě však zcela vyhovuje americký GPS. Všechny členské země NATO jej mají pro své ozbrojené síly k dispozici v maximální dosažitelné přesnosti, ale i ta veřejná je víc než postačující, což může potvrdit každý, kdo má navigaci v autě. Galileo tím dostává zajímavý politický náboj – je součástí argumentace těch, kdo požadují větší vojenskou nezávislost EU na USA. O takovém záměru lze diskutovat, ale skutečná otázka zní, zda správnou cestou k němu musí být zrovna družicový systém za tři a půl miliardy euro – a to je nejnižší odhad. Galileo dostal nový impuls před týdnem. Evropská komise rozhodla, že by projekt měl pokračovat za veřejné peníze. Možná budeme mít moderní Hladovou zeď na stacionární oběžné dráze. Galileo Galilei hájil rozum proti establishmentu, jeho jménem teď postupuje establishment proti rozumu. Eppur si muove.

(Vyšlo v Ekonomu 15. 6. Ještě bych tam byl rád napsal, že oficiálně uváděné tři a půl miliardy jsou úplná blbost, ale neumím to opřít o věcnou argumentaci, takže nic.)

Čas k ústupu

Letošní Jom Jerušalájim, den Jeruzaléma, se prý v Izraeli příliš nadšeně neslavil. Památka dne, kdy Moše Dajan se svými vojáky dobyl jeruzalémské Staré Město, rok od roku hořkne. Vítězství rozšířilo židovský stát o historická území, nejen o východní Jeruzalém, ale také o západní břeh Jordánu a Gazu. Namísto nepřítele zvenčí – okolní arabské státy – si tak Izrael pořídil nepřítele uvnitř svých nových hranic, palestinské Araby. První z nepřátel byl tou dobou již naladěn smířlivě, druhý je dnes ještě neústupnější než v roce 1967. Samostatný palestinský stát, i včetně znovurozděleného Jeruzaléma a bez speciálních bezpečnostních záruk pro Izrael, je jediným řešením krize, která se v důsledcích týká celého světa. Především Evropa je v tom morálně povinna Izraeli pomoci. Tím, co se v evropských zemích – a přestaňme si nalhávat, že to je jen vina Němců! - odehrávalo během druhé světové války, byl na dlouho vymezen další osud Židů a vznik Izraele v jeho dnešní podobě. Jakou jinou možnost a naději měli? Pokud Evropa tento dluh realisticky uzná, může prospět celému světu. Snaha nikdy a za nic nekritizovat izraelskou politiku, abychom se vyhnuli obvinění z antisemitismu, škodí především lidu Izraele. Jeho skuteční přátelé musí mít odvahu říkat pravdu.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 6. Do cizí politiky se raději moc nepletu. Ale - znáte ten vtip, jak si Kohna předvolají v padesátých letech na StB a povídají: "Vy jste nám tady vyplnil do dotazníku, že nemáte žádné příbuzné v cizině. My ale máme informaci, že vaše sestra žije v Tel Avivu. Jak nám to vysvětlíte?" Kohn klidně povídá: "To maj jednoduchý. Moje sestra nežije v cizině. To já žiju v cizině." - Dnes trochu přes míru, ale - tož tak.)

Kybernetičtí výtržníci

Představte si, že fotbaloví chuligáni, nespokojení s výsledkem, táhnou cizím městem. Oklamou ostrahu a rozbijí skleněné dveře ministerstva. Pak utečou. Co to je – akt mezinárodní agrese, nebo obyčejná pouliční výtržnost? Záleží na kontextu. Velmi podobný střet se právě teď odehrává v Estonsku, jen s tím rozdílem, že jde o chuligány kybernetické, nikoli fotbalové; a terčem nejsou skleněné dveře, ale webové stránky estonských státních institucí. Ruští hackeři si vzali jako záminku skandál kolem přemístění sochy Neznámého vojína a pomstili bezejmenného rudoarmejce po svém. Estonský ministr obrany Jaak Aaviksoo použil termín "kyber-válka" a označil útoky za hrozbu z hlediska národní bezpečnosti. NATO poté vyslalo do Estonska své specialisty. Estonští hackeři mezitím napodobují své ruské kolegy a trefují se do moskevských serverů, ale o tom se tolik nemluví. Kybernetická válka to ovšem není ani náhodou. Ta by vypadala docela jinak, začala by vyřazením nebo poškozením telekomunikačních sítí a pokusem zasáhnout životně důležité systémy. Ty zpravidla přímo na internet připojeny nebývají, mimo jiné právě z bezpečnostních důvodů. Bez webové stránky toho či onoho ministerstva se země – při vší úctě – pár hodin nebo dnů obejde. Bez elektrického rozvodného systému (například) těžko. Pozor tedy na velká slova: kdyby bylo opravdu zle, nebude se jich dostávat nejen panu Aaviksoo.

(Vyšlo v Ekonomu 24. 5. Hovořil jsem mezitím kvůli téže události s interviuky z rozhlasu i z televize, oba se mě snažili natlačit do předem daného schématu - že to je všechno na Putinův příkaz nebo tak nějak. Nevěřím.)

Nevím

Byli lidé vždy tak ochotní vyjádřit se suverénně k čemukoli, nebo za to může internet? Snad lze přijmout pracovní verzi, že všeználků býval dostatek vždy, ale v digitálním věku to mají snazší a jsou viditelnější. Americký radar v Brdech; Kaplického projekt Národní knihovny; globální oteplování; sestry Mauerovy z Kuřimi; a to jsou jen příklady z poslední doby. Společného mají tolik, že se o nich vede obsáhlá diskuse, která jen málo souvisí s věcnou podstatou. O té amatérští ani placení komentátoři zpravidla mnoho nevědí, často dokonce ani to málo, které by si mohli poměrně snadno opatřit z otevřených zdrojů. Jenže to by stejně nestačilo. Relevantní fakta jsou v těchto kauzách skryta hlouběji, útržkovité informace není snadné vyhodnotit, mediální obraz je pro posouzení situace nepoužitelný. Zkrátka, často je jediný rozumný postoj vyčkat, až se dozvíme více. Soudného člověka poznáte i podle toho, o čem mlčí. Pokušení nechat se strhnout davem a pronést názor je však silné – vždyť ti ostatní říkají ještě větší hlouposti! Lavina nekompetence je nebezpečná. Chytrých slov je vždy k mání méně než hloupých, ale mezi deseti hloupými výroky jeden rozumný ještě jakž takž poznáme. Najít deset rozumných ve stovce nesmyslů je daleko těžší úkol. Nezmnožujme to břemeno. Intelektuální mravnost by měla velet co nejčastěji prostě říci: nevím. Tečka.

(Vyšlo v Ekonomu 31. 5. No comment.)

Co je v ceně a co ne

Rozmohla se nová mediální zábava – spotřebitelské testy zdravotnictví. Simulující redaktor/ka se dožaduje péče, kterou nepotřebuje, aby mohl/a kritizovat přístup personálu. Máme brát vážně články typu „Můj pes se má u veterináře lépe“? Titulek „Někteří lékaři se nechovají k některým pacientům vždy korektně“ by jistě tolik netáhl, takže co na tom, že by byl pravdivější. Ideální představa vlídně vysvětlujícího pana doktora a úslužné zdravotní sestry však není realizovatelná zde a nyní – v tomto křivém a děravém systému financování a řízení zdravotnictví. Se psy je to jednoduché, jejich majitelé platí na dřevo, jde o průhledný a konkurenční byznys. U lidí tohle udělat nejde, proto máme zdravotní pojištění. Tím pádem na jeden způsob, jak nastavit systém správně, připadá tisíc způsobů špatných, jež postupně zkoušíme. Lékař i pacient jsou společně lapeni v pasti vynuceně neracionálního chování. Základní péči požadovat můžeme a musíme; cokoli nad to je dobrá vůle zdravotníků. Spotřebitelské testy, zdá se, jsou plny údivu, že občas chybí právě ono „nad to“. Ale zdravotníci jsou také lidé a k dobré vůli někdy nemívají dostatek sil. Těm zcela vyčerpaným zbývá naděje, že je napadnou v novinách, nadřízený je vyhodí a jim nezbude než se živit jako farmaceutičtí reprezentanti – za několikanásobek dřívější mzdy. Anebo vydržet, než se podaří narovnat systém včetně náležitého a podrobného etického kodexu, jehož se pak budou moci dovolat obě strany, ne si jeho pravidla nechat ad hoc vymýšlet novináři.

(Vyšlo v Ekonomu 10.5. Někteří doktoři mají vychování řeznického psa, někteří novináři zas kůži hrochovu. Podstata věci je jinde, v pokřiveném systému. I dobře zaplacení lékaři se často cítí ukřivděně, stejně jako mnozí dobře ošetření pacienti. Efektní reportáže to nespraví, stejně jako když se Nora Nováková hrdinně vetřela v Ruzyni na plochu. Jenom všechny ještě víc podráždí. Není to dobrý nápad. Bulvarizace mainstreamových médií pokračuje, je s podivem, že ještě má kam.)

Kanárek je mrtev

Minulý týden zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut, Jr., autor mnohými milovaný, kultovní (ať to znamená cokoli), často mylně pokládaný za autora sci-fi. Tím nebyl o nic víc než Graham Greene tvůrcem detektivek. Ano, ve Vonnegutových příbězích se občas vyskytují malí zelení mužíčci, ale i to jsme koneckonců my. Vonnegut byl v zásadě realistickým spisovatelem, vypravěčem velkých deziluzi a malých nadějí. Bojoval v druhé světové válce, přežil bombardování Drážďan, o čemž později napsal Jatka č. 5, možná své nejsilnější dílo – právě v něm hrají svou roli ti zelení mužíčci z planety Tralfamador. Jako každý, kdo měl to štěstí být tehdy v aktivním věku, Vonnegut intenzivně prožil opojná šedesátá léta a kocovinu, která po nich následovala. Drážďany, McCarthy, Kennedy, Vietnam, lidé na Měsíci, Watergate, pád Berlínské zdi, ekologická a ropná krize, internet; vnější okolnosti životů Vonnegutovy generace. Patřil k posledním tradicionalistům; nosil cynickou masku, ale vnímal svět jako souboj dobra se zlem, tak o něm psal, tak jej žil, proto se hlásil k pacifismu a anarchii. Nepatřil do nynějšího věku relativizovaných, rozpitých hodnot. Potvrzuje to jeho tisíckrát citovaný výrok o kanárkovi v uhelném dole, k němuž přirovnal umělce; když je něco v nepořádku – plyn ve štole nebo postupující zkáza ve společnosti – kanárek to pozná dřív než lidé. Zpravidla tím způsobem, že zemře. V čase autorovy smrti je těžké pustit tu metaforu jen tak z hlavy.

(Vyšlo v Ekonomu 26.4. Omlouvám se za otřepané téma, ale pro čtenáře tohoto týdeníku možná zas tak otřepané není.)

Včely, mobily a svět

Prý začaly houfně vymírat včely a mohou za to mobilní telefony; kvůli jejich vysílání se včely nedovedou dostat domů do úlu, ztrácejí orientaci a jaksi se zblázní. Napsalo to pár seriózních novin v seriózních zemích, citovaly z obsáhlé německé studie. Nic to nezaručuje, naopak; podobných mylných zpráv z vědeckého světa jsme už četli spoustu. Má-li věda nějaký dramatický objev, pak se v novinách a v televizi určitě objeví dřív, než je pořádně a nezávisle prozkoumán. Doufejme tedy, že to s včelami není tak horké, opak by znamenal pořádný průšvih; o med ani tolik nejde, o opylování ano. Na druhou stranu – kdo se odváží od stolu říci, že to je celé nesmysl? Orientační systém včel není ani zdaleka prozkoumaný stejně jako miliony jiných zdánlivě drobných přírodovědných záležitostí. Věda není všemocná. Čím více využíváme zeměkouli na doraz, tím častěji narážíme na podobné detaily, které mohou způsobit nečekaně vážné potíže – připomeňme banální příklad DDT. Obecněji: realita, jak ji vnímáme a jak se její výklad vyučuje ve školách, není vůbec žádnou realitou. Je to jen praktické zjednodušení, bez nějž se ovšem neobejdeme. Čas od času na nás nevyhnutelně vybafne něco, co je vlastně mimo realitu – právě proto, že náš obrázek je nedostatečný, nepostihuje všechno. Zapomíná se na to a pak se nestačíme divit.

(Vyšlo v Ekonomu 19.4. Mezitím provedl VÚČAKO fundovanou rešerši, z níž vyplývá, že příčinná souvislost mezi zmatenými včelami a mobilním signálem nejspíš není vůbec žádná, jakož i to, že média pracují povrchně. Faktem zůstává, že včely buď chcípají, nebo odlétají neznámo kam, podobny v tom delfínům Douglase Adamse. Mobily jsou znervózňující, nepoužívají se ještě tak dlouho, aby se něco pořádného vědělo o kumulativních účincích. Panikařící veřejnost ovšem většinou blbne, ale co kdyby? Ještě v šedesátých letech se celkem nic nevědělo o škodlivosti kouření. A podobně.)

Hlava dvacet kolik?

Ale představte si, Yossariane, že by takhle smýšlel každý, snaží se v Hellerově Hlavě XXII major Danby rozmluvit neposlušnému hrdinovi špatnou bojovou morálku. Yossarian logicky odpovídá: "Tak bych byl potom pěknej trouba, kdybych zrovna já smýšlel jinak, nemyslíte?" – Trouba nechce být nikdo, ani těch patnáct zajatých a propuštěných britských námořníků. Než se ministerstvo obrany rozhodlo, že to snad raději přece jen zakáže, stihli někteří z nich už výhodně prodat své zážitky bulvárním médiím. V Británii to rozpoutalo ostrou diskusi. Turneyová a její lidé jsou kritizováni nejen za horentní honoráře, ale také za nevojenské chování před tváří nepřítele. Špatně prý snášeli nepohodlí, výslechy a zastrašování, nečestně lhali. A co? Byli by troubové, kdyby se chovali jinak. Nejvyšší hodnotou v naší části světa není žádný druh ideálu, ale člověk, tedy individuální jedinec a jeho život. Má to chybičku – těžko se pak hledají lidé, kteří právě za tenhle žebříček hodnot budou ochotni život nasazovat. Nebezpečný paradox nám zatím prochází, protože máme víc bomb, letadel a počítačů než ti druzí, jimž nezbývá než na hodnotu života kašlat a pro vnitřní potřebu to nazývat vlasteneckou či náboženskou ctí. Ale nezapomeňme, že Yossarian se vzbouřil až po sedmdesáti bojových akcích; ne před první.

(Vyšlo v Ekonomu 5.4. A zapomněl jsem ještě napsat, že Yossariana odvedli; tohle byli profíci a dobrovolníci. Lev s jednorožcem koukají jak blázni.)

Moře piva dětem

Jak to vypadá, staneme se jedinou zemí civilizovaného světa, kde bude možné koupit si pivo z automatu. Jedinou, ne první; například v Japonsku takové přístroje již před lety zakázali. Příslušnému zákonu učiní pivomat zadost čtecím zařízením, do nějž žíznivý zákazník vloží občanský průkaz se strojově čitelnou zónou. To porovná datum narození s běžným datem. Komu je přes osmnáct, tomu plechovka vypadne, komu ne, tomu ne. Jak se to vyřeší s těmi, kdo si budou chtít ťuknout plechovkou právě na své osmnáctiny, to není známo. Přinejhorším si od někoho staršího půjčí občanku – stejně jako každý jiný nezletilý. Důmyslná čtečka není tedy nic jiného než alibismus poháněný mikroprocesorem. Ne že by na tom tak záleželo, automatů s pivem sotva bude tolik, aby to populací nějak zamávalo. Spíš jde o ryze marketingový tah velké pivovarské firmy, jejíž logo se tak bude leckde skvět do dálky a ještě si na sebe trochu vydělávat. V zemi, kde se za rok vypije 157 litrů piva na hlavu, kojence nevyjímaje, je takový pivomat doslova kapkou v moři. Možná ta předražená třetinka uškodí teenagerům méně než další drobný důkaz, že zákony jsou pro legraci králíkům.

(Vyšlo v Ekonomu 29.3. Pravidel nechť je co nejméně, dodržovat se však mají přesně a přísně. U nás platí pravý opak. Protože to většině vyhovuje.)

Zredigován

Vzal jsem do ruky včerejší Ekonom a s otevřenou pusou hledím, co mi tam provedli s článkem. Text, který jsem v pondělí odevzdal, zní takto:

Ještě Čunek
Ať je či není vinen, něco je strašlivě špatně.
Nelze před tím utéci. Během několika dnů asi ten muž odstoupí. Nevyhnutelně platí jedna ze dvou možností: buď je, nebo není vinen. Pokud není, pak se křivda stala nejen jemu, ale všem. Jemu ne proto, že přijde o úřad, to pro soudného a slušného člověka není žádné neštěstí; nýbrž kvůli nevratné újmě na pověsti. Řeknete, že pan Čunek se svou pověstí už předtím těžce hazardoval sám, svým maloměstským rasismem. Správně, ale to byla jeho volba, což je náramný rozdíl. A proč křivda na všech: inu proto, že demokracie utrpěla další těžký úraz. Taky by se ze součtu těch ran už nemusela vylízat! – A platí-li opačná možnost a pan Čunek je vinen? Pak patří ze Strakovky před soud a od něj jistě do vězení – uvidíme však, zda se tak stane, zda jeho trest někdo s někým za něco nevyhandluje. Tím to nekončí: stíhat a soudit by v případě viny neměli jen jeho, ale také toho nebo ty, kdo aféru spustili. Věděli o trestném činu, nechali si informaci pro sebe, až se bude hodit, a pak ji použili, nepochybně zištně; za povolenku k odstřelu místopředsedy vlády, oprávněného rozdělovat bruselské stamiliony, se jistě platí víc než za vsetínského starostu! Toto se toleruje? Nikdo se neptá, kdo a proč a za kolik? Neschopnost Čechů slušně vládnout své zemi začíná dosahovat subsaharské úrovně.

Ekonom otiskl tohle. Jsem zvyklý na redigování textů, sám to běžně dělám jiným, neb jde o součást mé pracovní náplně. Nezaskočí mě tedy, když mi někdo článek poopraví, zkrátí a tak dále. Zaskočí mě však, když mi sloupek, tedy čistě komentářový, názorový útvar, někdo přepíše a bez varování otiskne - s jiným vyzněním, s jinou myšlenkou a pointou, s (odpusťte, ale myslím si to) méně gramotnými formulacemi.

Píšu pro Ekonom týden co týden tři roky, vždycky jsem měl radost, že jsem tuhle možnost dostal. Mám tam svobodu volby tématu, mám tam výtečné přemýšlivé publikum. Teď vůbec nevím, co si myslet. Jsem otrávený, že jsem i s fotkou podepsán pod slátatinou, kterou mi z toho udělali. My pisálci jsme na tohle přecitlivělí; naprosto chápu, že většina lidí včetně čtenářů Ekonomu shledá mou reakci přemrštěnou, ale kdybych nevěřil, že na slovech záleží, zbořil by se mi kus světa. A ten si chci bránit.

Globální dohadování

Dejme tomu, že se klima poslední dobou skutečně mění (to je víceméně jisté). Dejme tomu, že nejde o výkyv, ale o trend (to jisté není) a dejme tomu, jde-li o trend, že to je v důsledku činnosti lidí (čemuž leccos nasvědčuje, ale mluvit o tom jako o prokázaném faktu není poctivé). Úhrnem – dejme tomu, že globální oteplování má ty příčiny a ten dosah, jak dnes tvrdí pesimisté. To kupodivu není ta hlavní otázka. Ta totiž zní: dá se s tím vůbec něco dělat? Lidstvo, zdá se, není zařízeno na řešení problémů planetárního měřítka. Snad jediný protipříklad z poslední doby je eradikace neštovic; a ta zdařila jen proto, že se těch neštovic nikdo nezastal. (Dneska by to už možná dopadlo jinak, nějaký Spolek na ochranu diverzity mikrobiálního života by možná zdemoloval pár laboratoří a nakonec vysoudil na WHO či na kom několik baněk s kulturami – je to celkem reálná představa.) I globální oteplování by z ekonomického hlediska mělo nejen poražené, ale taky vítěze. Dohoda o jednotném postupu proti němu – ne deklarativní, ale vymahatelná, taková, kterou by celý svět skutečně dodržel – se zdá být stejně blouznivá jako chiméra „úplného a všeobecného odzbrojení“, jehož užitečnost a současná nemožnost je zřejmá. Má-li klimatická katastrofa přijít, pak bude muset nejprve skutečně přijít. Změníme se až potom, pod tlakem okolností; předem nikdy.

(Vyšlo v Ekonomu 15.3. Účel nesvětí prostředky, (nám/mně) sympatické názory nemusí být správné.)

Muž s budoucností

Spíše než fašistu, za kterého je někdy pokládán, připomíná polský ministr školství Roman Giertych rytíře smutné postavy. Bojuje nejen s obry evropského establishmentu, ale – stejně jako Quijote – hlavně s kontextem, do nějž zřetelně nepatří. Některé jeho nápady jsou víceméně rozumné: školní uniformy, větší důraz na morální výchovu, kontrola pohybu nezletilých. Patří však do jiné doby, do jiných souvislostí. Proto působí směšně i zle a rozhodně nejsou použitelné. Návrhem úplného zákazu potratů v celé Evropě, předneseným minulý týden v Heidelbergu, zaútočil Giertych na svůj větrný mlýn, který ho teď mele na kousky. Musí vědět, pokud není skutečně šílený, že takovým nedostatkem taktu a taktiky poškodí Polsko i sebe. Nezapomeňme však, že i rytíř z Manchy byl fanatik! Lidé jako Giertych se chtějí a mohou stát jiskrami, jež jednou zapálí Evropu. Čistě technicky to není nemožné. Leninových bolševiků byla taky jen hrstka, Hitlerových Kameraden rovněž, Luther stál kdysi zcela sám. Může být po nových fanaticích poptávka? Bohatí a úspěšní snadno zapomínají, že lidé, kterým brány liberálního konzumního ráje zůstaly zavřeny, mohou zatoužit po pořádném požáru. Giertych se svými postoji docela určitě patří minulému času. A co budoucímu?

(Vyšlo v Ekonomu 8.3. Ten chlap mě zajímá, reakce na něj rovněž.)

Nezůstat sami

Euroskeptici pochybující o smyslu EU dostali jasné vysvětlení – ne z Bruselu, ale z Moskvy. Vojenská konfrontace s Ruskem, o níž se u nás v posledních týdnech fantazíruje, snad opravdu nehrozí. Hospodářský a politický tlak z východu nás však čeká zaručeně. Každá tuna ropy spotřebovaná kdekoli na světě posiluje mocenské postavení Ruska. Svou sílu energetické supervelmoci si Moskva zatím vyzkoušela na bývalých součástech impéria. V dalším kroku se možná zaměří na někdejší satelity, bylo by to logické. Členství v Unii tak pro nás nečekaně nabývá na významu. Budeme potřebovat zastání a ochranu – ne proti raketám, ale proti drsné ropné diplomacii. Má to dva háčky. Za prvé, Evropa musí být v postoji vůči Rusům jednotná. Především Německo se dnes chová odlišně, snaží se dosáhnout výhod pro sebe na úkor ostatních zlatých hvězd v modrém poli. To mohou zvládnout jen další silní členové sedmadvacítky. Druhá starost je však čistě naše: nesmíme dopustit, aby nás západní Evropa mohla snadno hodit přes palubu. To znamená pořádek ve veřejných financích, reformy, okamžitě Schengen a co nejdříve euro. Nejde už jen o dvourychlostní EU, o naši jízdu druhou třídou. Jde o to, abychom se neocitli v prázdnu, v nárazníkové zóně mezi Západem a Ruskem. To už známe a vždy to dopadlo špatně.

(Vyšlo v Ekonomu 1.3. Titulek není přesný, sami nezůstaneme. Zatím si však můžeme aspoň trochu vybrat z několika špatných možností - ale snad je jasně vidět, která z nich je míň špatná.

Znova a vážně

Po víkendovém sjezdu Strany zelených se zdá, že česká veřejná diskuse o amerických základnách přejde od nezájmu k hysterii, aniž by se zdržovala mezistupni. Má to i pozitivní stránku; snad se přestane přemílat, zda bude radar rušit televizi v podbrdských vesnicích, či před jaký soud půjde americký voják, až se popere v hospodě. Namísto toho se přiblížíme – pozdě, oklikou a ze špatných důvodů, ale přece – k podstatě věci, jíž je bezpečnost. Jednak celého Západu, jednak naše. Vlastně nás k ní přivedl Vladimir Putin, když pohrozil návratem studené války. Vůdce Ruska samosebou nechce střet s USA; chce však zpět statut globální supervelmoci a toho se domůže rozhodně snáz, bude-li se soutěžit v raketách, než na poli mikročipů, mezinárodního bankovnictví a jiných aspektů hospodářské globalizace. Co si s tím máme počít my? Především musíme rozumět hře, vsadit na vlastní úsudek, ne na polopravdy a propagandu, ať přichází z Moskvy nebo z Washingtonu. Na kolektivní obraně Evropy v rámci NATO bychom se ovšem podílet měli bez vytáček; zda se bez výhrad stát součástí nám nezřetelné vojenské strategie USA, to je docela jiná otázka; a zda se leknout vyhrožování ruských generálů, to je opět jiná věc. Potřebovali bychom na to ovšem lepší a pevnější vládu, než jakou máme; ale budeme si muset poradit i tak.

(Vyšlo v Ekonomu 22. 2. Připsal jsem tam perex: O základnách nám i nadále budou lhát skoro všichni. Lámu si hlavu: Jak jsem myslel to "skoro"? - Čemu věřím já: Základny žádné sebespojenečtější země u nás nechci. Nikoli fanaticky: dám se případně přesvědčit, ale něčím pragmatickým, ne pěknými velkými slovy. Vždyť to celé je velice pragmatická zálažitost. A ještě něco: zveličujeme to. Nechce se mi věřit, že případný radar u Jinců je klíčovou otázkou globální strategické rovnováhy. Je to typický zástupný problém. Putin chce ukázat, že bez něj nejde v Evropě nic, Bush chce ukázat, že střeženým dvorkem Ameriky je celý svět, v obou zemích se schyluje k volbám. Češi se v tom plácají, protože obvyklý obojetný postoj selhává: radar buď je, nebo není, третьего пути нет. Koneckonců, i základna by byla lepší než nedůstojné pokusy vylhat se, jichž však ušetřeni určitě nebudeme.)

Dohoda od nuly

Snaha prosadit v ČR rozsáhlejší zákaz kouření, podobný úpravě platné v některých západoevropských zemích, naráží stále na odpor. Připomeňme si základní liberální argumentaci proti: jde o zásah do práva soukromého vlastnictví, neboť - dejme tomu v restauraci - není na státu, ale na jejím majiteli, aby taková pravidla určoval. To je sice razantní, ale těžko obhajitelná úvaha. Platnost zákonů přece nekončí na prahu soukromého podniku. Bude-li hostinský častovat hosty zkaženým jídlem, nesmí se divit žalobě. Mluví-li stát – právem – do hygienických norem, pak mu těžko lze upřít podobné oprávnění, pokud jde o čistotu vzduchu. Jednoduše: pokud je ve společnosti o tvrdší protikuřácký zákon skutečně zájem, pak je nutné dívat se na něj jako na platné demokratické rozhodnutí, ne jako na bruselskou zvůli. Obrana tabákového dýmu se tak dostává na slabší, ale přesvědčivější obrannou linii. Zákaz není nepřijatelný nebo protiústavní, je prostě možný a otázka stojí, zda to je dobrý nápad, nebo ne. Teprve zde by měli přijít ke slovu liberálové a vážně nás upozornit, že kdo jednou přijde zakazování na chuť, ten v něm bude pokračovat. Zkrátka, je zapotřebí dohoda, v níž nebude mít nikdo nic předem za dané a samozřejmé. Arogancí a přehlížením druhých nic nezmohou ani kuřáci, ani nekuřáci.

(Vyšlo v Ekonomu 15. 2. Co mi vadí víc, zakouřená místnost, nebo zakazování? Zakouřená místnost, ovšem za předpokladu, že se to zakazování nedotýká mě. Kdyby si tohle každý nekuřák přiznal, začala by ta diskuse být reálnější. A kouř, dokonce i pozůstatky po něm nám nekuřákům opravdu vadí - kdyby tohle pochopili kuřáci, taky by to nebylo k zahození. A tak dále. Kouření škodí zdraví. Zakazování taky!)