Zobrazují se příspěvky se štítkemon_the_road. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemon_the_road. Zobrazit všechny příspěvky

6. února 2010

Krajem bez nálepky

V záchvatu skrblictví jsem do vypůjčeného auta nekoupil dálniční známku, takže mi bylo motat se notných pár hodin po okreskách středních Čech. Pár neuspořádaných postřehů:
  • Dálnice v okolí Prahy zkracují jízdní časy na polovinu i více. Z Prahy do Martinic u Březnice jsem jel dvě a půl hodiny.
  • Bez navigace to je překvapivě těžké, směrové značení nestojí za nic. Obvykle ukazuje jen na nejbližší ves, ne na vzdálenější cíl. Přečetl jsem si mapu předem, ale stejně jsem si na dvou místech zbytečně zajel, úhrnem tak o 20 km.
  • Středočeská krajina je nápadně vylidněná, jakmile opustíte pásmo satelitů Prahy. Ve vesnicích mnoho zpustlých domů, zřejmě opuštěných, celkový dojem neveselý v porovnání třeba s Vysočinou. Hlavní město vysává okolí, mocně zakřivuje siločáry pole. Za okruhem vysoké hustoty zůstává prázdno a až ve větší vzdálenosti se uplatní vliv menších regionálních center.
  • Manažerských sídlišť za Prahou už přibývá pomaleji. Poptávka se nejspíš nasycuje. Jsou tu také problémy s dopravou. Staré silnice v ranní a odpolední špičce nestačí, za bydlení ve vlastním domku platíte minimálně dvěma hodinami za volantem denně. Jezdit po anglicku vlakem ještě není zvykem, u nádraží většinou chybí parkoviště a leckde prostě vlak není. 
  • Sama krajina středních Čech je svým způsobem fascinující, jedna z nejzajímavějších u nás, což v porovnání s papírově atraktivnějšími místy, třeba pohraničními horami, dost často nevnímáme. Je silně ovlivněná činností člověka po staletí, což neodpovídá tradičním romantickým představám o krásách přírody. Neprvoplánová atraktivita, velice silná, když se začnete dívat správně. (Viz též.)
Jako bonus jsem si také mohl důkladně prohlédnout dokončovanou estakádu u Radotína - sci-fi most překlenující široké údolí před soutokem Berounky s Vltavou, dlouhý půltřetího kilometru, vysoký místy snad čtyřicet či padesát metrů, na obou koncích ústící do tunelu, mezi řekami propletený s komplikovanou křižovatkou. Je to monstrózní stavba, inženýrsky vzato nádherná, ale zároveň noční můra z cyberpunkového filmu. Doporučuju vidět ještě před zprovozněním. Vnější dálniční okruh, k němuž estakáda patří - nové městské hradby.

Nemohu se zbavit myšlenky: to se jednou bude těžko bourat.

Teď si samozřejmě odporuji. Jedním dechem uznávám užitečnost dálnic a kritizuji dálniční most. Ale to není jen můj osobní rozpor, to je dilema civilizace. Právě kvůli tomu dilematu ji mnoho lidí - ano, včetně mne - pokládá za neudržitelnou.

3. července 2009

Pár slov k menšině

(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)

O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.

Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.

I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.

Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.

30. června 2008

Nedotýkat se ani spadlých na zem


Povalený sloup elektrického vedení jsem už párkrát viděl (jeden například dvě stě metrů od tohoto). Ohnutý jako stvol pampelišky ještě nikdy. Nachází se u silnice č. 43 z Lanškrouna do Svitav kousek za Rudolticemi. Ve středu večer tam muselo být opravdu šeredně. Okolí sloupu nasvědčuje ani ne tak vichru působícímu plošně, jako tornádu: pole je místy netknuté, místy udusané. Jako by tudy po klikaté dráze proběhlo stádo slonů - nebo větrný sloup.

29. února 2008

Zápraží a Praha

Parkoviště před supermarketem ve Světlé nad Sázavou. Čtyřicet, možná padesát aut. Nejdražší je moje, vedle ojetých škodovek různých modelových řad vypadá velikánské a luxusní. Uhodilo mě to do očí, protože ten šest let starý nešetrně otlučený vůz kdekoli na ulici v Praze působí všedně a nezajímavě. Tady přitáhl pár pohledů, jež pak prozkoumaly i mě. Praha se pořád víc vzdaluje Zápraží. Špatné pro obě strany.

6. listopadu 2007

Deníček z Cannes, úterý

Jak začne někdo mluvit o využití blogů a wiki v podnikové praxi, cítím se nesvůj. Hlavně proto, že si myslím, že by to opravdu mohlo fungovat - ale jen někdy a někde a za jakýchsi okolností - a vůbec, že s podobnými úvahami je potřeba zacházet nesmírně opatrně, jinak budou do roka mít všichni zaměstnanci všech nadnárodních společností nařízeno psát blog a jejich manažer ho s nimi bude při čtvrtletním review rozebírat. Tvořivost a atmosféra spolupráce se nedá úředně zavést, stejně jako zavedením voleb nevznikne demokracie (což známe).

Gartner se totiž letos zbláznil do Webu 2.0. Kdyby se nemluvilo anglicky, řekl bych, že se skloňuje ve všech pádech. Sociální sítě, mashupy, folksonomie kam se podíváš. Velkým tématem je Second Life. A teď si představte, že typickým návštěvníkem konference je šéf podnikové informatiky, který na týden vypadl z práce, aby se dověděl něco přímo použitelného - a doví se, že si má pořídit avatara a hned mu bude lépe. Pokud je to myšlené jako velice rafinovaný způsob, jak Web 2.0 znechutit nám, kdo v něj víceméně věříme, pak se to povedlo.

Ale křivdil bych Gartnerům, kdybych tvrdil, že nic jiného se na konferenci člověk nedoví - zapůsobil totiž výběrový efekt, zapsal jsem si hlavně ty přednášky, které byly dle anotace hodně avantgardní, takže bych si neměl stěžovat, že takové opravdu byly. Koneckonců jde o popis reality: například IBM nedávno uvedla na trh nástroj pro tvorbu mashupů (oni tomu říkají kompozitní aplikace, ale je to totéž), tedy programů, které jsou propojeny jen na prezentační vrstvě, jinak fungují zcela samostatně. Na webu se dělají mashupy běžně; jen takových, kde jednou složkou jsou Google Maps, existují možná tisíce. V podnikovém prostředí to je novinka. Fór je v tom, že vytvořit takovou aplikaci je velmi jednoduché, s moderními nástroji se to dá naklikat za pár minut. Užitečnost výsledku sice zpravidla odpovídá vynaložené námaze, ale někdy může být i vyšší. Příležitostně to prozkoumám, vybavím se příklady a napíšu víc.

Výborné bylo také porovnání platforem pro podnikové aplikace: Oracle, IBM, Microsoft, BEA nebo SAP? Velmi věcné, střízlivé, nabité fakty a samozřejmě bez výsledku. S důrazným doporučením, že vázat se na jedinou platformu je chyba.

Hvězdou dne měl být šéf SAP Henning Kagermann, ale nebyl - méně charismatického vůdce velké firmy si lze těžko představit. Vypadá zdvořile až zakřiknutě, mluví rozvláčně a nezajímavě. Miluje frázi "That's a good question" - dobrý způsob, jak získat pár vteřin na přemýšlení. Třeba to dělá naschvál, aby měl pokoj a nikam ho nezvali - znudit k smrti. Prohlásil, že Business Objects koupili proto, že "se naše produktová portfolia nepřekrývají" - to mohli rovnou koupit KFC, kdyby bral člověk takovou odpověď vážně. Trochu ožil jen tehdy, když přišla řeč na Oracle, jednou se dokonce pokusil o nějakou jedovatost, ale je to holt pan profesor. Larry Ellison by si ho dal k snídani, tedy pokud by šlo o efektní vystoupení pro publikum. V obchodní realitě je SAP ovšem pořád silnější než Oracle, ale náskok se zmenšuje. Pokud dojde k akvizici BEA Systems, bude to pro SAP už hodně složité.

Konference pokračuje, ale já zítra musím domů, takže hotovo. Ostatně, strašlivě bych tu ztloustl, přísun pamlsků mezi přednáškami je drtivý a jak se má tělo bránit, když mysl je vyčerpaná? K večeři byla sea food. Zítra mě čeká naopak air food, kterou však rád vynechám.

Deníček z Cannes, pondělí

"Tak co jste tu viděl zajímavého?" zeptala se mě společensky Dana Bérová, bývalá ministryně informatiky, nyní analytička u Gartnerů.

"Že soupeření Microsoftu s Googlem není hra s nulovým součtem," plácl jsem, co mě první napadlo.

Vykulila na mě oči a ve tváři jsem jí zřetelně četl: a kvůli tomu jsi musel jet až do Cannes? A řekla něco velmi zdvořilého.

Má pravdu - je to sdělení triviální až běda. Která konkurence je koneckonců vztahem s nulovým součtem? Ale na druhou stranu je zajímavé, že lidé od Gartnera, zpravidla dost konzervativní, vůbec připouštějí nějaké soupeření. Koneckonců, příjmy Google pocházejí výhradně z reklamy, příjmy Microsoftu skoro výhradně z prodeje softwarových licencí. Kde je konkurenční vztah? V náladě, v pocitech, budiž. Ale v číslech?

Pánové David Mitchell Smith a Tom Austin (první z nich má u Gartnera na starosti Microsoft, druhý Google) zahájili svou společnou přednášku otázkou, která mluví za vše: co se stane, když všechny hlavní funkce produktu, jehož vývoj trvá dvacet let a stál již stovky milionů dolarů, vytvoří znovu během roku čtyřčlenná firma a dá jej k dispozici zdarma celému světu, na jedno kliknutí myši? A když tu firmu pak koupí Google? Řeč je o editoru Microsoft Word, o webovém editoru Writely a o produktu, který se dnes jmenuje Google Docs & Spreadsheets.

Google dnes ještě není hlavní starostí Microsoftu. Tou je hlavně opadající zájem a klesající význam firmy, na čemž se víc než některý konkrétní konkurent podepisuje duch doby. Apple je cool. Google je cool. Linux je pořád ještě docela cool. Microsoft už dlouho není cool. A emoce, nálady a pocity dnes prodávají víc než cokoli jiného. Google se však může stát velkou starostí Microsoftu, bude-li jeho alternativa k Office úspěšná nejen u jednotlivců, ale aspoň částečně i na podnikové půdě. A to se stát může; odstranit námitky, které dnes brání používat Google Docs & Spreadsheets v podnikovém prostředí (hlavně ty bezpečnostní) nemusí být těžké ani zdlouhavé. Pak už zbude jen psychologická bariéra a tu lze snadno promazat penězi - kalkulace nákladů bude mluvit ve prospěch Google.

Nikdo nemluví o revoluci, o totálním zániku Office nebo Microsoftu. Ale i menší snížení významu je v těchto objemech prodeje vážná věc. A zde přichází ke slovu ten nenulový součet: co získá Google, to nemusí nutně ztratit Microsoft. Obě strategie se budou navzájem ovlivňovat. Microsoft není jen v pozici obránce, také se snaží urvat Googlu kus půdy pod nohama, snaží se například stát se prodejcem reklamy. (Třeba to bude za pět let základní obchodní model prodeje softwaru!)

O Google a vyhledávání se tu vůbec mluví hodně. Mnohem víc než o Microsoftu. Vzhledem k tomu, že tato konference je primárně určena podnikovým informatikům a v zásadě ignoruje všechno, co pro ně není relevantní, je to důležité sdělení. Snad jsem té Daně nakonec neodpověděl tak úplně hloupě.

Víno bylo dnes červené a už ne stolní. Začínám se rozmlsávat. Počasí je nadále krásné a internetové kanape funguje. Až začne Microsoft viditelně prohrávat, začnou ho lidé mít rádi a emoce se obrátí proti někomu jinému, třeba proti Apple nebo Google. A rovnováha se zas zhoupne zpátky. Setrvačnost všeho je větší, než se zdá. Nenulové součty mohou být ve velmi dlouhé perspektivě koneckonců zas nulové. Jenže, jak řekl Keynes, v dlouhodobé perspektivě jsme všichni mrtví.

5. listopadu 2007

Deníček z Cannes, neděle

V Cannes mají Festivalový palác, festivalem z názvu je samosebou Festival - pravý, jedinečný a neopakovatelný filmový festival v Cannes. Teď je však palác plný jiné chásky: IT specialistů. Konference Gartner Symposium je ve světě podnikového IT víceméně přesně tím, čím Festival (aspoň jak já si ho představuju) ve světě filmu. Je to setkání důležitých a vlivných lidí, přehlídka hlavních světových trendů, omílání dávno známého, snobárna, místo, kde se tvrdě pracuje, drtivé vítězství establishmentu nad avantgardou, hektolitry perrierky, vína a kafe, tuny sendvičů, nabitý program, v němž nelze stihnout ani desetinu toho, co by člověk chtěl, silný zážitek - nejmíň tohle všechno dohromady. Rozdíl oproti Festivalu je v tom, že šaty účastníků pocházejí především ze salonu Marks & Spencer a že podíl žen je zřetelně podpoloviční. Taky je tu méně fotografů (no, skoro žádní), účastníci nepřijíždějí limuzínami, ale šatlbasem, případně po svých, nebydlí na jachtách v přilehlé maríně, ale fotografují si je svými mobilními telefony jako jiní turisti... zkrátka, nebylo to špatné přirovnání, to ne, ale nesmíte od něj očekávat zas příliš mnoho.

Přes den je na Azurovém pobřeží i teď počátkem listopadu stále ještě příjemně teplé počasí, na zahrádce kavárny se dá sedět jen v košili, jenže na středomořské lenošivé presso není moc času, takže se musím převážně spokojit s kávou bukvicové chuti z várnic uvnitř Paláce. Tam žádné počasí není, tam je klimatizace. Architektura typu Vojenské stavby Praha, betonová kobka - ve Francii, i na těch nejméně pravděpodobných místech, má člověk pocit, že tu ten reálný socialismus měli taky. (Já vím, že se říká, že ještě mají.)

Neděle byla nultým dnem konference, zahřívacím kolem, než to vypukne. Konají se hlavně různé tutoriály, jejichž smyslem je nám zaostalejším vysvětlit použité pojmy, zkratky a tak podobně. Vybral jsem si přednášku Business Process Management Technology: A Primer, protože to je přesně oblast, kde mám přinejmenším v terminologii zmatek. Odnesl jsem si pocit, že ho nemám jen já... a taky, že popis podnikového informačního systému lze postavit vcelku libovolně okolo toho, co si zrovna chcete zvolit jako centrální komponentu. Když se rozhodnete, že ve vašem pohledu je právě řízení procesů tím základním prvkem a všechno ostatní mu slouží, můžete to tak mít - přinejmenším na úrovni abstraktního popisu. Stejně tak můžete mít v centru BI/DW, CRM, ECM a mnoho dalších zkratek na tři písmena. Což je oblíbený trik marketingových kouzelníků, popsat věci tak, že právě naše řešení je to nejdůležitější, kol nějž se malé točí.

Jenže na úrovni abstraktního popisu se dá sice dělat cokoli, ale s realitou to nehne ani o píď. Lidé, kteří ten podnikový systém reálně spravují (a rovněž ti, kdo ho používají) mají zas svůj pohled - přesněji, mnoho svých pohledů. Když se kouká víc lidí na cokoli složitého, vidí každý z nich něco jiného. Velká část intelektuálního úsilí se pak spotřebuje na alespoň přibližnou domluvu, že vidíme zhruba totéž. Abychom s tím společně viděným ještě něco udělali, to už je příliš velký požadavek - takže většinou pak každý jednotlivec stejně zasahuje ne do toho společného obrázku, ale do svého individuálního. Svému vlastnímu pohledu totiž rozumíme; jak by ne, vždyť jsme si ho tak zkonstruovali. Byť může být zcela mylný (a bývá), je aspoň pochopitelný. Tomu společnému pohledu obvykle moc nerozumíme a kromě toho také může být zcela mylný, tak co. (Still with me?)  Výsledkem je strašlivý zmatek, jemuž se pak říká třeba podnikový informační systém, zákonodárný proces, výchova dětí, daňové přiznání či útok na kótu 534.

Ještě jedna věc: použití zaklínadel jako SOA, BPMS a tak dále se běžně zdůvodňuje explozivním růstem požadavků na podniková IT oddělení. Všichni prý chtějí pořizovat nové aplikace a předělávat staré a všechno to propojovat, protože podnik žije v dynamickém konkurenčním prostředí a jestli nezavedeme nový způsob fakturace gumových kačenek hned zítra, převálcuje nás asijská konkurence - takže informatici nestíhají programovat, testovat a implementovat, a jejich šéf se musí zařídit podle Gottwaldových slov "po staru se žít nedá". Tudíž je nucen implementovat SOA, BPMS a tak dále (pro účely této úvahy je význam obou použitých zkratek, jakož i toho "a tak dále", bezpředmětný), čímž se vše zachrání a kačenky jsou expedovány včas.

Takže se ptám: je to pravda? Skutečně v poslední době výrazně roste zátěž IT oddělení v podnicích? A specificky, je to pravda v České republice? (Já vím, přátelé ajtíci, že fakt nestíháte a máte hodně práce. Beru. Ale zajímá mě, zda to je trend. A potom, úplně potichu, zda už jste pomocí SOA, BPMS a tak dále něco užitečného někdy vyřešili.)

Jak vidíte, Gartner Symposium je skutečně inspirativní, zejména pokud se zapije místním vin de table. Prodolženije sledujet. Dám si ještě půl láhve, ale už si na to sundám badge z krku. Čímž ukončím pracovní den.

3. listopadu 2007

Drátové wi-fi kanape

Není to špatný hotel, jen tak trochu vypadá, jako by ho projektoval Erich Honecker. A Vasil Biľak tu dělá údržbáře. Už při pohledu z taxíku jsem tušil, že zůstanu offline. Seznam hotelových služeb je sepsán jen ve francouzštině a pochopil jsem z něj jen slovo modem. Ale pro jistotu jsem se šel zeptat.

"Ale jistě, máme tu wi-fi," řekla slečna v recepci velmi francouzskou angličtinou, které se nebudu posmívat, protože je to jediný jazyk, jímž se tu lze domluvit - a kéž bych uměl francouzsky desetinu toho, co ona anglicky.

"Opravdu? Ale já ho nějak nemůžu najít."

"No jasně! Pojďte, ukážu vám ho."

Tupě jsem za ní šel až do míst, kde jí došla angličtina. Pokynula rukou a řekla něco jako "kanapé".

A bylo tam. Kanape. Ne moc pohodlné. A u kanape šňůra do zdi s RJ-45 na konci. Ne moc dlouhá, sotva dosáhne ke kanapi.

"Voilà. Wi-fi hot spot - ici," řekla hrdě.

Ale funguje to. Jako ta francouzská angličtina. A je to zadarmo.

Abych nezapomněl, kanape, slečna, hotel a já se nacházíme v Cannes, kousek od Festivalového paláce. Zítra tu začne letošní Gartner Symposium, IT konference pro velké kluky. Těším se.

21. října 2007

int rok, buh_sud; for ( rok = 1990; rok < buh_sud; rok++ ) { // uz zas }

Invex: již řadu let bydlíme v Brně ve stejném penzionu a stejně rozmístěni do pokojů. Předem tedy vím, která židle je rozvrzaná; obraz čehosi nadpřirozeného ve stylu new age je pořád stejně příšerný; tatranská krajinka se Štrbským plesem nad mou postelí je pořád stejně mile realistická, malovaná zjevně dle pohlednice. Prkýnko nutno při čůrání přidržovat rukou, jinak velmi nevhodně spadne - jako loni, předloni, předpředloni. Jen povlečení má jinou barvu, aspoň myslím. Něco jako návštěva u vzdálené tetičky, kam se jezdí také jednou za rok. Namísto mísy koláčů, úklidu půdy a návštěvy hřbitova však čeká neviditelná ruka veletrhu a chystá se nás jako vždy řádně proplesknout.

15. dubna 2007

Den v pohybu

Snídal jsem včera s O. a SGI v Mělníku (na Mělníku? na Mělníce??), obědval s porotou v Liberci a namísto večeře jsem poseděl v Praze na zubní pohotovosti. Zajímavý den.

10. prosince 2006

EurOpen ve Štědroníně: Vesmír, život a vůbec

V pátek jsem měl přednášku na semináři sdružení EurOpen ve Štědroníně. Těsně před cílem jsem zabloudil; do Štědronína odbočuje ze silnice nenápadná lesní cesta, která se pak větví. Rozhodl jsem se pro špatnou odbočku a dojel kamsi do bažin. Byla tma a já si připadal jako v jedné z Pohádek o mašinkách od Pavla Naumana; v té o neposlušné mašince, co nechtěla jezdit po kolejích a zabloudila v lese. Nakonec to musel vyřešit mobilní telefon a příjezd follow-me vozu. Možná na těch navigačních strojcích přece jen něco je.

Seminář byl tradičně pěkný, veselý i poučný; inu, jako když se sejdou životem otřískaní programátoři. Setkání EurOpen jsem obvykle zaměřena na odborná témata, jednou za rok však přijde řada na vesmír, život a vůbec, což bylo právě teď. Nejvíc mě zaujal sociolog Ivan Rynda (také bývalý programátor) a jeho názor, že lidé se dnes (u nás i všude ve vyspělých zemích) stále více zajímají o věci veřejné, ale stále méně o politiku. To stojí za domyšlení.

23. listopadu 2006

► Koukám, že z moci úřední skončil jeden názvoslovný spor, který pamatuju od dětství a vlekl se jistě mnohem déle: Česká dolina ve Vysokých Tatrách se definifivně jmenuje Ťažká. Nejde o žádný národnostní spor, ale o nápravu dávného slovensko-polského přeslechnutí: "Ako sa volá táto dolina?" - "Ciężka." Je to tedy v pořádku, ale otázka, zda měnit vžitá špatná jména, je obecně vzato neřešitelná. Kolumbus byl taky v Indiích a říká se tam tak dodnes.

11. listopadu 2006

Bílá místa

Na Aljašce jsem nikdy nebyl. Ze Švédska jsem viděl jen dvě netypická města na jihu. Kdybych se jednou v neděli v Seattle dal přemluvit k půldennímu výletu do Vancouveru a nešel si raději číst, mohl bych si teď vybarvit celou Kanadu. A tak dále. Ale přesto, je to zábavná hračka. A ukazuje, že je pořád kam cestovat.



create your own visited countries map
or vertaling Duits Nederlands

10. října 2006

Km 112

Opustil jsem malý svět jménem Invex a ocitl se v prázdnotě noční dálnice. Podivný pocit: nepatřit chvíli vůbec nikam. Bez badge, bez identity. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme.

8. října 2006

Jedeme na veletrh

Za pár minut odjíždím do Brna na Invex. Bývaly časy, kdy mi veletrh dělil rok naléhavěji než Vánoce nebo narozeniny. To už dávno není pravda, přesto pořád váhám, zda přijmout většinový názor, že Invex už nikoho nezajímá. Pokud ne, proč se nás tam zas sejde tolik? - V neděli mám nějaké pracovní povinnosti, v pondělí se chci rozhodně jít podívat ve 13:30 na panelovou diskusi SPIS do Rotundy a večer na slavnostní zahájení. V doprovodném programu se najde mnoho jiných atraktivně vyhlížejících akcí, ale zrovna u Invexu platí, že na místě to pak často vypadá docela jinak. Co vidět na výstavě? Rozhodně nové AVG - první velkou novou verzi po vstupu miliardového investora do Grisoftu, podívejme se tedy, jak ty peníze používají. Rozhodně nové počítače s Intel vPro v podání různých výrobců. Nejspíš spoustu pěkné spotřební elektroniky. A zastavte se u nás na stánku Softwarových novin (pavilon B, stánek 013), budeme tam mít něco, co na Invexu málokdo: Segway. A pokud nám padnete do oka, necháme vás svézt...

4. října 2006

Na konci léta

Díky laskavosti společnosti Google, vlastnímu (své)volnému překladu a pěknému počasí, v němž tričko postačilo, jsem mohl minulý víkend jezdit po horách s ženou, která sdělovala okolí: Cítím se šťastná. Dělalo mi to dobře. - Pak začalo pršet. Léto pro letošek skončilo, zdá se. Listí padalo do bláta. Vezli jsme domů rýmu, nepřečtené knížky a drobné defekty, díry po vyklepaných šroubcích. Na basu k tomu hrál Avishai Cohen a obloha měla barvu surového železa.

15. září 2006

Na cestě 2 - Čekárna

Přípoj uletěl. Bylo to spočtené jen tak tak, a když je na odletu z Prahy půl hodiny zpoždění, není šance. Security sice moc nezdržuje, Francouzi asi taky četli Schneiera, takže usoudili, že to stejně nemá cenu, ale za 20 minut na Charles de Gaulle z mezinárodní linky na vnitrostátní prostě nepřestoupíte. Takže čekárna. Z nudy jsem obešel obchody s kosmetikou, kořalkami a šperky, prolistoval v trafice (Relay jako u nás v metru, svět je malý) nevelký výběr knih a časopisů v angličtině, odolal pokušení koupit nějaký protifrancouzský pamflet nazvaný Merde Actually - a to je všechno, víc se tu dělat nedá. Dvě hodiny času. Ztracené, nebo darované? Bůh suď. Rozhodně to je nezvyk, nudit se.

Na cestě 1 - Pohled z výšky

Letadlo se sune nad Evropou, jako by skoro jen nehybně viselo ve vzduchu. Na neviditelné nitce. Čtu si na displeji telefonu esej Bruce Schneiera: "The people terrorists
kill are not the targets; they are collateral damage. And blowing up planes, trains, markets, or buses is not the goal; those are just tactics. The real targets of terrorism are the rest of us: the billions of us who are not killed but are terrorized because of the killing. The real point of terrorism is not the act itself, but our reaction to the act." Přikyvuju, je to v souladu s tím, co si myslím sám. I v letadle. Starost si dělám jen s tím, zda v Paříži stihnu přípoj. A vlastně ani to ne; je mi to fuk. - I když přece jen, hm: když to bouchne, je člověku fuk, jestli byl target, nebo jen collateral damage. Ale ono to nebouchne, dneska a tady určitě ne. Nejsem tak nebojácný, ale jsem realista.