Obyčejný fašismus

Pojem „fašismus“ se nemá zneužívat, jak nás učí Godwinův zákon; jednak proto, že se často někam přilepí mylně a zbytečně, jednak proto, že jeho nasazením končí rozumná diskuse. To nám však nesmí zabránit v jeho použití tam, kam patří.

Toto je fašismus. Moderní, uhlazený, (pro mnohé) velice líbivý, podložený korektními statistikami. Statistiky jsou (věřím) v pořádku. Citace ze zákonů ČR a EU také. Závěry, které z toho Štěpán Kotrba vyvodil, v pořádku nejsou. Jakmile začneme posuzovat lidi skupinově, ne individuálně, je s námi konec. Nepoznám nikomu na čele, zda je legální nebo ilegální, vzdělaný nebo nekvalifikovaný. Poznám ale, a vy taky, jestli je to flákač, ožrala a budižkničemu, anebo normálně fungující člověk. Poznám, zda přijímá a respektuje civilizační normy. Nic víc a nic míň od nikoho nechci.

(...) bychom za své daně měli poskytnout mladým Vietnamcům odborné vzdělání. Opak vždy byl a je pravdou. Nedělali by tu práci, pro kterou jsme je sem zvali. Tedy tu nejméně kvalifikovanou a nejméně placenou. Nekvalifikovaným českým dělníkům, kteří nemohli neplatit zdravotní a sociální pojištění, díky mladým Vietnamcům klesla mzda a nebo se stali nezaměstnatelní. A jsou v péči úřadů práce. Cikáni se stali nezaměstnatelní, i když to byli převážně oni, kteří pracovali na stavbách dálnic a mostů. Kteří hloubili kanalizaci a kabeláže Telecomu. Jsou v péči úřadů práce. (...) V ČR je právně uznáno 11 národnostních menšin, včetně ukrajinské a romské. Vietnamci zde netvoří oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Velká, ekonomickou migrací a následnou regularizací navýšená vietnamská či ukrajinská národnostní menšina s právy občanů ČR není v zájmu České republiky.

Tedy Čechy Čechům a cizinec není našinec. Nevypadá to, že by pan Kotrba chtěl prohlásit, že se jen přechodně zbláznil nebo opil, když to psal. Své stanovisko naopak dále hájí, musíme ho tedy přijmout jako jeho pevný postoj. Nemyslím, že by byl reprezentativní pro českou levicovou scénu, k níž se pan Kotrba hlásí, ale nebylo by špatné, kdyby to co nejvíc lidí z té scény řeklo nahlas, jinak riskují, že padnou s Kotrbou do jednoho pytle. Já do něj nechci a nepůjdu. Jsem měšťák: lidé jsou důležití, ideje ne.

Das ganze tschechische Volk ist eine Ersatzliebhaberbande

Dan Dočekal si pochvaluje, jak budeme chodit k doktorovi v sedm večer v hypermarketu mezi nákupem zlevněných potravin a večeří v KFC. Nesdílím jeho nadšení, nelíbí se mi mcdonaldizace čehokoli, ve zdravotnictví už vůbec ne. Menu zdravotnických řetězců bude podobně chudé jako to v mekáči: buď vám napíšou recept na antibiotika (která možná ani nepotřebujete, ale to by řekla až důkladnější prohlídka, kterou ovšem neudělají), nebo vás pošlou ke specialistovi. Jasně, mnohý praktický lékař dnes dělá přesně totéž. Ale řetězce to zafixují a udělají z toho standardní službu, místo aby si lidé zvykli, že taková péče je špatná. Úspěšná tahle politika však být může, protože je - hypermarketová. Většina národa má raději špatné zboží, jen když je ho hodně; špatné služby, jen když jsou levné; iluzi péče, jen když s ní nemají žádnou námahu sami. Nákupní vozíky narvané náhražkami. Počítání ze dne na den: to jsme zas báječně ušetřili! Až si však tenhle životní styl sečteme za celý život, zjistíme, že byl nejdražší možný.

Egon Bondy † 9. dubna 2007

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

Zas kus světa zmizel. Automat Svět v Libni taky už asi brzy spadne celkovou zchátralostí. - Ale byly to časy!

Muž s budoucností

Spíše než fašistu, za kterého je někdy pokládán, připomíná polský ministr školství Roman Giertych rytíře smutné postavy. Bojuje nejen s obry evropského establishmentu, ale – stejně jako Quijote – hlavně s kontextem, do nějž zřetelně nepatří. Některé jeho nápady jsou víceméně rozumné: školní uniformy, větší důraz na morální výchovu, kontrola pohybu nezletilých. Patří však do jiné doby, do jiných souvislostí. Proto působí směšně i zle a rozhodně nejsou použitelné. Návrhem úplného zákazu potratů v celé Evropě, předneseným minulý týden v Heidelbergu, zaútočil Giertych na svůj větrný mlýn, který ho teď mele na kousky. Musí vědět, pokud není skutečně šílený, že takovým nedostatkem taktu a taktiky poškodí Polsko i sebe. Nezapomeňme však, že i rytíř z Manchy byl fanatik! Lidé jako Giertych se chtějí a mohou stát jiskrami, jež jednou zapálí Evropu. Čistě technicky to není nemožné. Leninových bolševiků byla taky jen hrstka, Hitlerových Kameraden rovněž, Luther stál kdysi zcela sám. Může být po nových fanaticích poptávka? Bohatí a úspěšní snadno zapomínají, že lidé, kterým brány liberálního konzumního ráje zůstaly zavřeny, mohou zatoužit po pořádném požáru. Giertych se svými postoji docela určitě patří minulému času. A co budoucímu?

(Vyšlo v Ekonomu 8.3. Ten chlap mě zajímá, reakce na něj rovněž.)

E-hääletamine

Internetové volby v Estonsku? (Teď mě kvůli nim zpovídali na ČRo 6.) Poctivě řečeno, je mi to vlastně jedno. Podobné systémy se budou používat čím dál tím víc, hlavně proto, že budou levnější - jakmile se jednou zavedou občanské průkazy ve formě čipové karty. Přinese to jistě nějaké potíže v podobě zranitelnosti, ale to bude okrajový problém. Politicky to asi neznamená celkem nic. Hovoří se sice často o tom, že se zavedením internetového hlasování posouvá složení elektorátu (směrem k mladším a vzdělanějším, ergo k voličům liberálů a pravice), ale estonské volby nepotvrdily žádné statisticky významné zvýšení volební účasti. Volby jsou koneckonců jednou za čtyři roky, těžko je srovnávat třeba s elektronickým bankovnictvím. Pavel Molek na webu Jiné právo zajímavě píše:

Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky.

Já si však nemyslím, že pohodlnost a ztráta času jsou hlavním důvodem, proč lidé nechodí k volbám. Spíš se mi zdá, že volební neúčast je sama o sobě politickým postojem. Pokud je to pravda, pak vliv internetu zde bude nevelký. Z jednoho pokusu nelze ovšem dělat závěry. - Jiná zajímavá věc je možná unifikace názorů v rodině. V komentáři k výše uvedenému textu Pavla Molka uvádí Marek Antoš:

Např. v rodině bývá jen jeden počítač, který má obvykle někdo "pod kontrolou": buď proto, že ho koupil, anebo zkrátka jen proto, že mu rozumí o něco víc než ostatní. Lze si dobře představit, že až přijde na hlasování, bude se volit společně. Ostatní jím pak mohou být více či méně ovlivněni. Trochu to připomíná stařičkou praxi, kdy o hlasování všech lidí na statku rozhodoval hospodář. Teď to bude "hospodář počítače" :-).

Intuitivně se mi zdá, že tohle by skutečně mohlo mít nezanedbatelný efekt, ale intuice je zde k ničemu, to chce data a sociologickou analýzu. Tedy čas.

• Oficiální informační stránka estonské volební komise (anglicky)
• Popis, jak to funguje (napsal Jaanus Kase, jeden z autorů systému, nyní ve Skype)
• Zpravodajství BBC
  

Jak kráčet po vodách (Finského zálivu)

Mart Laar v Praze neřekl mnoho nového.

“It is very fortunate that I was not an economist,” he says. “I had read only one book on economics – Milton Friedman’s “Free to Choose.” I was so ignorant at the time that I thought that what Friedman wrote about the benefits of privatisation, the flat tax and the abolition of all customs rights, was the result of economic reforms that had been put into practice in the West. It seemed common sense to me and, as I thought it had already been done everywhere, I simply introduced it in Estonia, despite warnings from Estonian economists that it could not be done. They said it was as impossible as walking on water. We did it: we just walked on the water because we did not know that it was impossible.”

To už tedy známe, či přinejmenším dovedeme vygooglovat. Ale co měl také říkat nového při zcela oficiální příležitosti? Mluvil přímočaře, na státníka až neomaleně. V tom tedy své pověsti dostál. Zdálo se mi, že je velmi neideologický; pragmatik, který se na doktríny neohlíží, bere si z různých myšlenkových směrů to, co se mu zrovna hodí. Oportunista; jsme zvyklí, že to je spíš nadávka, ale proč vlastně? Nechová se nabubřele. ("Nejsem otcem estonské reformy, jak tady někdo říkal. Jsem jen otcem dvou dětí.")

Nejen já jsem si všiml, že v seznamu příčin nepopiratelného úspěchu Estonska povážlivě opomíjí příslovečnou obrovskou finanční injekci z druhé strany Finského zálivu. Jenže rychlá rešerše odhalila, že v tom bych panu Laarovi povážlivě křivdil. Navzdory tomu, co jsem opakovaně slyšel od znalců, je to takhle: V letech 2002 - 2004 (Eurostat čerstvější data prostě nemá a porovnávat jednotlivé národní statistiky mi připadá ošidné) získala desítka nových členských zemí celkem 11 miliard euro přímých zahraničních investic. Na Estonsko z toho připadla 3 %, na Českou republiku (pro porovnání) 22 %. Estonsko navíc poměrně výrazně samo investuje v zahraničí. A největší příliv investic, přes polovinu, nedostává z Finska, ale ze Švédska. Neboli - o žádnou ugrofinskou solidaritu v estonském hospodářském zázraku nejde.

Kritický k Evropské unii; opakovaně připomněl, že naděje onoho spolku spočívá v malých zemích ("We are smart, we are fast, we are new.") a nepěkně hovořil o la politique agricole commune. Ale odmítl paralelu mezi EU a RVHP, připomněl, že Brusel poskytuje dostatek svobody a že se žádná národní vláda nemá na jeho direktivy vymlouvat. Vzděláním a původní profesí historik. Vzhledem dobrácký medvídek. Reálně vzato ostrý hoch.

Dva pěkné postřehy:

• "Důležité je mít v rozpočtu co nejmíň peněz. Vláda pak nemůže mít hloupé nápady."
• "Stejně vás z politiky nakonec vyhodí - každého. Tak proč předtím neudělat něco pořádného?"

Bývalý a možná budoucí estonský premiér je rozhodně zajímavý muž. Za přečtení stojí jeho životopis a nedávno započatý blog.

Updated: dodatečně mě napadlo, že u lidí jako Laar je skoro zbytečné poslouchat, co říkají při oficiálních příležitostech. Jsou jako zpěvák, který přijel zazpívat nacvičenou písničku. Důležité je, co dělají, když něco doopravdy dělají.

Směr Praha

Konečně se začíná mluvit jasně:

Общественное мнение в Польше и Чехии разделилось, и перспектива оказаться под прицелом российских ракет может оказаться дополнительным аргументом против военного сотрудничества с США.

A to je BBC. Něco vlastenečtějšího na .ru nemám náladu hledat. Minulý čas ovšem není na místě: ještě se nerozdělilo, teprve se rozdělí. Místní specialisté na rozdělování veřejného mínění na tom už pracují. Tak či onak, vypadá to, že nepříjemné povinnosti zaujmout jasné stanovisko se už slušný člověk nevyhne.

Bill, Gorby a Perm

A znáte tu, jak píše Michail Gorbačov Billu Gatesovi? - Zní to opravdu jako začátek anekdoty, ale jde o aktuální příběh. Bývalý sovětský prezident se před několika dny obrátil otevřeným dopisem na předsedu představenstva Microsoftu. Žádá ho, aby prokuratura permské oblasti přestala stíhat středoškolského učitele Aleksandra Ponosova – a už to zase vypadá jako anekdota! Co má nejbohatší muž světa společného s učitelem z Uralu? Inu, něco přece ano: Windows. Ponosov používal při výuce nelegální kopie, do školy přišla policie, prokurátor sečetl škodu na deset tisíc dolarů a Ponosov má jít do vězení. Tomu chce Gorby zabránit. Kuriózně se neobrací na ruské orgány, ale na Billa, neboť předpokládá, že policii do školy vyslal právě Microsoft. Možná to tak je, možná ne - nejbizarnější je sám fakt, že se někdo namáhá stíhat jednoho učitele v zemi, kde se pirátské kopie Windows prodávají na každém tržišti a podle odhadů mezinárodní organizace BSA (placené převážně Microsoftem) se používají nejméně na čtyřech pětinách všech PC. Jestli Gates pomůže vytáhnout Ponosova z basy, založí pozoruhodný precedens: téhož se budou dožadovat tisíce jiných na Východě i Západě. Gates sice provozuje největší charitu na světě, ale ta se jmenuje Nadace Melindy a Billa Gatesových, nikoli Microsoft. Ponosov měl své žáky raději učit Linux.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 2. Ještě jsem tam chtěl nějak zamontovat tu Bukurešť, ale nezbylo místo.)

Veselo v Bukurešti

Tohle je dobrý! Rumunský prezident Basescu vysvětlil minulý čtvrtek Billovi, že pirátství je vynikající věc:

Appearing with Gates at the opening of a Microsoft global technology center in Bucharest (...) "Piracy helped the young generation discover computers. It set off the development of the IT industry in Romania," he said. Cue sound of Microsoft PR jaws dropping.

Propána, to musel být trapas. A Basescu je v tom celkem nevinně; řekl jen nahlas a bez diplomatického protokolu, co všichni ve východní Evropě vědí. Myslel, že je vtipný a netušil, do čeho šlape. Když byl Jásir Arafát poprvé v Moskvě, pohostili ho vepřovým. To muselo koneckonců být ještě horší.

Fašista Giertych?

Tohle je zajímavé:

Povinná maturita z náboženství, školní uniformy a noční zákaz vycházení dětem bez dospělých, to jsou pilíře "programu nulové tolerance", o kterých chce [ministr školství Roman] Giertych uspořádat referendum. (...) "Myslíte toho?..." policejní komandant Krzysztof Mancewicz zvolna pozvedá pravou ruku, jenom co Giertychovo jméno v jeho pracovně zazní. Opatrně naznačuje nacistický pozdrav. "Tak toho my nepotřebujeme."

Byl bych opatrnější s tím obviněním z fašismu. Začíná se rozmáhat taková móda, že si v Evropě pleteme s fašismem obyčejný pořádek (titulek citovaného článku to výslovně připouští, ale obsah a tón tomu neodpovídá). To je dost nebezpečná tendence, protože společnost se tak zbavuje obranných mechanismů, které jednou mohou šeredně chybět. Giertychovy návrhy jsou křečovité a nesprávné, ale určitě ne fašistické. Volat "Hoří!", když nehoří, je, jak známo, pošetilé.
K uniformám: za klidnějších průvodních okolností bych byl klidně pro. Nosí se do školy nejen v Rusku (ani nevím, zda ještě), ale především ve většině zemí bývalého britského impéria. Vytvářejí pocit příslušnosti ke škole, týmového ducha, stírají sociální rozdíly. Jenže tak to může fungovat jen tam, kde je uniforma čest, nikoli trest. Takže v Polsku ani u nás asi ne.
A mimochodem, horší pocit než z Giertycha mám z policejního důstojníka ve službě, který tímto způsobem hovoří s novinářem o členovi vlády. Nekritizuj, nechval, služ! Netěší mě, když projevuje policie vlastní politické názory, i kdyby vypadaly sympaticky. To je přesně ta příslovečná cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly.

Eurogénius (ne tak docela z) Valmezu

Si přinesl ze školy formulář dětské mezinárodní soutěže Genius Logicus. Vypadá to jako běžný IQ test uzpůsobený dovednostem žáka druhé obecné, potud v pořádku. Oříškem navíc je jazyk a formulace některých úloh. Máme například putováním v bludišti vyluštit jméno města, "v kterém se odehráva příběh Rómea a Júlie", víme, že "Timurů oštěp byl jednofarebný", chlapci házeli "šípkama na terč" a tak podobně. Podepsaná je pod tím nějaká firma Eurogenius Group jakoby z Valašského Meziříčí, majitel je však ze Sniny a jmenuje se Timur (sic) Zabuďko. Jestlipak ten eurogénius dostal na tohle dílko nějakou eurodotaci?

Olovo a polonium

Podivná smrt podivného agenta Litviněnka otvírá řadu otázek. Například: lze se nakazit nemocí z ozáření? (Doslova samozřejmě ne, v případě použitého izotopu nehrozí žádné nebezpečí ani v blízkosti postižené osoby, rizikové jsou však veškeré tělesné tekutiny oběti, pokud se v sebemenším množství dostanou do vašeho těla. Nemoc z ozáření poloniem 210 je tedy, jakkoli podivně to zní, pohlavně přenosná.)

To je zajímavé, sotva však důležité. Doopravdy záleží na jiné věci: kdo a proč Litviněnka zabil? Je to závažnější, než se zdá, protože z odpovědi, dá-li se zjistit, vyplývá hodně o dnešním a zítřejším Rusku, o jeho mocenském uspořádání, o jeho důvěryhodnosti. Rozlišujme: Bývalý příslušník tajné služby, kterého najdou jednoho dne mrtvého, to je prostě riziko povolání, v Rusku jako kdekoli jinde. Ale bývalý příslušník tajné služby, který zemře pomalou, okázalou a ošklivou smrtí na očích celému světu, podle všeho záměrně tak, aby to média prostě nemohla přehlédnout – to je něco docela jiného. Kdo a proč to udělal?

Chce Vladimir Putin takto bláznivě sdělit urbi et orbi, že s ním nejsou žádné žerty? Ale k tomu přece daleko lépe slouží dispečerské pulty v Gazpromu. Chce někdo naopak poškodit Putina, uvalit na něj neprávem podezření, že nařídil monstrózní vraždu? Nebo dokonce sám Litviněnko, zaměřen na docela jiný cíl, zacházel s něčím, čím kvůli vlastní neobratnosti sešel?

Nemáme velkou naději dovědět se pravdu, a pokud se nějaká nabídne, měli bychom k ní být hodně skeptičtí. Jisté je, že v Londýně nezemřel žádný anděl, vzor mravní čistoty, ale zkušený zpravodajský důstojník. Nevíme, co dělal, dokud byl poslušný, nevíme, proč a čemu poslušnost posléze odepřel. Vysvětlení, že ho život stály osobní účty s bývalými kolegy či se zločinci, dává zatím víc smyslu než efektní domněnka, že tak se svými vzpurnými služebníky zachází světová velmoc.

Když před pár týdny zastřelili Annu Politkovskou, nevzbudilo to ve světě ani zdaleka tolik rozruchu. Bylo to v Moskvě, ne v Londýně; bylo to olovem, ne poloniem; a nebyla to prominentní pracovnice tajné služby za dvou režimů, ale obyčejná odvážná a zásadová novinářka, která se snažila, aby se v její vlasti žilo průhledněji. Alexandr Litviněnko, pokud se v něm pozorovatelé velice nepletou, usiloval o pravý opak; možná s výjimkou svých posledních dnů, ale kdoví. Přejme mu klidné odpočinutí, ale nebuďme tak pošetilí, abychom si z něj udělali mučedníka.

(Vyšlo v Ekonomu 30. 11. Případ se dál rozvíjí, když jsem to psal, nevěděl jsem ještě o letadlech, o Gajdarovi, tím méně o Scaramellovi. Jako všechno, z čeho známe jen - programátorsky řečeno - prezentační vrstvu, nedává ani tohle vůbec žádný smysl. Ten je ukryt někde hlouběji a za padesát let o tom možná někdo zveřejní nějakou polopravdu ve svých pamětech.)

V rozhlase o Pelevinovi

V pondělí ve čtyři odpoledne bude ČRo 3 - Vltava vysílat půlhodinovou diskusi o knize Viktora Pelevina Helma hrůzy. Vede ji překladatel Libor Dvořák, inteligentně mu odpovídá Nikolaj Mokrý a podstatně méně inteligentně já. Předtáčeli jsme to před dvěma týdny. Pan Dvořák byl tak laskav a pozval mě, protože jsem na Pelevina napsal recenzi. Myslím, že stejnou chybu už podruhé neudělá; ale já, ač v té diskusi jsem skutečně za blba, jsem byl velice rád, že se mohu seznámit s člověkem, který dokonale překládá nejen Pelevina, ale i Strugacké, Sorokina, Babela, který si troufl na druhý český překlad Mistra a Markétky... Moc příjemné setkání s dvěma chytrými lidmi. Helmu hrůzy mohu doporučit, líbila se mi víc než samotnému překladateli, který ji má v kontextu Pelevinova díla spíš za slabší věc.

Ke Dni státnosti

O historickém knížeti Václavovi nevíme téměř nic. Není jisté, kdy se narodil, ani kdy byl doopravdy zavražděn. Nevíme, zda opravdu uměl číst a psát, ale je to spíš pomluva – to by tehdejšímu rytíři nebylo nijak ke cti. Víme, že byl nějakým způsobem „poplatný“ Jindřichu Ptáčníkovi, ale to mohlo znamenat mnoho různých věcí, takže ta anekdota o třech stovkách volů vyvážených ročně do Němec nemá žádný reálný podklad. Už jen proto, že žádné Německo tou dobou a ještě hezky dlouho poté nebylo. Voly si vymyslel František Palacký, když dal dohromady dvě různé historické informace způsobem, jaký by dnes studentovi FF UK neprošel ani v seminární práci. A bylo jich podle Palackého sto dvacet, zvučnější tři sta z toho patrně udělali až Voskovec a Werich.

Nevíme o něm téměř nic; a právě takoví lidé jsou materiálem, z nějž se dobře vyrábějí legendy. Ta svatováclavská je pozoruhodná už tím, že ji založil sám světcův vrah: byl to skutečně Boleslav, kdo prosadil Václavovu kanonizaci! Cynik musí poznamenat, že tento postup se v české politice vžil, jen postupem času pozbyl raně středověké elegance. Václav se stal oficiálním světcem země, jejím věčným nadzemským panovníkem, a zároveň lidovou legendou, vůdcem rytířů, kteří jednoho dne vyjedou z Blaníka a vyřídí si to… většinou právě s tím zemským panovníkem, který vládl za Václavova posvěcení a jeho jménem.

Kupodivu ten rozpor nikdy nikomu nevadil. Definitivně upevnili pozici národního světce obrozenci: Palacký ho posadil na koně obrazně a Myslbek doslova. Ironie je tím dovršena. Václav je v českém panteonu zobrazen jako bojovník, jímž nebyl; jako zakladatel státu, jehož vzniku překážel tak důkladně, že musel být odstraněn; jako symbol vzdoru proti cizí moci, před níž se naopak skláněl. Demonstranti proti oběma okupacím se scházeli vždy u Václavovy sochy a Halas o něm v těžké hodině národa napsal snad nejpatetičtější verše, jaké čeština má: „kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás‘ / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Spojil tím Václava i s husity, kteří by pro nebohého knížete jistě byli samými zplozenci pekla, kdyby se s nimi přes těch pět století mohl setkat.

Každý národ má světce, jakého si zaslouží. Václav, který může být vším, čím si přejeme, vyhovuje naší tradiční pružnosti myšlení dokonale; tedy pěkný Den české státnosti!

(Vyšlo v Ekonomu 27. 9. Přečetla si to O. a nevěřícně zavrtěla hlavou: tos přehnal. Přečetl si to šéfredaktor a poslal mi mail, v němž stálo zhruba totéž. Dva lidé, kteří mě dobře znají, pokládají tedy tento text za úlet. Co řeknou cizí? - Nemyslel jsem to jako provokaci, ale nějak z toho asi vyšla sama. Všechno je to samosebou pravda, mám to z prací dobrých historiků - od Dušana Třeštíka, Petra Čorneje, základní fakta koneckonců i z toho Palackého. Ale kdykoli si z pravdy vybíráme nějakou její podmnožinu, děláme to na vlastní odpovědnost. Karikatury Proroka, mír a požehnání s ním, jsou taky podmnožinou pravdy. Každá pravda je podmnožinou pravdy.)

BlackBerry přichází podruhé

Telefónica O2 začala prodávat BlackBerry. Už jsem zahlédl ten strojek včera v ruce spěchajícího manažera. Seděl v Audi, čekal na zelenou a otáčel rolovacím kolečkem. Český T-Mobile má tuhle digitální obsesi na trhu už skoro dva roky, ale zatím milosrdně bez velkého marketingu, takže procento zpitomělých, přijímajících maily i... no, prostě úplně všude a za všech okolností, není velké. Změní se to? Celá Olšanská jistě věří, že ano.