Sepsáno a publikováno tento týden

Do E15 jsem na vyžádání redakce napsal úvahu, jak to dopadlo s Paroubkem, Alešem Slabým a doménou paroubek.eu. Kdybyste nevěděli jak, tak stručná odpověď zní: kromě nás občanů pro všechny dobře. Do Hospodářek třetí díl historie informatiky.

Sepsáno a publikováno tento týden + OSVČ/Dušek story

Pro Hospodářky druhý díl obecně známých řečí o historii výpočetní techniky: jak Babbage nepostavil a Ada programovala. Pro E15 reminiscenci na olympiádu a že sport bolí a že většina těch, kdo o něm/do něj kecají, o tom nemá páru. V mnohých článcích moralizuju a ne a ne se to odnaučit. Třeba je to kompenzace čert ví za co. Moralizují velmi často ti, kdo sami žijí v rozporu s hlásanými zásadami: Vaculík třeba, a toho zrovna čtu tak rád. - Měl jsem být farářem.

Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. -  Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.

Sepsáno a publikováno tento týden

Tentokrát jen dva povinné články: nejprve komentář pro E15 o zákazu Dělnické strany. Mám na to pořád stejný názor a zastávám jej s nechutí. Kdyby to bylo jen pro to voltairovské „nesouhlasím, ale..“, vykašlal bych se na to - ani Voltaire by se patrně kvůli svobodě slova svého odpůrce nedal zabít, to jsou jen velká slova. Zakazování extremistických politických stran je však nejen nedemokratické, ale taky nepraktické a nebezpečné a především strašlivě pokrytecké. Zametáme problémy pod koberec a už tam máme pěkné svinstvo.

Do HN jsem začal předělávat několik svých starších materiálů na seriál o historii výpočetní techniky - seriál, který vznikl spontánně, není s redakcí dohodnutý a nevím, zda bude mít jaké pokračování. Noviny obecně nerady seriály, když jsem řídil časopis, neměl jsem je rád taky. Lidi to neradi čtou, to je vyzkoušeno.

Sepsáno a publikováno tento týden

Na Lupě mi vyšel článek o červeném tlačítku na čarodějnice, zřejmě trochu s křížkem po funuse, ale nešť. Kromě mé archivní kopie se můžete podívat i na jeho originál s diskusí. Pro Literárky jsem napsal pojednání o iPadu - tak, aby se do kontextu Literárek hodilo, takže nečekejte technické úvahy. Ty jsou v tomto případě tak jako tak nepodstatné. V Hospodářských novinách mám kratičké uvedení do real time webu, tak kratičké, že sám ten pojem se tam skoro ani nevešel. To je ovšem problém všech technických témat ve všeobecných médiích, pokud nejsou zpracována výjimečně dobře, což, jak už samo adjektivum naznačuje, se povede jen výjimečně. Konečně ve sloupku v E15 jsem si neodpustil rýpnout do zprofanovaného Kdo neskáče, není Čech, tentokrát v modifikaci „stadión pro Martinu". A zapletl jsem do toho i barda slezského lidu.

Sepsáno a zveřejněno - první dva týdny v únoru

A ještě:

• Bez příběhu (E15): „Žijeme v době, která je něčím výjimečná, nebývalá?“ V zájmu o tento námět jsme se časově shodli s Martinem Malým, který je přesvědčen, že odpověď zní ne. Já nejsem přesvědčen o opaku, ale podezření mám.
• Džunglí (E15): „Existují velmi dobré důvody, proč by ČEZ neměl mít vymahačské komando ve stylu Rambo, ale důvody, proč by je mít měl, jsou bezmála stejně dobré.“ - Bohužel.
• Řidičák na počítač (Hospodářské noviny): pokus o stručný souhrn minima počítačových znalostí, jež mohou být ku prospěchu začátečníkovi. Dá rozum, že se tím obracím na svou a starší generaci. V té mladší slovo začátečník v tomto kontextu ztrácí význam.

Sepsáno a zveřejněno za leden

Dal jsem do pořádku archiv svých článků a mohu tedy čas od času udělat bilanci, co jsem napsal a zveřejnil - na blog už dávám jen původní texty, ne to, co šlo jinam. V lednu tedy:

• Velmoci (E15): „Nejlépe by bylo otočit definici minulého století naruby a pokládat za velmoc zemi disponující dovedností učinit část planety obyvatelnou a udržet ji v tom stavu.“
• Jiný kraj, jiný strach (E15): „Útok na autobus fotbalistů Toga na mistrovství Afriky vzbudil větší ohlas v Evropě než v Africe...“
• Bílé hvězdy na křídlech (E15): „Z krátkodobého hlediska by tou nejlepší možností pro Haiťany zřejmě byla americká okupace...“
• Cena neocenitelného (E15): „Má se na úsek dálnice vynaložit třináct miliard místo tří, aby nebyl narušen klid místních kolonií ptáků?“
• Dál a dál, konce nedohlédneš (Hospodářské noviny): jednoduchý výkladový text o Moorově zákonu.
• Co počítače nedokážou (Hospodářské noviny): s tím byla docela legrace, jde o publicistickou úvahu, zda je něco, co je pro IT principiálně nemožné. Uvedl jsem dva příklady: plnohodnotný umělecký překlad mezi dvěma přirozenými jazyky a faktorizaci velkých čísel. Dostal jsem dost mailů, od laiků i odborníků, kteří mě většinou upozorňovali, ať zacházím opatrněji se slovem nemožný. Dobře, beru. (Ale stejně vám žádná mašina nikdy Krále Leara dobře nepřeloží. Potíž je v tom, že vy, kdo se o tom hádáte, to nepoznáte.)
• Bity, bajty, terabajty (Hospodářské noviny): výklad pro začátečníky o měrných jednotkách objemu dat a přenosových rychlostí.
• Řekni mi, co používáš... (Hospodářské noviny): ...a já ti řeknu, že jsi pěkný trouba, protože nepoužíváš něco jiného. Sepsal jsem pro veřejnost stručné a hodně autocenzurované vyprávění o tom, jak se uvnitř oboru mezi sebou mydlíme, když jde o to, kdo je pro Flash a kdo pro HTML 5, kdo má Mac a kdo PC... a tak. Nebojte, neuvedl jsem žádná jména a vynechal jsem sprostá slova. Tím pádem ale zas moc nezbylo.

Konference Různé podoby rizika

Zdá se, že už sem píšu, jen když jsem mezi pořadateli nějaké konference! S tím musím něco udělat. Ale prozatím o té aktuální konferenci: je už příští týden a je, jak praví podtitul, o nejistotě, strachu a rizicích současného světa, což ostatně je víceméně moje životní téma. Pořadatelem konference je deník E15, organizačně ji dělá Extra Média Miloše Čermáka a obsahovou stránku mám na starosti já. Kdyby to byl film, tak E15 je investor, Miloš producent a režisér, a já scénárista.

Důležitější jsou ovšem herci. Vystoupí tam Ivan Adamovič aka Živel; Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost; Jarda Bengl, který v Google v Curychu dělá mapy; Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; sociolog Ivan Gabal; výtvarník Vladimír Kokolia; horský vůdce Viktor Kořízek; spisovatelka a taxikářka Iva Pekárková; kryptolog Tomáš Rosa; a konečně Josef Šlerka, softwarový vývojář a učitel na FF UK. Všichni dohromady budou vymýšlet, jak se kvalifikovaně bát: čeho ano a čeho ne. Každý má k dispozici přesně patnáct minut, ani o vteřinu víc, a žádné jiné zadání. Takže jsme zvědaví, velmi zvědaví, a těšíme se.

Za zmínku také stojí, že se to bude odehrávat v nové Národní technické knihovně v Dejvicích, což může být sám o sobě dobrý důvod přijít se podívat - je to mimořádné místo. Začínáme její prohlídkou ve 14:00, vlastní konference začne ve tři (vždyť já nenapsal, který den! Ve čtvrtek 3. prosince) a vstupné je patnáct Kč na druhou. Přijít může každý, pokud se ale nezaregistrujete předem, nemusí na vás zbýt místo. Ještě malý trik: kdo si najde konferenci na Facebooku a zaregistruje se i tam, nejen normálně na webu konference, ten/ta bude mít vstupné jen deset na druhou a ještě minus jedna. To už je o dost míň než lístek do kina... a tenhle thriller bude dobrý.

Přijďte se bát.

Pár slov k menšině

(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)

O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.

Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.

I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.

Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.

Turisté nudisté

(Sloupek v E15 z tohoto týdne. Pro pořádek se však sluší dodat, že je to týž kanton, který udělil volební právo ženám až v roce 1990 - přesněji řečeno neudělil, dostal to nařízeno výrokem nejvyššího soudu Konfederace.)

Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.

Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.

A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.

V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.

Užitek ostudy

(Sloupek v E15 z tohoto týdne - někde se mi něco ztratilo, stejně jako organizátorům meetingu ten notebook. Velmi příznačné.)

České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.

Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.

A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.

Důvěřovat, nebo naopak?

(Sloupek v E15 z 8. dubna. Doplnil jsem odkazy.)

Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“

Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.

Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?

Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.

Nové mýty

(Sloupek v E15 z 1. dubna.)

Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.

Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.

Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.

Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.

Dva úkoly

(Sloupek v E15 z 25. března, téměř měsíc starý; je načase vrátit se do rytmu. Měsíc starý, ale pokud je tohle pravda, tak je nadčasová. A pokud není, tak je to taky jedno :)

Krize skončí už brzy. Krize potrvá několik let. Je to jen běžný výkyv. Povede ke zhroucení sociálních systémů, k rabování a střelbě do davů. Dolar ztratí polovinu dnešní (nevalné) hodnoty. Dolar začne stoupat. Státní podpora bank je jediné řešení. Ne, prohloubí naopak problémy. Východní Evropě ani euro! Východní Evropu je potřeba zachránit. - Jde vám z toho hlava kolem?

To proto, že vlastně nikdo nic neví, nikdo nemůže nic tvrdit s jistotou. Světová ekonomika a tím i společnost se ocitla v místě, odkud se může vyvíjet mnoha různými způsoby. Pro matematiky to pěkně řekl enfant terrible české ekonomie Tomáš Sedláček: v bodě nespojitosti nemá funkce derivaci. Kde je zlom, tam v tu chvíli není směr, protože tam jsou všechny směry najednou.

Což je důvod, proč se k prognózám nyní stavět chladně. Opírají se o předsudky, přání a zájmy svých autorů stejně jako vždycky, ale tentokrát už o nic jiného navíc. Jistě, v tom množství názorů se nakonec někdo nejspíš trefí, ale nemá velkou cenu lámat si hlavu, kdo to bude. Jednu věc ale známe s jistotu: příčinu krize.

Je to spotřeba neúměrná možnostem. Ty slavné hypotéky v Americe jsou jen vrškem ledovce, všichni na Západě jsme žili částečně za neexistující peníze. Teď zaplatíme dluhy a úroky, obrazně i doslova, což nebude příjemné a hodně lidí to šeredně skřípne, bohužel hlavně ty nesprávné - čemuž dovedeme zabránit jen v omezené míře. To je teď jeden ze dvou úkolů politiků a lídrů byznysu, ten snazší: nedopustit, aby zranitelní padli na dno. Ten těžší úkol: vymyslet, jak to budeme dělat potom, po krizi. Aby společnost fungovala, ale ne na dluh.

Březen měsíc ničeho

(Sloupek v E15 z této středy. Jaro je tady!)

V liturgickém kalendáři minulého režimu býval březen Měsícem knihy. Během budování reálného kapitalismu se stal Měsícem internetu, ale to už je také minulost, letos poprvé se tato kampaň nekoná – pro nezájem sponzorů. Oba ty svátky propagovaly, co propagaci nepotřebovalo: lidé četli a připojovali se k internetu i bez nich. Oba byly závislé, každý dle povahy své doby: první na ideologii, druhý na penězích. Měsíc knihy nepatřil všem knihám, ale jen těm, které nezlobily. Ty druhé ke čtenářům nesměly nejen v březnu, ale po celý rok. Měsíc internetu existoval díky snaze počítačových firem vychovat si stálé zákazníky.

A fungovalo to špatně, protože obě kampaně cílily na inteligentnější část společnosti a s tou se to vždycky může zvrtnout a taky že zvrtlo. Cílová skupina prvního Března se rychle propracovala od Fučíkova odznaku k Solženicynovi a Orwellovi. Internetová generace přestala komerčním evangeliím věřit ještě rychleji. Takže proč platit masáž mozků, když tím více věrných nezískáte?

Ať si nadšenci moderních technologií tvrdí co chtějí, rozvratná síla internetu je však mnohem menší než moc knihy. Kniha je čistý obsah a nic než obsah. Na webu se hlouposti a manipulace dají našminkovat do půvabna mnohem účinněji. V tom je také dvojsečnost širokých kampaní v dnešní době [hrozná formulace - takových kampaní jako BMI, chtěl jsem tím říci]. Ať to myslíte sebelíp, vždycky to někdo dokáže použít po svém, pro sebe.

Ať se dobře daří tvůrcům i příjemcům sdělení, ať žije kniha i internet: bez kampaní. Ať si každý jeden z nás hledá cesty jimi a k nim sám. Březen ponechme tím, čím byl po tisíciletí, místem rovnodennosti, pohanským Měsícem jara, přes nějž se houpavě sem tam procházejí křesťanské a židovské pohyblivé svátky. Na jednu dvanáctinu roku je to náklad až až.

CEE

(Sloupek v E15 z minulé středy, zapomněl jsem ho vyvěsit. The Economist mezitím otiskl v rubrice Zasláno dopis viceguvernéra ČNB Miroslava Singera uvádějící na pravou míru, jak je to s českou ekonomikou. Obávám se, že ke změně vnímání to nestačí. V krizi točící se kolem čísel ta čísla sama už skoro nikoho nezajímají.)

Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.

Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.

Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.

Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.

Končí jedna éra

(Sloupek v E15 z poslední středy. Někdejší šéfredaktor PC Worldu Michal Pospíšil už v půlce devadesátých let popsal situaci přesně: „Máš doma ledničku? Máš. A čteš časopis o ledničkách?“ Ani na veletrhy ledniček není proč jezdit, i když některým z nás trvalo dlouho, než jsme si to naplno připustili. - Michal z toho vyvodil závěry včas, počítačové žurnalistice dal spokojeně vale a založil si místo toho školu paraglidingu, což mu upřímně přeju a schvaluju. Možná by o něčem podobném měl v IT uvažovat leckdo.)

Minulý týden jsme se dozvěděli, že veletrh Invex po osmnácti letech končí – zbyde z něj jen jméno a snad začátek nové tradice odborných konferencí. V pondělí zas tyto noviny otiskly rozhovor s Janem Mühlfeitem, jedním z šéfů evropského Microsoftu, a v tom rozhovoru téměř nepadlo slovo informatika. To spolu souvisí. Informační technologie neztratily sice význam, ale lesk, slávu a kouzlo ano. Je to špatná zpráva pro pořadatele veletrhů, pro reklamu, pro odborné časopisy. Z hlediska podstaty věci – tedy produkce a užití IT – však tyhle novinky neznamenají téměř nic.

Informační technologie jsou všední součástí života, doma i v práci. Ke komunikaci a k práci s údaji všeho druhu, od úředních formulářů po filmy, používáme počítač, protože co jiného přece? Co bývalo převratné – internet, digitální fotoaparát, DVD, práce z domova, jízdenka na tramvaj ve formě SMS – je dnes banální. Od zázraku k banalitě jsme přitom dorazili nesmírně rychle. Veletrh počítačů je náhle veletrhem banalit, informace o novinkách si každý najde snáze na webu a velké obchody v podnikové sféře se také uzavírají už dočista jinak, než když se inženýři a ředitelé kdysi scházeli u vystaveného prototypu, uznale zamlaskali a podpis smluvy zapili koňakem.

Informatika teď začne být neviditelná – ve dvou smyslech slova. Jednak se postupně vytratí ze seznamu módních trendů (ne docela: čas od času se vždy objeví nějaký nový Twitter či iPhone), jednak začne být daleko více než dříve infrastrukturní záležitostí. Kdo z nás vlastně ví, na kolika počítačích najednou se vyřizuje dotaz zadaný do Google, a kde ty počítače jsou, a jaký složitý software je řídí? Takhle vypadá blízká budoucnost IT – užitečná, nefotogenická, na první pohled naprosto nezajímavá. Vnitřek elektrárny také nemá přitažlivost pro nikoho kromě hrstky odborníků. (A teroristů.)

Cenzurou k lepším médiím

(Sloupek v E15 z této středy. Zmínku o Watergate jsem pro úsporu místa a myšlenkových linií hrubě zjednodušil, i to byl koneckonců pes vedený buřtíkem, ale přece jen to nebylo tak zoufale průhledné a levné jako u nás, tak asymetrické. Média dnes nemohou stát vně politického boje, protože takové místo neexistuje.)

Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.

Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.

Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.

A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.

Stvořit Marťany

(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)

V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.

Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.

Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.

Pomoz, než pomohou jiní

(Sloupek v E15 z minulého týdne - nějak jsem ho zapomněl vyvěsit, nebo se mi nechtělo? Myslím, že ani moc levicový není, leda na první pohled.)

Apokalypsa kapitalismu, v niž jedni doufají a druzí se jí děsí, to není a nebude; jen výkyv maniodepresivního hospodářského cyklu. Dotkne se však téměř všech, to už je jisté. Bohatší dočasně zchudnou, ale bát se nemusejí, mají dost rezerv i podkožního tuku. A chudší - ti si také budou muset poradit sami.

V moderní české společnosti je překvapivě silná tendence k odmítání solidarity na straně těch, kdo by ji měli poskytovat. Pravděpodobně jde o přetrvávající reakci na čtyřicet let režimu, v němž byla solidarita absolutní a pevná jako svěrací kazajka – tak absolutní, že ani neměla jméno. Nad neochotou dělit se nemá smysl moralizovat, to nepomůže. Je však dobré o ní vědět. Rozšířený názor, že „socky nemakají“ a je-li na tom kdo špatně, může si za to zpravidla sám, byl pochybný vždy – a brzy začne být v rozporu s každodenní zkušeností. Do průšvihu se dostanou mnozí lidé, kteří za to nemohou nade vší pochybnost. (Ano, můžete to být i vy. Nejde jen o venkov, nejde jen o dělnické profese.)

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby krize naučila Čechy zacházet správně se solidaritou, nebyla by bez užitku. Zacházet správně: chápat význam a nutnost pomoci, ale nepřenechat celou tu věc demagogům, jimž je každé neštěstí dobré. Poslední návrhy sociální demokracie by neprospěly nikomu krom té partaje samotné, což je snadné nahlédnout. Lidé, kteří mají proč bát se budoucnosti, je ovšem podpoří. A lze se jim divit, když z druhé strany slyší, že si má každý pomoci sám, jak dovede? - Ne. Zbohatl jsi v časech konjunktury? Pomoz v době krize, nejen penězi, taky rozumem. Vymysli, jak nejlépe pomoci. Ve vlastním zájmu: jinak z tvého majetku pomůže někdo jiný, ne však těm potřebným, ale především sám sobě.

Ve stálém ohrožení

(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)

Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.

Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.

Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?