- Hal Duncan: Atrament. První díl (Pergament) se mi moc líbil, tohle má sice světlé momenty, ale celkově to je o hodně slabší.
- Michael Pollan: Dilema všežravce. Vynikající, oči otevírající kniha o tom, co že to vlastně jíme. Popisuje americké poměry, ale evropské se zas tak neliší, snad až na ten kukuřičný sirup. Líbí se mi, že není napsaná kazatelsky ani hystericky, velmi věcné, velmi čtivé. Vysoce doporučuji.
- Marek Picha (alias @tracnik) a Dagmar Pichová: 100 myšlenkových experimentů ve filozofii. Čekal jsem něco jiného — knihu, který ty experimenty formou vyprávění rozebere; komentář k nim. Ten tam není ani trochu, jde spíš o čítanku; slavné myšlenkové experimenty (čínský pokoj, tlustý muž a drezína, ale také Russellův paradox holiče a dávné myšlenky až po antiku) jsou citovány v původním znění. Picha k tomu přidává jejich zhuštěný záznam formou diagramu. Po prvním zklamání se mi to vlastně zalíbilo. Petr Klán: Čísla. Výkladový slovník čísel (hlavně, ale nejen přirozených) od nuly po nekonečno (ne všech, pochopitelně). Sbírka zajímavostí, i nematematických. Kupříkladu se dozvíme, že biblické Evě bylo sedmnáct, když provedla tu hloupost s hadem; anebo, že 51 se uvádí jako první nezajímavé číslo (proč?). Výklad matematických aspektů je velice stručný a laikovi mnoho nedá. Velkou část obsahu lze suplovat internetovými zdroji, třeba Wikipedií. Přesto — mám tyhle knížky rád.
- Petr Zídek: Češi v srdci temnoty. To si říká o delší recenzi, jde o 27 vyprávění o různých méně známých událostech (nebo méně známých aspektech známých událostí) z české historie v letech 1948 - 1970. Ben Barka byl agentem československé rozvědky; Sukarno ohmatával paní Novotnou před zraky jejího manžela, prezidenta Antonína Novotného („Tak ho prašti přes ruku!“). Příjemně napsané, styl připomíná Mariusze Sczygieła.
- Steven Brust a Skyler White: The Incrementalists. Asi to není nejblbější pokus o thriller, jaký jsem kdy četl, ale daleko k tomu nemá.
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
8. února 2014
Právě rozečteno
Taky máte ten zlozvyk číst víc knih najednou?
12. května 2012
Josef Frais: Fackovaní andělé
Dlouho jsem nečetl tak smutnou knížku.
Je smutná, protože ji napsal nemocný unavený muž.
Je smutná, protože ji napsal někdejší skvělý stylista tak špatně, že je dřina to dočíst.
Je smutná, protože dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek.
Je smutná, protože v děsivé míře trpí neduhem mnohých pamětí: já, já, já. Já byl nejlepší, nejodvážnější, nejpracovitější a především nejskromnější. Uměl jsem všechno.
Je smutná, protože okatě a nešikovně vynechává všechno, co se autorovi nehodilo do pozitivního obrazu vlastní osoby.
Tohle by pořád ještě šlo. Tohle je pořád ještě v mezích špatných memoárů. Dál to bude horší.
Fraisova knížka je smutná především proto, že celým tímto svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal autor zcela jasně, že režimní kurva byl. A očividně si to vůbec neuvědomuje.
Udavačské historky z prostředí ostravské bohémy začátkem sovětské okupace, jimž je věnováno hodně místa, přitom nejsou to důležité. Stojí v nich slovo proti slovu, těžko říct, jak to bylo doopravdy, soudit někoho z dnešního pohodlí a bezpečí je levné. Frais vyšel ze svých buřičských let s vroubky a šrámy, měl před režimem co napravovat a postupně - ne najednou - to dokázal. Krok po kroku, od dvouměsíční vazby za příživnictví a podmínky za protistátní činnost až po peněžitou cenu ÚV SSM a přijetí u Husáka. Vždycky si ovšem, chceme-li mu věřit, myslel svoje, vždycky byl proti „nim“. (A dokonce mu to svým způsobem věřit můžeme. Očividně dokázal zastávat více názorů najednou, všechny upřímně. Což myslím bez ironie, zcela věcně.)
A vždycky se s „nimi“ stýkal, přátelil, jaksi náhodou se ocital na jejich oslavách a dýcháncích, nechal se od nich plácat po zádech. V životopisném vyprávění se nenápadně objevují další a další jména. „Kdoví proč, tehdejší ministr kultury Milan Klusák měl pro mě jakousi slabost...“ „Jan Pilař, který si připisoval zásluhu, že mě 'objevil', mě pozval ke svému stolu, kde seděl také šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka...“ „Můj přítel, básník Jaroslav Čejka, připomněl mé jméno...“ „Na druhou stranu jsem si nikdy nedovedl říct o nějakou výhodu...“ „Další mladí funkcionáři svazu [spisovatelů] (...) a přesto moji přátelé Josef Šimon, Kamil Mařík a Karel Sýs...“ Nikde Frais nepíše, jak se seznámili, jak k těm přátelstvím přišel. A bylo by to, opět bez ironie, přece zajímavé.
Nebyl členem komunistické strany. Nebyl udavačem. Byl a je praktikující katolík. Byl paličatě svůj - v některých ohledech. A přes to všechno byl pevnou oporou režimu. Takoví jako on mu byli cenní, propůjčovali straně a vládě jistou legitimitu, důvěryhodnost, snad i sympatii. Časem si to uvědomil, poznal svou cenu.
Svůj životopis odvyprávěl špatně, nudně - což je s podivem, protože i když ho budeme brát cum grano salis a držet se jen doložených faktů, pořád je pozoruhodný a dal by se určitě pojednat poutavěji. I když mu nebudeme věřit všechno, stejně je zjevné, že je mužem devatera řemesel a ještě více talentů, že má vtip i odvahu. Vyučil se horníkem a šest let fáral. Nikdy si neudělal maturitu. Ve dvaceti si povídal s Ginsbergem a vystupoval s Karlem Krylem. Psal pro divadlo a hrál v něm. Celý život má těžkou klaustrofobií (horník!), bez úspěchu se pokoušel léčit, trpěl jako zvíře. Od sedmdesátých do devadesátých let byl nábytkářským dělníkem, skladníkem a vedoucím skladu, za komunistů se nikdy vlastně nestal profesionálním spisovatelem. To mu přihrávalo náměty a pomáhalo u soudruhů: hleďte, dělnický autor!
Vlastně jím byl. Napsal poctivý hornický příběh Muži z podzemního kontinentu, samosebou trochu učesaný, jak to doba chtěla, ale s podivem, jak málo vlastně. A napsal to jazykem, který prozrazuje dobře načteného Vančuru a dobře zapřeného Vaculíka. Napsal Klec plnou siláků, příběh o pádu první republiky a okupaci, a dokázal to udělat nečítankově a silně. Napsal nesmírně působivý příběh adolescentní lásky Válka mezi labutěmi, oko nezůstane suché a namyslím to ve zlém. Pak to šlo z kopce, napřed pomalu (Narozeniny světa, Den, kdy slunečnice hořely) a dál čím dál tím rychleji.
Prošel dost šíleným dětstvím (opět: budeme-li mu věřit). Jeho otec byl právě takový zelený mozek jako románová postava podplukovníka Zouleho, otce klukovského vypravěče Klece plné siláků. Svou matku shrnul jediným slovem: mrcha. (To zamrazí. I když to zdůvodnil docela přesvědčivě.) Psycholog by z toho odvodil leccos, pokud jde o Fraisovo pozdější pragmatické chování. Z chladu chlad.
Jenže: no a co? Těžké dětství měl kdekdo.
Mohl svůj životopis pojednat poutavěji, jenže to by musel psát víc pravdy, nevytahovat se tolik, neomlouvat si nic. Větší člověk by to dokázal a prokázal by tím společnosti službu poučnou i očistnou. Vlastně měl šanci napsat velkou knihu, poctivou, generační; co už mohl ztratit, teď?
Nejpodivnější na Fraisově životní dráze mi připadá období po roce 1989. Psal v té době jako stroj, většinou pod pseudonymy. Cokoli, co Ivo Železný a Baronet dovedli prodat. Kovbojky, sci-fi, červenou knihovnu a taky cyklus o válce pohledem důstojníka wehrmachtu - pod pseudonymem Helmuth Nowak. Bylo těch knížek za jednadvacet let přesně osmdesát! Plus redigování dalších knih, překlady... Obdivuhodná píle a výdrž. Bral všechno, splnil jakékoli zadání, sepsal falešné vzpomínky agenta rumunské Securitate i „rytířský román pro ženy“, ať to znamená cokoli.
A tohle všechno pořád není to nejhorší, ještě ne. Až teď.
Nejhorší je hluboká, trpká ukřivděnost. Ubližovali mu pořád a mu všichni. Rodiče, příbuzní, učiliště, kolegové, kamarádi z mládí, ženy (tam je zdrženlivější, malé plus), skoro celá Ostrava, literární kritici, komunistický establishment, asi nejvíc ze všech pak „elitáři“ (míněni opoziční intelektuálové a umělci; disidenti).
(Ne že by to bylo černobílé. Fraisův povzdech nad kamarády, kteří na jaře 1990 objevili, že vlastně byli celý život tajnými disidenty, je plně na místě. O to se ani nepokusil, připisuji k dobru.)
Křivda, výčitka. Nedoceněn, očerňován, pomlouván. Naštvaný na celý svět. Musí to být hrozný život - zase bez ironie: tento pohled na svět znemožňuje být šťastný. (Nemohl takový být vždycky, ač to implicitně o sobě tvrdí; to by ty rané knihy nedokázal napsat.) Je nesmířen, neodpouští, u některých konkrétních osob nelze vztah popsat jinak než jako nenávist. I k dávno mrtvým. Rozešel-li se s někým, tedy ve zlém. Pochopitelně: vždyť se stal obětí křivdy, vždycky.
Je tam moc málo slov o tom, že by měl někoho rád. (Nepočítáme-li „Děvy šly za mnou jako omámené...“) Není tam - snad jsem to nepřehlédl - ani slovo o tom, že sám někomu ublížil, třeba jen málo, a že mu je to líto.
Psát paměti je riskantní. Mnozí tím prokážou, že svůj život nepochopili. (Nejspíš všichni, svým způsobem.) Ale tak málo reflexe, jak to předvedl Josef Frais, to je přece jen vzácnost. Nevyčítám mu, že je, jaký je. Nevyčítám mu ani to, že si nesype hlavu popelem; kdyby hrdě sdělil, že ví, co dělal a nelituje toho, uznal bych to. Vyčítám mu, že nestojí pevně rozkročen jako některý z chlapských hrdinů svých románů, ale uhýbá a hrbí se a fixluje jako ten podplukovník Zoule, mistrně napsaný konformní zbabělec s maskou hrdiny a tvrďáka. Frais si v něm bohužel předpověděl budoucnost.
Je to smutná knížka, protože je o prohře člověka, který měl na víc.
(Tato - recenze? úvaha? je též u mne na Goodreads. Bývá tam zvykem knížky hvězdičkovat, od jedné do pěti. Tuhle neumím.)
Je smutná, protože ji napsal nemocný unavený muž.
Je smutná, protože ji napsal někdejší skvělý stylista tak špatně, že je dřina to dočíst.
Je smutná, protože dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek.
Je smutná, protože v děsivé míře trpí neduhem mnohých pamětí: já, já, já. Já byl nejlepší, nejodvážnější, nejpracovitější a především nejskromnější. Uměl jsem všechno.
Je smutná, protože okatě a nešikovně vynechává všechno, co se autorovi nehodilo do pozitivního obrazu vlastní osoby.
Tohle by pořád ještě šlo. Tohle je pořád ještě v mezích špatných memoárů. Dál to bude horší.
Fraisova knížka je smutná především proto, že celým tímto svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal autor zcela jasně, že režimní kurva byl. A očividně si to vůbec neuvědomuje.
Udavačské historky z prostředí ostravské bohémy začátkem sovětské okupace, jimž je věnováno hodně místa, přitom nejsou to důležité. Stojí v nich slovo proti slovu, těžko říct, jak to bylo doopravdy, soudit někoho z dnešního pohodlí a bezpečí je levné. Frais vyšel ze svých buřičských let s vroubky a šrámy, měl před režimem co napravovat a postupně - ne najednou - to dokázal. Krok po kroku, od dvouměsíční vazby za příživnictví a podmínky za protistátní činnost až po peněžitou cenu ÚV SSM a přijetí u Husáka. Vždycky si ovšem, chceme-li mu věřit, myslel svoje, vždycky byl proti „nim“. (A dokonce mu to svým způsobem věřit můžeme. Očividně dokázal zastávat více názorů najednou, všechny upřímně. Což myslím bez ironie, zcela věcně.)
A vždycky se s „nimi“ stýkal, přátelil, jaksi náhodou se ocital na jejich oslavách a dýcháncích, nechal se od nich plácat po zádech. V životopisném vyprávění se nenápadně objevují další a další jména. „Kdoví proč, tehdejší ministr kultury Milan Klusák měl pro mě jakousi slabost...“ „Jan Pilař, který si připisoval zásluhu, že mě 'objevil', mě pozval ke svému stolu, kde seděl také šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka...“ „Můj přítel, básník Jaroslav Čejka, připomněl mé jméno...“ „Na druhou stranu jsem si nikdy nedovedl říct o nějakou výhodu...“ „Další mladí funkcionáři svazu [spisovatelů] (...) a přesto moji přátelé Josef Šimon, Kamil Mařík a Karel Sýs...“ Nikde Frais nepíše, jak se seznámili, jak k těm přátelstvím přišel. A bylo by to, opět bez ironie, přece zajímavé.
Nebyl členem komunistické strany. Nebyl udavačem. Byl a je praktikující katolík. Byl paličatě svůj - v některých ohledech. A přes to všechno byl pevnou oporou režimu. Takoví jako on mu byli cenní, propůjčovali straně a vládě jistou legitimitu, důvěryhodnost, snad i sympatii. Časem si to uvědomil, poznal svou cenu.
Svůj životopis odvyprávěl špatně, nudně - což je s podivem, protože i když ho budeme brát cum grano salis a držet se jen doložených faktů, pořád je pozoruhodný a dal by se určitě pojednat poutavěji. I když mu nebudeme věřit všechno, stejně je zjevné, že je mužem devatera řemesel a ještě více talentů, že má vtip i odvahu. Vyučil se horníkem a šest let fáral. Nikdy si neudělal maturitu. Ve dvaceti si povídal s Ginsbergem a vystupoval s Karlem Krylem. Psal pro divadlo a hrál v něm. Celý život má těžkou klaustrofobií (horník!), bez úspěchu se pokoušel léčit, trpěl jako zvíře. Od sedmdesátých do devadesátých let byl nábytkářským dělníkem, skladníkem a vedoucím skladu, za komunistů se nikdy vlastně nestal profesionálním spisovatelem. To mu přihrávalo náměty a pomáhalo u soudruhů: hleďte, dělnický autor!
Vlastně jím byl. Napsal poctivý hornický příběh Muži z podzemního kontinentu, samosebou trochu učesaný, jak to doba chtěla, ale s podivem, jak málo vlastně. A napsal to jazykem, který prozrazuje dobře načteného Vančuru a dobře zapřeného Vaculíka. Napsal Klec plnou siláků, příběh o pádu první republiky a okupaci, a dokázal to udělat nečítankově a silně. Napsal nesmírně působivý příběh adolescentní lásky Válka mezi labutěmi, oko nezůstane suché a namyslím to ve zlém. Pak to šlo z kopce, napřed pomalu (Narozeniny světa, Den, kdy slunečnice hořely) a dál čím dál tím rychleji.
Prošel dost šíleným dětstvím (opět: budeme-li mu věřit). Jeho otec byl právě takový zelený mozek jako románová postava podplukovníka Zouleho, otce klukovského vypravěče Klece plné siláků. Svou matku shrnul jediným slovem: mrcha. (To zamrazí. I když to zdůvodnil docela přesvědčivě.) Psycholog by z toho odvodil leccos, pokud jde o Fraisovo pozdější pragmatické chování. Z chladu chlad.
Jenže: no a co? Těžké dětství měl kdekdo.
Mohl svůj životopis pojednat poutavěji, jenže to by musel psát víc pravdy, nevytahovat se tolik, neomlouvat si nic. Větší člověk by to dokázal a prokázal by tím společnosti službu poučnou i očistnou. Vlastně měl šanci napsat velkou knihu, poctivou, generační; co už mohl ztratit, teď?
Nejpodivnější na Fraisově životní dráze mi připadá období po roce 1989. Psal v té době jako stroj, většinou pod pseudonymy. Cokoli, co Ivo Železný a Baronet dovedli prodat. Kovbojky, sci-fi, červenou knihovnu a taky cyklus o válce pohledem důstojníka wehrmachtu - pod pseudonymem Helmuth Nowak. Bylo těch knížek za jednadvacet let přesně osmdesát! Plus redigování dalších knih, překlady... Obdivuhodná píle a výdrž. Bral všechno, splnil jakékoli zadání, sepsal falešné vzpomínky agenta rumunské Securitate i „rytířský román pro ženy“, ať to znamená cokoli.
A tohle všechno pořád není to nejhorší, ještě ne. Až teď.
Nejhorší je hluboká, trpká ukřivděnost. Ubližovali mu pořád a mu všichni. Rodiče, příbuzní, učiliště, kolegové, kamarádi z mládí, ženy (tam je zdrženlivější, malé plus), skoro celá Ostrava, literární kritici, komunistický establishment, asi nejvíc ze všech pak „elitáři“ (míněni opoziční intelektuálové a umělci; disidenti).
(Ne že by to bylo černobílé. Fraisův povzdech nad kamarády, kteří na jaře 1990 objevili, že vlastně byli celý život tajnými disidenty, je plně na místě. O to se ani nepokusil, připisuji k dobru.)
Křivda, výčitka. Nedoceněn, očerňován, pomlouván. Naštvaný na celý svět. Musí to být hrozný život - zase bez ironie: tento pohled na svět znemožňuje být šťastný. (Nemohl takový být vždycky, ač to implicitně o sobě tvrdí; to by ty rané knihy nedokázal napsat.) Je nesmířen, neodpouští, u některých konkrétních osob nelze vztah popsat jinak než jako nenávist. I k dávno mrtvým. Rozešel-li se s někým, tedy ve zlém. Pochopitelně: vždyť se stal obětí křivdy, vždycky.
Je tam moc málo slov o tom, že by měl někoho rád. (Nepočítáme-li „Děvy šly za mnou jako omámené...“) Není tam - snad jsem to nepřehlédl - ani slovo o tom, že sám někomu ublížil, třeba jen málo, a že mu je to líto.
Psát paměti je riskantní. Mnozí tím prokážou, že svůj život nepochopili. (Nejspíš všichni, svým způsobem.) Ale tak málo reflexe, jak to předvedl Josef Frais, to je přece jen vzácnost. Nevyčítám mu, že je, jaký je. Nevyčítám mu ani to, že si nesype hlavu popelem; kdyby hrdě sdělil, že ví, co dělal a nelituje toho, uznal bych to. Vyčítám mu, že nestojí pevně rozkročen jako některý z chlapských hrdinů svých románů, ale uhýbá a hrbí se a fixluje jako ten podplukovník Zoule, mistrně napsaný konformní zbabělec s maskou hrdiny a tvrďáka. Frais si v něm bohužel předpověděl budoucnost.
Je to smutná knížka, protože je o prohře člověka, který měl na víc.
(Tato - recenze? úvaha? je též u mne na Goodreads. Bývá tam zvykem knížky hvězdičkovat, od jedné do pěti. Tuhle neumím.)
7. ledna 2012
Co máme číst?, zeptali se
Jeden dluh: začátkem prosince jsem měl jakýsi seminář v Dětské televizi Liberec (což je mimochodem velmi sympatická záležitost udržovaná v chodu dobrovolnickým nadšením). Dostal jsem tam otázku: co kvalitního máme číst na webu?
Na to se samozřejmě dá odpovědět, že se na to nedá odpovědět. Záleží přece na tom, co kdo hledá, oč se zajímá, co potřebuje znát. Jenže já slíbil, že si to rozmyslím a něco poradím. Jediný způsob, jak se to dá udělat, je rezignovat na objektivitu. Což jsem učinil a pak už to šlo. Zde je tedy velmi neúplný seznam toho, co bych poradil komukoli, kdo má chuť řídit se zrovna mým názorem.
Jde o „začátečnický“ výběr, užitečný hlavně tomu, kdo se teprve začíná orientovat. Po několika letech budete mít nějaký podobný seznam sami, jistě se od mého bude lišit.
Zpravodajství a komentáře - ČR
Zpravodajství a komentáře - svět
Internet, počítače, média a podnikání v této oblasti
(A spolu s nimi další, kteří ale moc nepíšou, spíš přednášejí, učí, vystupují na sociálních sítích...)
Zajímavé názorové blogy
Tady se nedá jednoduše napsat, „o čem“ to je: über Gott und die Welt, jak by řekl Němec, tedy o všem a čemkoli.
Inspirace, přemýšlení, zábava
Na to se samozřejmě dá odpovědět, že se na to nedá odpovědět. Záleží přece na tom, co kdo hledá, oč se zajímá, co potřebuje znát. Jenže já slíbil, že si to rozmyslím a něco poradím. Jediný způsob, jak se to dá udělat, je rezignovat na objektivitu. Což jsem učinil a pak už to šlo. Zde je tedy velmi neúplný seznam toho, co bych poradil komukoli, kdo má chuť řídit se zrovna mým názorem.
Jde o „začátečnický“ výběr, užitečný hlavně tomu, kdo se teprve začíná orientovat. Po několika letech budete mít nějaký podobný seznam sami, jistě se od mého bude lišit.
Zpravodajství a komentáře - ČR
- Česká pozice; promyšlené komentáře a často také původní investigativní žurnalistika. Server založila skupina novinářů, kteří se odtrhli z týdeníku Euro, v čele stojí jeden z velkých mágů české mediální scény István Lékó.
- Deník Referendum; vyhraněně levicové komentáře, špička intelektuální levice u nás, samozřejmě poněkud salónní.
- České noviny; vydává ČTK, takže dost střízlivé, uměřené, věcné. Milý rozdíl proti bezděčným bulvárům, které na internetu produkují některé velké deníky.
- E15; stručné a velmi relevantní ekonomické a politické zpravodajství, trocha komentářů.
- iVysílání; videoarchiv České televize, živé vysílání ČT 24.
- Český rozhlas; pěkně udělaný zpravodajský web a moderní audiopřehrávač všech stanic Českého rozhlasu.
- FS Final Word; denně jeden krátký komentář k aktuálnímu dění v ČR, v angličtině. Píše pražský Američan Erik Best.
Zpravodajství a komentáře - svět
- BBC World; pořád ještě, řekl bych, nejlepší žurnalistika na světě.
- CNN;
- Al-Jazeera; výborný zdroj nejen o arabském světě, ale o všem, co není USA & Evropa.
- The Guardian; mírně levicové britské noviny, pěkná ukázka toho, jak má vypadat digitální podoba deníku.
- The Weekly Standard; přesně ten druh inteligentního konzervativního týdeníku, který chybí u nás.
- Slate; úspěšný experiment z dob internetové bubliny, čistě webový zpravodajský magazín, takový Time jednadvacátého století...
- Salon; ...a jeho hlavní konkurence.
- F.A.Z.; nejlepší noviny, čtete-li německy.
- Neue Zürcher Zeitung; totéž.
Internet, počítače, média a podnikání v této oblasti
- GigaOM; moje nejoblíbenější zpravodajství z internetového světa, střízlivý pohled.
- Wired; výborný časopis s velice obsáhlým webem, nejlepší je vybrat si jen některé sekce (třeba hry, hudba, software, věda...) a sledovat je přes RSS.
- Engadget; všechny nové technické hračky, recenze.
- TechCrunch; dění na internetu pro podnikatele a geeky. U nás začal nedávno Petr Král vydávat komentovaný výběr z TechCrunch pod názvem Drkot.cz.
- O'Reilly Radar; technologické trendy.
- Lupa; zaběhnutý český server o internetu, podnikání a technologiích.
- Médiář; dobré zpravodajství i drby ze světa českých médií, jak internetových, tak klasických.
- Seth Godin; marketingový guru, publicista.
- Clay Shirky; odborník na nová média, sociální sítě a crowdsourcing.
- Paul Graham; zakladatel startupového akcelerátoru Y Combinator, vývojář, investor a manažer.
- Joel Spolsky; vývojář, teoretik a praktik programování, podnikatel.
- Scott Berkun; komentátor, publicista, autor několika výborných knih.
(A spolu s nimi další, kteří ale moc nepíšou, spíš přednášejí, učí, vystupují na sociálních sítích...)
Zajímavé názorové blogy
Tady se nedá jednoduše napsat, „o čem“ to je: über Gott und die Welt, jak by řekl Němec, tedy o všem a čemkoli.
Inspirace, přemýšlení, zábava
- TED; TED je dnes velká skupina konferencí probíhajících po celém světě na rozmanitá témata se společným podtitulem Ideas Worth Spreading. Stovky brilantních přednášek, které na webu TED najdete, vám mohou sloužit jako průvodce vším, co vám neřekli ve škole. Některé obsahují i české titulky.
- longform.org; výběr dlouhých článků - kvalitního čtení z různých zdrojů na nejrůznější témata.
- xkcd; komiks pro übergeeky, chytrý, veselý a smutný. Píše Randall Munroe. Kultovní záležitost.
- Dilbert; taky kultovní záležitost, ale pro jinou generaci formovanou jinými životními zkušenostmi - pro národ žijící v open space. Píše Scott Adams.
- Saturday Morning Breakfast Cereal; komiks hlavně o vědě, sexu a... vědě. Píše skvělý Zach Weiner.
- Cuketka alias Martin Kuciel, člověk, který naučil českou internetovou generaci vařit, mlsat a rozumět jídlu.
- El Souk alias Michal Hromas, kuchař, kterým bych v povědomí národa rád nahradil jak Babicu, tak Pohlreicha.
- iLiteratura; recenze knížek a ukázky z nich, záběr pokrývá velkou část beletrie vydané v ČR. Obětavě provozuje překladatelka Jovanka Šotolová.
- AllMusic; obrovská encyklopedie pop i váž hudby.
- Pitchfork; recenze hudby pro náročného posluchače.
- Viceland; hustý! :)
25. dubna 2009
Souhrn knihy ve 140 znacích
Malá páteční hra s Twitterem: napište souhrn libovolné knihy, aby se vešel do tweetu, tj do 140 znaků! Odezva byla značná a účastníci velmi tvořiví. (Někteří prozradili název příslušné knihy, někteří ne - zábavné to je v obou případech.) Jako jednočlenná porota jsem se rozhodl pro následujících pět vítězů bez určení pořadí:
- 4 == 3 (@lewaq)
- Ráno se Řehoř Samsa probudil jako brouk a pak už to bylo jen horší. (@jankorbel)
- 42 (Stopařův průvodce po Galaxii) (@cz_manix)
- Předpokládaný milostný a libertinský život Radka Hulána v 18. století. (Nebezpečné známosti) (@renestein)
- Správný občan zabíjí brouky. (Hvězdná pěchota, Mein Kampf, O zlém brouku Bramborouku) (@tracnik)
3. února 2009
Spodina znovu na scéně
V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...
29. dubna 2008
Rozhovor SWN s Miroslavem Holubem - léto 1997
Když už jsem ta jména jednou sepsal, nedalo mi to a začal jsem se přehrabovat na discích. Všechno, jak se zdá, už nikdy nedám dohromady, vedli jsme v Softwarových novinách v těch veselých časech archiv dost ledabyle. Nemohu ani ručit za stoprocentní shodu s otištěnou verzí textu, protože korektury se dělaly přímo do sazby a textové soubory jsme pak už zpětně nepořizovali. - Ale přesto toho hodně zůstalo. A pár věcí možná stojí za vytažení z hlubin.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
21. února 2008
Kdyby tak někdo čistý
Pardubitz na nás v komentáři vytáhl Skácela (s překlepem plná/plán, který by dokonce ty verše vylepšil, kdyby byl rytmicky možný). Veden nějakou asociací jsem sáhl do knihovny pro autora, který byl z české literatury úspěšně odstraněn. Případ Nohavica v ostřejší verzi: chceme básníka s titulem RSDr.? Posuďte sami.
Znova a načisto
Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce
noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.
Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!
Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.
Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!
Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...
Znova a načisto
Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce
noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.
Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!
Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.
Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!
Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...
21. prosince 2007
Kniha roku
Letos jsem se do zprůměrovaného názoru intelektuální elity nejen netrefil - žádná z knih, pro něž jsem hlasoval, že v žebříčku neumístila - ale ani pasivně do něj nezapadám. Z první desítky jsem četl jen tři knihy, z prvních tří dokonce ani jednu. Budu to muset dohnat, i když do některých z oceněných titulů se asi nepřinutím. (Jeden můj učitel jednou pravil, zoufale: "Nic mi neříkejte! Já chci umřít blbej!") Já si to představoval takto:
Jiří Kratochvil: Brněnské povídky. Kouzelník při práci: tahá z rukávu tolik příběhů, osudů, nápadů, žonglérských míčků a erotických představ! A celé Brno k tomu jako přídavek. Jiří Kratochvil je veliký, pořád ještě ne zcela doceněný spisovatel, Brno je magické město. Snad lze namítnout, že jde o výbor, jehož velká část byla vydána po částech jinde a dříve. Ale tahle krásně vypravená kniha může autora představit i těm, kdo ho zatím ke své škodě brali málo na vědomí.
Václav Cílek a Martin Kašík: Nejistý plamen. Téma „docházející ropy“ zpracované bez hysterie i bez iluzí. Dobrý popis jednoho z nadcházejících uzlových bodů osudu nás všech.
Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Skvostná intelektuální provokace, která je víc než to; dokáže zapnout čtenáři taková centra v mozku, o nichž ani nevěděl. Jak je v české literatuře notoricky známo, „pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“ (Egon Bondy via Bohumil Hrabal). Tož, zde by to tak bylo.
9. října 2007
Filozofie pro váš všední den
(Tohle si objednali v jednom časopise a pak řekli, že to vlastně nechtěli.)
Většina technicky a ekonomicky vzdělaných lidí zvedne oči ke stropu a začne zívat, uslyší-li slovo filozofie (nejde-li ovšem o tzv. „filozofii“ prodeje, managementu a podobně – tu zase zvedají oči ke stropu lidé humanitně vzdělaní). Filozofové o tom vědí a snaží se svou vědu popularizovat, mimo jiné ze sebezáchovných důvodů; i oni potřebují granty a subvence. Popularizace filozofie však zpravidla nedopadá nejlépe. Tradičně začíná několika anekdotami o Diogenovi (to je ten s tím sudem) a končí Heideggerem, Husserlem a tvrdě spícím čtenářem.
Nová vlna popularizačních prací jde na věc mnohem chytřeji. Ukazuje, jak se filozofický přístup používá při řešení problémů každodenního života, používá tedy praktických příkladů. Výtečnou ukázkou jsou dvě knihy, jejichž autorem je Stephen Law. Obě vyšly nedávno česky, první pod názvem Akta F (Argo 2005), druhá jako Filozofická gymnastika (Dokořán 2007). První je vysloveně začátečnická, druhá pro mírně pokročilé, použitý přístup je zcela stejný: položit otázku, která se tak či onak týká každého a zkoumat ji. Je správné klonovat lidi a provádět genetické manipulace? Smí se jíst maso – a jak to lze morálně zdůvodnit? Co bylo před Velkým třeskem? Existuje Bůh?
Nečekejte odpovědi, Law je ani předložit nemůže, vždyť velmi často jde o nerozhodnutelné problémy – přinejmenším na dnešní úrovni poznání světa. Cenné je, že názorně předvádí, jak by se o takových otázkách mělo uvažovat, aby to dávalo smysl. Činí tak velice názorně, zpravidla formou příběhů a dialogů. Nejen stimuluje k přemýšlení, ale překládá zábavné a napínavé čtení; filozofii bez tajemného učeneckého hávu. Přesněji řečeno, ukazuje čtenáři, že filozofií se zabývá vlastně každý a denně, jen o tom neví. Autorův styl pěkně přiblíží útržek dialogu mezi Bohem a poněkud bigotním křesťanem Jarvisem – ten se těší, že Bůh před jeho očima potrestá za jejich hříchy skupinu homosexuálů.
Bůh: Když budeš číst dál tu pasáž o homosexualitě [v Třetí knize Mojžíšově], dojdeš až k tomu, že nesmíš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. (...) Dále se tam píše, že je hřích půjčovat peníze za úrok. A přece z těchto věcí žádnou neodsuzuješ, nebo ano?
Jarvis: Ne.
Bůh (...) To mi připadá, že si vybíráš jen to, co ti vyhovuje.
Jarvis: Ale ty pasáže o mořských jídlech, šatech a půjčování peněz určitě už teď nemyslíš vážně. Ty jsou zastaralé, ne?
Bůh: (...) ty se rozhoduješ, které pasáže z bible přijmeš a které odmítneš (...) na základě svých vlastních morálních měřítek, nemám pravdu?
Jarvis: No, asi ano.
Akta F i Filozofická gymnastika se obsahově trochu překrývají, ale zároveň dobře doplňují, takže neprohloupíte, přečtete-li obě.
Velmi podobného ražení je česky dosud nevydaná kniha Juliana Bagginiho The Pig that Wants to be Eaten (Vepř, který chce být sněden, první vydání 2005). Tvoří ji seznam stovky jednoduchých problémů a jejich řešení. Baggini používá podobnou techniku jako Law, píše mikropovídky „ze života“ a pak pomocí filozofických poznatků a technik uvažování dešifruje jejich význam. Představte si třeba následující situaci: čtyři sestry se rozjedou na prázdniny a slíbí matce, že jí budou pravidelně psát. Hew píše dopisy, ale z divočiny, kde se nachází, je nechává doručit na poštu po neznámých lidech, kteří jsou nespolehliví. Ani jeden dopis nedojde. Dew je odesílá sama, ale nestará se, zda je správně ofrankuje. Dopisy nedojdou. Lou ví, jakou známku nalepit, ale poštovní systém v zemi, kde se nachází, je velmi nespolehlivý. Ani její dopisy nedorazí k cíli. Sue je na tom stejně jako Dew, ale telefonuje pravidelně domů a ptá se, zda dopisy došly. Nedošly. Otázka zní: která ze sester splnila daný slib? (Hew ani Dew očividně ne, Sue jistě ano; opravdu zajímavý případ je Lou.)
Čtveřici naší malé knihovničky populární filozofie doplňuje Roger Pol-Droit a jeho 101 experimentů z každodenní filozofie (Baset 2003). Tahle knížka je jiná než předchozí tři. Nepředkládá problémy k zamyšlení, ale skutečná praktická cvičení: situace, jimž se čtenář má experimentálně vystavit, pozorovat své pocity a analyzovat je. Vesměs jde o banální věci, maličko posunuté každodenní zkušenosti. Například: dívejte se na televizi s vypnutým zvukem. Sestupujte po dlouhém schodišti – minimálně osm pater, raději více – a představujte si, že nikde nekončí. Poklekněte a čtvrt hodiny předčítejte jména z telefonního seznamu; sledujte, co to s vámi dělá. Představte si co nejbarvitěji vlastní smrt (a pak se radostně vraťte do života). Zkuste pít ze sklenice chladnou vodu a zároveň čůrat. (Velmi působivé!) A tak dále. Tohle je filozofický útok na cit, nikoli na rozum.
Filozofie, jak ji předkládají jmenovaní autoři, je velmi praktická. Zjasňuje a zostřuje myšlení, konfrontuje nás s našimi předsudky a nevědomými předpoklady. Pomáhá lépe rozumět životu, což potřebujeme všichni. A rozhodně neuspává.
Stephen Law, Filozofická gymnastika: 25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Dokořán, Praha 2007, přeložil Petr Pálenský, 342 stran, ISBN 978-80-86569-84-0
Stephen Law, Akta F: Filosofie pro záškoláky. Argo, Praha 2005, přeložil Ladislav Nagy, 226 stran, ISBN 80-7203-676-9
Julian Baggini: The Pig that Wants to be Eaten and 99 other thought experiments. Granta Books, London 2006, 306 stran, ISBN 978-1-86207-855-0
Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filozofie. Baset, Praha 2003, přeložil Zdeněk Müller, 158 stran, ISBN 80-86223-80-9
18. dubna 2007
Zwei eins sieben fünf vier sieben drei
Bylo mi dnes strávit přes dvě hodiny v metru a tramvajích, vesměs mimo špičku, takže jsem celkem pohodlně a v klidu přečetl novou akvizici - Konečné řešení (The Final Solution) od Michaela Chabona (vydal Odeon, pěkně přeložili David a Markéta Záleských). Dojem veskrze pozitivní až na moulu redaktora, který na záložce vytroubil to, co má čtenáři dojít vlastním úsudkem až tak asi na stránce 25. Pocit z knihy by pak byl určitě silnější.
Je to hezký, dobře promyšlený příběh s mile nostalgickou atmosférou, kterou umí Chabon navodit opravdu výborně - jako by měl soukromý stroj času a jezdil se tam podívat (iluze: my tam nebyli, takže co můžeme vědět? Ale dobře napsaná iluze). Líbí se mi i to, že jde o konvenční vyprávění bez ostrých střihů a flashbacků. Je v něm pár drobných nelogičností, ale to je možná jen moje nepozorné čtení (metro je metro). A je tam spousta lásky, přestože na první pohled (a na doslovné úrovni) vlastně žádná. Emocionální záležitost v nesmírně střízlivé poloze, understatement.
Chabonova válečná Anglie se mi zdá být odvozená spíš z jiné beletrie než z archivů, a tu mě napadá samosebou Graham Greene - Revolver na prodej a Ministerstvo strachu. Nevadí mi to, beru to spíš jako poctu Greenovi než výpůjčku, ostatně třeba se pletu. O zápletce neprozradím ani slovo, nejsem jako oni. Zapleťte se do ní sami.
Hodnocení: ●●●½ ○
Je to hezký, dobře promyšlený příběh s mile nostalgickou atmosférou, kterou umí Chabon navodit opravdu výborně - jako by měl soukromý stroj času a jezdil se tam podívat (iluze: my tam nebyli, takže co můžeme vědět? Ale dobře napsaná iluze). Líbí se mi i to, že jde o konvenční vyprávění bez ostrých střihů a flashbacků. Je v něm pár drobných nelogičností, ale to je možná jen moje nepozorné čtení (metro je metro). A je tam spousta lásky, přestože na první pohled (a na doslovné úrovni) vlastně žádná. Emocionální záležitost v nesmírně střízlivé poloze, understatement.
Chabonova válečná Anglie se mi zdá být odvozená spíš z jiné beletrie než z archivů, a tu mě napadá samosebou Graham Greene - Revolver na prodej a Ministerstvo strachu. Nevadí mi to, beru to spíš jako poctu Greenovi než výpůjčku, ostatně třeba se pletu. O zápletce neprozradím ani slovo, nejsem jako oni. Zapleťte se do ní sami.
Hodnocení: ●●●½ ○
17. dubna 2007
Krajina Cílek
Václav Cílek zachází s námi, svými fandy, dost bezohledně, když doplňuje a předělává druhá vydání svých stěžejních knih a nutí nás tak koupit si je podruhé. Udělal jsem to dnes, pořídil jsem znova Makom i Krajiny vnitřní a vnější. Útratu jsem si zdůvodnil tím, že ta první vydání teď mohu tahat s sebou do vlaku atd. a nedbat tolik na jejich sličnost. Dává to jakžtakž smysl, protože na přeskáčku to dovedu číst téměř pořád a kdykoli.
Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.
Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.
12. dubna 2007
10. dubna 2007
Egon Bondy † 9. dubna 2007
Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký
Zas kus světa zmizel. Automat Svět v Libni taky už asi brzy spadne celkovou zchátralostí. - Ale byly to časy!
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký
Zas kus světa zmizel. Automat Svět v Libni taky už asi brzy spadne celkovou zchátralostí. - Ale byly to časy!
10. prosince 2006
Kniha roku - Lidovky
Největší dojem na mne i v tomto roce udělaly knihy, které nevyšly letos, ale mnohem dříve. Ale budiž:
- Luther Blissett: Q. Dokořán, 2006, přeložila Gabriela Chalupská. Čistá radost z vyprávění příběhu a z naslouchání mu. Alois Jirásek jednadvacátého století.
- Arthur Koestler: Zloději v noci. Vojtěch Ripka – Jitro, 2006, přeložila Barbora Matoušková. Pokud si chcete o Palestině přečíst jedinou knihu, měla by to být tahle.
- Henry Kissinger: Krize. Academia, 2006, přeložil Ondřej Novák. Nic než přepisy autorových telefonických rozhovorů v době jomkipurské války a pádu Saigonu; úžasný pohled do nitra mezinárodní politiky.
28. září 2006
V rozhlase o Pelevinovi
V pondělí ve čtyři odpoledne bude ČRo 3 - Vltava vysílat půlhodinovou diskusi o knize Viktora Pelevina Helma hrůzy. Vede ji překladatel Libor Dvořák, inteligentně mu odpovídá Nikolaj Mokrý a podstatně méně inteligentně já. Předtáčeli jsme to před dvěma týdny. Pan Dvořák byl tak laskav a pozval mě, protože jsem na Pelevina napsal recenzi. Myslím, že stejnou chybu už podruhé neudělá; ale já, ač v té diskusi jsem skutečně za blba, jsem byl velice rád, že se mohu seznámit s člověkem, který dokonale překládá nejen Pelevina, ale i Strugacké, Sorokina, Babela, který si troufl na druhý český překlad Mistra a Markétky... Moc příjemné setkání s dvěma chytrými lidmi. Helmu hrůzy mohu doporučit, líbila se mi víc než samotnému překladateli, který ji má v kontextu Pelevinova díla spíš za slabší věc.
12. září 2006
Gibson (už zas) bloguje
Spisovatel William Gibson provozuje blog s přestávkami; jako my všichni :-). Teď je zrovna aktivní, hlavně asi proto, že zveřejňuje útržky z rozepsané knihy. Je to jistě dobré jako reklama i jako test čtenářských reakcí, takže příliš spontánní to rozhodnutí obnovit blog nebude. Ale to je jedno, Gibsona budu číst, i když bude opisovat vancouverský telefonní seznam.
25. srpna 2006
GraSS
Epizoda z mládí vynikajícího spisovatele: v sedmnácti letech se dobrovolně přihlásil k elitní vojenské jednotce, aby pomohl své těžce zkoušené vlasti. Sloužil tam, kde byly úkoly nejtěžší a ztráty největší. Po zbytek života o tom skromně pomlčel. Háček je jen v tom, že ty elitní jednotky se jmenovaly Waffen SS.
Přiznání nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse není příjemné těm, kdo věří v černobílý svět, a to jsme čas od času všichni. Dobro v jednom koutě boxerského ringu, zlo v protilehlém, barvy trenýrek zřetelně odlišitelné. Většina Evropanů má dodnes dvojitý blesk pevně asociovaný se zlem v nejčistší podobě, se zlem s velkým Z. Uvažovat o motivech, názorech, morálce jednotlivých esesáků – už jen to slovo! – se zdá být vyloženě nemožné. Jenže Grass nás k tomu nutí.
Bude se říkat, že měl mozek vymytý propagandou. Jistě, ale nejde jen o to. Jsou situace, kdy propaganda už není potřeba, protože realita je dost působivá sama o sobě. Je vám sedmnáct, žijete v zemi, na kterou padají bomby, pod troskami domů umírají hlavně ženy a děti, protože muži jsou na frontě. Co uděláte? Půjdete dobrovolně bojovat tam, kde se to zdá být nejúčinnější, nejhrdinštější? Anebo zalezete do kouta a později budete pronášet břitké morální soudy?
Vítězové nejen píšou dějiny, ale také zpětně rozhodují o tom, co bylo správné. Kdyby vyhrálo Německo válku, byla by ta mladistvá epizoda ozdobou každého Grassova životopisu. V němž by ovšem chyběla díla jako Plechový bubínek. (Ale nepochybně by tam byla jiná, neméně proslulá.) Izraelský pilot stíhačky je pro nás dnes morálně přijatelný, palestinský otrhanec s bazookou na rameni nikoli. Co když jednou bude názor většiny opačný? Němci z Grassovy generace prodělali větší názorový kotrmelec. Mnozí Češi koneckonců také upřímně věřili, že Amerika a západní Německo je nepřítel. A co víc, on to nepřítel objektivně byl; mířily na nás odtamtud rakety a byly myšlené zcela vážně.
Odsuzovat Güntera Grasse je zbabělé – protože příliš snadné – a zároveň nestoudně odvážné, protože: víme my, jak bude jednou někdo hodnotit nás? Dobro a zlo, máme-li dospět k nějakému závěru, jsou podle všeho kategorie pro jednotlivce. Ne pro skupiny lidí a už vůbec ne pro dějiny. Každý ať dělá to, co pokládá za správné, slušné, čestné… a nestará se, jak mu to historie spočte, protože to nemůže vědět ani ovlivnit.
(Vyšlo v Ekonomu 17.8. Grassovo doznání je ještě po dvou týdnech viditelné mediální téma, převládá odsudek. Walęsa kupříkladu chce, aby spisovatel vrátil čestné občanství Gdańska. Čekal jsem tudíž rozhořčené reakce čtenářů, protože se mi jich dostalo už za méně kontroverzní nápady. Tentokrát nic. Třeba si už všichni zvykli. To může vést k inflaci radikálních stanovisek; nedám se.)
Přiznání nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse není příjemné těm, kdo věří v černobílý svět, a to jsme čas od času všichni. Dobro v jednom koutě boxerského ringu, zlo v protilehlém, barvy trenýrek zřetelně odlišitelné. Většina Evropanů má dodnes dvojitý blesk pevně asociovaný se zlem v nejčistší podobě, se zlem s velkým Z. Uvažovat o motivech, názorech, morálce jednotlivých esesáků – už jen to slovo! – se zdá být vyloženě nemožné. Jenže Grass nás k tomu nutí.
Bude se říkat, že měl mozek vymytý propagandou. Jistě, ale nejde jen o to. Jsou situace, kdy propaganda už není potřeba, protože realita je dost působivá sama o sobě. Je vám sedmnáct, žijete v zemi, na kterou padají bomby, pod troskami domů umírají hlavně ženy a děti, protože muži jsou na frontě. Co uděláte? Půjdete dobrovolně bojovat tam, kde se to zdá být nejúčinnější, nejhrdinštější? Anebo zalezete do kouta a později budete pronášet břitké morální soudy?
Vítězové nejen píšou dějiny, ale také zpětně rozhodují o tom, co bylo správné. Kdyby vyhrálo Německo válku, byla by ta mladistvá epizoda ozdobou každého Grassova životopisu. V němž by ovšem chyběla díla jako Plechový bubínek. (Ale nepochybně by tam byla jiná, neméně proslulá.) Izraelský pilot stíhačky je pro nás dnes morálně přijatelný, palestinský otrhanec s bazookou na rameni nikoli. Co když jednou bude názor většiny opačný? Němci z Grassovy generace prodělali větší názorový kotrmelec. Mnozí Češi koneckonců také upřímně věřili, že Amerika a západní Německo je nepřítel. A co víc, on to nepřítel objektivně byl; mířily na nás odtamtud rakety a byly myšlené zcela vážně.
Odsuzovat Güntera Grasse je zbabělé – protože příliš snadné – a zároveň nestoudně odvážné, protože: víme my, jak bude jednou někdo hodnotit nás? Dobro a zlo, máme-li dospět k nějakému závěru, jsou podle všeho kategorie pro jednotlivce. Ne pro skupiny lidí a už vůbec ne pro dějiny. Každý ať dělá to, co pokládá za správné, slušné, čestné… a nestará se, jak mu to historie spočte, protože to nemůže vědět ani ovlivnit.
(Vyšlo v Ekonomu 17.8. Grassovo doznání je ještě po dvou týdnech viditelné mediální téma, převládá odsudek. Walęsa kupříkladu chce, aby spisovatel vrátil čestné občanství Gdańska. Čekal jsem tudíž rozhořčené reakce čtenářů, protože se mi jich dostalo už za méně kontroverzní nápady. Tentokrát nic. Třeba si už všichni zvykli. To může vést k inflaci radikálních stanovisek; nedám se.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)