K začátku nového roku jsem udělal trochu pořádek ve svých online aktivitách. Vedle tohoto blogu Idées fixes jsem spustil nový, který se jmenuje Doporučená denní dávka.
Doporučená denní dávka je tím, čemu se říká curated content. Skládá se tedy ze stručně komentovaných a co nejlépe otagovaných odkazů na zajímavé články a obrázky. Obsahové zaměření se těžko popisuje; prostě jsem se pokusil ze svých roztěkaných zájmů udělat přednost a podělit se s těmi, kdo na tom jsou podobně. Hi-tech, geekoviny, věda, příroda, fotky, hudba. Sociologie, média, matematika, budoucnost. A tak. Curated content vychází z názoru (který velmi silně sdílím), že automatické filtry informací jsou sice dobré, ale živé jsou lepší.
K čemu dva blogy? První rozdíl jsem už popsal: liší se typem obsahu. Idées fixes ponechávám pro své autorské texty a úvahy. Možná se vám nelíbí, jak píšu, ale přesto vás zaujme, jaké články a informace vybírám v Doporučené denní dávce. Možná na tom budete právě opačně. Rozhodně chci, abyste měli na výběr.
Dále jde o frekvenci příspěvků. DDD bude mít několik nových příspěvků denně. Idées fixes spíš několik měsíčně (pokud se zas trochu rozepíšu). Blog s velkou frekvencí novinek se čte jiným způsobem než ten klasický. Doporučenou denní dávku si můžete také dát do RSS čtečky, ale možná najdete jiný způsob čtení, který vám bude vyhovovat více. Třeba se na ni budete chtít jen občas podívat. Třeba se rozhodnete sledovat pomocí labelů jen část obsahu — například technologie. Pro curated content také existují specializované aplikace pro mobily a tablety. Ke čtení DDD mohu doporučit především Flipboard (iOS) a Google Currents (iOS a Android).
A konečně: Doporučená denní dávka je okrajovou součástí většího projektu, který spustím během prvního čtvrtletí 2012. Věc, na kterou mlhavě myslím už několik let, dostala konečně pevné obrysy a brzy ji nabídnu zákazníkům. Už se klepu nadšením a napětím, ale ještě nic neřeknu.
Kromě obou blogů ještě používám další online nástroje. Mou primární sociální sítí je Twitter (to znamená, že víceméně pořád sleduji, co se tam děje), jako sekundární budu používat už jen Google+ (to znamená, že se tam občas podívám, občas něco připíšu, ale je to doplňková a rekreační aktivita). Účet na Facebooku sice neruším, ale nebudu ho nadále používat, ledaže by se tam začalo dít něco velmi zajímavého (nemyslím, že je chytré říkat, že už nikdy více a tak). Na Twitteru mám vedle osobního účtu @petrkou ještě účet @4IT460 pro komunikaci se svými studenty na VŠE a (napříště už jen anglicky psaný) účet @IT_Czech (jehož činnost co nevidět obnovím).
Vedle toho mám značně zanedbanou osobní stránku, kde by se měly všechny tyto aktivity sbíhat. Musím ji dát do pořádku, což je také úkol pro první čtvrtletí. V tuto chvíli to není ani tak stránka jako spíš kovářova kobyla. Více využívat budu svůj účet na Slideshare. Stále ještě mě zajímá Quora a Instagram.
Během let jsem vyzkoušel mnoho dalších nástrojů (a budu v tom pokračovat). Vede mě k tomu profesionální i osobní zájem. Z některých se vyklubaly blbiny. Jiné jsou fajn, ale už je nepotřebuju, nezaujaly mě, nemám na ně čas. Jestli jste se přihlásili ke sledování některého z mých účtů, jenž se teď jeví jako mrtvý, pak je velmi pravděpodobné, že skutečně mrtvý je. Časem ho smažu. Na webu to je dnes asi stále běžnější způsob, jak věci fungují — mrtvých říčních ramen zanesených ulámanými mrtvými větvemi tam je až až. Zajímavější je samozřejmě, kde to naplno žije a proudí.
A ještě při té příležitosti: pěkný nový rok 2012!
31. prosince 2011
15. prosince 2011
Evropa. Několik poznámek.
Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.
Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.
Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.
Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.
Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.
Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.
Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.
Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.
Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.
Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.
Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.
Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.
Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.
20. listopadu 2011
Jízda na hyperbole
Vladimír Kokolia je moudrý muž.
Čím jste starší, tím trestuhodnější je plýtvat časem.
První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.Jenže to platí i naopak. Když je vám dvacet, představuje rok dejme tomu padesátinu zbytku vašeho života. Když je vám padesát, je to už dvacetina, tedy dvaapůlkrát méně. V šedesáti desetina. Křivkou našeho života je větev hyperboly. Od nekonečna v nule k nule v — nekonečnu? (Tady se názory rozcházejí.)
(...)
Při naději dožití 75 let by člověk myslel, že se v třiceti sedmi ocitá v polovině života. Avšak podle prožitého času si první půlku odžil už dávno, v závislosti na použité metodice to může být např. ve třech letech. Příklady metodik, včetně odvození vnitřního trvání prenatálního období nechávám na příště. Mohu ale prozradit už nyní, že se v bříšku pohybujeme v řádu desítek milionů let.
Čím jste starší, tím trestuhodnější je plýtvat časem.
19. října 2011
K tomu sociálnímu státu
iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.
To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.
1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?
Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.
Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.
Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.
2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.
3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.
4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.
Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.
Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.
Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.
Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.
To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.
1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?
Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.
Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.
Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.
2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.
3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.
4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.
Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.
Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.
Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.
Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.
6. října 2011
Steve Jobs 1955 - 2011
Když oplakáváme slavné, oplakáváme kus vlastního života, protože ať chceme či ne, velké osobnosti vytvářejí a definují prostor, v němž pak žijeme.
Steve Jobs nám kus toho prostoru vytvořil moc hezky.
Posunul technologii dál, protože ukázal, že musí mít duši a že ji mít může. Zasloužil se o radostnější a přemýšlivější svět. Točila a točí se v tom samozřejmě hromada peněz. Vtip je ale v tom, že po většině jemu podobných zbude jen ta hromada peněz, tedy z dlouhodobého pohledu nic. Jobs změnil svět. Ne tím, že nám prodal pěkné přístroje, ale tím, že nás přiměl jinak uvažovat o věcech, jež se pomocí těch přístrojů dělají. Otevřel nové možnosti. Napsali to už jiní: byl to náš Edison.
Bude nám chybět. Ale tu změnu nám už nikdo nevezme a dá se s ní dál pracovat.
A Pixar by o něm měl udělat pěkný film.
Steve Jobs nám kus toho prostoru vytvořil moc hezky.
Posunul technologii dál, protože ukázal, že musí mít duši a že ji mít může. Zasloužil se o radostnější a přemýšlivější svět. Točila a točí se v tom samozřejmě hromada peněz. Vtip je ale v tom, že po většině jemu podobných zbude jen ta hromada peněz, tedy z dlouhodobého pohledu nic. Jobs změnil svět. Ne tím, že nám prodal pěkné přístroje, ale tím, že nás přiměl jinak uvažovat o věcech, jež se pomocí těch přístrojů dělají. Otevřel nové možnosti. Napsali to už jiní: byl to náš Edison.
Bude nám chybět. Ale tu změnu nám už nikdo nevezme a dá se s ní dál pracovat.
A Pixar by o něm měl udělat pěkný film.
18. září 2011
Příští stanice 1974
Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.
Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).
A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.
Z informací, které jsme ještě pochytili:
Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).
A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.
Z informací, které jsme ještě pochytili:
- Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
- Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
- Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)
Čistě jen pro záznam
...Bootcamp, o němž viz níže, byl pro letošek definitivně zrušen, takže všem, kdo plýtvali vášněmi v diskusi, jednak dávám za pravdu, jednak se omlouvám. Tak to někdy chodí.
3. srpna 2011
Na čem zrovna pracuji: Bootcamp
Už půldruhého roku se chvílemi méně, chvílemi více podílím na obsahu konferencí a jiných akcí sdružení Tuesday Business Network čili TBN (to Tuesday se má správně psát verzálkami, ale tak daleko jsem ještě neustoupil), jež patří pod společnost Internet Info. (Dokonce mi vnutili vizitky s titulem programového ředitele, což se mi nelíbí, protože se tím značně nadceňuje můj význam. Jsem jen kluk, co do toho trochu dělá.) Některé ty akce byly a budou prima (myslím, že hodně se nám povedly třeba Success Stories nebo Televizní seriál), v případě některých jsme měli snahu a výsledek byl průměrně neslaně nemastný. Třeba jste tam někdy byli a máte názor sami. Zpočátku mě to bavilo, pak nebavilo a teď zase baví, protože snad konečně začínám přicházet na kloub tomu, jak se to má dělat. (Taky jsem se ale poučil, jak se nasedá do rozjetého vlaku. Zatím jsem vždycky jen něco zakládal nebo pracoval sám na sebe a se sebou.)
Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.
Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.
Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.
Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.
A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.
Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.
Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.
Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.
Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.
Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.
A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.
Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.
28. července 2011
Nepopřeješ sluchu
D-Fens: I helped build missiles. I helped protect this country. You should be rewarded for that. But instead they give it to the plastic surgeons, you know they lied to me.
Sergeant Prendergast: Is that what this is about? Is that why my chicken dinner is drying out in the oven? You're mad because they lied to you? Listen, pal, they lie to everyone. They lie to the fish. But that doesn't give you any special right to do what you did today.
Anders Behring Breivik je úspěšný člověk. Je slavný, má spoustu nových kamarádů, které sice nikdy neuvidí, ale na jejichž podporu se může spolehnout. Záměr, který chystal léta, se mu vydařil nad jeho vlastní očekávání. Čeká ho teď příjemně vybavené vězení, kde bude střežen čtyřiadvacet hodin denně - hlavně proto, aby mu nikdo neublížil, protože to teď je a dlouho bude jeho hlavní obtíž.
To hlavní, oč usiloval, mu vyšlo dokonale: vnutil politikům a veřejnosti svou agendu. Návod: až budete mít pocit, že víte o nějakém problému a nikdo vás nechce poslouchat, postřílejte nějaké děti lidí z establishmentu, čím víc, tím líp. Zabere to.
Vy můžete za to, že zemřeli, říká nám (a mnozí to po něm opakují). Vy jste vinni, protože přikyvujete špatné politice, nebo ji dokonce aktivně děláte. Kdybyste byli jiní, mohli ti lidé žít.
Stará hra, stará a špinavá a k uzoufání primitivní a stejně na to vždycky spousta lidí naletí. Protože agresivita a manipulace funguje.
Jo, ta politika (kolem přistěhovalců, islámu, multi kulti atd.) je v některých ohledech opravdu špatná. Na světě je vůbec spousta věcí v nepořádku. Ale to nikoho neopravňuje střílet. Nepředstavuje to žádnou polehčující okolnost. Ani to nikoho neopravňuje (to sloveso jsem nezvolil náhodou ani snadno) brát Breivika vážně. Nebo dokonce připustit zcela chorou myšlenku, že jeho čin je jakousi odplatou za masakry, jež spáchali jiní lidé na jiných lidech. Nic z toho, co Breivik (a každý, kdo spáchal něco podobného) říká, se nesmí brát vážně a používat v seriózní diskusi. To není otázka moralizování nebo dokonce upírání svobody slova. To je otázka sebezáchovy společnosti.
Nepopřeješ sluchu masovému vrahovi!
Souvislost mezi (nepochybně existujícími a závažnými) problémy soužití v Evropě a masakrem v Norsku existuje jen v hlavě psychopatického střelce. Jestli ji náhodou vidíte i někde jinde, jste pod jeho vlivem a měli byste s tím něco dělat. (Anebo patříte k jeho novým kamarádům a tím pádem si asi moc rozumět nebudeme.)
Může to vypadat jako hraní se slovíčky, ale namouduši není: evropští politikové a veřejnost musí udělat něco praktického proti národnostnímu a náboženskému a kulturnímu napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci; musí to udělat rychle; a nesmí to udělat pod diktátem či vlivem Breivika.
Že to bude pod jeho vlivem tak jako tak? Může být a nemusí. Jak se pozná, že to pod jeho vlivem nebylo? Jednoduše: podle přijatého řešení. Jestli bude pokrytecké, prázdné, žádné nebo naopak diskriminační (vůči komukoli), zkrátka nedemokratické, pak Breivik vyhrál. Jestli se o řešení ani nepokusíme, pak vyhrál tuplem. Jestli bude někdo argumentovat domnělou vinou obětí, jakkoli zastřeně, pak je to zmatený hlupák nebo Breivikův kamarád nebo oboje.
Nejlepší komentář v češtině - obávám se dokonce, že jediný, který stojí za to číst - napsal k Breivikovi muž s názory tak opačnými oproti mým, že víc už snad ani nelze: Roman Joch. Kromě části předposledního odstavce to kdykoli podepíšu. A mé výhrady k pasáži o zbraních jsou spíš praktické než politické. Určitě bychom se dohodli.
Třeba se nakonec dohodneme všichni. Ne že bych tomu moc věřil, ale zkoušet se to musí.
Mimochodem: jsem přesvědčen, že na rozdíl např. od krize sociálního systému, na kterou rozumný recept neexistuje, se multikulturalita v Evropě dá zvládnout docela dobře, i když ne rychle. Žádnému politikovi se do toho nechce. Změna statu quo - jakákoli - totiž vyvolá simultánní řev zleva („Diskriminace! Rasismus!“) a zprava („Cizinci žijí na náš úkor! Islámské nebezpečí! Teroristé!“) Jelikož Evropa nedisponuje žádným Churchillem, který by slíbil a splnil pot, krev a slzy, je to na lidech výrazně menších než on. Mohou ovšem dokázat stejně velké, ba větší věci: když se dohodnou.
Opakuju, ne že bych tomu moc věřil.
6. ledna 2011
Tři velmi stručné příběhy o českém školství
Úterý, devět třicet ráno, v Praze za slušné viditelnosti vrcholí zatmění Slunce. Kantor učí zeměpis a napomíná neukázněné žáky, kteří natáčejí hlavy k oknu ve snaze vidět aspoň něco.
Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“
Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.
Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“
Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.
1. ledna 2011
p.f. 2011
andělé rozkradli nebe // autocenzura rezignovaného novináře // analfabeta rektorem neuděláš // armáda rabuje Nazaret // ateistovo rušné nanebevzetí // adié regulovanému nájemnému // amputace raněné nohy // antidepresiva rozdejte nezaměstnaným // Assange rozzuřil naivky // Arab rabína neobřeže // Afghánce rozehnali napalmem // američtí roboti nastupují // agronomové rukují nazítří // až rozkvetou narcisy // alibi rafinovaného náměstka // alkohol rozjaří návštěvu // angažujme rodiče nestydů // Achillův rezavý nůž // anatomovi rychle napověz // abstinentovy rozpačité námluvy // anabáze rudých námořníků // abatyše rosomákem nepohrdne // asociace registrovaných nudistů // anarchistům rozkazy nesvědčí // atlet rudý námahou // airbus roluje nazpátek // anýz rulíkem nenahradíš // asketova romantická noc // anšlus Rakouska Německem // Ahmadínežádův raketový nosič // astroložka republice nevěří // Antikrist rozprodal Narnii // autista rumunské národnosti // autorčiny ruce nezahálí // alpinista rourou neprošel // azbuku Rusům neberte // almužna rebelům nemocnic // antarktická rašelina nehoří // atestujte ropu Norům // Apači rokují nonstop // adresujte radním nabídku // autority razí neologismy // ani ránu nadarmo // atentátník rázuje nalehko // agresivní roj našinců // avantýry rozmarné nymfy // abeceda racionální nevěry // antikoncepci Ratzinger neschválí // archivář riskuje nepříjemnosti // aféra různých neviňátek // abdikujte raději nyní // Amazonka rybaří nahá // anonyma ropucha nepředčí // adopce rejsků nutriemi // antabus rumem nezapíjet // animální rytmy náměsíčníků // abnormálně ryzí nikl // alimenty revolucionáři neplatí // anexe ráje nácky // ani rekviem nedohráli // ať rozhodne náhoda - anebo rychlé neutrony // archu roubí Noe // asembláž relevantních nesmyslů // apokalypsu raději ne
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)