Právě rozečteno

Taky máte ten zlozvyk číst víc knih najednou?

• Hal Duncan: Atrament. První díl (Pergament) se mi moc líbil, tohle má sice světlé momenty, ale celkově to je o hodně slabší.
• Michael Pollan: Dilema všežravce. Vynikající, oči otevírající kniha o tom, co že to vlastně jíme. Popisuje americké poměry, ale evropské se zas tak neliší, snad až na ten kukuřičný sirup. Líbí se mi, že není napsaná kazatelsky ani hystericky, velmi věcné, velmi čtivé. Vysoce doporučuji.
• Marek Picha (alias @tracnik) a Dagmar Pichová: 100 myšlenkových experimentů ve filozofii. Čekal jsem něco jiného — knihu, který ty experimenty formou vyprávění rozebere; komentář k nim. Ten tam není ani trochu, jde spíš o čítanku; slavné myšlenkové experimenty (čínský pokoj, tlustý muž a drezína, ale také Russellův paradox holiče a dávné myšlenky až po antiku) jsou citovány v původním znění. Picha k tomu přidává jejich zhuštěný záznam formou diagramu. Po prvním zklamání se mi to vlastně zalíbilo.
Petr Klán: Čísla. Výkladový slovník čísel (hlavně, ale nejen přirozených) od nuly po nekonečno (ne všech, pochopitelně). Sbírka zajímavostí, i nematematických. Kupříkladu se dozvíme, že biblické Evě bylo sedmnáct, když provedla tu hloupost s hadem; anebo, že 51 se uvádí jako první nezajímavé číslo (proč?). Výklad matematických aspektů je velice stručný a laikovi mnoho nedá. Velkou část obsahu lze suplovat internetovými zdroji, třeba Wikipedií. Přesto — mám tyhle knížky rád.
• Petr Zídek: Češi v srdci temnoty. To si říká o delší recenzi, jde o 27 vyprávění o různých méně známých událostech (nebo méně známých aspektech známých událostí) z české historie v letech 1948 - 1970. Ben Barka byl agentem československé rozvědky; Sukarno ohmatával paní Novotnou před zraky jejího manžela, prezidenta Antonína Novotného („Tak ho prašti přes ruku!“). Příjemně napsané, styl připomíná Mariusze Sczygieła.
• Steven Brust a Skyler White: The Incrementalists.
Asi to není nejblbější pokus o thriller, jaký jsem kdy četl, ale daleko k tomu nemá.

Československo

Dosloužilo. Jako starý autobus.

Smontovali ho spíš na chodníku než v továrně. Z toho, co bylo po ruce, z dílů nalezených na vrakovišti.

Jezdili s tím všelijací řidiči. Po novém asfaltu i rozbahněným úvozem. Někdy to hodně drncalo. Někdy to sice drncalo, ale jelo!

Byly bouračky. Byli mrtví. Jezdilo se za slávou, ale taky do Jáchymova a do Leopoldova. Nejčastěji ovšem z Horních Kotěhůlek do Dolních a zpět. V pracovní den a s legitimací na slevu, na místě ke stání.

Drncalo to, upadly nějaké plechy, co zbylo, svázalo se ostnatým drátem, hodně cestujících se ztratilo a lépe se po nich neptat.

Nakonec se vůz rozpadl. Co je důležité: předtím spořádaně zastavil na zastávce a nechal nás vystoupit. Nevybuchl, neshořel, i mnohá naše zavazadla nám zůstala. (A když ne nám, tak aspoň našim šikovnějším spolucestujícím.)

Žádná sláva; žádná ostuda. Na svátek to myslím není, na připomenutí ano, a dalo by se klidně spojit s Dušičkami. Vzpomínáme.

Příští stanice 1974

Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.

Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).

A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.

Z informací, které jsme ještě pochytili:

• Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
• Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
• Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)

Mobil pro Šakala

Začal jsem před spaním, v tramvaji a při podobných příležitostech listovat starými thrillery; ne že bych neměl co dělat, naopak, potřebuju se odreagovat z pocitu, že navršenou hromadu práce nelze stihnout. Frederick Forsyth mě přivedl k celkem banálnímu postřehu; měli to ti dobří i špatní chlapci ještě před dvaceti, pětadvaceti lety těžké! (Ani nemluvě o počátku šedesátých let, kam je zasazen jeho první a nejlepší román.) Žádné mobilní telefony - když se vám měl někdo dovolat, museli jste být tehdy a tehdy tam a tam, což bylo třeba předem domluvit. Žádný GPS, takže se bloudilo. V každé zemi západní Evropy jiná měna. Žádné Google Maps. Občas dokonce pasové a celní kontroly. A tak dále.

Tohle všechno zmizelo a mě napadlo, zda se tím změnila rovnováha sil. Zdá se mi, že ano, a to ve prospěch těch ošklivých. Snížil se totiž význam kvantitativního aspektu věci. Jinými slovy, s vysokým rozpočtem nedokážete o mnoho víc než s nízkým. Letecké snímky celé planety na úrovni umožňující plánovat vojenské operace má k dispozici každý, legálně a zdarma. Když do toho nasypete víc peněz, nic podstatného už nezískáte. Totéž platí o mobilních telefonech, šifrování, dostupnosti vojenského materiálu a zbraní. Svět je otevřenější než dřív, dá se snáze zneužívat a obtížněji bránit. Úřady a policie sice disponují technologiemi jednadvacátého století stejně jako zločinci, ale zároveň se potýkají s tíhou stejné byrokracie a rozpočtových omezení jako kdykoli dříve. Druhá strana je pružnější. Síla jednotlivce roste. Síla organizace se nemění.