Deczi

Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.

Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.

Zapomenutý žánr

V čase černých gramodesek jste se na jejich obalech mohli setkat se zvláštním slohovým útvarem zvaným sleevenote. Byl to textový průvodce hudbou - komentář k ní, často vysloveně esej. Sleevenote dost často psali známí hudební kritici. Přesto nepamatuji, že by to někdo vnímal jako rozpor zájmů. Autor se prostě podepsal, každý, kdo měl uši, se mohl přesvědčit, zda je chvála oprávněná, ručilo se jménem a osobní integritou. Dnes by to nefungovalo, protože... svět je jinačí, proto.

Woodstock hadra!

Dva dny si lámu hlavu, čím si zvednout náladu. Teď jsem náhodou na stránkách Rádia Beat zakopl o tohle. Je to jak horký kafe po studené noci pod širákem. Díky! To si schovám.

Taky mu už hrabe

Manu Chao na svém posledním albu La Radiolina (vyšlo loni, pořádně jsem si to poslechl až teď) ve skladbě Rainin in Paradize (pravopis ponechávám dle autora) hudebně vykradl sám sebe (pěknou písničku Mr. Bobby), což dělá samozřejmě tak běžně, že to ani nestojí za řeč. Za řeč ovšem stojí text:

In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality

Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.

Nokia : kolik muziky za kolik peněz?

Byl jsem včera u toho, když Anssi Vanjoki, viceprezident společnosti Nokia, oznámil tu překvapivou novinku: v ceně některých telefonů Nokia bude roční neomezené stahování hudby - a až ten rok vyprší, všechny MP3 vám zůstanou! Žádný háček. Prý.

Ve skutečnosti to několik háčků mít může, ale zatím lze jen hádat, protože lidé z Nokie jsou skoupí na detaily - ono to bude spíš tak, že o některých z nich ještě není rozhodnuto. Co jsem se stihl dovědět: hudba bude ve formátu WMA DRM, tedy by neměla být omezena jen na telefony Nokia, ale půjde použít na některých jiných přehrávačích (na iPodu samozřejmě ne). O cenách neříká nikdo nic, k jakým modelům telefonů se to bude přibalovat, to se také neví; zda si budete moci jako stávající majitel telefonu Nokia program "Comes with Musc" pořídit, to taky není jasné. (Taky by mě zajímalo, zda půjde hudba stahovat i přes PC, nebo jen telefonem. To může představovat podstatný rozdíl.) Jediným vydavatelem hudby, který má na tuhle novinku s Nokií zatím smlouvu, je Universal. Na dalších se prý pracuje.

Je to velká změna, to je jisté; takhle se k obtížnému problému prodeje digitální hudby zatím nepostavil nikdo. Zda a jak to může fungovat, to záleží právě na těch detailech, o nichž se ještě neví. Pro Nokii i pro Universal to je především zajímavý pokus, do něhož není potřeba na počátku investovat kromě marketingu téměř nic. Nemají celkem co ztratit. Nokia navíc nutně potřebuje dát najevo, že umí odpovědět na iPhone. Steve Jobs by určitě měl zpozornět. Zejména v těch zemích, kde se iPhone v dohledné době nezačne prodávat, by "Comes with Music" mohlo mít odezvu. Ale začne to nejdřív za půl roku.

Dobový obrázek

Pan H. napsal písničku o panu N. Písnička je špatná, tak neuvěřitelně špatná, že nemůže fungovat ani jako parodie sama sebe. Je horší než Vyčítalův song o radaru a to je už nějaké měřítko. Pan H. neumí ani skládat, ani zpívat, ani veršovat, navíc není soudný a myslí si, že to všechno dovede. Pan N. naproti tomu tohle všechno umí a to velice dobře. Morální profil pana N. je však jistě temnější než týž pana H. Obou se týká řada přitěžujících i polehčujících okolností, proč tomu tak je - srovnávat je obtížné. Ta část veřejnosti, kterou oba pánové ještě zajímají - tedy v podstatě vzdělanější část jejich generace - si v diskusi o písničce a o obou pánech plete morálku se schopnostmi a s vkusem, čímž vzniká nerozmotatelné klubko. Je snazší posoudit pana N.: je to kvalitní umělec, rozhodně aspoň vynikající řemeslník umění, s životopisem obsahujícím lepší a horší věci včetně těch, za něž je třeba se stydět. (Zda se za ně opravdu stydí, těžko říct.) To tak bývá nejen u umělců, u nich však téměř vždy. Posoudit pana H. je naproti tomu hodně těžké, nevím si s ním rady, už myšlenka na to posuzování mě naplňuje apriorní únavou a nechutí. S kým z nich bych raději poseděl a pohovořil, o tom nemám pochyb; teď. Až by k tomu skutečně došlo, třeba bych změnil názor.

Další noc v Opeře

Jo, pořád mě to bere. Jedna z nejohranějších a nejprofláknutějších desek historie pop music.

To je tak: když mi bylo čtrnáct patnáct, rozlišovali jsme pět rockových skupin: Uriáše, Párply, Sabaty, Slejdy a Zepelíny, přičemž ti poslední byli výhradně pro snoby mezi námi. Já ulítával (tehdy se tenhle obrat ovšem nepoužíval) na Uriáších, hammondky jak temná špinavá řeka (dodnes si s chutí a mrazením poslechnu začátek Easy Livin') - odbočuju. Znali jsme taky Bítlz, ale to pro nás nebyl rock, snad kromě písně Helter Skelter z bílého dvojalba. (Rádi jsme měli z téže desky Back in the U.S.S.R. - jednu z mála skladeb Beatles, kterou dnes opravdu nemohu ani cítit - neb jsme byli přesvědčeni, že je režimem zakázaná. Zase odbočuju.)

No, a do tohoto milieu vpadli Kvíni jako zjevení. Noc v opeře byla první deska, kterou jsem od nich slyšel. Poslouchali jsme ji s Radkem N. z jeho kazeťáku National a vrtěli nad tím hlavou. První skladba, Death on Two Legs, je ještě celkem konvenční bigbít dle našeho tehdejšího vkusu a ve svižném tempu. Pak nás ale hned šokovalo Lazing on a Sunday Afternoon: retro (už tehdy retro) popík, že by si ho mohli z fleku vystřihnout Korn s Vondráčkovou včetně stepování a cyklistických zvonků. Hotový Ein Kessel Buntes! - v jiném kontextu bychom to zhnuseně odmítli, ale sem to prapodivně patřilo. Následuje zcela jiná šílenost, I'm in Love with My Car. "The machine of a dream / such a clean machine..." - zde je třeba připomenout, že názvy skladeb jsme neznali, protože originální album jsme nikdy neměli v ruce, a slova jsme obtížně a útržkovitě chytali, tu slovíčko, tu frázi; zrovna tohle dvojverší si dobře pamatuju... a dohadovali jsme se, spíš s použitím fantazie než naší katastrofální angličtiny, o čem to asi je. A pak to jde jedno po druhém, valící se kompaktní hmota nabroušených kytar, klenutých melodií, britských hospod, music hallu i té opery, což nám přišlo zdaleka nejpodivnější. A přijdou dva vrcholy alba, Prophet's Song a Bohemka; síla, vole, co? Síla. A sedíte, koukáte, přemýšlíte, kazeta se zarazila na konci, dáme si to znova.

Šlo nám to k duhu. Tehdy jsme to nemohli samosebou vědět, ale A Night at the Opera byla naší vstupní branou do Woodstocku, k Residents i k Coltranovi, a nejen k nim, taky k Franzi Kafkovi, Gustavu Klimtovi a tak vůbec. Ne že by ten popík, dneska zaškatulkovaný jako glam rock - no budiž - byl tak mistrovské dílo. Ale byl dost dobrý, aby člověka někam postrčil a přitom dost špatný, abychom to dokázali s radostí poslouchat, jestli mi rozumíte. První malinký krok na cestě k tomu bodu, odkud není návratu.

Poslouchám to rád dodnes (ano, právě teď). Je to po pravdě řečeno příšerný pompézní kýč maskovaný jako sebeparodie (ne naopak). Zachraňuje ho jednak neuvěřitelně skvělý Mercury, jednak těžko postižitelný milimetrový přesah za ten kýč do jiného světa. Jako taková ta pohlednicově odporná krásná krajina v pomalém, dočista archetypálním západu slunce: prospekt podřadné cestovní kanceláře i zlomek miligramu Boha v tomtéž obrázku. Kdo to tam chce mít, ten to tam má.

► Už jste někdy viděli půl bodu v hodnocení skladeb v iTunes? Ať mě vezme čert, jestli vím, jak se to tam dostalo.

Jak vypadá Zune, jak nové iPody

Microsoft zveřejnil fotky svého mediálního přehrávače Zune - předpokládané konkurence pro iPod. Nedá se popřít, že vypadá hezky. Jak hraje, na to si budeme muset počkat pravděpodobně do vánoc. (Link přes obrázek vede na více fotek.) Zune bude mít pevný disk 30 GB a třípalcový displej. Má také vestavěný FM tuner a - což je ze všeho nejzajímavější - má Wi-Fi, což se dá použít k mnoha věcem, v první řadě ke sdílení hudby a videa mezi dvěma (i více) přehrávači a tedy uživateli. Třeba na ulici. Nevím, jak si tohle vyříká Microsoft s RIAA. Vlastně vím: mají dohodnuté schéma, podle nějž legální uživatel nahrávky ji smí poskytnout jinému, u něhož půjde třikrát přehrát, než se zablokuje, vymaže či co se to s ní stane. Způsoby použití v reálném světě mohou být, jak se dá tušit, docela jiné, hackeři si už jistě brousí zuby. V každém případě: komunitní aspekt, možnost sdílení hudby, je na Zune to nejzajímavější, ale nemusí to být rozhodující. Návyk uživatelů na iPod je silný.

Apple uvedl předevčírem nové modely. Nový je Shuffle (opravdu maličký), nový je Nano (menší, levnější, u některých verzí trochu moc barevný - v zásadě v těch barvách, jaké míval Mini), nový je standardní iPod (dělaný především na přehrávání videa). Nový je také program iTunes, který ve verzi 7 zavádí novinku, jakou jsme už ani nečekali: obousměrnou synchronizaci. Čekala se možná nějaká větší revoluce, ale vývoj nových modelů je dost rychlý i tak - ani od bohatých uživatelů nelze požadovat, aby své iPody vyhodili jednou za rok a šli koupit nové.

Legální hudba zadarmo, n-tý pokus

Dnešní komentář pro Inside: newyorský startup jménem Spiral Frog chce legálně distribuovat hudbu zdarma a vydělávat na reklamě. V obecné poloze se taková myšlenka nedá posoudit, může být dobrá nebo úplně nesmyslná. Záležet bude na realizaci, na marketingu, na náhodě. V každém případě je to však důkaz, že pod tlakem reality začínají velké nahrávací společnosti uvažovat pružněji. Ještě před pár lety by vás s takovým nápadem roztrhli jako... žábu.