S blogem jsem poprvé začal v létě 2004. Byla to záležitost původně anonymní, ale někteří mě rychle odhalili. Ignoroval jsem to a psal dál své a po svém: osobně, víceméně upřímně, s minimální autocenzurou, zato s velkou mírou – přehánění? Ne. Spíš: stylizace do role, která se mi zrovna zalíbila. Chvíli do jedné, chvíli do jiné. Zkoušel jsem si identity, názory, postoje, nálady. To si ukázněný publicista píšící za peníze, což je moje řemeslo, může dovolit málokdy, v tak velké míře nikdy. Může si to zajisté dopřát spisovatel, ale tak daleko mé slovesné nadání ani má pracovitost nesahá, takže blog mi byl velice příjemnou hračkou.
Když si hrajete s nějakou neřestí, nevyhnutelně dojdete do bodu hraničícího s tím pověstným, odkud není návratu – do bodu, za nímž si ta neřest začne hrát s vámi. Veřejně provozovaný deník vypadá jako relativně nevinná věc, ale není: když si nedáte pozor, začnete prodávat vlastní duši za trochu efektu, ani o tom nevíte. Vašim čtenářům je to sice fuk, protože mají jiné starosti než vás, ale na autorovi se to vnitřně podepíše. Zkrátka a dobře, nechal jsem toho, bylo to překrásné a bylo toho dost.
Z mého prvního blogovacího období zůstalo pár věcí, o nichž si myslím, že mají jistou informační nebo literární hodnotu:
- Úvaha o dětské knížce Žabákova dobrodružství (autor Kenneth Grahame);
- Esej Čáry dělící Evropu;
- Miniesej o knize Gulag (Anne Applebaum): Gulag a bolšaja zona;
- Česká pop-music: písničky, které mi chybí;
- P.F.2005 na písmena Ž.S.O. (už přemýšlím, která tři to budou na rok 2007, do roku 2006 jsem rozesílal péefko na M.S.K., ale moc se nepovedlo);
- Virtuální největší Čech - to byla taková televizní soutěž, kdekdo tou dobou sestavoval svůj vlastní žebříček, udělal jsem tedy také jeden - tvořený literárními postavami;
- Úvaha o hlavních městech světa;
- Seriál o Londýně: nultý, první, druhý, třetí a čtvrtý díl;
- Něco jako recenze na knihu Pí a jeho život (Yan Martel);
- Seriál o životě programátorského učně na začátku osmdesátých let minulého století (poslední díl, prolinkováno zpětně).
pár věcí, které se snad líbily jiným:
a konečně pár věcí, které se nelíbily zřejmě nikdy nikomu kromě mě samotného:
Tolik k minulosti. Tento blog je jiný. Dělám ho pod svým jménem jako jednu ze svých profesionálních aktivit. Není sice součástí toho, čím se zabývám ve svém zaměstnání, tedy ve vydavatelství Softwarové noviny, ale je s tím v souladu. Přesto - čistě z formálních důvodů - je třeba říci, že za obsah stránek Idées fixes odpovídám já sám, nikoli vydavatelství.
Proč blog provozuji? Jednak pro radost, jednak proto, že mi to pomáhá lépe organizovat vlastní myšlenky - a taky kvůli zpětné vazbě od čtenářů, která může být nesmírně užitečná. Myslím, že k práci publicisty, analytika, novináře, učitele apod. – což všechno ve větší či menší míře jsem, jak je dnes, v době rozmazaných specializací, normální - tato forma komunikace patří a že na ni má jeho publikum právo: ukaž co dovedeš, ať sami posoudíme, co jsi zač, co umíš a zda ti chceme platit tolik a tehdy, kolik a když to požaduješ.
Idées fixes je v souladu s tímto záměrem jednoduchý web s důrazem na obsah. Chci zde zveřejňovat většinu svých článků publikovaných kdekoli, okud získám souhlas příslušného vydavatele (poslední dobou píšu pravidelně pro náš měsíčník Click! a pro týdeník Ekonom, ne příliš často pro Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny, od příštího roku se zřejmě vrátím taky na stránky Respektu).
Celkem samozřejmou výjimkou je moje hlavní práce, tedy časopis Inside, kde jsem šéfredaktorem. Ten stojí na placeném obsahu a zveřejňovat jej tímto způsobem nelze. K Inside však patří denní komentáře na jeho webové stránce, ty jsou volně přístupné a zde na ně budu odkazovat. Vedle toho budu na blog dávat drobnější komentáře, postřehy, odkazy… prostě to, co dělá blog blogem: aktuální věci.
Jako základní nástroj jsem si vybral nový Blogger Beta, jehož provozovatelem je Google. Je jednoduchý i pružný, dovoluje mi starat se o obsah, ne o formu, dovede zakrýt, že o webdesignu nevím nic... má tedy většinu rysů, které potřebuji. Jeho jedinou – relativní – nevýhodou je to, že je jako všechno od Google stále ve vývoji a čas od času nečekaně mění chování, sice většinou k lepšímu, ale překvapení to být může; pro autora i pro čtenáře.
Značku Google nese i většina použitých doplňkových nástrojů. Google Calendar používám pro záznam nadcházejících událostí, které zde chci zveřejnit (rubrika Stalo se / Stane se v pravém sloupci). Google Notebook mi slouží jako rychlý poznámkový blok na webové stránky, které mě zaujaly – a můžete mi je pak číst takříkajíc přes rameno, stačí kliknout na příslušný odkaz, rovněž v pravém sloupci. Statické stránky pro trvalejší obsah jsem si založil rovněž u Google. Pro svůj linkblog používám už třetím rokem del.icio.us, plně mi vyhovuje. To je vcelku všechno, co tu je k vidění; změny v průběhu vývoje samozřejmě nejsou vyloučeny.
Těším se na všechny čtenáře a jejich reakce.
