Evropa. Několik poznámek.

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.

K tomu sociálnímu státu

iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.

To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.

1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?

Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.

Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.

Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.

2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.

3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.

4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.

Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.

Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.

Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.

Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.

Nepopřeješ sluchu

D-Fens: I helped build missiles. I helped protect this country. You should be rewarded for that. But instead they give it to the plastic surgeons, you know they lied to me.

Sergeant Prendergast: Is that what this is about? Is that why my chicken dinner is drying out in the oven? You're mad because they lied to you? Listen, pal, they lie to everyone. They lie to the fish. But that doesn't give you any special right to do what you did today.

Anders Behring Breivik je úspěšný člověk. Je slavný, má spoustu nových kamarádů, které sice nikdy neuvidí, ale na jejichž podporu se může spolehnout. Záměr, který chystal léta, se mu vydařil nad jeho vlastní očekávání. Čeká ho teď příjemně vybavené vězení, kde bude střežen čtyřiadvacet hodin denně - hlavně proto, aby mu nikdo neublížil, protože to teď je a dlouho bude jeho hlavní obtíž.

To hlavní, oč usiloval, mu vyšlo dokonale: vnutil politikům a veřejnosti svou agendu. Návod: až budete mít pocit, že víte o nějakém problému a nikdo vás nechce poslouchat, postřílejte nějaké děti lidí z establishmentu, čím víc, tím líp. Zabere to.

Vy můžete za to, že zemřeli, říká nám (a mnozí to po něm opakují). Vy jste vinni, protože přikyvujete špatné politice, nebo ji dokonce aktivně děláte. Kdybyste byli jiní, mohli ti lidé žít.

Stará hra, stará a špinavá a k uzoufání primitivní a stejně na to vždycky spousta lidí naletí. Protože agresivita a manipulace funguje.

Jo, ta politika (kolem přistěhovalců, islámu, multi kulti atd.) je v některých ohledech opravdu špatná. Na světě je vůbec spousta věcí v nepořádku. Ale to nikoho neopravňuje střílet. Nepředstavuje to žádnou polehčující okolnost. Ani to nikoho neopravňuje (to sloveso jsem nezvolil náhodou ani snadno) brát Breivika vážně. Nebo dokonce připustit zcela chorou myšlenku, že jeho čin je jakousi odplatou za masakry, jež spáchali jiní lidé na jiných lidech. Nic z toho, co Breivik (a každý, kdo spáchal něco podobného) říká, se nesmí brát vážně a používat v seriózní diskusi. To není otázka moralizování nebo dokonce upírání svobody slova. To je otázka sebezáchovy společnosti.

Nepopřeješ sluchu masovému vrahovi!

Souvislost mezi (nepochybně existujícími a závažnými) problémy soužití v Evropě a masakrem v Norsku existuje jen v hlavě psychopatického střelce. Jestli ji náhodou vidíte i někde jinde, jste pod jeho vlivem a měli byste s tím něco dělat. (Anebo patříte k jeho novým kamarádům a tím pádem si asi moc rozumět nebudeme.)

Může to vypadat jako hraní se slovíčky, ale namouduši není: evropští politikové a veřejnost musí udělat něco praktického proti národnostnímu a náboženskému a kulturnímu napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci; musí to udělat rychle; a nesmí to udělat pod diktátem či vlivem Breivika.

Že to bude pod jeho vlivem tak jako tak? Může být a nemusí. Jak se pozná, že to pod jeho vlivem nebylo? Jednoduše: podle přijatého řešení. Jestli bude pokrytecké, prázdné, žádné nebo naopak diskriminační (vůči komukoli), zkrátka nedemokratické, pak Breivik vyhrál. Jestli se o řešení ani nepokusíme, pak vyhrál tuplem. Jestli bude někdo argumentovat domnělou vinou obětí, jakkoli zastřeně, pak je to zmatený hlupák nebo Breivikův kamarád nebo oboje.

Nejlepší komentář v češtině - obávám se dokonce, že jediný, který stojí za to číst - napsal k Breivikovi muž s názory tak opačnými oproti mým, že víc už snad ani nelze: Roman Joch. Kromě části předposledního odstavce to kdykoli podepíšu. A mé výhrady k pasáži o zbraních jsou spíš praktické než politické. Určitě bychom se dohodli.

Třeba se nakonec dohodneme všichni. Ne že bych tomu moc věřil, ale zkoušet se to musí.

Mimochodem: jsem přesvědčen, že na rozdíl např. od krize sociálního systému, na kterou rozumný recept neexistuje, se multikulturalita v Evropě dá zvládnout docela dobře, i když ne rychle. Žádnému politikovi se do toho nechce. Změna statu quo - jakákoli - totiž vyvolá simultánní řev zleva („Diskriminace! Rasismus!“) a zprava („Cizinci žijí na náš úkor! Islámské nebezpečí! Teroristé!“) Jelikož Evropa nedisponuje žádným Churchillem, který by slíbil a splnil pot, krev a slzy, je to na lidech výrazně menších než on. Mohou ovšem dokázat stejně velké, ba větší věci: když se dohodnou.

Opakuju, ne že bych tomu moc věřil.