Třídní společnost

Na angličtině jsme si včera povídali o rozvrstvení společnosti. Kolik přátel z odlišné společenské třídy máte? ptala se nás paní učitelka. Prakticky žádné, odpověděly spolužačky (spolužáci žádní nejsou). Namítl jsem, že v Česku ta otázka skoro nemá smysl: naše sociální struktura je pořád ještě hodně plochá, společenské třídy v západním smyslu slova teprve vznikají. Chtěl jsem to doložit i nějakými čísly, o nichž matně tuším, že existují, ale bez gůglu jak bez rukou. - Po hodině jsem odjel tramvají zaskočit za známými. Zaskočit, ne navštívit; vyřídit mezi dveřmi něco pracovního. Když jsem hledal vilu podle adresy, uvědomil jsem si, že jsem u nich vlastně nikdy nebyl. Velký dům, elegantní, klidný, tichý. Napadlo mě: tady máš vysvětlení, proč tě tihle lidé nikdy nebudou brát příliš vážně. Ne kvůli samotnému majetku, ale kvůli vzdálenosti mezi námi. Oni žijí ve středu světa, na jehož okraji se pohybuji já. Naše stanoviska mohou být shodná, naše stanoviště jsou odlišná.

Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.

Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.