Na počátku byl
TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se
jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.
Podtitulek konferencí TED je
Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.
Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval
myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.
TEDx se konal v divadle s podivným názvem
Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník
Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.
Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt
Bjarke Ingels: jeho projekt
Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)
Doporučit mohu dále
Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje
padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“
Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize
Here Comes Everybody.
Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil
Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.
A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona:
The street finds its own uses for things.
Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít?
Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli
na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“
Neuvěřitelná osůbka
Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“
Farmář
Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...
Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.
Slovenský spisovatel
Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.
A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena.
EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se
Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství
Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)
Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.
Vladislava Dolníková z nadace
Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají
notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?
