Sny o jiných městech

(Sloupek v E15 z 10. 6. - Shodou okolností jsem zrovna včera koupil nového Chinu Miéville, Město & město, velmi doporučuji!, a napadá mě, že tu je s tématem tohoto sloupku volná souvislost. Nevysvětlím, podívejte se do té knihy sami.)

Praha na mapě z roku 1938 se podobá té dnešní víc, než by se možná dalo čekat. Většina ulic nese - díky zpětnému přejmenování v devadesátých letech - stejné názvy jako dnes. Pokud ne, je to zpravidla kvůli zamezení duplicit, na něž nebyli naši předkové tak hákliví jako my, takže kromě historické Husovy ulice na Starém Městě klidně snesli i Husovu třídu na Žižkově anebo Palackého třídu tamtéž. Moderní historie však přece nějaké stopy zanechala, namísto Královské třídy tak máme Sokolovskou ulici, namísto Fochovky Vinohradskou a třída Karlova, později Kalininova, dnes nese jméno Jaroslava Seiferta. Vůbec nám ubylo tříd a přibylo ulic; stali jsme se skromnějšími, nebo jen realističtějšími?

Plán také jasně ukazuje, že samo přemostění Nuselského údolí není špatná věc, naopak. Představte si alternativní svět, v němž po Nuselském mostě nevede dálnice, jezdí tam jen tramvaje a most slouží hlavně jako vyhlídkové prodloužení parkových bulvárů Sokolské a Legerovy... Vůbec je vidět, že k dispozici bylo více možností rozvoje města. Na druhou stranu je jasné, že se s tím nedaly dělat zázraky, hustá síť úzkých ulic se postupem času musela stát pastí pro auta. Stavební boom dvacátých a třicátých let se stejně jako ten dnešní držel spíš krátkodobých ekonomických požadavků než velkých vizí.

Stará mapa známého města se skvěle hodí jako základ myšlenkových cvičení, a zdaleka nejen pro urbanisty a architekty. Pomáhá rozvíjet promýšlení variant, scénářů „co-kdyby“ - a lépe než jiné, abstraktnější pomůcky. Díky Městské knihovně, která mapu vyvedenou v luxusním měřítku 1 : 5000 dala na web, si s tím můžete hrát denně.

Oslepující lesk chromu

Bývaly časy, kdy Google nové produkty napřed uváděl (do chodu - ne „na trh“) a pak to teprve oznamoval, pokud vůbec; většinou nechal zvídavější uživatele, ať si novinku objeví sami a roztroubí to do světa. Vypadalo to až roztomile naivně a ve skutečnosti to byla nejlepší možná marketingová strategie: nežvaň, ukaž!

Tenhle styl se postupně vytrácí. Chrome a teď ještě víc Chrome OS jsou příkladem běžného přístupu, jenž v oboru zdomácněl: dlouho dopředu naslibovat, přitom zamlžit a pak to nějak udělat, nebo taky ne. Což znamená, že bychom neměli naletět a začít hodnotit kladně či záporně něco, o čem víme málo. A o Chrome OS opravdu víme málo. Přesto se jen za včerejšek stihlo napsat a napovídat hodně.

Každý si sám může vygooglovat (sic) informací hromadu. Mně se líbí stručná analýza situace (včetně sbírky odkazů) od Stacey Higginbotham(ové) na GigaOM. Sarah Perez(ová) na ReadWriteWeb formou deseti otázek shrnuje, co všechno o Chrome OS nevíme (a měli bychom vědět, aby se vůbec dalo něco posuzovat). Fajn, ale poběží na tom Photoshop?, ptá se Stan Schroeder na Mashable a mně to připadá jako velice důležitá otázka - dobře, ne nutně doslova; Photoshop na netbooku je blbost, ale jsem přesvědčen, že jen na webových aplikacích se zatím osobní počítač postavit nedá. (Mimochodem, této věci se jistě ujmou mobilní operátoři - těžko si v dnešních obtížných časech mohou nechat takovou příležitost ujít, tím spíš, že díky mnohosti výrobců netbooků budou v lepší vyjednávací pozici, než do jaké je dostal Apple s iPhonem. Pak sice budeme mít netbook 24/7 on line, ale za tisíc a víc korun měsíčně plus běžný telefonní účet - protože takovým zařízením telefon nahradit nelze. Nezvoní totiž v kapse. Tohle taky není cesta, určitě ne pro všechny.)

Pokud chcete nějaké zábavnější reakce na Chrome OS, mohu doporučit názor fake Steve Jobse (dobře, že se po návratu toho skutečného vrátil na scénu i lžiJobs), Arthura Denta a jeho Bukový piliny, anebo stručný přehled deseti hlavních nevýhod operačního systému od Google.

Pokud jde o mne, Chrome OS mi připadá jako výstřel do tmy směrem, o němž Google spolu s částí odborné veřejnosti soudí, že je zhruba správný. Když jim to vyjde, budou na koni, když ne, celkem nic neztratí. Přesně podle doktríny paralelního vývoje, kterou dle příkladu farmaceutického průmyslu do IT praxe zavedl Microsoft: pracuje se na deseti velkých projektech najednou, za dva roky se ukáže, který z nich má šanci na komerční úspěch, těch devět zbylých se hodí do koše. Vtip je v tom, že musíte mít peníze na těch deset projektů. Microsoft je má, Google je má, většina ostatních je nemá.

Hlavní naučení je zatím to, že Google kus po kusu ztrácí svou výjimečnost. Časem uvidíme, co z něj zbyde - bez ní.

Pár slov k menšině

(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)

O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.

Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.

I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.

Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.

Nové prostory si půjdou prohlédnout

Pro tzv. hraniční poruchu osobnosti je typické, že se postižený/á neumí vyrovnat s okolím a prostředím, reaguje nelogicky, nedbá na svou důstojnost, dělá scény, na protivenství reaguje buď poníženě, nebo agresivně. (Sam Křepelka říkal dvěma Glumovým modelům chování Podlez a Podraz.) Kolem vyklízení squatu Milada jako by se ani nepohybovali lidé, kteří tímhle netrpí: od těch squatterů přes policajty po ministra Kocába. Poslední jmenovaný v tom však lítá nejvíc.

"Dnes Kocáb řekl, že dostal nabídku od majitele domu (...) Nemuseli by prý platit nájem, ale vodu a elektřinu ano. Kocáb také uvedl, že se ptal jiných ministrů, zda o nějakém vhodném objektu nevědí (...) Dodal, že pokud budou mít squatteři nabídku, situace by se mohla vyřešit během jednoho až dvou dnů. - Zástupci squatterů uvedli, že si nové prostory půjdou prohlédnout."

...a když se jim nebudou líbit, počkají, až jim pan ministr sežene něco lepšího. V zemi a v době, kdy vydělat na neregulovaný nájem není legrace, kdy velká voda ničí domy a topí lidi, kdy se v Novém Jičíně a Fulneku evakuuje... těžko hledat slova pro ty fracky, kteří kladou požadavky ("Nehledě na výsledky jednání přijde na vyklizení Milady adekvátní odpověď, která bude instituce zodpovědné za tento akt hodně bolet." - viz článek v Lidovkách odlinkovaný výše) a ještě obtížněji pro vysokého státního úředníka, který se může přetrhnout, aby jim vyhověl. Copak se ve vládě, na magistrátu, na úřadech městských částí nenajde někdo soudný a nebojácný, kdo zvučně pošle squattery i s Kocábem tam, kam společně patří?

Mlhou

Úspěch v jakékoli činnosti hodně souvisí se schopností řešit nejednoznačné úkoly. Někdo neví, co chce a vy to přesto uděláte - tak, že je zadavatel spokojen. Dá se toho dosáhnout různými způsoby. Jedním z nich je racionální analýza požadavků zadavatele. Jiným je sebevědomě udělat cokoli, co vás napadne a zadavateli to vnutit, přesněji řečeno vůbec ho nepustit k námitkám. Je jasné, že hranice mezi oběma těmito krajnostmi je velmi neurčitá, přesto je lepší držet se co nejstriktněji jednoho nebo druhého přístupu. Jít v mlze buď správnou cestou, nebo drze vpřed. Co nefunguje, je pokoušet se mlhu rozfoukat. Lidé, kteří požadují jednoznačná zadání, je možná nakonec dostanou, ale s nimi také kariérní stop. Každý si musí sám zvážit, zda lépe obstojí svými analytickými schopnostmi, nebo drzým čelem. - Ještě stojí za to dodat, že korelace mezi zvoleným postupem a kvalitou výsledku je nulová.

Nechte Stworu plácat, co chce

Muž případného jména Stwora je trestně stíhán za článek zveřejněný na svém webu. Řečený článek zpochybňuje některá široce uznávaná fakta o nedávných evropských dějinách a je dosti nechutně napsán (nevybočuje ale z běžných tradic a nápadů revizionismu), Stwora není jeho autorem. Stworův web je již léta dobře znám jako poměrně praštěná, často paranoidní a občas zajímavá sbírka okrajových názorů, kuriozit, nesmyslů, tu a tam i rozumných projevů intelektuálního disentu. Zpochybnění holocaustu se v takovém kontextu dřív či později objevit prostě musí, stejně jako v diskusi levičáků dřív či později někdo obviní pravici či prostě státní moc z fašismu - to je zákonité v době, kdy slova vyčichla a žádná provokace není dost velká.

Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.

Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.

Kaddish Avelim

Na Floridu prší, voda padá z tmavošedé oblohy do korun palem a do betonové krajiny kolem. Kamarádovi u nás doma, sedm tisíc kilometrů odsud, právě umřela dcera. Bylo jí půldruhého roku. Zpráva prolétla nad světem rychlostí světla a zasáhla, koho zasáhnout musela. Jmenovala se Anička. Nevím, jaké oči měla, jaké vlásky. Jen trochu, nedostatečně, si umím představit, jak strašně trpěla po většinu svého krátkého života, utrpením, které ji nemohli vysvětlit, v němž byla tak děsivě zamčená, nedostupná. Do palem prší. Život samozřejmě nemá smysl, jsou jen užitečné sebeklamy a zpětné racionalizace. Nemá smysl a je naším úkolem přenést se přes to. Nemá řád a není spravedlivý, ač se to vzpírá našim omezeným možnostem chápání. Bůh - cokoli, co za něj považujete nebo nepovažujete - není spravedlivý ani nespravedlivý. Je to síla, která nemá s naším pojetím spravedlnosti, dobra a zla nic společného. Myslím, že právě v tom je i jakási naděje, ale uznávám, že to je obtížné přijmout. Holčička je mrtvá. Není. Nebude. Kdo znáte rodiče, myslete na ně, ať nejsou sami, jsou teď sami, nesmí být sami. Nelze to přijmout, nelze to vyhojit, dá se ale jít dál. Kdo už kráčí nezraněný? Někdo však strašlivě. Do palem prší a svět je napořád zas o něco menší a ošklivější, jiný však nemáme. A všichni jsme o zlomek mrtvější.

Turisté nudisté

(Sloupek v E15 z tohoto týdne. Pro pořádek se však sluší dodat, že je to týž kanton, který udělil volební právo ženám až v roce 1990 - přesněji řečeno neudělil, dostal to nařízeno výrokem nejvyššího soudu Konfederace.)

Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.

Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.

A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.

V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.

Prasečí thriller

Cestou domů mě dnes napadla pěkná konspirační teorie o prasečí chřipce. Stojí za tím Židi, což je naprosto logické, sami jsou chráněni, neboť nepožívají vepřové. Stejný případ jako ve WTC, kde, jak známo, nepřišli v kritický den do práce. Nechají góje bídně zajít a ovládnou svět, jak to předepisují Protokoly.

Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)

Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?

Proč o tom nebudu psát komentář do novin

Při násilném útoku, o němž se neví, kdo a proč ho spáchal, byli vážně zraněni dva dospělí a velmi vážně jedno malé dítě. Nějak jinak, ale podobně špatně je na tom jen v naší zemi a v tuto chvíli mnoho dalších lidí, o nichž se nikdy nic nedozvíme. (Zasadit jedno konkrétní utrpení do střízlivého rámce neznamená zlehčovat ho. Rámec je však potřebný, abychom si připomněli, že život není totéž co obsah televizních zpráv.) Všechno ostatní jsou kecy.

Souhrn knihy ve 140 znacích

Malá páteční hra s Twitterem: napište souhrn libovolné knihy, aby se vešel do tweetu, tj do 140 znaků! Odezva byla značná a účastníci velmi tvořiví. (Někteří prozradili název příslušné knihy, někteří ne - zábavné to je v obou případech.) Jako jednočlenná porota jsem se rozhodl pro následujících pět vítězů bez určení pořadí:

• 4 == 3 (@lewaq)
• Ráno se Řehoř Samsa probudil jako brouk a pak už to bylo jen horší. (@jankorbel)
• 42 (Stopařův průvodce po Galaxii) (@cz_manix)
• Předpokládaný milostný a libertinský život Radka Hulána v 18. století. (Nebezpečné známosti) (@renestein)
• Správný občan zabíjí brouky. (Hvězdná pěchota, Mein Kampf, O zlém brouku Bramborouku) (@tracnik)

Úplný přehled ovšem zahrnuje řadu dalších skvostů! Co vymyslíme příště?