Konference Různé podoby rizika

Zdá se, že už sem píšu, jen když jsem mezi pořadateli nějaké konference! S tím musím něco udělat. Ale prozatím o té aktuální konferenci: je už příští týden a je, jak praví podtitul, o nejistotě, strachu a rizicích současného světa, což ostatně je víceméně moje životní téma. Pořadatelem konference je deník E15, organizačně ji dělá Extra Média Miloše Čermáka a obsahovou stránku mám na starosti já. Kdyby to byl film, tak E15 je investor, Miloš producent a režisér, a já scénárista.

Důležitější jsou ovšem herci. Vystoupí tam Ivan Adamovič aka Živel; Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost; Jarda Bengl, který v Google v Curychu dělá mapy; Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; sociolog Ivan Gabal; výtvarník Vladimír Kokolia; horský vůdce Viktor Kořízek; spisovatelka a taxikářka Iva Pekárková; kryptolog Tomáš Rosa; a konečně Josef Šlerka, softwarový vývojář a učitel na FF UK. Všichni dohromady budou vymýšlet, jak se kvalifikovaně bát: čeho ano a čeho ne. Každý má k dispozici přesně patnáct minut, ani o vteřinu víc, a žádné jiné zadání. Takže jsme zvědaví, velmi zvědaví, a těšíme se.

Za zmínku také stojí, že se to bude odehrávat v nové Národní technické knihovně v Dejvicích, což může být sám o sobě dobrý důvod přijít se podívat - je to mimořádné místo. Začínáme její prohlídkou ve 14:00, vlastní konference začne ve tři (vždyť já nenapsal, který den! Ve čtvrtek 3. prosince) a vstupné je patnáct Kč na druhou. Přijít může každý, pokud se ale nezaregistrujete předem, nemusí na vás zbýt místo. Ještě malý trik: kdo si najde konferenci na Facebooku a zaregistruje se i tam, nejen normálně na webu konference, ten/ta bude mít vstupné jen deset na druhou a ještě minus jedna. To už je o dost míň než lístek do kina... a tenhle thriller bude dobrý.

Přijďte se bát.

Sociální média: taneční droga

Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.

A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.

A přece to děláme. Proč?

Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.

Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.

Archiv článků

Konečně jsem založil jakž takž fungující archiv svých časopisecky otištěných článků. Za rok 2009 tam je všechno, starší texty budu přidávat podle možnosti - na úroveň pana Peterky to nedotáhnu nikdy, ale lepší něco než nic, sám bych v tom rád měl pořádek a dohledatelno. Z toho důvodu už také nebudu na blogu tyto články dublovat, půjdou jen do archivu.

A, protože B, nebo naopak?

(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)

Anebo to tak není.

Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)

Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.

Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.

Deczi

Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.

Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.

Dvacet

Ovšemže je to jen náhoda: od samostatnosti Československa trvá kontinuita politických režimů u nás vždy přesně dvacet let.

1918 - 1938. 1948 - 1968. 1969 - 1989. Plus mezihry a přechodná období 1938 - 1945, 1945 - 1948 a 1968 - 1969. Letos by se mělo něco stát.

Obávám se, že se nic nestane. Obávám se, že se něco stane. To první je samozřejmě mnohem pravděpodobnější.

Převážně postkatastrofická

Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.

Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.

Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.

IT 1.0/2.0: konference 5. 10. v Brně

No ano, je to další internetová konference a je na Invexu. A teď ty pozitivní věci.

Invex je mrtvější než trilobiti. Kdo viděl jeho loňský ročník, má v tom jasno, kdo neviděl, ať si vzpomene na kterýkoli z předchozích cca pěti a představí si něco daleko beznadějnějšího. Invex je dočista mrtvý a tudíž plně schopen reinkarnace. Ta se koná letos pod názvem Invex Fórum. Není to už veletrh (!), je to sada několika souběžně probíhajících konferencí, většinou na témata, která tvořila již dříve součást doprovodného programu: ERP, outsourcing, státní správa, školy a tak dále. Je to všechno na oficiálním webu Invex Fóra. Zda se ta reinkarnace povede nebo ne, to je těžko říci. Nejsem mluvčí Veletrhů a nemusím se proaktivně pozitivně thymolinově usmívat. Kdo by to ostatně věřil zrovna mně?

A vedle toho tam je taky jedna konference, která se trochu vymyká. Je nová, nemá v Brně tradici, obsahově ji řídím já a dělám to dost guerillově, protože se to k tématu hodí - a protože na jiný postup není čas. Akce se jmenuje IT 1.0/2.0. Chtěl jsem tím názvem říci, že to má být setkání lidí ze starého IT (ti budou převážně v publiku) a nového IT (ti budou převládat na pódiu, ale v publiku bych je viděl taky rád).

Za staré a nové si dosaďte, co vás napadne a jak to sami cítíte. Nejspíš se moc nespletete.

Do začátku zbývá sedm týdnů. Něco je dohodnuto, něco ne. Na akci se pořád pracuje a leccos je subject to change. Určitě přijede a keynote přednese Roman Staněk. Určitě přijdou lidé, kteří na Invex jezdí z tradice a setrvačnosti - kapitáni českého IT byznysu, toho starého. Určitě nepřijdou skoro žádní politici, protože koncem téhož týdne jsou volby. Ale upřímně, budou nám chybět? Budou tam vyšší státní úředníci a ředitelé škol a takoví lidé. Věřím, že to pro ně bude poučné a inspirativní a že jim to nasadí brouka do hlavy. Prospělo by nám všem, kdyby nějakého správného brouka v hlavě měli. Protože a protože.

Vítám každou radu a pomoc a inspiraci. Pořád ještě přijímám návrhy na přednášky a přednášející. A i když to nerad říkám takhle brutálně přímo, pořadatel - tedy společnost Veletrhy Brno - stále hledá také partnery a sponzory. Nemůžu vám slíbit, že to jsou zaručeně dobře investované peníze, můžu vám ale slíbit, že se budu maximálně snažit, aby byly.

Jak jsem se zmínil na začátku, vím, že internetových konferencí se pořádá hodně, většina z nich je kvalitních, líbí se mi a vážím si jich. Kdyby IT 1.0/2.0 měla být jen další já-taky akce, nešel bych do toho. Nicméně: život a práce mě již léta vodí po rozhraní toho jedničkového a dvojkového světa, nahlížím do obou, do žádného plně nepatřím a proto vím s naprostou jistotou, že 1.0 a 2.0 o sobě navzájem vědí málo. A vědí to špatně, se spoustou omylů. Tady je prostor pro velice užitečné seznámení.

Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Dík.

Ještě pořád nad starým plánem

Polská, Anglická, Italská, Jugoslávská, Rumunská, Belgická, Americká, Ruská, Uruguayská, Ukrajinská... a tak dále. Celý širý svět máme v názvech pražských ulic. Dvě nápadně chybí, dvě sousední země: Německá a Rakouská. Nebyly a nejsou. Patrně nebudou.

Některé stereotypy se překonávají opravdu obtížně.

Co víc, pokud nelžou mapy.cz, nikde v celé republice není žádná Německá ulice. Rakouská je jen jedna: kuriózně v Milovicích. Co není, vypovídá často víc než to, co je.

Sny o jiných městech

(Sloupek v E15 z 10. 6. - Shodou okolností jsem zrovna včera koupil nového Chinu Miéville, Město & město, velmi doporučuji!, a napadá mě, že tu je s tématem tohoto sloupku volná souvislost. Nevysvětlím, podívejte se do té knihy sami.)

Praha na mapě z roku 1938 se podobá té dnešní víc, než by se možná dalo čekat. Většina ulic nese - díky zpětnému přejmenování v devadesátých letech - stejné názvy jako dnes. Pokud ne, je to zpravidla kvůli zamezení duplicit, na něž nebyli naši předkové tak hákliví jako my, takže kromě historické Husovy ulice na Starém Městě klidně snesli i Husovu třídu na Žižkově anebo Palackého třídu tamtéž. Moderní historie však přece nějaké stopy zanechala, namísto Královské třídy tak máme Sokolovskou ulici, namísto Fochovky Vinohradskou a třída Karlova, později Kalininova, dnes nese jméno Jaroslava Seiferta. Vůbec nám ubylo tříd a přibylo ulic; stali jsme se skromnějšími, nebo jen realističtějšími?

Plán také jasně ukazuje, že samo přemostění Nuselského údolí není špatná věc, naopak. Představte si alternativní svět, v němž po Nuselském mostě nevede dálnice, jezdí tam jen tramvaje a most slouží hlavně jako vyhlídkové prodloužení parkových bulvárů Sokolské a Legerovy... Vůbec je vidět, že k dispozici bylo více možností rozvoje města. Na druhou stranu je jasné, že se s tím nedaly dělat zázraky, hustá síť úzkých ulic se postupem času musela stát pastí pro auta. Stavební boom dvacátých a třicátých let se stejně jako ten dnešní držel spíš krátkodobých ekonomických požadavků než velkých vizí.

Stará mapa známého města se skvěle hodí jako základ myšlenkových cvičení, a zdaleka nejen pro urbanisty a architekty. Pomáhá rozvíjet promýšlení variant, scénářů „co-kdyby“ - a lépe než jiné, abstraktnější pomůcky. Díky Městské knihovně, která mapu vyvedenou v luxusním měřítku 1 : 5000 dala na web, si s tím můžete hrát denně.

Oslepující lesk chromu

Bývaly časy, kdy Google nové produkty napřed uváděl (do chodu - ne „na trh“) a pak to teprve oznamoval, pokud vůbec; většinou nechal zvídavější uživatele, ať si novinku objeví sami a roztroubí to do světa. Vypadalo to až roztomile naivně a ve skutečnosti to byla nejlepší možná marketingová strategie: nežvaň, ukaž!

Tenhle styl se postupně vytrácí. Chrome a teď ještě víc Chrome OS jsou příkladem běžného přístupu, jenž v oboru zdomácněl: dlouho dopředu naslibovat, přitom zamlžit a pak to nějak udělat, nebo taky ne. Což znamená, že bychom neměli naletět a začít hodnotit kladně či záporně něco, o čem víme málo. A o Chrome OS opravdu víme málo. Přesto se jen za včerejšek stihlo napsat a napovídat hodně.

Každý si sám může vygooglovat (sic) informací hromadu. Mně se líbí stručná analýza situace (včetně sbírky odkazů) od Stacey Higginbotham(ové) na GigaOM. Sarah Perez(ová) na ReadWriteWeb formou deseti otázek shrnuje, co všechno o Chrome OS nevíme (a měli bychom vědět, aby se vůbec dalo něco posuzovat). Fajn, ale poběží na tom Photoshop?, ptá se Stan Schroeder na Mashable a mně to připadá jako velice důležitá otázka - dobře, ne nutně doslova; Photoshop na netbooku je blbost, ale jsem přesvědčen, že jen na webových aplikacích se zatím osobní počítač postavit nedá. (Mimochodem, této věci se jistě ujmou mobilní operátoři - těžko si v dnešních obtížných časech mohou nechat takovou příležitost ujít, tím spíš, že díky mnohosti výrobců netbooků budou v lepší vyjednávací pozici, než do jaké je dostal Apple s iPhonem. Pak sice budeme mít netbook 24/7 on line, ale za tisíc a víc korun měsíčně plus běžný telefonní účet - protože takovým zařízením telefon nahradit nelze. Nezvoní totiž v kapse. Tohle taky není cesta, určitě ne pro všechny.)

Pokud chcete nějaké zábavnější reakce na Chrome OS, mohu doporučit názor fake Steve Jobse (dobře, že se po návratu toho skutečného vrátil na scénu i lžiJobs), Arthura Denta a jeho Bukový piliny, anebo stručný přehled deseti hlavních nevýhod operačního systému od Google.

Pokud jde o mne, Chrome OS mi připadá jako výstřel do tmy směrem, o němž Google spolu s částí odborné veřejnosti soudí, že je zhruba správný. Když jim to vyjde, budou na koni, když ne, celkem nic neztratí. Přesně podle doktríny paralelního vývoje, kterou dle příkladu farmaceutického průmyslu do IT praxe zavedl Microsoft: pracuje se na deseti velkých projektech najednou, za dva roky se ukáže, který z nich má šanci na komerční úspěch, těch devět zbylých se hodí do koše. Vtip je v tom, že musíte mít peníze na těch deset projektů. Microsoft je má, Google je má, většina ostatních je nemá.

Hlavní naučení je zatím to, že Google kus po kusu ztrácí svou výjimečnost. Časem uvidíme, co z něj zbyde - bez ní.