28. ledna 2007

Jak uvést míry modelek do souladu s realitou španělské populace

Tohle je zajímavé:
There will also be a push to increase the sizes of shop window mannequins to at least a European size 38. (...) Now designers aiming for commercial markets should be encouraged to "promote a healthy physical image that conforms with the reality of the Spanish population," the ministry said in a statement.
Ač to vypadá jako politicky hyperkorektní blbina, podstata věci je zcela rozumná: mentální anorexie není rozmar, ale sociálně podmíněná nemoc. Použitý newspeak však odpuzuje. Nadto se tyhle záměry občas zhoupnou na druhou stranu, takže časem se můžeme dočkat úředně nařízených modelek s minimálním BMI dejme tomu 27,5.

23. ledna 2007

Fašista Giertych?

Tohle je zajímavé:
Povinná maturita z náboženství, školní uniformy a noční zákaz vycházení dětem bez dospělých, to jsou pilíře "programu nulové tolerance", o kterých chce [ministr školství Roman] Giertych uspořádat referendum. (...) "Myslíte toho?..." policejní komandant Krzysztof Mancewicz zvolna pozvedá pravou ruku, jenom co Giertychovo jméno v jeho pracovně zazní. Opatrně naznačuje nacistický pozdrav. "Tak toho my nepotřebujeme."
Byl bych opatrnější s tím obviněním z fašismu. Začíná se rozmáhat taková móda, že si v Evropě pleteme s fašismem obyčejný pořádek (titulek citovaného článku to výslovně připouští, ale obsah a tón tomu neodpovídá). To je dost nebezpečná tendence, protože společnost se tak zbavuje obranných mechanismů, které jednou mohou šeredně chybět. Giertychovy návrhy jsou křečovité a nesprávné, ale určitě ne fašistické. Volat "Hoří!", když nehoří, je, jak známo, pošetilé.
K uniformám: za klidnějších průvodních okolností bych byl klidně pro. Nosí se do školy nejen v Rusku (ani nevím, zda ještě), ale především ve většině zemí bývalého britského impéria. Vytvářejí pocit příslušnosti ke škole, týmového ducha, stírají sociální rozdíly. Jenže tak to může fungovat jen tam, kde je uniforma čest, nikoli trest. Takže v Polsku ani u nás asi ne.
A mimochodem, horší pocit než z Giertycha mám z policejního důstojníka ve službě, který tímto způsobem hovoří s novinářem o členovi vlády. Nekritizuj, nechval, služ! Netěší mě, když projevuje policie vlastní politické názory, i kdyby vypadaly sympaticky. To je přesně ta příslovečná cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly.

22. ledna 2007

Unabomberovy deníky v dobročinné aukci

Tohle je zajímavé:
Nine years after he began serving a life sentence for the Unabomber crimes, Theodore J. Kaczynski is fighting to reclaim more than 40,000 pages of his writings and correspondence so he can preserve them in their rawest form for the public to read. (...) The journals contain blunt assessments of 16 mail bombings from 1978 to 1995 that killed 3 people and injured 28, as well as his musings on the suffering of victims and their families. The government wants to auction sanitized versions of the materials on the Internet to raise money for four of Mr. Kaczynski’s victims.
Co se přesně myslí tím slovem "sanitized"? Kdo ty deníky asi koupí? V čí hlavě tahle pozoruhodná myšlenka vznikla? Vzali byste si ty peníze, být na místě obětí?

Generační generátor

Napište ve Flashi program, který automaticky mixuje fotky z Flickru a slovíčka z reklamních sloganů. Získáte jednak diplomku, což taky není marné, jednak pocit, že jste vlastně umělec, nekonvenční, tak ňák proti establišmentu. (Ještě by to chtělo štrejchnout tím, že peklo, to jsou ti druzí.) S hotovou diplomkou se můžete ucházet o práci u kvalitní reklamní agentury.
I intend to show how the language of advertising is both deeply meaningful, in that it represents real cultural values and desires, and yet utterly meaningless in that these ideas have no relationship to the products being sold.
The Ad Generator
No a co? - Ale ona si to každá generace musí objevit znova. I protest, i jeho povrchnost.

21. ledna 2007

CeBIT prý prodělá přes 160m korun

Tohle je zajímavé:

CeBIT, Europe's biggest IT tradeshow, is expecting a €6m loss this year due to declining visitors and exhibitors. (...) Initally, CeBIT had hoped for a €11m profit in 2007, but the floor space for exhibitions will probably shrink by 15 percent to less than 280,000 square meters. This year's tally of exhibitors will still be about 6,000, but big-spending exhibitors such as Konica Minolta, Lenovo, BenQ, Nokia and Motorola have all cancelled.
Upadají počítačové veletrhy? Obecně se to asi říci nedá. Letošní CES byl úspěšný, blížící se 3GSM World Congress zřejmě taky neprodělá. Problémy mají ty tradičně pojaté, jako CeBIT a Invex. V Hannoveru jsem dlouho nebyl, v Brně je patrná snaha mít oboje: i spotřební elektronické hračky, i kapitány průmyslu, kteří přišli vyjednávat o novém modulu SAP ve své továrně. Nejde to dohromady. Šest mega euro ztráty si Deutsche Messe mohou dovolit, pokud existuje vyhlídka na zlepšení, jinak ne.

Jako hodit kamenem

Tohle je zajímavé:
This makes China one of just three nations in history to have successfully tested an anti-satellite weapon, along with the US and the former Soviet Union. But the technology required is not very sophisticated, potentially putting it in reach of other countries as well. "It's pretty low tech – it's essentially like throwing a rock at someone," says space security analyst Laura Grego of the Union of Concerned Scientists in Cambridge, Massachusetts, US.
Jasně. Jen se tím kamenem musíte trefit. A dohodit ho tak vysoko. Pokud to skutečně zvládnou "other countries as well", je na čase se zamyslet, které životně důležité funkce západního světa dnes závisejí na satelitech. Telekomunikace, internet, GPS, televize, bankovnictví... vojáci se bez družic samozřejmě taky neobejdou.

20. ledna 2007

Černý muž v Bílém domě?

Jak to tak vypadá, americkým prezidentem v roce 2009 bude černoch nebo žena. Nebo republikán. Co vy na to, Aleksandře Jakovleviči?
Если чёрный попадёт в Белый Дом,
Моя жена начнёт учить айкидо,
А лучший друг расскажет анекдот с бородой - плевать,
я хуже знал времена.

Pan a paní T.

Pan T. je muž v nejlepších letech. Úspěšný muž; má být starostou. Opustil po mnoha letech a třech dětech manželku. Našel si jinou, to chlapi dělávají. Neudělal to zrovna hrdinně ani důstojně, to dělávají taky. Paní T. se cítí zrazená. Lhal jí do očí a vidělo to celé město. Jaká potupa pro ženu! Paní T. se pustila do boje, těžko říci za co, vždyť tuhle bitvu už nevyhraje, ať dopadne jak dopadne. Bojuje tedy jen za své zraněné pocity, snaží se nepromyšlenými činy dojít klidu, což je ovšem zhola nemožné. Chytla se divných kamarádek, protože kdyby byly skutečné, uvařily by jí bylinkový čaj, přidaly kapku něčeho ostřejšího a půjčily klíče od chaty na samotě: zůstaň tam, jak dlouho budeš potřebovat. Město žije smutnou fraškou pana a paní T., jako by nemělo jiné starosti. Pan T. možná nebude špatným starostou, pokud se jím vůbec stane. S jeho pracovními dovednostmi nemá ta show mnoho společného. Přesto městu škodí. Podporuje další rozvrat už tak dost rozvrácených hodnot a autorit. Co děláme, je důležitější než to, co říkáme. Pan T. nectí řád, co hůř: nectí ani to, jak se má slušný člověk z řádu vymknout, musí-li. Možná je kousek jeho obliby jako budoucího starosty i v tom nepřiznaném ospravedlnění: hle, nejste tak špatní, vždyť já nejsem o nic lepší. Bůh s námi.

(Amen. - Vyšlo v Ekonomu 18. 1. Jak vidíte, jsem poctivý kluk. Když se mi něco nepovede, dám to sem pro poučení poctivě taky. Ne že bych si nemyslel to, co se v textu snažím říct - ale napsané to je hrozně toporně. Nebyl čas - prokletí pravidelných komentátorů. Ti deníkoví to zpravidla řeší alkoholicky, ale to mi při psaní víc škodí než pomáhá.)

Život s levným telefonem

„Co to máš za šmejd?“ podivil se přátelsky jeden kolega. Druhý vyjádřil decentně obavu, zda jsem snad nebyl na firemním žebříčku nějak výrazněji degradován. Důvod? Můj nový mobilní telefon.

Dobře, tak se podívejme, co to mám za šmejd. Telefonuje a posílá esemesky, samosebou. Poslouží jako fotoaparát, videokamera, kalkulačka, budík, stopky, digitální diktafon, dají se do něj zapisovat poznámky. Dovede přehrávat písničky. Obsahuje plnohodnotné FM rádio. Má kalendář synchronizovaný s počítačem. Dá se z něj dostat na web, přečíst si aktuální zprávy, najít cokoli na mapě ČR či v plánech měst, najít telefonní číslo v celostátním seznamu. Dá se na něm přijímat i odesílat e-mail. Jsou v něm i nějaké hry, pokud vás takové věci baví. Asi jsem ještě na něco zapomněl, ale tohle stačí. Celé to neváží ani deset deka. Šmejd? Vážně?

A – ano, je to skutečně poměrně laciný telefon, nižší střední třída. Asi bych si ho v obchodě nevybral, přišel jsem k němu náhodou a zdarma (ne, žádný novinářský úplatek) právě ve chvíli, kdy jsem se po novém telefonu poohlížel. Spíš z legrace jsem do něj zasunul SIM kartu – a už jsem ji nevyndal. Jsem spokojený.

No, ne zas docela. Nemá to Bluetooth, což mi vadí ze všeho nejvíc – potřeboval bych ho kvůli instalovanému hands free v autě. Foťák je nekvalitní a videozáznam dočista pro legraci. Do malé paměti se mi nevejdou všechny kontakty z Outlooku. MP3 přehrávač je k ničemu z týchž důvodů. Slot pro paměťovou kartu chybí. Ale nic z toho mě neomezuje nějak zásadně. Dosud jsem používal komunikátor Nokia 9300. Impozantní kus železa, ale je těžký, objemný, nemá vibrační vyzvánění... a když chcete cokoli jen trochu složitějšího, musíte ho otevřít. K tomu jednak potřebujete obě ruce, jednak na sebe připoutáte pozornost, což je třeba v noční tramvaji vysloveně nevhodné („panáček má drahej foun, copak asi ještě má?“).

Levné přístroje bývají dnes velmi výkonné. Hlavním důvodem pro nákup těch dražších je móda, snobárna, statutární důvody (viz výše). Technické vlastnosti jen málokdy. Když tohle vezmete v úvahu, musíte žasnout, jak to, že ten byznys vůbec funguje. A jak funguje!

Koneckonců, i já pošilhávám po něčem, co Nokia uvede na český trh až v květnu... Ale možná mi do té doby dojde, že to opravdu nepotřebuju.

19. ledna 2007

Povětrno v Praze

Nebývale svěží vzduch, roztřískané střešní tašky, polámané stromky. Hodně semaforů nefunguje, po ránu nesvítily u nás v ulici pouliční lampy. Jinak klid. Povětrné holky sedí doma. Povětrní poslanci hlasují o vládě. Kyrill byl na hlavní město zatím hodný. Jinde je hůř.

12. ledna 2007

Na hodinu arcibiskupem

Skandál kolem nového varšavského arcibiskupa dosáhl kulminačního bodu v den Slavnosti Křtu Páně – občansky řečeno, první lednové neděle. Stanisław Wielgus rezignoval na svůj nový úřad během vlastní inaugurační mše, což otřáslo městem i celou zemí. „Nie!“ dunělo katedrálou svatého Jana, jakmile Wielgus v slzách oznámil své rozhodnutí. Lze to „nie“ pochopit velmi dobře: nebrání jen oblíbeného kněze, ale ustálený řád věcí a koneckonců křesťanský princip odpuštění.
Udavačství je ovšem ve střední Evropě zločinem víceméně neprominutelným. Existují k tomu dobré historické důvody. Wielgus přiznal spolupráci s SB, polskou komunistickou státní bezpečností, jíž se upsal, aby směl studovat v Mnichově. Trvá nicméně na tom, že nikomu neuškodil, nikoho konkrétního neudal. Před obcí věřících i před Svatým stolcem by s takovou obhajobou asi obstál, ale úřad varšavského primasa je funkcí vysoce politickou. Právě na to Wielgus doplatil. Dokumenty o jeho spolupráci s SB získal liberální tisk, který je s chutí použil proti momentálním vládcům země bratrům Kaczynským. Ze schodů namydlených pro prezidenta a premiéra se zřítil jen Wielgus, ovšem vlastní vinou: hlavní chybu udělal až dnes, když se pokusil vylhat. To je morálně mnohem horší než vynucený podpis v nesvobodné zemi. Hlavní problém však trvá a není jen polský: ve skříních pořád čeká spousta kostlivců, až se na někoho budou hodit. Odkud objevitelé tak dobře vědí, co a kde v těch skříních hledat? A od koho si půjčují klíče?
(Vyšlo v Ekonomu 11. 1. Gordický uzel nedávné historie východního bloku spočívá mimo jiné v tom, že mnohá svině je zároveň taky oběť. Uspokojivé řešení neexistuje, budeme se v tom dál plácat, dokud celý problém nevymře.)

10. ledna 2007

Nahé typografky

Ne že bych ke štěstí potřeboval kalendář s nahatými děvčaty, ale tenhle je trochu jiný. Chce to ovšem proklikat se hlouběji. Nebo mít dobrý zrak.

9. ledna 2007

Prostě Evropa

Přijetí Rumunska a Bulharska je větší zlom než velké rozšíření EU v roce 2004. Znamená totiž, že Unie přestala být klubem bohatých a stala se sdružením všech zemí kontinentu. Není vymezena hospodářsky, ale geograficky, i když se skrytými politickými podmínkami. Ty zatím zavírají dveře Chorvatsku a Srbsku. Vážná diskuse o nich je nyní nevyhnutelná, stejně jako o Černé Hoře, Makedonii a Albánii. Samostatným případem zůstává Turecko stejně jako Bělorusko, Ukrajina i Rusko. Někdejší vymezení však padla do jednoho. První, dané historickou hranicí latinské evangelizace, vzalo za své už přijetím Řecka v roce 1981. Dnes najdeme v Unii přinejmenším dvě země na evropské poměry zřetelně chudé; dvě s nelatinskou abecedou; tři s převládajícím pravoslavným vyznáním; tři republiky bývalého Sovětského svazu, jednu z bývalé Jugoslávie; jednu zemi rozdělenou v důsledku stále neurovnané občanské války; členy NATO i neutrální země. Prostě Evropu.

Všechny evropské země si jsou rovny, některé však zůstávají rovnější. Velikost, význam národní ekonomiky i vojenská síla znamenají hodně. Německo, Francie, Británie, Itálie, Španělsko, výhledově asi též Polsko váží víc než malé a opatrné státy. Lístky první a druhé třídy jsou také nadále rozlišeny, vstupenkou do první je euro a Schengen. Nepopiratelný pokrok však spočívá v tom, že vagóny první a druhé třídy jsou připojeny k témuž vlaku. Rozšíření Unie o dvě země, jejichž osudy v minulém století byly rozhodně horší, než by si jejich občané zasloužili, je první dobrou zprávou roku 2007.

(Vyšlo v Ekonomu 4. 1. Ještě by se dalo dodat, že jsme tím okamžikem se opět přiblížili průměru EU ve většině ekonomických ukazatelů, aniž bychom pro to hnuli prstem.)

Kip a jeho obrazy

Když jsem Kipa Bauersfelda potkal naposled, byl to počítačový novinář.
Netušil jsem, že maluje, až mi dnes přišla pozvánka na vernisáž jeho výstavy. Má ji od 23.1. v Kávovarně v pasáži Lucerna. Hm... já výtvarnému umění valně nerozumím. Neodvažuju se posoudit. Ale psával dobře a uměl se dobře ptát, což by mohla být kvalita přenositelná do jakékoli oblasti tvůrčího vyjádření.

5. ledna 2007

Úklid poznámek, bookmarků a počmáraných papírků, část I.

Možná by to patřilo spíš do linkblogu, ale spíš jde o jednorázové kuriozity než o věci k trvalému uschování.
Pokračování někdy.

4. ledna 2007

Zemřel Teddy Kollek

Vlastně jsem ani nevěděl, že byl dosud živ. Vždyť mu muselo být ke stovce! (Pětadevadesát.) Slavný jeruzalémský starosta byl snad poslední z generace otců zakladatelů, z přímých následovníků Herzla. Po něm dostal křestní jméno, stejně jako on se narodil v Budapešti a vyrostl ve Vídni. Tři z jeho čtyř prarodičů pocházeli z Brna. Do Palestiny odešel roku 1935. Patrně se ve Vídni pral a možná i střílel v řadách Schutzbundu, ale jeho oficiální životopis o tom mlčí a lepší tu po ruce nemám. Byl členem skupiny, která založila slavný galilejský kibuc Ein Gev, což po roce 1936, kdy se Arabové na území Mandátu začali bouřit, vždy představovalo polovojenskou operaci.

Pak se pro Haganu staral o hodně speciální úkoly v Evropě, kde mu muselo jít o krk už jen tím, že tam tou dobou byl. Na jaře 1939 se mu povedl těžko uvěřitelný kousek: umluvil (spíš uplatil) ve Vídni Eichmanna, aby nechal z Rakouska odejít na pracovní víza do Anglie několik set Židů. Podruhé se s Eichmannem mohl setkat až v roce 1960 v Jeruzalémě, kdy tam spoutaného Obersturmbannführera dopravil Mossad přímo z Buenos Aires. Kollek měl nějakou menší roli v Eichmannově procesu, který, jak známo, skončil jediným trestem smrti, jaký kdy vynesl izraelský soud, a rozptýlením popela popraveného v mezinárodních vodách.

V období, které jsme přeskočili, dělal Kollek nadále to, co dovedl nejlépe: obchodoval, vyjednával, sháněl styky, podplácel, hrál na více stran. Za války proto, aby dostal aspoň nějaké Židy z hořící Evropy, po válce zas sháněl zbraně pro boj, o jehož nevyhnutelnosti věděli Židi i Arabové svoje; šlo jen o to, kdy to začne a kdo bude v tu chvíli lépe připraven. Z Ameriky, kde několik let působil, utekl chvíli předtím, než by ho zatkla FBI a začala by se důkladně vyptávat na jeho styky s mafií, odborovými bossy a politiky.

V Izraeli nejprve byl šéfem sekretariátu předsedy vlády, tedy nejbližším stálým spolupracovníkem Davida Ben Guriona, a zároveň pracoval pro Mossad. Díky šťastné náhodě a dostatku bizarních osobních styků byl jedním z prvních lidí mimo východní blok, kdo věděli, co říkal Chruščov na přelomovém dvacátém sjezdu KSSS. Od Izraelců tuhle zásadní informaci (že se v SSSR najednou smí prohlásit, že Stalin nebyl tak docela good guy, i když, pravda, se to smí prohlásit jen tajně a aby to člověk přežil, musí být sám prvním tajemníkem) dostala rychle CIA, což mělo zajisté vliv jak na vztahy supervelmocí, tak na osu Washington – Tel Aviv, která tou dobou ještě vlastně neexistovala.

Kollek potom vyhrál municipální volby a stal se vlastně překvapivě tím, co ho proslavilo nejvíce: starostou. (Jako ministr zahraničí nebo něco na ten způsob by měl oslnivější, ale určitě kratší kariéru. Kromě toho doplatil na rozpad Ben Gurionovy strany Mapaj, ocitl se spolu se svým někdejším šéfem trochu na vedlejší koleji.) V čele Jeruzaléma stál skoro třicet let (1965 – 1993). Slavný výrok, jehož autor je nejistý – nejpravděpodobnějším kandidátem je Jicchak Rabin – říká, že Kollek se o budování města zasloužil více než kdokoli jiný od časů Heroda Velikého.

Velmi nesvatý a velmi pozoruhodný člověk Teddy Kollek, přítel Československa a zachránce mnoha českých Židů, bude pohřben dnes na Herzlově hoře ve svém městě Jerušalájim.

3. ledna 2007

Ruchadlo a UFO

Malé a doslova špinavé tajemství českého základního školství: v nižších třídách se běžně vyskytují vši a další druhy breberek. Snad to má co dělat s rostoucími sociálními rozdíly ve společnosti, kupodivu častěji naopak, než byste asi mysleli. Příliš zaměstnaní rodiče v dvoukariérových manažerských manželstvích jednoduše nemají na děti dost času. Připočtěte k tomu vysokou hustotu obyvatelstva ve městech, časté střídání prostředí – děti chodí sportovat, do kroužků, jezdí veřejnou dopravou – a budete nakonec rádi, že to jsou jen vši. Zatím. Přispěje i taková dobře míněná vymoženost jako pestrý koberec ve třídě, aby se prvňáčkové mohli občas podle chuti protáhnout, vyválet, sesednout se na zem k neformální části výuky. Moc pěkné, jenže školní uklízečka není zvyklá o koberec pečovat, vymyká se to navyklému pohodlnému řádu zaběhnutému po desetiletí.

A vlastně po staletí: školství je tereziánská instituce uprostřed postmoderní doby. Ruchadlo tažené párem volů se srazilo s létajícím talířem. Děti žijí naplno v jednadvacátém století s jeho nároky a lákadly, ve škole se často musí řídit požadavky pocházejícími z doby před Napoleonem. Není to nutně vždy špatně, kořeny kultury a vzdělání opravdu musí mít přiměřenou hloubku, jinak bude zle. Jenže nelze zůstat jen u nich. Je-li základní škola obrazem celé společnosti za dvacet, třicet let – což víceméně je – pak potěš pámbu: budeme sice v pohodě a uvolnění, ale pramálo připravení na reálné nároky světa, krom toho tu a tam zavšivení.

(Vyšlo v Ekonomu někdy koncem roku. Pochopitelně to je na základě osobní zkušenosti - konkrétně s dámou, která na třídní schůzce prohlásila, že o vších ve vlasech své dcery ví, ale zatím neměla čas s tím nic udělat. Jiná vlastní zkušenost: odvšivování je opravdu časově hodně náročné, nadto poněkud sysifovské. Mohlo se to vlastně celé jmenovat "Paraziti", ale nerad bych, aby to někdo vzal osobně. A nadto - víc jde opravdu o tu srážku století než o vši, to je jen malý střípek nesourodé mozaiky. Školství jako začátek budoucnosti mi dělá starost.)

Vzhůru do vesmíru!

Google Earth, to je stará vesta. Co takhle Měsíc nebo Mars? Sergej a Larry myslí dopředu.