22. října 2007

Na (českém) IT nezáleží

Od úterka je v Brně Invex. To je takový ten velký počítačový veletrh (před pár lety by tahle věta byla čirou ironií, ne moc vtipnou, dnes už je zcela prvoplánová, oznamovací - generace se mění). My (= vydavatelství Softwarové noviny, pojmenované podle toho časopisu, co už není) tam společně s BVV pořádáme velkou zahajovací konferenci v Rotundě. Těším se na tu Rotundu an sich. Je to nádherný prostor, inženýrský chrám (to už jsem někdy někam napsal, ale ať). Pokud jde o samotnou konferenci, zvu vás, přijďte se podívat. (Všechna místa jsou už rezervovaná, ale nějak vás tam nacpeme.) Rád bych trochu udělal poprask v poklidném světě českého IT a nevím, zda to ještě  vůbec umím a zda se ta šílená sebestředná spokojená setrvačná hmota rozhýbat dá, aspoň na chviličku. (A pohne-li se, zavalí?)

Protože - na druhou stranu, co zblízka vypadá jako velikánská hmota, drtivá síla trhu, to je ve světovém měřítku ždibíček. Česká trh s informačními technologiemi představuje něco mezi 0,2 až 0,3 % světového trhu (podle toho, jak se to počítá: v korunách, v dolarech, ve stálých cenách nebo ne, podle parity kupní síly nebo bez ní a tak podobně). Roste docela rychle, hlavně když se to počítá v dolarech, což se počítá téměř vždy. Přesto: kdyby se u nás od zítřka neprodalo ani ň, v Americe si toho nikdo nevšimne, kromě pár liniových manažerů, kterým by možná chyběl řádek v tabulce.

Přemýšlím o dvou věcech. Jednou z nich je domácí produkce "informatiky", a berme to slovo široce, jak to jen jde: montáž PC, bodyshopping, software, služby všeho druhu. Zatím se u nás dělají hlavně ty ruční práce. V Rudné a v Pardubicích se denně smontují stovky kamionů (vážně!) počítačů. V outsourcingových centrech v Praze, v Brně i jinde sedí a na dálku prací lidé všech možných profesí, od účetních po správce velkých sítí a mainframů. To je všechno fajn, ale žádnou díru do světa to neudělá. Netřeba rozebírat, tečka.

Jiná věc je domácí produkce softwaru. Ta bohužel také díru do světa neudělá, ale z jiného důvodu. Zde není problém v "přidané hodnotě" (ano, taky už to spojení nemůžu ani slyšet). Té je kupodivu dost. Není tu jen NetBeans (dnes vývojářský tým českého Sunu) a Systinet (dnes vývojářský tým českého HP), tedy dva úspěšné projekty Romana Staňka - i když tyhle dva jsou zatím nejlépe finančně zhodnocené. Ale jsou tu také výteční vývojáři ve firmách jako Cleverlance, Logos, Unicorn, Software602, Seznam, Illusion Softworks, Alwil, Grisoft... - a to jmenuju jen ty, u nichž je produkce software převažující činností (a na mnohé jsem jistě zapomněl); vedle nich tu jsou ještě systémoví integrátoři atd. Programuje se v Česku hodně a často dobře, o to by nebylo. Jenže se to nedaří prodat. Nezapomeňte: nula celá dvě procenta světového trhu. Domácí úspěch se softwarovým produktem, to je nic. Česká ekonomika to ani nepozná, světový IT byznys už vůbec ne. Softwarová produkce v malé zemi musí být orientována výlučně na vývoz, na svět. Tohle samosebou ví spousta lidí, mnozí o to usilují, ale chybí jim přístup ke kapitálu, kontakty v zahraničí, zkušenosti. Po nedávné investici do Grisoftu prohlásíl Gabriel Eichler, že jde o to, aby firma byla jedním z největších světových dodavatelů bezpečnostního softwaru. Slyšíte? Největších! Ne nejlepších, ne nejoblíbenějších, ne s nejlepšími výsledky testů Virus Bulletinu. Největších. O to jde, má-li mít domácí IT produkce nějaký ekonomický význam. Co nám chybí asi nejvíc, jsou desítky takových Eichlerů. Výborných programátorů máme dost, kupodivu; ale dost jich také odchází a nevrací se.

Ach ano, ta druhá věc, o níž přemýšlím. Tou je využití IT v domácí ekonomice. Počítačů, softwaru, informačních systémů a tak podobně se u nás prodává hodně. Strašně moc. Tempo růstu IT prodeje je po řadu let ve srovnání se západní Evropou několikanásobné. Z velké části je to tím, že podniky (ani domácnosti) prostě žádnou techniku neměly a postupně se musely vybavit. To je však spíš minulost. Dnes se už i v ČR vybavení spíš obměňuje, než se by se nakupovalo poprvé, k extrémně rychlému růstu tedy není zas tak velký důvod. Pomiňme teď domácnosti; ale kde se příznivě projevují ty nakoupené počítače v podnikové sféře?

To je ukrutně obtížná otázka. Nadto, ať ji položí kdokoli a kdekoli, vždy se ocitá na hraně demagogie. Ekonomové vedou už léta spor, zda počítače doopravdy zvyšují produktivitu práce, nebo zda jejich přínos spočívá v něčem jiném (třeba ve změně charakteru produkce). A pokud zvyšují, zda se to může projevit hned, nebo později (efekt dynama). Jenže to jsou úvahy týkající se hlavně Ameriky. U nás by ten přínos měl být vidět poměrně jednoznačně, právě proto, že podniky počítače napřed neměly a teď je mají.

On také vidět je, ale jen někde: především tam, kde ruku v ruce s počítači přišlo know-how (co s nimi) a pevné řízení. Jinými slovy, v podnicích se zahraničním kapitálem. Odpovídá to skutečnosti, že české hospodářství je dvourychlostní, že zahraniční vlastníci si vedou lépe a že to jsou převážně oni, kdo táhne růst HDP.

Tedy: domácí produkce IT je bezvýznamná, dokud bude malá a nedosáhne výrazných úspěchů na světovém trhu; výrazný úspěch definujme jako dvouciferný podíl na trhu v některém standardním segmentu. Domácí využití IT je neefektivní, dokud nebude aspoň intuitivně zřejmé, že růst některého odvětví je tažen právě informatikou. Že se změní to první, je z historických, geopolitických atd. důvodů málo pravděpodobné - Silicon Valley se holt nachází především v Silicon Valley. Aby se změnilo to druhé, musely by se mj. změnit priority a přístup dodavatelů IT, což by ale mělo za následek (přinejmenším dočasný) pokles jejich tržeb (museli by přestat cpát husy šiškami a začít je místo toho cvičit).

A teď musím vymyslet, jak to celé říct daleko srozumitelněji a vtipněji.

21. října 2007

int rok, buh_sud; for ( rok = 1990; rok < buh_sud; rok++ ) { // uz zas }

Invex: již řadu let bydlíme v Brně ve stejném penzionu a stejně rozmístěni do pokojů. Předem tedy vím, která židle je rozvrzaná; obraz čehosi nadpřirozeného ve stylu new age je pořád stejně příšerný; tatranská krajinka se Štrbským plesem nad mou postelí je pořád stejně mile realistická, malovaná zjevně dle pohlednice. Prkýnko nutno při čůrání přidržovat rukou, jinak velmi nevhodně spadne - jako loni, předloni, předpředloni. Jen povlečení má jinou barvu, aspoň myslím. Něco jako návštěva u vzdálené tetičky, kam se jezdí také jednou za rok. Namísto mísy koláčů, úklidu půdy a návštěvy hřbitova však čeká neviditelná ruka veletrhu a chystá se nás jako vždy řádně proplesknout.

17. října 2007

Výborně

Vůbec mě nezajímá, jaké má kdo názory, zda je left, right nebo dočista wrong. Zajímá mě, zda je inteligentní, vtipný(á), umí se vyjadřovat, nenudí, INSPIRUJE. Nutí přemýšlet, s důrazem na slovo "nutí"; sebere vám všechny ostatní možnosti přístupu k věci. Je to trochu nebezpečný přístup k životu, ale nešť.
Vlastně jsem jen chtěl říci, že Miloš Čermák píše výborně.

12. října 2007

Am I twit? RU?

Začal jsem experimentovat s Twitterem - to je ten sloupek vpravo, nadepsaný "Rychle načmáráno". Inspirace přišla od pana Cuketky, díky za ni! Webdvounulkových hraček jsem se z velké části už přesytil, tahle se mi však zatím líbí. Plní totiž najednou a zcela automaticky dvě odlišné funkce: za prvé, je to miniaturní blog, hodí se pro stručné až enigmatické poznámky, pro výkřiky všeho druhu, pro odkazy na webové stránky prchavého významu (nelíbí se mi ukládat do del.icio.us zpravodajské banalitky). Psát do Twitteru lze i pomocí SMS, tedy z terénu, což může být užitečné (esemeska do zahraničí naštěstí stojí u všech našich operátorů stejně jako esemeska tuzemská, nejbližší proxy Twitteru je podle čísla někde v Británii).

Za druhé, je to zároveň nevtíravý komunikační nástroj uvnitř velmi volně vymezené skupiny: mohu něco sdělit, mohu možná čekat odpověď, ale od nikoho ji nevyžaduji, ani implicitně ne (což nedokáže brutálnější SMS, mail nebo IM). Tady na blogu mám teď jen své vlastní příspěvky, ale stejně dobře si lze zobrazit plynulý proud hlášek od těch uživatelů Twitteru, s nimiž chcete být v kontaktu. Pokud chcete být součástí takové společně mluvící-mlčící skupiny, klikněte na ono "follow me on Twitter" a řiďte se jednoduchými pokyny. Vypnout to koneckonců jde vždycky (třeba až si uvědomíte, co znamená slovo "twit" ;)

Vtip je v tom, jak psát, aby příspěvky plnily zároveň blogovou i komunikační funkci a ještě se vešly do sta šedesáti znaků, což je záměrné (a správné) omezení nastavené Twitterem. Jinými slovy, můžete s někým vést přes Twitter rozhovor, ale pokud to jako já zároveň zveřejňujete, měli byste ho vést tak, aby každá samostatná replika byla třetí osobě srozumitelná bez kontextu. Pěkné cvičení.
Pro zapisování do Twitteru používám kouzelně jednoduchý add-on Firefoxu nazvaný Twitterbar (nainstalujte si to a zjistíte, že "kouzelně jednoduchý" není v tomto případě fráze - tak vtipně řešené uživatelské rozhraní jsem neviděl už dlouho!) Zápisky "naší komunity" čtu v Google Desktopu pomocí gadgetu GD Twitter - ten by ještě trochu vývoje potřeboval, občas zazlobí.

9. října 2007

Filozofie pro váš všední den

(Tohle si objednali v jednom časopise a pak řekli, že to vlastně nechtěli.)

Většina technicky a ekonomicky vzdělaných lidí zvedne oči ke stropu a začne zívat, uslyší-li slovo filozofie (nejde-li ovšem o tzv. „filozofii“ prodeje, managementu a podobně – tu zase zvedají oči ke stropu lidé humanitně vzdělaní). Filozofové o tom vědí a snaží se svou vědu popularizovat, mimo jiné ze sebezáchovných důvodů; i oni potřebují granty a subvence. Popularizace filozofie však zpravidla nedopadá nejlépe. Tradičně začíná několika anekdotami o Diogenovi (to je ten s tím sudem) a končí Heideggerem, Husserlem a tvrdě spícím čtenářem.

Nová vlna popularizačních prací jde na věc mnohem chytřeji. Ukazuje, jak se filozofický přístup používá při řešení problémů každodenního života, používá tedy praktických příkladů. Výtečnou ukázkou jsou dvě knihy, jejichž autorem je Stephen Law. Obě vyšly nedávno česky, první pod názvem Akta F (Argo 2005), druhá jako Filozofická gymnastika (Dokořán 2007). První je vysloveně začátečnická, druhá pro mírně pokročilé, použitý přístup je zcela stejný: položit otázku, která se tak či onak týká každého a zkoumat ji. Je správné klonovat lidi a provádět genetické manipulace? Smí se jíst maso – a jak to lze morálně zdůvodnit? Co bylo před Velkým třeskem? Existuje Bůh?

Nečekejte odpovědi, Law je ani předložit nemůže, vždyť velmi často jde o nerozhodnutelné problémy – přinejmenším na dnešní úrovni poznání světa. Cenné je, že názorně předvádí, jak by se o takových otázkách mělo uvažovat, aby to dávalo smysl. Činí tak velice názorně, zpravidla formou příběhů a dialogů. Nejen stimuluje k přemýšlení, ale překládá zábavné a napínavé čtení; filozofii bez tajemného učeneckého hávu. Přesněji řečeno, ukazuje čtenáři, že filozofií se zabývá vlastně každý a denně, jen o tom neví. Autorův styl pěkně přiblíží útržek dialogu mezi Bohem a poněkud bigotním křesťanem Jarvisem – ten se těší, že Bůh před jeho očima potrestá za jejich hříchy skupinu homosexuálů.

Bůh: Když budeš číst dál tu pasáž o homosexualitě [v Třetí knize Mojžíšově], dojdeš až k tomu, že nesmíš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. (...) Dále se tam píše, že je hřích půjčovat peníze za úrok. A přece z těchto věcí žádnou neodsuzuješ, nebo ano?

Jarvis: Ne.

Bůh (...) To mi připadá, že si vybíráš jen to, co ti vyhovuje.

Jarvis: Ale ty pasáže o mořských jídlech, šatech a půjčování peněz určitě už teď nemyslíš vážně. Ty jsou zastaralé, ne?

Bůh: (...) ty se rozhoduješ, které pasáže z bible přijmeš a které odmítneš (...) na základě svých vlastních morálních měřítek, nemám pravdu?

Jarvis: No, asi ano.

Akta F i Filozofická gymnastika se obsahově trochu překrývají, ale zároveň dobře doplňují, takže neprohloupíte, přečtete-li obě.

Velmi podobného ražení je česky dosud nevydaná kniha Juliana Bagginiho The Pig that Wants to be Eaten (Vepř, který chce být sněden, první vydání 2005). Tvoří ji seznam stovky jednoduchých problémů a jejich řešení. Baggini používá podobnou techniku jako Law, píše mikropovídky „ze života“ a pak pomocí filozofických poznatků a technik uvažování dešifruje jejich význam. Představte si třeba následující situaci: čtyři sestry se rozjedou na prázdniny a slíbí matce, že jí budou pravidelně psát. Hew píše dopisy, ale z divočiny, kde se nachází, je nechává doručit na poštu po neznámých lidech, kteří jsou nespolehliví. Ani jeden dopis nedojde. Dew je odesílá sama, ale nestará se, zda je správně ofrankuje. Dopisy nedojdou. Lou ví, jakou známku nalepit, ale poštovní systém v zemi, kde se nachází, je velmi nespolehlivý. Ani její dopisy nedorazí k cíli. Sue je na tom stejně jako Dew, ale telefonuje pravidelně domů a ptá se, zda dopisy došly. Nedošly. Otázka zní: která ze sester splnila daný slib? (Hew ani Dew očividně ne, Sue jistě ano; opravdu zajímavý případ je Lou.)

Čtveřici naší malé knihovničky populární filozofie doplňuje Roger Pol-Droit a jeho 101 experimentů z každodenní filozofie (Baset 2003). Tahle knížka je jiná než předchozí tři. Nepředkládá problémy k zamyšlení, ale skutečná praktická cvičení: situace, jimž se čtenář má experimentálně vystavit, pozorovat své pocity a analyzovat je. Vesměs jde o banální věci, maličko posunuté každodenní zkušenosti. Například: dívejte se na televizi s vypnutým zvukem. Sestupujte po dlouhém schodišti – minimálně osm pater, raději více – a představujte si, že nikde nekončí. Poklekněte a čtvrt hodiny předčítejte jména z telefonního seznamu; sledujte, co to s vámi dělá. Představte si co nejbarvitěji vlastní smrt (a pak se radostně vraťte do života). Zkuste pít ze sklenice chladnou vodu a zároveň čůrat. (Velmi působivé!) A tak dále. Tohle je filozofický útok na cit, nikoli na rozum.

Filozofie, jak ji předkládají jmenovaní autoři, je velmi praktická. Zjasňuje a zostřuje myšlení, konfrontuje nás s našimi předsudky a nevědomými předpoklady. Pomáhá lépe rozumět životu, což potřebujeme všichni. A rozhodně neuspává.

Stephen Law, Filozofická gymnastika: 25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Dokořán, Praha 2007, přeložil Petr Pálenský, 342 stran, ISBN 978-80-86569-84-0

Stephen Law, Akta F: Filosofie pro záškoláky. Argo, Praha 2005, přeložil Ladislav Nagy, 226 stran, ISBN 80-7203-676-9

Julian Baggini: The Pig that Wants to be Eaten and 99 other thought experiments. Granta Books, London 2006, 306 stran, ISBN 978-1-86207-855-0

Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filozofie. Baset, Praha 2003, přeložil Zdeněk Müller, 158 stran, ISBN 80-86223-80-9