9. září 2009

Sociální média: taneční droga

Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.

A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.

A přece to děláme. Proč?

Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.

Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.

7. září 2009

Archiv článků

Konečně jsem založil jakž takž fungující archiv svých časopisecky otištěných článků. Za rok 2009 tam je všechno, starší texty budu přidávat podle možnosti - na úroveň pana Peterky to nedotáhnu nikdy, ale lepší něco než nic, sám bych v tom rád měl pořádek a dohledatelno. Z toho důvodu už také nebudu na blogu tyto články dublovat, půjdou jen do archivu.

A, protože B, nebo naopak?

(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)

Anebo to tak není.

Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)

Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.

Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.

6. září 2009

Deczi

Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.

Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.

3. září 2009

Převážně postkatastrofická

Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.

Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.

Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.