Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.
Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.
2 komentáře:
Decziho jsem nedávno slyšel po strašně dlouhé době na Rock for People. Pořád je to bomba.
Okomentovat