O čem se nemluví

Nevlídná obsluha v restauraci. Obtěžování telefonními prodejci. Software nefunguje, jak má. Mail na dvacet minut vypadl. Spory o malichernosti. Říká se tomu starosti prvního světa a tvoří to dost podstatnou část obsahu Facebooku, Twitteru a tak podobně.

Z čehož by se dalo usoudit, že jsme zhýčkané potvory, jež si vymýšlejí hlouposti, protože žádné opravdové starosti nemají.

Soudím, že to je jinak. Opravdové osobní starosti jednoduše nejsou téma pro sociální média, ledaže se týkají širší skupiny lidí, a pak jim těžko říkat osobní. O závažné nemoci v rodině, ztrátě důvěry v člověka, který ji u vás měl, o pracovní krizi, o tom, že jste v dluzích až po uši... o tom na Facebook psát nebudete. Namísto toho si pro odreagování radši postěžujete, že vám už zas volali z Vodafonu a nabízeli něco, oč rozhodně nestojíte.

Při posuzování doby a generace a sociálních médií jako takových — vezměme tohle v úvahu.

Jízda na hyperbole

Vladimír Kokolia je moudrý muž.

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.
(...)
Při naději dožití 75 let by člověk myslel, že se v třiceti sedmi ocitá v polovině života. Avšak podle prožitého času si první půlku odžil už dávno, v závislosti na použité metodice to může být např. ve třech letech. Příklady metodik, včetně odvození vnitřního trvání prenatálního období nechávám na příště. Mohu ale prozradit už nyní, že se v bříšku pohybujeme v řádu desítek milionů let.

Jenže to platí i naopak. Když je vám dvacet, představuje rok dejme tomu padesátinu zbytku vašeho života. Když je vám padesát, je to už dvacetina, tedy dvaapůlkrát méně. V šedesáti desetina. Křivkou našeho života je větev hyperboly. Od nekonečna v nule k nule v — nekonečnu? (Tady se názory rozcházejí.)

Čím jste starší, tím trestuhodnější je plýtvat časem.

Hommage à 5.B

Vesmír vybuchne v srpnu

Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.

V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.

Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.

Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.

(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)

Existenciální úzkost na křídě

Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?

Malé cesty

Včera: křížem krážem středočeskou krajinou za různými cíli, pevnými i pohyblivými. Pomalými okreskami, s těžce naloženým autem a zvědavým Si na zadním sedadle. Byl jsem nucen důkladně zavzpomínat na zasuté znalosti zeměpisu, dějepisu i přírodopisu. Velice nenápadná krása středních Čech není, myslím, pro každého. Je třeba se k ní propracovat věkem, zkušeností a četbou dobrých autorů. Léta mě z přírody nezajímalo skoro nic jiného než holá skála 2000 m.n.m. a výše. Teď vidím jemněji, přesněji a jsem za to vděčný. Kde dřív byla bezvýrazná plocha, je dnes napínavá krajina plná příběhů. Rozlámaná rovina s nečekaně hlubokými proláklinami, koryty dávných řek. Fantastické výhledy - všimněte si někdy pozdě odpoledne za dobrého počasí, v příhodně šikmém slunci, odkud odevšud jsou vidět Krkonoše (třeba od Kostelce nad Černými lesy); teď, dokud jsou na hřebenech zbytky sněhu, je to snazší a nápadnější. O dalekých pohledech směrem ke Středohoří ani nemluvě. Jedete tou zelenou a žlutou a červenou krajinou, krajinou osení, kvetoucí řepky a střech, krajinou železničních tratí a zapomenutých potoků, a připadáte si jako mraveneček lezoucí po štábní mapě. Nad Křincem zničehonic kopec jak zmenšenina Řípu; opuková svědecká hora. Esoterika ve všech podobách mi je protivná, ale kdo nepocítí blízkost a současně nedostupnost jiného světa tady, ten má v sobě něco polámaného. (Nebudu dělat chytrého, jméno jsem si našel až doma: Chotuc. Takových míst je právě ve středních Čechách plno.) Nemáme nudnou zemi.

Idée fixe

-Co jsi dnes dělal celý den v práci?

-Bla bla bla bla bla.

-A komu jsi tím udělal radost?

Krajina Cílek

Václav Cílek zachází s námi, svými fandy, dost bezohledně, když doplňuje a předělává druhá vydání svých stěžejních knih a nutí nás tak koupit si je podruhé. Udělal jsem to dnes, pořídil jsem znova Makom i Krajiny vnitřní a vnější. Útratu jsem si zdůvodnil tím, že ta první vydání teď mohu tahat s sebou do vlaku atd. a nedbat tolik na jejich sličnost. Dává to jakžtakž smysl, protože na přeskáčku to dovedu číst téměř pořád a kdykoli.

Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.

Kormutlivá nestydatost

Souhlasím s názory, jimiž se neřídím. Je to sebedestruktivní. "Vždycky mě fascinovala ona kormutlivá nestydatost, s jakou Dánové akceptují obludný nesoulad mezi svým poznáním a svými činy." (Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh)

Vratné obaly

Tohle je dobrý postřeh:

"Vadí nám, že to přijelo kamionem a že kvůli sklenici vody musíme vyhodit plastový obal nebo poslat sklenici zpátky kamionem k výrobci."

Na tu druhou půlku argumentu většina lidí, i dosti Zelených, zpravidla zapomíná.

Ještě k holčičce, co je o trochu větší než propisovačka

Updated: Snad jsem ten původní post měl napsat otevřeněji. Takže dodávám: <ironie>obavy těch, kdo si dělají starost o genetický fond lidstva, jsou zbytečné</ironie> - Amillia Sonja se pravděpodobně nedožije reprodukčního věku a pokud ano, bude tou dobou mít příliš mnoho starostí sama se sebou. Bude nejspíš špatně vidět, pokud vůbec. Bude mít astma a mezi jejími potížemi to nebude ta největší. Některé tkáně si totiž novorozenec už nikdy nemůže "dokončit" sám, mohou se vyvinout jedině ve spolupráci s biochemickou továrnou matčina těla. Rodiče i ji čeká těžký život - ale život. Z toho si musí každý udělat vlastní závěr dle rozpoložení, světonázoru a zkušenosti. Těm, kdo mají jasno, jest jako téměř vždy závidět. Daní za skvělý pokrok lékařských technologií během posledních řekněme sta let je narůstající počet neřešitelných morálních dilemat. A nezřízeně chlastajících doktorů.

Zákony zachování

Tohle vede k nesmírně nepříjemným myšlenkám:

A premature baby only slightly longer than a ballpoint pen at birth was due to be sent home in the coming days from a US hospital after four months of neonatal intensive care, the hospital said on Tuesday. The Baptist Children's Hospital in Miami, Florida, said Amillia Sonja Taylor was born at 21 weeks and six days on 24 October 2006, making her possibly the most premature baby on record to survive. (...) Amillia weighed just under 283.5 grams (10 ounces) and measured 24.13 cm (9.5 inches) in length when she was born.

Holčičku tedy zachránili, vypiplali, pustili domů, happy ending. Před nějakými deseti lety by to téměř jistě bylo nemožné, o dřívejší době nemluvě - pokrok v technologiích a znalostech. Muselo to stát spoustu peněz, ale šlo přece o život dítěte, takže je nepatřičné a neslušné se o tom zmiňovat, že?

Není.

I v nejbohatším systému veřejného zdravotnictví je omezené množství peněz. I v nejbohatším a nejlépe vedeném systému se někde a nějak, zpravidla velmi implicitně, musí rozhodovat, na které pacienty se ty prostředky vynaloží a ne které ne. Tahle úvaha se nelíbí nikomu, ale strčit před ní hlavu do písku taky - mírně řečeno - nepomůže. Rubem bravurního lékařského výkonu, o jakém se píše v novinách, často bývá někdo, kdo umře dřív, než by mohl, kdyby na jeho léčbu zbylo víc peněz. Nemluvím o zlé vůli ani neschopnosti. Mluvím o ekonomii. Tu neošidíte, stejně jako nelze ukecat gravitaci.

Amillia Sonja má štěstí v neštěstí. Přišla na svět sice předčasně, zato v bohaté zemi. Pokud byla její maminka privátní pacient, pak se na ni obsah této poznámky nevztahuje. Na miliony jiných lidí, například u nás, ano. A vždycky bude.

Ale na té fotce jí to stejně moc sluší.

Jel blíž a uvnitř spatřil žluté světlo a oheň, večeře byla hotova a čekali ho. (...) Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.