Miska

-Pořezal ses?

-Jen trochu.

Cucám si prst.

-Dej si na to kysličník.

Vybírám z výlevky střepy.

-Je jí škoda.

-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.

Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.

-Stejně je jí škoda.

-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?

-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.

-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.

-Já nevím, jestli je to správná úvaha.

-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?

Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.

-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.

-To by ti pěkně poděkovali.

Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.

Jenže sklo je navěky.

Možná se učíme špatnou ekonomii.

Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.

Existenciální úzkost na křídě

Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?