Převážně postkatastrofická

Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.

Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.

Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.

Вот так мы живем

Dvě Rusky v pražské lékárně. Drmolenou mateřštinou s výslovností moskevské ulice - ch namísto g - se dožadují antikoncepčních pilulek. Magistra jim nerozumí. Nepletu se do toho, holky jsou nesympatické. Je jim tak šestnáct, oblečené draze, ale bez vkusu, přesněji řečeno dle byzantského vkusu. Zmalované. Lížou zmrzlinu. Na pomoc magistře přichází starší kolegyně, která jistě ruštinu pamatuje ze školy. Chápe a říká pak děvenkám, že bez předpisu nelze. Česky. Zklamaně odcházejí, zřejmě zkusit jinou lékárnu.