Rytmus (života)

Dávné zemědělské společnosti žily v cyklickém čase. Neměly myšlenkový ani faktický aparát umožňující plánovat a řídit dále než rok dopředu.

Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.

Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.

Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.

Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.

Velikonoční ostrov

Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km², dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.

Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).

Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.

Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.

Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.

Ve stálém ohrožení

(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)

Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.

Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.

Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?