Harshad alias Nivenovo číslo (jak správně česky? harshadické? určitě ne Harshadovo, neboť to není ten případ) je takové celé číslo, že je dělitelné svým ciferným součtem. Nejmenší netriviální Harshad číslo v desítkové soustavě je 12, protože je dělitelné součtem 1 + 2. Následuje 18, 20, 21... (Čísla od jedničky do devítky jsou Harshad automaticky, neboť jsou identické se svým ciferným součtem; desítka a její mocniny také automaticky, protože ciferný součet je 1.)
Pro ty, kdo si rádi hrají s čísly, to je zajímavé samo o sobě, ale proto to nepíšu. Jde mi o jinou věc. Vezměte si řadu faktoriálů:
1! = 1, 2! = 2, 3! = 6, 4! = 24, 5! = 120, 6! = 720, a tak dále.
Všechno to jsou Harshad čísla. A kdybyste v té řadě pokračovali, bude to tak stále. Ověřování by vás asi rychle přestalo bavit, už 30! je řádu 1032 a spolehlivě zjistit všechny jeho číslice s běžnými nástroji je obtížné. Podstatné ale je, že byli takoví, kdo nelenili. A tak se zjistilo, že ne všechny faktoriály jsou Harshad čísly. Nejmenší, kde to neplatí, je 432!, číslo řádu 10952.
Tolik ke spolehlivosti indukce a smyslu pochybnosti.
(Inspirace: Fifty na blogu Tylera Cowena.)
Zobrazují se příspěvky se štítkemvěda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvěda. Zobrazit všechny příspěvky
22. ledna 2012
17. dubna 2010
Vidím to před očima
Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
5. února 2009
Stvořit Marťany
(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)
V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.
Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.
Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.
V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.
Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.
Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.
13. července 2008
Vesmír vybuchne v srpnu
Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.
V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.
Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.
Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.
(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)
V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.
Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.
Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.
(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)
5. května 2008
Pověrčiví neznabozi
V časopisu Science před třemi lety vyšla studie Jona Millera. Porovnává, kolik procent obyvatel té které země přijímá či odmítá evoluční teorii. Podle očekávání - a pravděpodobně v souladu s tím, co autoři chtěli ukázat - se USA umístily na žebříčku 34 zemí druhé odspoda. Méně než Američané věří v evoluci už jen Turci: asi 25 %. V USA přijímá Darwina asi čtyřicet procent obyvatel, téměř čtyřicet ho odmítá. Je to vlastně jediná z porovnávaných zemí, kde je společnost mezi oba názory rozdělena symetricky. Na druhém konci škály je Island s osmdesáti procenty souhlasících. Českou republiku najdeme uprostřed žebříčku. Skoro dvě třetiny obyvatel jsou pro, pětadvacet procent proti, jen velmi málo nemá názor.
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
Americký výsledek možná není překvapivý. Český určitě je, protože neladí s všeobecně rozšířeným obrazem ČR jako bašty ateistů. Co to je za ateisty, když neuznávají Darwina?
Musíme zrušit rovnítko mezi darwinisty a nevěřícími. Spíš jde o to, kteří věřící chápou Starý zákon - nebo odpovídající pasáže Koránu - doslova a kteří jako metaforu. Víra není nutně v protikladu s racionalitou. A co je obzvlášť důležité, platí to také naruby: absence víry není zárukou racionálního uvažování. Pověrčivých neznabohů je kolem nás až dost.
Asi jich přibývá: lidí, jejichž pohled na svět je poslepován z toho, co se najde v intelektuálním odpadkovém koši západní civilizace. New Age, konzum, slabost pro jednoduchá řešení, latentní fašismus a pozapomenutá trojčlenka. Vejde se to klidně všechno do jedné hlavy, dá se s tím vystudovat vysoká škola i zaujmout nějaké odpovědné místo.
Než se hádat s takovými, to radši toho příslovečného farmáře z Kentucky, co nikdy nečetl nic jiného než rodinnou Bibli po pradědečkovi a dle biskupa Usshera věří, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před Kristem. I s těmi trilobity a dinosauřími kostmi.
(Vyšlo v deníku E15 23. dubna. Militantní ateista Dawkins, přes jehož web tu Millerovu studii cituju, mi jde ovšem na nervy taky. Další Majitel Pravdy. Trochu pokory a slušnosti, proboha! Pro kteréhokoli.)
29. dubna 2008
Rozhovor SWN s Miroslavem Holubem - léto 1997
Když už jsem ta jména jednou sepsal, nedalo mi to a začal jsem se přehrabovat na discích. Všechno, jak se zdá, už nikdy nedám dohromady, vedli jsme v Softwarových novinách v těch veselých časech archiv dost ledabyle. Nemohu ani ručit za stoprocentní shodu s otištěnou verzí textu, protože korektury se dělaly přímo do sazby a textové soubory jsme pak už zpětně nepořizovali. - Ale přesto toho hodně zůstalo. A pár věcí možná stojí za vytažení z hlubin.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
K rozhovorům tištěným v SWN všeobecně: jsou to amatérská interview, chybí v nich velký kus novinářského řemesla; učili jsme se příliš pomalu. Kalenská a Moravec by se nám smáli. Můžete s nimi, chcete-li, zlobit se nebudu. Dnešní hodnota těch textů podle mě spočívá v tom, že mohou sloužit jako dokument doby. Jako jeden malý, doplňující pohled na několik veřejně známých osob. Jak se uvažovalo, o čem se mluvilo. Jak tehdy vypadala média, jak jsme si my představovali žurnalistiku. Kdybych měl PDF nebo výtisk časopisu, přidal bych obrázek či faksimile sazby. Jenže nemám ani jedno, ani druhé.
Rozhovor s Miroslavem Holubem jsme dělali na dvorku rodinného domku na Zahradním Městě, kde redakce tehdy sídlila. Bylo to v létě 1997, text vyšel patrně v srpnu, ale nevím to jistě. Holub přijel tramvají, na cestu zpět jsme mu volali taxíka. Bylo horko, bzučely včely, obcházely nás straky, po nich zas šilhal sousedův kocour. Taková biologická nálada, až mikrobiologická.
Byl už vážně nemocný - po pravdě řečeno, vypadal na to - a samozřejmě to věděl se všemi podrobnostmi, které tak lékaři vědí. Umřel o rok později. Neptal jsem se ho na Dva tisíce slov, na všechno, co kdy podepsal a nepodepsal, odvolal a neodvolal. Připadalo mi to nezajímavé. Ani na Anděla na kolečkách, na Ameriku šedesátých let, a to jsem měl! Vyptával bych se víc o poezii, ale odepřel jsem si to, bylo to přece jen pro Softwarové noviny a my jsme tou dobou pořád diskutovali, jak moc při zemi se máme či nemáme držet. (Kdybych věděl, co vím dnes, byl bych z moci šéfredaktora nařídil vyhodit všechnu zátěž a letět vysoko, pak jistě spadnout. Kdyby.)
Ukázka následuje. Plný text je k vidění zde, ponechal jsem ho bez úprav, ač mě ruka svrběla.
Já bych řekl, že imunologie má s computer science hodně společného: obě se zabývají informací...
Ano, jistě je tu paralela. Imunologická informace se ovšem vytváří geneticky, rekombinacemi a mutacemi genů. Nepřichází odnikud zvenčí. O vnějším světě víme v imunologickém smyslu díky vnitřní připravenosti. Bezprostřední vliv vnějšího prostředí je vlastně už nepatrný. To je zajímavá a hluboká věc.
V čem spočívají hlavní problémy současné imunologie?
Imunologie je zajímavá tím, že v ní praxe vždy předchází teorii. Například ještě roku 1969 se teoreticky popírala možnost transplantací. Dnes se zvolna přechází z transplantací lidských orgánů na xenotransplantace, jde o relativně dobře zvládnutou techniku záchrany života v extrémních situacích. Praktická transplantační imunologie daleko přesáhla teorii, která zde má co dohánět. Pokud jde o teoretické otázky, k nejzajímavějším patří ta, zda imunitní systém nevzniká především jako integrační nástroj vlastního těla -- ještě dávno v děloze, ještě než jsme vystaveni vnějšímu světu. Zda to není systém, který dává naše orgány dohromady, který účinně odlišuje cizí od vlastního, funkční od nefunkčního. To je jeden vyhraněný pohled na imunitní systém: zrcadlo vlastního těla, které jen zprostředkovaně, přes zkřížené reakce na antigeny, reaguje na vnější svět. Ten druhý pohled, klasičtější, říká, že už od začátku je imunitní systém vnitřním vesmírem těla odrážejícím vesmír vnější, okolní antigenní svět.
Vznikají stále nové nemoci? Anebo se jen uvolňují do oběhu nemoci existující, s nimiž se ovšem lidstvo zatím nesetkalo -- třeba proto, že se mýtí deštné pralesy?
Částečně asi jde o nové nemoci -- už jen proto, že mikroby a zejména viry dovedou velmi rychle mutovat. Proto infekcí příliš neubývá, proto se stále v celosvětových tabulkách úmrtnosti drží vysoko, ač by vlastně měly zvolna vyklízet místo civilizovaným kardiovaskulárním chorobám, nádorovým onemocněním a autonehodám. Tady je jeden zajímavý moment: vstupujeme-li do nového prostředí vyrvaného přírodě, třeba do toho pralesa, vstupujeme tím do konkurence s tamními živými tvory. A ti se brání nejen ostrými zuby či útěkem, ale i vlastními infekcemi. To je příběh viru Ebola: ten žil v rozumné symbióze s opicemi…
…které to už prostě znaly…
…které to znaly a tudíž si vypěstovaly jistou toleranci. A teď: virus si brání svého hostitele, se kterým se mu dobře žije -- a stává se letálním vůči vetřelcům. Přirozeně, je to teleologické vysvětlení, je to metafora. Ale ten mechanismus funguje.
Co soudíte o situaci současné české vědy? Když to řeknu hodně provokativně: k čemu malá země potřebuje široký vědecký výzkum?
Vědu nemáme jen k tomu, aby objevovala nové formy uhlíku a nové způsoby léčení alergie. Věda je i proto, že abychom nebyli blbí. Věda je intelektuální bohatství národa. Věda vede k tomu, že se napřed snažím poučit a teprve pak popustím uzdu své vlastní imaginaci.
17. dubna 2008
Dvě kultury: vzdělanci a vědci
(Psáno hodně rychle pod vlivem emocí vyvolaných úvodními pasážemi knihy Johna Brockmana Třetí kultura.)
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
Většina lidí, kteří sedí v redakčních radách různých médií, má převážně humanitní vzdělání, což je z hlediska kvalifikace a zájmu inteligentního čtenáře čím dál tím větší přežitek. -Martin Rees
[Humanitně vzdělaní lidé] mají jisté romantické představy o tom, že je třeba vyjadřovat se složitě, a to je špatně. -Lee Smolin
To, co se odehrávalo v chemických či biologických laboratořích, nebylo přece hodno intelektuálů, kteří obcovali s Platónem, Aristotelem a Juliem Caesarem. Tito lidé, kteří si na své dominantní postavení v naší kultuře zvykli, mají teď nahnáno. -Nicholas Humphrey
Podařilo se mi najít, co o tomto tématu [lidském vědomí] poznamenali Tomáš Akvinský a Montaigne a Aristoteles (...) Tihle lidé měli vágní a zanedbatelné představy o tom, co vědomí vůbec je, navíc silně poznamenané náboženstvím. (...) Přesto je nám stále vtloukáno do hlavy, že pokud jsme zmíněné autory nečetli, nejsme vzdělaní. Já je sice čtu, ale moc se z nich nedozvídám. -Roger Schank
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
25. srpna 2006
Vezměte si, děti, učebnice
...a začerněte si jméno té poslední planety. Zapomeňte na ni. - V Praze, městě vcelku provinčním, se zničehonic dějí velké věci! Heute die Welt, morgen das Sonnensystem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)