Práh tolerance a kdy ho překročíme

Zajímavá úvaha Tylera Cowena o přistěhovalectví, inspirovaná švýcarským referendem. Přistěhovalci tvoří ve Švýcarsku 27 % obyvatelstva. Cowen k tomu říká:

(...) you can take 27% as a kind of benchmark for the limits of immigration in most or all of today’s wealthy countries.  I believe that as you approach a number in that range, you get a backlash (...)

a dále předvídá, že jde o začátek politického zemětřesení, které se bude šířit celou Evropou. (Nikoli zcela k věci, ale kouzelně formulovaná je poznámka o Izraeli, kde je přistěhovalců pochopitelně velmi mnoho: „I would say Israel does not count as their flows are largely a religious/ethnic unification from the former Soviet Union, in part with the purpose of protecting them against other potential population flows, to put it diplomatically.“)

V České republice máme podle ČSÚ i podle statistik OECD 4,1 % cizinců, hluboko pod Cowenovým předpokládaným prahem. Je otázka, jestli v tom (dosti pravděpodobném) celoevropském zemětřesení půjde ještě o čísla, nebo už jen o emoce. Bylo by docela dobře zahájit na tohle téma věcnou veřejnou diskusi, než si ji zmonopolizují demagogové.

Kdo kolik dává

Američané prý dávají na charitu v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíc ze všech národů na světě - 300 miliard dolarů ročně. Čtvrtina z toho připadá na korporace, velmi bohaté individuální dárce a soukromé nadace, tři čtvrtiny na ostatní. Průměrná rodina daruje ročně dva tisíce dolarů.

To je třicet šest tisíc korun.

Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.

Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.

Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.

Třídní společnost

Na angličtině jsme si včera povídali o rozvrstvení společnosti. Kolik přátel z odlišné společenské třídy máte? ptala se nás paní učitelka. Prakticky žádné, odpověděly spolužačky (spolužáci žádní nejsou). Namítl jsem, že v Česku ta otázka skoro nemá smysl: naše sociální struktura je pořád ještě hodně plochá, společenské třídy v západním smyslu slova teprve vznikají. Chtěl jsem to doložit i nějakými čísly, o nichž matně tuším, že existují, ale bez gůglu jak bez rukou. - Po hodině jsem odjel tramvají zaskočit za známými. Zaskočit, ne navštívit; vyřídit mezi dveřmi něco pracovního. Když jsem hledal vilu podle adresy, uvědomil jsem si, že jsem u nich vlastně nikdy nebyl. Velký dům, elegantní, klidný, tichý. Napadlo mě: tady máš vysvětlení, proč tě tihle lidé nikdy nebudou brát příliš vážně. Ne kvůli samotnému majetku, ale kvůli vzdálenosti mezi námi. Oni žijí ve středu světa, na jehož okraji se pohybuji já. Naše stanoviska mohou být shodná, naše stanoviště jsou odlišná.

Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.

Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.