Rytmus (života)

Dávné zemědělské společnosti žily v cyklickém čase. Neměly myšlenkový ani faktický aparát umožňující plánovat a řídit dále než rok dopředu.

Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.

Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.

Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.

Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.

Sociální média: taneční droga

Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.

A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.

A přece to děláme. Proč?

Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.

Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.

Mlhou

Úspěch v jakékoli činnosti hodně souvisí se schopností řešit nejednoznačné úkoly. Někdo neví, co chce a vy to přesto uděláte - tak, že je zadavatel spokojen. Dá se toho dosáhnout různými způsoby. Jedním z nich je racionální analýza požadavků zadavatele. Jiným je sebevědomě udělat cokoli, co vás napadne a zadavateli to vnutit, přesněji řečeno vůbec ho nepustit k námitkám. Je jasné, že hranice mezi oběma těmito krajnostmi je velmi neurčitá, přesto je lepší držet se co nejstriktněji jednoho nebo druhého přístupu. Jít v mlze buď správnou cestou, nebo drze vpřed. Co nefunguje, je pokoušet se mlhu rozfoukat. Lidé, kteří požadují jednoznačná zadání, je možná nakonec dostanou, ale s nimi také kariérní stop. Každý si musí sám zvážit, zda lépe obstojí svými analytickými schopnostmi, nebo drzým čelem. - Ještě stojí za to dodat, že korelace mezi zvoleným postupem a kvalitou výsledku je nulová.

Dvě deci čehosi

Přihodilo se mi obědvat v dražší pražské restauraci a poručil jsem si sklenku červeného - měli černohorský Vranac, ten mám rád. Jenže ta láhev, šarže nebo možná celý ročník se nějak nepovedl - co mi přinesli, bylo téměř k nerozeznání od průměrné tuzemské frankovky. Asi je to nějaká nehoda, která postihla celý region, protože před týdnem jsem si v restauraci jen-o-chlup-méně-nóbl dal italské cosi a chutnalo to přesně stejně. Zbaběle jsem se neodvážil protestovat, ale doma jsem si Vranac otevřel, abych měl jistotu. Spravil jsem tím chuť aktuálně a ještě víc zkazil jaksi ex post.

Doporučení: rozhodnete-li se pro rozlévané víno, dávejte si to nejlevnější. Pak víte, za co zaplatíte. Taky by šlo asertivně trvat na nalití před zrakem hosta, ale jednak tohle dokáže požadovat jen poměrně otrlá osoba, jednak to stejně nic nezaručuje.