Evropa. Několik poznámek.

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.

Dva úkoly

(Sloupek v E15 z 25. března, téměř měsíc starý; je načase vrátit se do rytmu. Měsíc starý, ale pokud je tohle pravda, tak je nadčasová. A pokud není, tak je to taky jedno :)

Krize skončí už brzy. Krize potrvá několik let. Je to jen běžný výkyv. Povede ke zhroucení sociálních systémů, k rabování a střelbě do davů. Dolar ztratí polovinu dnešní (nevalné) hodnoty. Dolar začne stoupat. Státní podpora bank je jediné řešení. Ne, prohloubí naopak problémy. Východní Evropě ani euro! Východní Evropu je potřeba zachránit. - Jde vám z toho hlava kolem?

To proto, že vlastně nikdo nic neví, nikdo nemůže nic tvrdit s jistotou. Světová ekonomika a tím i společnost se ocitla v místě, odkud se může vyvíjet mnoha různými způsoby. Pro matematiky to pěkně řekl enfant terrible české ekonomie Tomáš Sedláček: v bodě nespojitosti nemá funkce derivaci. Kde je zlom, tam v tu chvíli není směr, protože tam jsou všechny směry najednou.

Což je důvod, proč se k prognózám nyní stavět chladně. Opírají se o předsudky, přání a zájmy svých autorů stejně jako vždycky, ale tentokrát už o nic jiného navíc. Jistě, v tom množství názorů se nakonec někdo nejspíš trefí, ale nemá velkou cenu lámat si hlavu, kdo to bude. Jednu věc ale známe s jistotu: příčinu krize.

Je to spotřeba neúměrná možnostem. Ty slavné hypotéky v Americe jsou jen vrškem ledovce, všichni na Západě jsme žili částečně za neexistující peníze. Teď zaplatíme dluhy a úroky, obrazně i doslova, což nebude příjemné a hodně lidí to šeredně skřípne, bohužel hlavně ty nesprávné - čemuž dovedeme zabránit jen v omezené míře. To je teď jeden ze dvou úkolů politiků a lídrů byznysu, ten snazší: nedopustit, aby zranitelní padli na dno. Ten těžší úkol: vymyslet, jak to budeme dělat potom, po krizi. Aby společnost fungovala, ale ne na dluh.

CEE

(Sloupek v E15 z minulé středy, zapomněl jsem ho vyvěsit. The Economist mezitím otiskl v rubrice Zasláno dopis viceguvernéra ČNB Miroslava Singera uvádějící na pravou míru, jak je to s českou ekonomikou. Obávám se, že ke změně vnímání to nestačí. V krizi točící se kolem čísel ta čísla sama už skoro nikoho nezajímají.)

Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.

Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.

Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.

Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.