Příští stanice 1974

Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.

Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).

A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.

Z informací, které jsme ještě pochytili:

• Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
• Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
• Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)

Teleport

Ptala se mě dnes v Praze na Žižkově starší hubená utahaná paní, zda nevím, kde tu je Moyzesova ulice. Že tam má být slovenská ambasáda. Nevěděl jsem, jen jsem si vzpomněl, že velvyslanectví je někde ve Střešovicích.

Teď jsem si to dohledal - zajímavé. Moyzesova ulice v Praze vůbec není, jen Moysesova na Lhotce, mezi paneláky tam žádný zastupitelský úřad není. Zato v Bratislavě v Moyzesově ulici je velvyslanectví. Slovinské.

Doufám, že si to paní jen někde špatně opsala. V opačném případě je něco značně v nepořádku buď s ní, nebo s vesmírem.

Husákovo ticho

Některé lidové místní názvy jsou nenahraditelné. Uvědomil jsem si to, když jsem dnes zahlédl: "Těšnovský tunel - omezení provozu". Co to je Těšnovský tunel, u všech všudy? -No přece Husákovo ticho, došlo mi po chvíli. (Pro nepamětníky: název odvozen od někdejší budovy ÚV KSČ, což je ta, v níž dnes sídlí ředitelství Českých drah. Legenda praví, že podjezd byl zbudován, aby hluk aut nerušil pracovníky stranického aparátu při přemýšlení.)

Podobně: Údolí dutých hlav (to se běžně používá i v rozhlasových zprávách o provozu - název podle esenbácké střední školy, jež se tam ve verzi 2.0 nachází dodnes). A samosebou Kulaťák, i když si všímám, že poslední dobou se tak začíná říkat kdekterému kruhovému objezdu. Počítám, že ani před rokem 89 by si dobrá půlka Pražáků nevzpomněla, jak se náměstí jmenuje doopravdy a půlka z té druhé půlky by nesprávně odpověděla, že Leninovo, podle sochy.

Psi na Žižkově. Amores perros.

Posrané ulice. Proč je tu těch psů tolik? Chudá, falešná, excentrická čtvrť heren, zastaváren a nových drsňáckých klubů. Mozky vypatlané fetem, pivem, esoterikou, blbými geny a ještě blbějšími školami. Cikáni, Vietnamci, důchodci, hledači štěstí, perličky na dně, bohémové, romantičtí Američani, podezřelí Rusové a pár zapomenutých měšťáků jako my. Proč psi? Objekty lásky, příchylnosti, vztahu, náhražka za všechno, co se v životě nepovedlo. Mexická hospoda na rohu se jmenuje Amores perros.

Jen tak

V Praze - ač na Žižkově, do dneška jsem o tom nevěděl - je ulice V Bezpečí.
Z jedné strany ji ohraničuje Strážní. Z druhé Hraniční. A nejbližší rovnoběžná se jmenuje Na Balkáně. I jiná jména v okolí jsou inspirativní. Dal by se o tom napsat nějaký příběh, možná.
Mohlo by být hezké bydlet V Bezpečí.

Dvě deci čehosi

Přihodilo se mi obědvat v dražší pražské restauraci a poručil jsem si sklenku červeného - měli černohorský Vranac, ten mám rád. Jenže ta láhev, šarže nebo možná celý ročník se nějak nepovedl - co mi přinesli, bylo téměř k nerozeznání od průměrné tuzemské frankovky. Asi je to nějaká nehoda, která postihla celý region, protože před týdnem jsem si v restauraci jen-o-chlup-méně-nóbl dal italské cosi a chutnalo to přesně stejně. Zbaběle jsem se neodvážil protestovat, ale doma jsem si Vranac otevřel, abych měl jistotu. Spravil jsem tím chuť aktuálně a ještě víc zkazil jaksi ex post.

Doporučení: rozhodnete-li se pro rozlévané víno, dávejte si to nejlevnější. Pak víte, za co zaplatíte. Taky by šlo asertivně trvat na nalití před zrakem hosta, ale jednak tohle dokáže požadovat jen poměrně otrlá osoba, jednak to stejně nic nezaručuje.

► Pražské pudy? Co to máme za rohem? Ach tak; diakritika je potvora, v některých případech není úplně nejlepší nápad dát si nad vývěsní štít jen webovou adresu. To mi připomíná... no, snad už mi moje dávná studentka Sunková ten omyl odpustila.

Povětrno v Praze

Nebývale svěží vzduch, roztřískané střešní tašky, polámané stromky. Hodně semaforů nefunguje, po ránu nesvítily u nás v ulici pouliční lampy. Jinak klid. Povětrné holky sedí doma. Povětrní poslanci hlasují o vládě. Kyrill byl na hlavní město zatím hodný. Jinde je hůř.

Kip a jeho obrazy

Když jsem Kipa Bauersfelda potkal naposled, byl to počítačový novinář.
Netušil jsem, že maluje, až mi dnes přišla pozvánka na vernisáž jeho výstavy. Má ji od 23.1. v Kávovarně v pasáži Lucerna. Hm... já výtvarnému umění valně nerozumím. Neodvažuju se posoudit. Ale psával dobře a uměl se dobře ptát, což by mohla být kvalita přenositelná do jakékoli oblasti tvůrčího vyjádření.

Vinohrady, NYC

Znám jedno dětské hřiště v Praze na Vinohradech, které ve mně vyvolává intenzivní pocit New Yorku. Obzvlášť teď, v indiánském létě, ale vlastně kdykoli. Snad to dělají basketbalové koše, i když ty jsou dneska skoro všude. Nevím. Připadám si tam jako někde na kraji Central Parku, kousek od Dakoty, kde žil a zemřel John Ono Lennon. - Asi přeháním. Asi blbnu. Byl jsem v New Yorku koneckonců jen dvakrát a skoro nic o něm nevím. Atmosféra, kterou cítím v souvislosti s ním - a s tím hřištěm na rohu Korunní a Kladské - je skoro určitě ryzí autosugesce.

Nicméně. New York, jak ho vnímám já, je drtivá vlna s ostrůvky nepravděpodobného klidu ve svém týlu. Fraktál. Přitahuje a děsí najednou, jako práce výhybkáře na obrovském seřazovacím nádraží, hudba Ornette Colemana, učebnice hebrejštiny nebo starý zanedbaný dům, který jsme zničehonic zdědili. - Staleté železniční mosty v Bronxu, cedulky s nepravděpodobně znějícícími nabídkami práce WALKING YOUR DOG, válečná zóna nad Stopětadvacátou, stovky hřišť s basketbalovými koši. Kruh se uzavírá, jsme zpátky. Vodárenská věž, Vinohrady, NYC. - Zajímavé je, že stačí projít brankou na ulici a iluze je okamžitě pryč, neodchází postupně; rázem zapomenutá a nepochopitelná.

Z družiny domů přes Kavčí hory

Pozvali mě včera do ekonomického zpravodajství České televize pohovořit o softwarovém pirátství. Byl bych dal přednost nějakému jinému tématu... ale budiž. Rozhovor byl veden věcně, bylo na něj dost času - až příliš; řekl bych, že jim něco vypadlo a bylo třeba zaplnit místo - a sestříhali ho jen mimimálně. Čímž mi sebrali všechny myslitelné výmluvy a za to, co se odvysílalo, už můžu jen já sám. Příjemné překvapení! Už jsem se taky viděl na obrazovce říkat jedinou hloupou větu z pětiminutového interview. Ale to bylo na jiné stanici a v jiném století.

Z logistických důvodů jsem s sebou musel vzít K&S, dostali od hodných slečen žlutou limonádu a omalovánky. Odcházeli jsme, zrovna když se přestali stydět a začali se osmělovat. Tedy na poslední chvíli. Čekal jsem, že televize zevnitř na ně udělá dojem, dělá ho vždycky i na mě: ruch, shon, obrazovky, telefony, papíry, sto činností najednou a zvířený prach. Ale vzali to v klidu jako jedno další místo k zběžnému okouknutí. Nějak se ty dnešní děti málo dovedou divit, ani s dopomocí jim to nejde. Neštěstí to žádné není, škoda trochu ano, jejich i naše.

Вот так мы живем

Dvě Rusky v pražské lékárně. Drmolenou mateřštinou s výslovností moskevské ulice - ch namísto g - se dožadují antikoncepčních pilulek. Magistra jim nerozumí. Nepletu se do toho, holky jsou nesympatické. Je jim tak šestnáct, oblečené draze, ale bez vkusu, přesněji řečeno dle byzantského vkusu. Zmalované. Lížou zmrzlinu. Na pomoc magistře přichází starší kolegyně, která jistě ruštinu pamatuje ze školy. Chápe a říká pak děvenkám, že bez předpisu nelze. Česky. Zklamaně odcházejí, zřejmě zkusit jinou lékárnu.

Přepravní pravidla

Ve stockholmské městské dopravě zavádějí zóny bez mobilních telefonů. Nejen proto, že telefonující obtěžují okolí svými hovory, ale také kvůli obavám ze škodlivého elektromagnetického záření. To sice podle dobrozdání vědců neexistuje, přesto úřady Švédům zaručují právo mít z něj obavy a vyhýbat se mu.

Pražský magistrát ještě nedosáhl osvícenosti stockholmského, takže v tramvajích a autobusech je prozatím zakázáno jen jíst a pít, včetně čisté vody, což potěší hlavně v létě. Není tam však, jak se zdá, zakázáno jezdit načerno z konečné na konečnou, ve spánku padat na spolucestující, nadlidsky páchnout, šířit zcela jistě blechy, nejspíš vši a dost možná tuberkulózu. Kdyby s tímhle pan primátor a Dopravní podnik něco udělali, klidně by jim většina cestujících prominula, že se tolik nezabývají škodlivým elektromagnetickým zářením.

Nezlehčujme. Být bezdomovec není žádná legrace. Kdo nevěří, ať zkusí přežít na ulici jen zanedbatelných čtyřiadvacet hodin bez haléře v kapse. V zimě je to mnohem instruktivnější, ale i letní zkušenost je poučná. Mimořádně nepříznivý souběh okolností může udělat bezdomovce prakticky z kohokoli, člověk na to nemusí být feťákem, alkoholikem, osobou mdlého rozumu nebo notorickým flákačem (i když to všechno pomáhá). V zásadě však stačí neléčená duševní choroba nebo smolná kriminální epizoda, a už v tom lítáte. Dá se z toho dostat, spousta lidí to dokáže – nevíme o nich, protože nejsou vidět. Ale každému se to nepovede.

Je to mrzutá věc. Česká republika má sice podfinancovaný, ale pořád dost výkonný sociální systém. Společnost je homogenní, opravdu chudých lidí je u nás málo a skutečných bezdomovců ještě míň. Jednoduché a levné pomoci pro ně – mít se občas kde najíst, umýt, schovat před mrazem či horkem – je však málo, osvěty o ní ještě méně. Místo toho se úřady tváří, že nevidí těch pět šest míst permanentně obsazených málem v každé pražské tramvaji. To je naoko zadarmo. Platí za to však ostatní cestující svou horší náladou; bezdomovci záští, kterou vůči sobě vyvolávají; tu a tam někdo možná tou tuberkulózou. Nikdo netvrdí, že je to snadno řešitelný problém. Jenže právě tohle je praktická politika: předveďte, volení zástupci a jmenovaní funkcionáři, co dovedete! Jest se však obávat, že dříve než tohle, zakážou nám ty mobily.

(Vyšlo v Ekonomu 24.8. Jezdím denně devítkou kolem Hlavního nádraží. Když tam tramvaj zastaví, vždycky mě překvapí, kolik slušně oblečených, zcela tuctových lidí postává před Nadějí. Nic z toho nevyvozuju, ale ta myšlenka se vnucuje: pomoc vyhledává ten, kdo je schopen pomáhat si aspoň trochu sám. Anebo ten, kdo ji vlastně nepotřebuje, zneužívá? Oboje bude pravda. Kdo to už nezvládne, ten se veze... na konečnou.)