A dívají se na nás jak věrní psi

Kolik předmětů se asi nachází v dnešní průměrné domácnosti?

Ovšemže, je to velmi nepřesná otázka, ale projevte dobrou vůli. Předmětem mám na mysli funkční celek, nikoli výsledek testu rozebiratelnosti. Krabička sirek je jedním předmětem, ne čtyřiceti. U přenosného šicího stroje váhám, protože kdykoli je v použití, dá vzniknout druhému dočasnému předmětu, svému objemnému kufříku. Krabice se šicími potřebami, to je buď jeden kus, nebo učiněný mikrosvět s vlastními skrytými nehumanoidními civilizacemi. A dál tu máme: Nářadí. Cédéčka. Nádobí a kuchyňské vybavení vůbec. Šatstvo a botstvo. Knížky! Kabely, dobíječky, redukce, sluchátka, přívodní šňůry, antény and all that jazz. Obsah spíže. Neproniknutelné dětské prostory. Kupu starého horolezeckého železa. Alba známek po pradědečkovi. Koupelnu a všechna její zákoutí. Počítáte to někdo?

Ve skanzenu na Veselém Kopci lze nahlédnout do vesnické domácnosti, jak vypadala před dvěma sty (a možná ještě i sto) lety. Jistě, je to umělé. Ale o kolik méně, zcela dle očekávání, ti lidé měli věcí! Nejspíš každou z nich intenzivněji vnímali. Byli minimalisty z donucení, nikoli z přesvědčení a jistě by po našich vymoženostech rádi sáhli, nebo ne? Kdopak ví.

Stejně, to celkové číslo by mě zajímalo. Najmout nějakého autistu?

Miska

-Pořezal ses?

-Jen trochu.

Cucám si prst.

-Dej si na to kysličník.

Vybírám z výlevky střepy.

-Je jí škoda.

-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.

Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.

-Stejně je jí škoda.

-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?

-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.

-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.

-Já nevím, jestli je to správná úvaha.

-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?

Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.

-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.

-To by ti pěkně poděkovali.

Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.

Jenže sklo je navěky.

Možná se učíme špatnou ekonomii.

Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.

Proč o tom nebudu psát komentář do novin

Při násilném útoku, o němž se neví, kdo a proč ho spáchal, byli vážně zraněni dva dospělí a velmi vážně jedno malé dítě. Nějak jinak, ale podobně špatně je na tom jen v naší zemi a v tuto chvíli mnoho dalších lidí, o nichž se nikdy nic nedozvíme. (Zasadit jedno konkrétní utrpení do střízlivého rámce neznamená zlehčovat ho. Rámec je však potřebný, abychom si připomněli, že život není totéž co obsah televizních zpráv.) Všechno ostatní jsou kecy.

Malé cesty

Včera: křížem krážem středočeskou krajinou za různými cíli, pevnými i pohyblivými. Pomalými okreskami, s těžce naloženým autem a zvědavým Si na zadním sedadle. Byl jsem nucen důkladně zavzpomínat na zasuté znalosti zeměpisu, dějepisu i přírodopisu. Velice nenápadná krása středních Čech není, myslím, pro každého. Je třeba se k ní propracovat věkem, zkušeností a četbou dobrých autorů. Léta mě z přírody nezajímalo skoro nic jiného než holá skála 2000 m.n.m. a výše. Teď vidím jemněji, přesněji a jsem za to vděčný. Kde dřív byla bezvýrazná plocha, je dnes napínavá krajina plná příběhů. Rozlámaná rovina s nečekaně hlubokými proláklinami, koryty dávných řek. Fantastické výhledy - všimněte si někdy pozdě odpoledne za dobrého počasí, v příhodně šikmém slunci, odkud odevšud jsou vidět Krkonoše (třeba od Kostelce nad Černými lesy); teď, dokud jsou na hřebenech zbytky sněhu, je to snazší a nápadnější. O dalekých pohledech směrem ke Středohoří ani nemluvě. Jedete tou zelenou a žlutou a červenou krajinou, krajinou osení, kvetoucí řepky a střech, krajinou železničních tratí a zapomenutých potoků, a připadáte si jako mraveneček lezoucí po štábní mapě. Nad Křincem zničehonic kopec jak zmenšenina Řípu; opuková svědecká hora. Esoterika ve všech podobách mi je protivná, ale kdo nepocítí blízkost a současně nedostupnost jiného světa tady, ten má v sobě něco polámaného. (Nebudu dělat chytrého, jméno jsem si našel až doma: Chotuc. Takových míst je právě ve středních Čechách plno.) Nemáme nudnou zemi.