Je Miloš Čermák grafoman?

U Miloše sice člověk nikdy neví, ale budu předpokládat, že svou otázku myslel vážně. Hodí se mi to jako záminka, abych k nabídnutému tématu něco řekl.

Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.

Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.

Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:

a) Mají moje číslo na mobil;

b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;

c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.

Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.

Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.

Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.

Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.

Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.