Příští stanice 1974

Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.

Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).

A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.

Z informací, které jsme ještě pochytili:

• Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
• Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
• Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)

Přepravní pravidla

Ve stockholmské městské dopravě zavádějí zóny bez mobilních telefonů. Nejen proto, že telefonující obtěžují okolí svými hovory, ale také kvůli obavám ze škodlivého elektromagnetického záření. To sice podle dobrozdání vědců neexistuje, přesto úřady Švédům zaručují právo mít z něj obavy a vyhýbat se mu.

Pražský magistrát ještě nedosáhl osvícenosti stockholmského, takže v tramvajích a autobusech je prozatím zakázáno jen jíst a pít, včetně čisté vody, což potěší hlavně v létě. Není tam však, jak se zdá, zakázáno jezdit načerno z konečné na konečnou, ve spánku padat na spolucestující, nadlidsky páchnout, šířit zcela jistě blechy, nejspíš vši a dost možná tuberkulózu. Kdyby s tímhle pan primátor a Dopravní podnik něco udělali, klidně by jim většina cestujících prominula, že se tolik nezabývají škodlivým elektromagnetickým zářením.

Nezlehčujme. Být bezdomovec není žádná legrace. Kdo nevěří, ať zkusí přežít na ulici jen zanedbatelných čtyřiadvacet hodin bez haléře v kapse. V zimě je to mnohem instruktivnější, ale i letní zkušenost je poučná. Mimořádně nepříznivý souběh okolností může udělat bezdomovce prakticky z kohokoli, člověk na to nemusí být feťákem, alkoholikem, osobou mdlého rozumu nebo notorickým flákačem (i když to všechno pomáhá). V zásadě však stačí neléčená duševní choroba nebo smolná kriminální epizoda, a už v tom lítáte. Dá se z toho dostat, spousta lidí to dokáže – nevíme o nich, protože nejsou vidět. Ale každému se to nepovede.

Je to mrzutá věc. Česká republika má sice podfinancovaný, ale pořád dost výkonný sociální systém. Společnost je homogenní, opravdu chudých lidí je u nás málo a skutečných bezdomovců ještě míň. Jednoduché a levné pomoci pro ně – mít se občas kde najíst, umýt, schovat před mrazem či horkem – je však málo, osvěty o ní ještě méně. Místo toho se úřady tváří, že nevidí těch pět šest míst permanentně obsazených málem v každé pražské tramvaji. To je naoko zadarmo. Platí za to však ostatní cestující svou horší náladou; bezdomovci záští, kterou vůči sobě vyvolávají; tu a tam někdo možná tou tuberkulózou. Nikdo netvrdí, že je to snadno řešitelný problém. Jenže právě tohle je praktická politika: předveďte, volení zástupci a jmenovaní funkcionáři, co dovedete! Jest se však obávat, že dříve než tohle, zakážou nám ty mobily.

(Vyšlo v Ekonomu 24.8. Jezdím denně devítkou kolem Hlavního nádraží. Když tam tramvaj zastaví, vždycky mě překvapí, kolik slušně oblečených, zcela tuctových lidí postává před Nadějí. Nic z toho nevyvozuju, ale ta myšlenka se vnucuje: pomoc vyhledává ten, kdo je schopen pomáhat si aspoň trochu sám. Anebo ten, kdo ji vlastně nepotřebuje, zneužívá? Oboje bude pravda. Kdo to už nezvládne, ten se veze... na konečnou.)