Práh tolerance a kdy ho překročíme

Zajímavá úvaha Tylera Cowena o přistěhovalectví, inspirovaná švýcarským referendem. Přistěhovalci tvoří ve Švýcarsku 27 % obyvatelstva. Cowen k tomu říká:

(...) you can take 27% as a kind of benchmark for the limits of immigration in most or all of today’s wealthy countries.  I believe that as you approach a number in that range, you get a backlash (...)

a dále předvídá, že jde o začátek politického zemětřesení, které se bude šířit celou Evropou. (Nikoli zcela k věci, ale kouzelně formulovaná je poznámka o Izraeli, kde je přistěhovalců pochopitelně velmi mnoho: „I would say Israel does not count as their flows are largely a religious/ethnic unification from the former Soviet Union, in part with the purpose of protecting them against other potential population flows, to put it diplomatically.“)

V České republice máme podle ČSÚ i podle statistik OECD 4,1 % cizinců, hluboko pod Cowenovým předpokládaným prahem. Je otázka, jestli v tom (dosti pravděpodobném) celoevropském zemětřesení půjde ještě o čísla, nebo už jen o emoce. Bylo by docela dobře zahájit na tohle téma věcnou veřejnou diskusi, než si ji zmonopolizují demagogové.

Evropa. Několik poznámek.

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.