Zobrazují se příspěvky se štítkemlidi jsou lidi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemlidi jsou lidi. Zobrazit všechny příspěvky

13. února 2014

O čem se nemluví

Nevlídná obsluha v restauraci. Obtěžování telefonními prodejci. Software nefunguje, jak má. Mail na dvacet minut vypadl. Spory o malichernosti. Říká se tomu starosti prvního světa a tvoří to dost podstatnou část obsahu Facebooku, Twitteru a tak podobně.

Z čehož by se dalo usoudit, že jsme zhýčkané potvory, jež si vymýšlejí hlouposti, protože žádné opravdové starosti nemají.

Soudím, že to je jinak. Opravdové osobní starosti jednoduše nejsou téma pro sociální média, ledaže se týkají širší skupiny lidí, a pak jim těžko říkat osobní. O závažné nemoci v rodině, ztrátě důvěry v člověka, který ji u vás měl, o pracovní krizi, o tom, že jste v dluzích až po uši... o tom na Facebook psát nebudete. Namísto toho si pro odreagování radši postěžujete, že vám už zas volali z Vodafonu a nabízeli něco, oč rozhodně nestojíte.

Při posuzování doby a generace a sociálních médií jako takových — vezměme tohle v úvahu.

8. ledna 2014

Lupa: komunita nepatří do byznys plánu

Sloupek na Lupě: aplikace Prismatic.
Chceme konzumovat, nechceme přispívat. Přesněji: chceme přispívat, dokud to je zábavné, nezávazné a ani trochu to nepřipomíná práci. Komunity vznikají daleko snáz spontánně než cíleně; daleko častěji jako neplánovaný vedlejší efekt než jako výsledek plánovaného úsilí. Což znamená, že vznik komunit nelze zahrnout do byznys plánů.

5. ledna 2010

Slepice a vejce

Politici jsou zkorumpovaní, zní hlas lidu. A má samozřejmě pravdu. Ale: Zajímalo by mě, kdo z těch nadávajících by se na jejich místě choval stejně.

Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.

Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.

8. dubna 2009

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý

Jak pravil klasik. Aby taky ne, když tam peníze padají z nebe.

Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.

Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.

Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.

Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.

15. ledna 2009

Neteče voda

Někde pod zemí praskla trubka.

Takhle bude vypadat konec světa: budeme ještě chvíli sedět a čekat, až to někdo opraví. A hledat číslo bezplatné zákaznické linky.

19. února 2008

Existenciální úzkost na křídě

Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?

13. listopadu 2007

Dobový obrázek

Pan H. napsal písničku o panu N. Písnička je špatná, tak neuvěřitelně špatná, že nemůže fungovat ani jako parodie sama sebe. Je horší než Vyčítalův song o radaru a to je už nějaké měřítko. Pan H. neumí ani skládat, ani zpívat, ani veršovat, navíc není soudný a myslí si, že to všechno dovede. Pan N. naproti tomu tohle všechno umí a to velice dobře. Morální profil pana N. je však jistě temnější než týž pana H. Obou se týká řada přitěžujících i polehčujících okolností, proč tomu tak je - srovnávat je obtížné. Ta část veřejnosti, kterou oba pánové ještě zajímají - tedy v podstatě vzdělanější část jejich generace - si v diskusi o písničce a o obou pánech plete morálku se schopnostmi a s vkusem, čímž vzniká nerozmotatelné klubko. Je snazší posoudit pana N.: je to kvalitní umělec, rozhodně aspoň vynikající řemeslník umění, s životopisem obsahujícím lepší a horší věci včetně těch, za něž je třeba se stydět. (Zda se za ně opravdu stydí, těžko říct.) To tak bývá nejen u umělců, u nich však téměř vždy. Posoudit pana H. je naproti tomu hodně těžké, nevím si s ním rady, už myšlenka na to posuzování mě naplňuje apriorní únavou a nechutí. S kým z nich bych raději poseděl a pohovořil, o tom nemám pochyb; teď. Až by k tomu skutečně došlo, třeba bych změnil názor.

25. června 2007

Vyšší než polynomiální složitost

-A co jsi vlastně studoval?, ptám se hodně vysoko postaveného manažera hodně veliké nadnárodní firmy. Máme chvilku času na plkání jen tak, čekáme na cosi nebo na kohosi.

-Matematickou informatiku, říká. -Dělal jsem práci o výpočetní složitosti algoritmů...

-NP-úplné problémy a tak? Tak to pracuješ na správném místě, říkám a širokým gestem ukážu zevnitř na ten velikánský skleněný a ocelový dům plný lidí, peněz, zakázek, intrik a kostlivců ve skříni propletených do neřešitelna.

Usměje se, ne moc vesele.

-On je život vůbec z větší části NP-úplný problém, říká po chvíli zamyšleně.

Indigové děti

Byla kdysi beat generation. Pak květinové děti. Pak konzumní znuděné frustrované Husákovy děti, na druhé straně drátu neméně konzumní znuděná frustrovaná generace X. Pak MTV generace, generace Matrixu, metrosexuálové a frikulíni. Teď přicházejí indigové děti. To jsem zvědav, jak s tím světem zatočí, než se z nich stanou učitelky a manažeři a popeláři a traktoristi a počítačové grafičky a konzultanti a květinářky a předsedkyně vlád a pasáci a děvky a dobrovolní dárci krve a vojáci a reklamní textařky a udavači a zdravotní sestry a nevyléčitelně nemocní a tak dále. Jako se stalo se všemi dosud, všem dosud.

19. listopadu 2006

► V učebně, kde každou středu večer přednáším, jsou radiátory ústředního topení už od půlky října zapnuté naplno. Rukojeti ventilů někdo buď ukradl, nebo úmyslně odnesl. Opravu jsem reklamoval, zatím marně. Jediný způsob, jak zjednat v místnosti přijatelnou teplotu, je otevřít okna. Vysoká škola ekonomická?