Je Miloš Čermák grafoman?

U Miloše sice člověk nikdy neví, ale budu předpokládat, že svou otázku myslel vážně. Hodí se mi to jako záminka, abych k nabídnutému tématu něco řekl.

Nejprve se vypořádejme s tím nejsnazším. Miloš samozřejmě grafoman není, pokud tedy to slovo nechápeme jako přátelské poplácání po zádech: píšeš dobře a píšeš hodně, dělej to tak dál! Skutečný grafoman je příslušník mašíblu, zlý sen redaktora, stvůra plížící se podél zdí se štosem papírů a nezadržitelným proudem argumentů, proč se to má otisknout. (“Dyť se sakra tisknou ještě horší věci!”) Pár jsem jich potkal, Miloš jistě taky. Jednoho ukázkového zpodobnil Milan Kundera v povídce Nikdo se nebude smát. Tolik o grafomanech.

Problém Miloše Čermáka - a dalších jemu podobných včetně mne - je jiný. Spočívá v tom, že jsme ochotni vyjádřit se slovem a písmem skoro k čemukoli. A hůř, my se k téměř čemukoli skutečně vyjádřit umíme na akceptovatelné úrovni. A to je opravdu průšvih.

Zkusím to vysvětlit na sobě, ať se do Miloše nestrefuju příliš. V letošním roce jsem se už asi dvacetkrát mihl v televizi. Necpu se tam, ale když mi zavolají a aspoň trochu se mi to hodí, neodřeknu. A volají mi často. Proč? Jsem snad nejlepší odborník na probíranou otázku? Ovšemže ne, už jen proto, že ta otázka je pokaždé zcela jiná, jednou komentuju Microsoft/Yahoo, podruhé phishing, potřetí nedostatek absolventů vysokých škol v hi-tech. Tomu všemu dohromady nemůže na špičkové úrovni rozumět nikdo, ale televize taky nikoho takového nepotřebuje. Naopak, ten hypotetický odborník by byl spíš na závadu. Volají místo něj mě, protože:

a) Mají moje číslo na mobil;

b) Nemají rádi neznámé tváře, nejlepší kvalifikace k tomu, aby vás do televize pozvali, je ta, že vás tam už někdy pozvali;

c) Vědí, že se dokážu bez velkého rozmýšlení a přijatelně plynně vyjádřit k velkému rozpětí otázek souvisejících s IT přesně na té správné televizně povrchní úrovni; a i kdybych odpověď neznal, okecám to tak, že televizní divák bude spokojen a nic zvláštního nepostřehne.

Média takhle fungují. Forma je v nich vždy důležitější než obsah, formy je v nich hodně a obsahu málo. Nějaký tam ale přece jen být musí; částečně ze setrvačnosti, částečně proto, že lhostejnost čtenářů, posluchačů a diváků má taky své meze. Z toho plyne poptávka po lidech, kteří dovedou dělat právě to, co já v té televizi: říkat a psát věci, které jsou víceméně věcně správně, nejsou žalovatelné, jsou bez gramatických chyb, stylisticky příjemné, čtivé, vtipné, dodané v termínu a obsahující předem dohodnutý počet písmenek.

Miloš Čermák tohle umí velice dobře. Já taky. Každý časopis, každé noviny, potřebují takovéhle autory a redaktory - zkušené a zručné řemeslníky. Když to děláte delší dobu, uvědomíte si, že na té akceptovatelné úrovni, o níž jsem se zmínil výše, skutečně můžete psát o čemkoli - doslova o čemkoli. Člověk, který je sečtělý, má jistou stylistickou zručnost a umí anglicky, vám za dvě tři hodiny napíše deset tisíc znaků na libovolné téma, pokud mu dáte tichou místnost, kafe a počítač připojený k internetu. “Řekněte mi, jak to má být dlouhé a zda jsme pro nebo proti,” žertovával jsem v SWN, ale v té citaci z Haška je nepříjemně mnoho pravdy. Kdybyste teď chtěli článek o životě rolníků v mexickém vnitrozemí anebo o ochraně zvířat v Austrálii, spíchnu vám ho, přestože o tom zatím nevím vůbec nic. Takový, že půjde otisknout v jakémkoli všeobecném českém médiu, od Lidovek po Euro a zpět. Samosebou, kdybyste chtěli, aby šel otisknout ve Vesmíru, to by byla o hodně těžší práce, ale to už jsme také za hranicemi běžné publicistiky.

Ale kdybyste chtěli ten článek pro mainstreamové médium, napíšu vám ho, a Miloš Čermák jakbysmet. On vyhraněněji a vtipněji, já opatrněji a trochu víc do hloubky, ale rozdílů by bylo vcelku málo, byly by to dva standardní výrobky. Když tohle dovedete - naučit se to myslím může každý, ale ve skutečnosti to prozatím a u nás zdaleka každý neumí - má to dva důsledky.

Za prvé, devastujete svět. Vaše výrobky se pro povrchní příjemce - a to jsme mimo obor své práce a svých zájmů víceméně všichni - stanou Pravdou, nebo aspoň pravdou. Přestože to mohou být naprosté blbosti. Za druhé, devastujete sebe. Jste na dobré cestě uvěřit ve svou - no vševědoucnost ne, ale značnou všestrannost jistě. Neříkám, že se to stalo Milošovi a doufám, že se to nestalo mně, ale riziku tzv. zmoudření jsme vystaveni a pár příznaků se jistě už projevuje. Což je myslím přesně to, co má Miloš ve skutečnosti na mysli, když se ptá na grafomanii.

Jak se nestat moudrým a trapným? V množství to myslím není. Hlídat si nadprodukci není až tak důležité, koneckonců rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Daleko důležitější je přísná autocenzura témat. Čemu nerozumím, o tom nepíšu. (V rozumných mezích; důsledné uplatnění tohoto pravidla by ochromilo celý mediální trh.) Anebo píšu, ale to neporozumění otevřeně přiznám, nepředstírám opak, udělám z nouze ctnost. (To se však hodí jen pro hodně malý a specifický okruh témat a způsobů zpracování.) Anebo - vykašlu se na pravidla a doporučení. Jsem-li mimořádně nadaný a schopný, projde mi to. Kdo však zvolí tuto třetí cestu, ten by se neměl ptát veřejně, zda náhodou není grafoman. Je to nebezpečně inspirativní otázka.

A čo teraz? Ísť ďalej.

Bývaly časy, kdy jsem měl chuť napsat taky něco jako:

I gave up two years of my life writing about gadgets for this site. Waking up every morning at 5 AM, chewing up press releases to find the rare morsel of legitimate information, chasing down "hot tips" that ended up being photochops of iPods with reflections of genitals in the touchscreens. Oh, and the worst: fielding emails from PR parasites eager to suck away precious time in a half-hour phone meeting while the Senior Vice-President of Smoke Blowing tells me about how his company's software—based on an idea cribbed from Google—is going to change the way I look at something I didn't care about in the first place. (Inevitably, "forever.")

Jenže jsem to neuměl, neměl odvahu, bůhvíco. Víte, co je nejhorší? Teď už ani nemám tu chuť. Vjso rovno und alles ist schon egal. Ale přečtěte si to celé, stojí to za to. Jednak je to pravda, jednak je to hezká ukázka, co dělá práce technologického žurnalisty s duševní rovnováhou, integritou osobnosti a tak vůbec.