"Takoví kamarádi jsme zase nebyli..."

V deníku MF Dnes vymysleli docela vtipnou věc: napsali a v sobotní příloze otiskli fiktivní rozhovor s Davidem Černým, kde si z něj udělali legraci podobně jako předtím on z celé Evropy. Autor uvádí interview slovy:

V našem rozhovoru vykládal, jak to skutečně bylo s Entropou, ale do novin měl připravenou svou "oficiální" verzi. Ale protože nechci balamutit čtenáře, rozhodl jsem se, že do novin dám nakonec všechno. Myslím, že slovo dané Černému je míň než pravda. Ostatně takoví kamarádi jsme zase nebyli.

Umělec podle očekávání mystifikaci neunesl a reagoval nakvašeně, což byl jistě jeden z cílů - přesvědčit se, jak mu chutná jeho vlastní medicína (dalo se předem očekávat, že moc ne).

Pěkné. A co když je i tohle domluvená hra - David Černý všemi způsoby dotahuje vyznění Entropy do konce a noviny mu ku vlastnímu prospěchu pomáhají? Nebo naopak, co když je mystifikací i zveřejněná sochařova reakce? Vtip je v tom, že když teď vezmete do televize Davida Černého, šéfredaktora MF Dnes anebo místopředsedu vlády Vondru, stejně jim už v této věci nikdo nemusí věřit ani slovo. (Kdysi Renčín: "Táto, a ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to jen taková sranda?")

Česko je země, kde realita z větší části neexistuje.

Čemu se smějete?

Bruselský fórek Davida Černého se mi nelíbí. Žádné hluboké umění v tom nevidím, jen tuctovou euroanekdotu - jednu z těch, že peklo je tam, kde jsou angličtí kuchaři, francouzští automechanici... zatímco v nebi jsou naopak angličtí policisté, francouzští milenci... budiž, k zasmání to je (dokud jste to neslyšeli v malých obměnách popáté), ale umění? Entropa také rozesměje, ať už hodně prvoplánově (Francie, Itálie...), nebo vynalézavěji (Británie, Nizozemsko, Polsko...), ale pořád to jsou stejné staré nepřesné stereotypy. Zobrazení Bulharska je na úrovni čtvrté cenové před zavíračkou a z Německa mrazí - tohle snad už máme za sebou, ne? Rozhořčení bulharských oficiálních kruhů chápu, i když nevím, čeho chtějí dosáhnout, i kdyby to celé Černý zítra demontoval, stejně se tím nic zpět nevezme.

Nějak se mi nechce věřit, že by aspoň někteří čeští politici o Černého záměru nevěděli předem - míním tím celý záměr včetně té mystifikační složky. Černý je Černý, nic než provokace se od něj čekat nedalo. To by samo nevadilo. Tohle je ale hloupá provokace; a to vadí. A kolika Čecháčkům udělá dobře, jak jsme to Evropě zas natřeli! To snad nechtěl ani Černý a rozhodně by to neměla chtít vláda: nadbíhat citům primitivů? "Чему смеетесь? - Над собою смеетесь!"

Porno Nova

Jistěže je nahoty a přisprostlých pitomin na webu tolik, že tenhle přídavek by už nemusel nic znamenat. Ale znamená: jedna věc je prodávat pornočasopis, druhá věc je přibalovat ho k Vlastě či Květům. Nova je zaběhnutá značka, svým způsobem - ale ano! - důvěryhodná. Rodinná zábava. Nahé "moderátorky" (jak je teď asi těm normálním? napadá je, že je s těmi děvenkami budou aspoň občas házet do jednoho pytle? nebo hospodsky porovnávat?) a přehlídky veleňader by jinde tolik vadit nemusely. Ale v tomto kontextu, v rámci značky Nova, představují sdělení, že toto je normální.

Jistě, našim dětem vysvětlím, že to normální není, i proč není. Vy svým taky. Ale je to o závaží víc. O kámen v základech jakžtakž normální společnosti méně. Opakuju, porno mi nevadí, je nevyhnutelné a patří ke svobodě těch, kdo se na něj chtějí koukat a ty holky to taky dělají dobrovolně a za snesitelné peníze, aspoň doufám. Vadí mi, že si z toho porna udělala kšeft nejsledovanější televize, která představuje de facto základ české pop kultury. Nevadí mi tolik, že se k tomu děti dostanou - nedělejme si iluze, když budou chtít, dostanou se i jinam a k horším věcem. Ale vadí mi, strašně mi vadí, že se nám všem prostřednictvím kontextu sděluje, že tohle je normální a správné a přiměřené. Lidé z Novy dnes překročili něco jako civilizační hranici. Upřímně jim přeju, ať jim celý ten internetový krám brzy zkrachuje.

Oni a my

S celebritami se vídám často. Ne už denně, to bylo dřív, když děti chodily do školky a při odevzdávání i vyzvedávaní jsem potkával Jana Krause, Ivanu Chýlkovou, nebo vzácně i oba najednou. Naše děti se s jejich Jáchymem (aka “Jácha”, dlouho jsem myslel, že to je příjmení a nespojoval jsem si tu osobu s malým Krausem) dokonce trochu kamarádily, což mohla být dobrá cesta k pozvednutí našeho společenského statutu, kdyby o to člověk stál - ale nic z toho nebylo. Zdravili jsme se, s Krausem jsem několikrát prohodil pár vět o ničem. Chýlkovou jsem občas omylem nepoznal a proto nepozdravil jako první. Tak špatnou paměť na obličeje mám. Nejspíš by mi to nevěřila. Nevěří mi to nikdo.

Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)

Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.

Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.

Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?

Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.

Tell me that you want those kind of things that money just can't buy

Firma na zážitky: větší část toho, co nabízejí, by si člověk dovedl zorganizovat sám nebo za pomoci sítě známých, levněji a nejspíš příjemněji. Menší část ne, nebo neúměrně komplikovaně (jízdy a lety v různých strojích, Den popelářem, Sama v sexshopu, podezřele vyhlížející Hospodyňky do domu apod.) Je jasné, že hlavní část klientely tvoří firmy. Ale lidé, kteří mají víc peněz než fantazie a času, jistě mohou být s nabídkou spokojeni. Představa předem zakoupeného zážitku v úhledném balíčku je odpudivá a lákavá zároveň. Zvrácená. S takovým zbožím se obchoduje jistě dobře. Kupovat ne, ale bavilo by mě to prodávat. Pozorovat zákazníky, přemýšlet o nich. A navrhovat nové produkty.

Mimochodem, brožurka, kterou mám v ruce, se jmenuje Bílý katalog a její obsah je náležitě spořádaný, zcela nevinný (až na ty Hospodyňky, a to je beztak jistě klamavá reklama). Vnucuje se představa: existuje také nějaký Černý katalog? Jak se k němu dostat? Nebo si ho mám napsat sám?

Tohle bude ještě velmi zábavné, protože držitelé zneplatněných licencí obratem zažalují stát. Tyhle přízemní věci jsme my všichni vizionáři digitální televize nějak nevzali v úvahu, že?

Legální hudba zadarmo, n-tý pokus

Dnešní komentář pro Inside: newyorský startup jménem Spiral Frog chce legálně distribuovat hudbu zdarma a vydělávat na reklamě. V obecné poloze se taková myšlenka nedá posoudit, může být dobrá nebo úplně nesmyslná. Záležet bude na realizaci, na marketingu, na náhodě. V každém případě je to však důkaz, že pod tlakem reality začínají velké nahrávací společnosti uvažovat pružněji. Ještě před pár lety by vás s takovým nápadem roztrhli jako... žábu.

Ztraceni: seriál Lost česky

Nepomyslel bych si, že někdy začnu udílet televizní tipy, dokonce na Novu, ale never say never. Americký seriál Lost, jehož první díl u nás jde v neděli 3. září ve 21:15, je něčím, co by si neměli nechat ujít zejména ti, které by jinak ani nenapadlo zapnout televizi, natožpak právě tuhle stanici. Věřte mi, nebudete litovat. Viz též obsáhlý komentář Jiřího Brossmanna. Má pravdu, hrozí vám závisLost.