Gaza

Všechno, co si člověk myslí, nemusí říkat, ale občas nastane situace, že by měl. Aby později nelitoval, že byl zticha.

Izrael má v Gaze vojenskou převahu, ale souboj PR agentur - nedílnou součást každé dnešní války - už vlastně prohrál. Částečně vlastními chybami: vláda a velení IDF se často chovají, jako by měli patent na rozum a záruku, že jsou vždy v právu. Arogance je ovšem součástí jejich strategie: když už bojují, chtějí, aby z nich šel strach. Byly časy, kdy to byla vlastně jediná jejich zbraň, která stála za řeč.

Hodně lidí na Západě s Izraelem sympatizuje, ale zdá se, že větší část se spíš zastává Palestinců. Raději bych v tom nehledal antisemitismus, protože to vždy vede k absurdní a neřešitelné debatě. Řekněme, že to je přirozený sklon fandit slabšímu. Budiž. Ale posuzovat boje v Gaze bez souvislosti s celou historií země - přinejmenším od roku 1947 - je nesmysl.

V Gaze zemřelo od začátku nynějších bojů nějakých 400 lidí, mezi nimi hodně civilistů - kvůli hustotě osídlení i kvůli tomu, že chlapci z Hamásu na bezpečnost vlastních lidí nikdy moc nehleděli a spíš je vedli k tomu, aby hrdě a nesmyslně zůstali tam, kde to zřejmě bude bouchat. Izraelci to vědí. Arabové zas vědí, že tahle okolnost IDF nezastaví. Hra je pořád stejná.

Každého (v daném kontextu cynicky, ale oprávněně: skoro každého) života je škoda a mrtvé děti budí vždy extrémní odpor proti útočníkovi. Aritmetika mrtvých - píšu to v podobných případech vždy - není moc dobrý argument. Přesto se zamysleme: čtyři sta mrtvých Palestinců v nynějších bojích. Asi šest a půl tisíce (včetně těch 400) od roku 2000 (za stejnou dobu asi dva a půl tisíce mrtvých Izraelců - všechna čísla jsou samosebou zpochybnitelná, ani jedna strana je oficiálně nepotvrdila, jde o odhady OSN). Srovnejte to se sto tisíci zabitých Iráčanů (a 4 500 západních vojáků, většinou samozřejmě Američanů) v Iráku od invaze v roce 2003. Srovnejte to se čtyřiceti mrtvými civilisty, které v neděli vyhodila do vzduchu nějaká bláznivá zlá ženská v Bagdádu. Srovnejte to s tisícovkou mrtvých za rok v Česku při dopravních nehodách. Aritmetika mrtvých: ale v emocionálních diskusích bývá užitečné podívat se na čísla. Vidět věci v proporcích. Zejména, když diskuse už není diskusí, ale další frontou války.

Vládní politika Izraele se mi už delší dobu nelíbí. Nemohu však vyloučit, že kdybych tam žil, podporoval bych ji - determinován minulostí a ohrožen budoucností - stejně jako ji podporuje většina Izraelců. Kavárenský stolek v evropském bezpečí není ani přesným, ani morálně oprávněným zorným úhlem. Posuzujme opatrně.

S plným vědomím všech výhrad, s velikou touhou po nedosažitelném míru, s hořkou vzpomínkou na Libanon 2006 i na Libanon 1982, s plným vědomím toho, že zítra může být v Gaze hůř než dnes a že mrtvých přibude, s plným vědomím toho, že ani tahle válka stejně skoro nic nevyřeší, s hrůznou představou nějaké zítřejší fotky malé holčičky přejeté pásem tanku Merkava, fotky, která obletí svět a bude k ní těžké něco dodat - s vědomím toho všeho jsem jednoznačně pro Izrael a budu i nadále stát na jeho straně.

(Vynechal jsem spoustu aspektů situace. Vím o tom. Pro tuhle úvahu jsem je nepotřeboval, nepíšu knihu.)

Elektromobil místo raket

“Jedno Mojžíšovi neodpustím. Čtyřicet let nás vodil po poušti, aby nás nakonec přivedl na jediné místo na Středním Východě, kde není ropa,” řekla prý někdejší ministerská předsedkyně Izraele paní Golda Meirová - a jestli to neřekla, je to aspoň dobře vymyšleno. Doslova vzato to pravda není, hned dva sousedé Izraele, Jordánsko a Libanon, také žádné přírodní bohatství nemají. Moderní dějiny tamního regionu by však jistě vypadaly jinak, kdyby jejich pohonnou látkou nebyla právě ropa. Mojžíšova chyba spočívá spíš v tom, že svůj lid zavedl do tak třaskavého sousedství, kde se dnes kříží zájmy celého světa. Protože nejzávažnějším soudobým problémem lidstva - ač by se kandidátů na takový titul našlo dost - je opravdu energetika. Kdo nevěří, ať si zajede k benzínové pumpě a podívá se na ceny. A uvědomme si, že to je teprve nesmělý začátek dlouhodobého a nezvratného trendu.

Nedávné šedesátileté výročí Státu Izrael je třeba posuzovat i ve světle boje o zdroje. Kde by byli Palestinci se svými oprávněnými nároky prosazovanými neoprávněnými prostředky, kdyby je po desetiletí nefinancovali Saúdové? A koho by hořký souboj židovské pravdy s arabskou pravdou zajímal, nebýt strategické důležitosti Středního Východu?

Aniž by to vyvolalo ve světě příliš velkou pozornost, Izrael se teď pokouší o něco velmi důležitého a vtipného. Cílem vládního projektu Lepší místo je vyvinout plně použitelný elektromobil a zřídit v zemi hustou síť dobíjecích stanic - počítá se s půl milionem. Izrael je světová technologická velmoc, tento náročný záměr tedy nelze podceňovat. V důsledcích by mohl značně snížit závislost země na ropě. Jen Izraele, nebo celého západního světa? Kdyby za deset dvacet let nastalo i to druhé, poklesla by hospodářská relevance ropných států na přijatelnější úroveň. Ani na jaderné strašení by jim možná nezbyly peníze. Nebojujme o jejich zdroje, obejděme se bez nich! Velkým obloukem by se tak ulámalo pár hrotů i palestinskému konfliktu. Bylo by to o mnoho lepší řešení než cokoli z toho, co se děje dnes od Gazy po Basru.

(Vyšlo v deníku E15 14. května. "Jak se dostala naše ropa pod jejich písek?")

Čas k ústupu

Letošní Jom Jerušalájim, den Jeruzaléma, se prý v Izraeli příliš nadšeně neslavil. Památka dne, kdy Moše Dajan se svými vojáky dobyl jeruzalémské Staré Město, rok od roku hořkne. Vítězství rozšířilo židovský stát o historická území, nejen o východní Jeruzalém, ale také o západní břeh Jordánu a Gazu. Namísto nepřítele zvenčí – okolní arabské státy – si tak Izrael pořídil nepřítele uvnitř svých nových hranic, palestinské Araby. První z nepřátel byl tou dobou již naladěn smířlivě, druhý je dnes ještě neústupnější než v roce 1967. Samostatný palestinský stát, i včetně znovurozděleného Jeruzaléma a bez speciálních bezpečnostních záruk pro Izrael, je jediným řešením krize, která se v důsledcích týká celého světa. Především Evropa je v tom morálně povinna Izraeli pomoci. Tím, co se v evropských zemích – a přestaňme si nalhávat, že to je jen vina Němců! - odehrávalo během druhé světové války, byl na dlouho vymezen další osud Židů a vznik Izraele v jeho dnešní podobě. Jakou jinou možnost a naději měli? Pokud Evropa tento dluh realisticky uzná, může prospět celému světu. Snaha nikdy a za nic nekritizovat izraelskou politiku, abychom se vyhnuli obvinění z antisemitismu, škodí především lidu Izraele. Jeho skuteční přátelé musí mít odvahu říkat pravdu.

(Vyšlo v Ekonomu 8. 6. Do cizí politiky se raději moc nepletu. Ale - znáte ten vtip, jak si Kohna předvolají v padesátých letech na StB a povídají: "Vy jste nám tady vyplnil do dotazníku, že nemáte žádné příbuzné v cizině. My ale máme informaci, že vaše sestra žije v Tel Avivu. Jak nám to vysvětlíte?" Kohn klidně povídá: "To maj jednoduchý. Moje sestra nežije v cizině. To já žiju v cizině." - Dnes trochu přes míru, ale - tož tak.)

Zemřel Teddy Kollek

Vlastně jsem ani nevěděl, že byl dosud živ. Vždyť mu muselo být ke stovce! (Pětadevadesát.) Slavný jeruzalémský starosta byl snad poslední z generace otců zakladatelů, z přímých následovníků Herzla. Po něm dostal křestní jméno, stejně jako on se narodil v Budapešti a vyrostl ve Vídni. Tři z jeho čtyř prarodičů pocházeli z Brna. Do Palestiny odešel roku 1935. Patrně se ve Vídni pral a možná i střílel v řadách Schutzbundu, ale jeho oficiální životopis o tom mlčí a lepší tu po ruce nemám. Byl členem skupiny, která založila slavný galilejský kibuc Ein Gev, což po roce 1936, kdy se Arabové na území Mandátu začali bouřit, vždy představovalo polovojenskou operaci.

Pak se pro Haganu staral o hodně speciální úkoly v Evropě, kde mu muselo jít o krk už jen tím, že tam tou dobou byl. Na jaře 1939 se mu povedl těžko uvěřitelný kousek: umluvil (spíš uplatil) ve Vídni Eichmanna, aby nechal z Rakouska odejít na pracovní víza do Anglie několik set Židů. Podruhé se s Eichmannem mohl setkat až v roce 1960 v Jeruzalémě, kdy tam spoutaného Obersturmbannführera dopravil Mossad přímo z Buenos Aires. Kollek měl nějakou menší roli v Eichmannově procesu, který, jak známo, skončil jediným trestem smrti, jaký kdy vynesl izraelský soud, a rozptýlením popela popraveného v mezinárodních vodách.

V období, které jsme přeskočili, dělal Kollek nadále to, co dovedl nejlépe: obchodoval, vyjednával, sháněl styky, podplácel, hrál na více stran. Za války proto, aby dostal aspoň nějaké Židy z hořící Evropy, po válce zas sháněl zbraně pro boj, o jehož nevyhnutelnosti věděli Židi i Arabové svoje; šlo jen o to, kdy to začne a kdo bude v tu chvíli lépe připraven. Z Ameriky, kde několik let působil, utekl chvíli předtím, než by ho zatkla FBI a začala by se důkladně vyptávat na jeho styky s mafií, odborovými bossy a politiky.

V Izraeli nejprve byl šéfem sekretariátu předsedy vlády, tedy nejbližším stálým spolupracovníkem Davida Ben Guriona, a zároveň pracoval pro Mossad. Díky šťastné náhodě a dostatku bizarních osobních styků byl jedním z prvních lidí mimo východní blok, kdo věděli, co říkal Chruščov na přelomovém dvacátém sjezdu KSSS. Od Izraelců tuhle zásadní informaci (že se v SSSR najednou smí prohlásit, že Stalin nebyl tak docela good guy, i když, pravda, se to smí prohlásit jen tajně a aby to člověk přežil, musí být sám prvním tajemníkem) dostala rychle CIA, což mělo zajisté vliv jak na vztahy supervelmocí, tak na osu Washington – Tel Aviv, která tou dobou ještě vlastně neexistovala.

Kollek potom vyhrál municipální volby a stal se vlastně překvapivě tím, co ho proslavilo nejvíce: starostou. (Jako ministr zahraničí nebo něco na ten způsob by měl oslnivější, ale určitě kratší kariéru. Kromě toho doplatil na rozpad Ben Gurionovy strany Mapaj, ocitl se spolu se svým někdejším šéfem trochu na vedlejší koleji.) V čele Jeruzaléma stál skoro třicet let (1965 – 1993). Slavný výrok, jehož autor je nejistý – nejpravděpodobnějším kandidátem je Jicchak Rabin – říká, že Kollek se o budování města zasloužil více než kdokoli jiný od časů Heroda Velikého.

Velmi nesvatý a velmi pozoruhodný člověk Teddy Kollek, přítel Československa a zachránce mnoha českých Židů, bude pohřben dnes na Herzlově hoře ve svém městě Jerušalájim.