Muž případného jména Stwora je trestně stíhán za článek zveřejněný na svém webu. Řečený článek zpochybňuje některá široce uznávaná fakta o nedávných evropských dějinách a je dosti nechutně napsán (nevybočuje ale z běžných tradic a nápadů revizionismu), Stwora není jeho autorem. Stworův web je již léta dobře znám jako poměrně praštěná, často paranoidní a občas zajímavá sbírka okrajových názorů, kuriozit, nesmyslů, tu a tam i rozumných projevů intelektuálního disentu. Zpochybnění holocaustu se v takovém kontextu dřív či později objevit prostě musí, stejně jako v diskusi levičáků dřív či později někdo obviní pravici či prostě státní moc z fašismu - to je zákonité v době, kdy slova vyčichla a žádná provokace není dost velká.
Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.
Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.
29. června 2009
18. května 2009
Kaddish Avelim
Na Floridu prší, voda padá z tmavošedé oblohy do korun palem a do betonové krajiny kolem. Kamarádovi u nás doma, sedm tisíc kilometrů odsud, právě umřela dcera. Bylo jí půldruhého roku. Zpráva prolétla nad světem rychlostí světla a zasáhla, koho zasáhnout musela. Jmenovala se Anička. Nevím, jaké oči měla, jaké vlásky. Jen trochu, nedostatečně, si umím představit, jak strašně trpěla po většinu svého krátkého života, utrpením, které ji nemohli vysvětlit, v němž byla tak děsivě zamčená, nedostupná. Do palem prší. Život samozřejmě nemá smysl, jsou jen užitečné sebeklamy a zpětné racionalizace. Nemá smysl a je naším úkolem přenést se přes to. Nemá řád a není spravedlivý, ač se to vzpírá našim omezeným možnostem chápání. Bůh - cokoli, co za něj považujete nebo nepovažujete - není spravedlivý ani nespravedlivý. Je to síla, která nemá s naším pojetím spravedlnosti, dobra a zla nic společného. Myslím, že právě v tom je i jakási naděje, ale uznávám, že to je obtížné přijmout. Holčička je mrtvá. Není. Nebude. Kdo znáte rodiče, myslete na ně, ať nejsou sami, jsou teď sami, nesmí být sami. Nelze to přijmout, nelze to vyhojit, dá se ale jít dál. Kdo už kráčí nezraněný? Někdo však strašlivě. Do palem prší a svět je napořád zas o něco menší a ošklivější, jiný však nemáme. A všichni jsme o zlomek mrtvější.
29. dubna 2009
Turisté nudisté
(Sloupek v E15 z tohoto týdne. Pro pořádek se však sluší dodat, že je to týž kanton, který udělil volební právo ženám až v roce 1990 - přesněji řečeno neudělil, dostal to nařízeno výrokem nejvyššího soudu Konfederace.)
Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.
Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.
A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.
V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.
Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.
Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.
A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.
V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.
26. dubna 2009
Prasečí thriller
Cestou domů mě dnes napadla pěkná konspirační teorie o prasečí chřipce. Stojí za tím Židi, což je naprosto logické, sami jsou chráněni, neboť nepožívají vepřové. Stejný případ jako ve WTC, kde, jak známo, nepřišli v kritický den do práce. Nechají góje bídně zajít a ovládnou svět, jak to předepisují Protokoly.
Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)
Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?
Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)
Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?
25. dubna 2009
Proč o tom nebudu psát komentář do novin
Při násilném útoku, o němž se neví, kdo a proč ho spáchal, byli vážně zraněni dva dospělí a velmi vážně jedno malé dítě. Nějak jinak, ale podobně špatně je na tom jen v naší zemi a v tuto chvíli mnoho dalších lidí, o nichž se nikdy nic nedozvíme. (Zasadit jedno konkrétní utrpení do střízlivého rámce neznamená zlehčovat ho. Rámec je však potřebný, abychom si připomněli, že život není totéž co obsah televizních zpráv.) Všechno ostatní jsou kecy.
Souhrn knihy ve 140 znacích
Malá páteční hra s Twitterem: napište souhrn libovolné knihy, aby se vešel do tweetu, tj do 140 znaků! Odezva byla značná a účastníci velmi tvořiví. (Někteří prozradili název příslušné knihy, někteří ne - zábavné to je v obou případech.) Jako jednočlenná porota jsem se rozhodl pro následujících pět vítězů bez určení pořadí:
- 4 == 3 (@lewaq)
- Ráno se Řehoř Samsa probudil jako brouk a pak už to bylo jen horší. (@jankorbel)
- 42 (Stopařův průvodce po Galaxii) (@cz_manix)
- Předpokládaný milostný a libertinský život Radka Hulána v 18. století. (Nebezpečné známosti) (@renestein)
- Správný občan zabíjí brouky. (Hvězdná pěchota, Mein Kampf, O zlém brouku Bramborouku) (@tracnik)
24. dubna 2009
Užitek ostudy
(Sloupek v E15 z tohoto týdne - někde se mi něco ztratilo, stejně jako organizátorům meetingu ten notebook. Velmi příznačné.)
České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.
Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.
A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.
České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.
Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.
A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.
23. dubna 2009
Důvěřovat, nebo naopak?
(Sloupek v E15 z 8. dubna. Doplnil jsem odkazy.)
Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“
Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.
Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?
Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.
Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“
Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.
Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?
Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.
22. dubna 2009
Nové mýty
(Sloupek v E15 z 1. dubna.)
Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.
Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.
Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.
Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.
Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.
Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.
Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.
Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)