Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.
V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.
Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.
Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.
(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)
13. července 2008
8. července 2008
Prázdniny jsou tady
Základní škola, nad níž se dnes zamysleme v bezpečí započatých prázdnin, je instituce zvrácená. Pozor, to není kritika! Ona nemůže a nesmí být jiná. Vykonává nezbytnou činnost, pro duši člověka však v mnoha ohledech nepřirozenou: socializuje mláďata, včleňuje je do společnosti. To je její pravý a důležitější obsah. Vyjmenovaná slova, násobilka a vyvraždění Slavníkovců jsou jen užitečným vedlejším efektem. V moderní západní společnosti, zbavené světských i náboženských iniciačních obřadů, převzala jejich roli škola. Postupně a nekompromisně zbavuje děti dětství.
Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.
A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.
To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.
(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)
Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.
A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.
To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.
(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)
2. července 2008
Kapky a balvani
V očích náročnějšího voliče, například čtenáře tohoto listu, se všechny parlamentní strany již stihly historicky znemožnit - ta, jejíž filozofové tohle pěkné sousloví vymysleli, již před rokem 1989, ostatní potom. Zavinily si to politickými handly, trapnou permanentní rvačkou o koryta, korupcí, papalášstvím i prostou hloupostí, tou asi nejvíc. Jasnější okamžiky, které bychom jim upřít neměli, to nevyváží. Odpověď na otázku, koho volit - a letos na podzim jedny volby máme - je stále obtížnější.
Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.
Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.
(Vyšlo v deníku E15 25. června.)
Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.
Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.
(Vyšlo v deníku E15 25. června.)
30. června 2008
Nedotýkat se ani spadlých na zem
Povalený sloup elektrického vedení jsem už párkrát viděl (jeden například dvě stě metrů od tohoto). Ohnutý jako stvol pampelišky ještě nikdy. Nachází se u silnice č. 43 z Lanškrouna do Svitav kousek za Rudolticemi. Ve středu večer tam muselo být opravdu šeredně. Okolí sloupu nasvědčuje ani ne tak vichru působícímu plošně, jako tornádu: pole je místy netknuté, místy udusané. Jako by tudy po klikaté dráze proběhlo stádo slonů - nebo větrný sloup.
19. června 2008
Suveréni
Přeceňujeme roli svých volených zástupců stejně jako význam vlády, která je od nich odvozena. Ve skutečnosti ovlivňují naše životy hlavně lidé, které jsme nevolili my, případně takoví, které nevolil vůbec nikdo. Žádné spiknutí, samozřejmě. Jen výsledek proměnlivé tahanice zájmů, sil a okolností na malé planetě. Náš zítřek závisí na tom, kdo bude americkým prezidentem, jak se rozhodne čínské politbyro, co doopravdy chce Putin, kam napřou svou pozornost velcí mezinárodní investoři, kolik ropy dají vytěžit saúdští princové, jak vysoké mzdy si vynutí indičtí počítačoví inženýři, jak dobré nervy má izraelský generální štáb, s kým se spojí Hugo Chávez... Samozřejmě také na úrokových sazbách Evropské centrální banky a na rozhodnutích Evropské komise.
Mluvit o “vytunelované suverenitě”, což je výraz, který mají rádi čeští euroskeptici, nemá smysl. Dávno žádnou suverenitu, která by stála za řeč, nemáme. Když už o něčem podobném hloubat, tedy o tom, zda je celá západní demokracie ještě demokracií, nebo už nevratně něčím jiným. Do toho se však celkem pochopitelně nechce nikomu, kdo má v rámci demokracie - demokracie? - nějaké oficiální postavení. Snazší je trefovat se do Lisabonské smlouvy nebo antidiskriminačního zákona. Což jsou normy, které sice formální suverenitu českých úřadů bezpochyby omezují, stejně jako každá evropská legislativa, ale přinejmenším nám neškodí. Možná by dokonce mohly občanům Česka tu a tam prospět. To je víc, než se dá tvrdit o značné části toho, co dělají v rámci své omezené suverenity naši úředníci a politici. Nejde o to, kolik pravomoci kdo má. Jde o to, k čemu ji používá.
(Vyšlo v deníku E15 18. června. Neméně záleží i na tom, kolik půjčil Lájosi Bácsovi strejda Vik z Jihlavy, jak lehký je topný olej, kdo, s kým, o čem a pro koho... ale to už je strašně omleté. Suverenita? Jaká, která, čí? Co to je vůbec za nesmysl, mluvit o nějaké suverenitě? Když máme jen ty suverény.)
Mluvit o “vytunelované suverenitě”, což je výraz, který mají rádi čeští euroskeptici, nemá smysl. Dávno žádnou suverenitu, která by stála za řeč, nemáme. Když už o něčem podobném hloubat, tedy o tom, zda je celá západní demokracie ještě demokracií, nebo už nevratně něčím jiným. Do toho se však celkem pochopitelně nechce nikomu, kdo má v rámci demokracie - demokracie? - nějaké oficiální postavení. Snazší je trefovat se do Lisabonské smlouvy nebo antidiskriminačního zákona. Což jsou normy, které sice formální suverenitu českých úřadů bezpochyby omezují, stejně jako každá evropská legislativa, ale přinejmenším nám neškodí. Možná by dokonce mohly občanům Česka tu a tam prospět. To je víc, než se dá tvrdit o značné části toho, co dělají v rámci své omezené suverenity naši úředníci a politici. Nejde o to, kolik pravomoci kdo má. Jde o to, k čemu ji používá.
(Vyšlo v deníku E15 18. června. Neméně záleží i na tom, kolik půjčil Lájosi Bácsovi strejda Vik z Jihlavy, jak lehký je topný olej, kdo, s kým, o čem a pro koho... ale to už je strašně omleté. Suverenita? Jaká, která, čí? Co to je vůbec za nesmysl, mluvit o nějaké suverenitě? Když máme jen ty suverény.)
17. června 2008
Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete)
Psáno pro záznam. A pro vás mladší a úspěšnější, jimž se časem stane nebo nestane totéž. Věřte, já taky myslel, že mně ne.
Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.
Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.
Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.
Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.
A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.
Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.
Není to nic zvláštního. Je to normální.
Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.
Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.
Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.
Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.
Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.
Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?
Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.
Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?
Je to normální.
Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.
Normální.
Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?
Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.
(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)
Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.
Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.
Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.
Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.
Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.
Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.
Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.
A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.
Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.
Není to nic zvláštního. Je to normální.
Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.
Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.
Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.
Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.
Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.
Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?
Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.
Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?
Je to normální.
Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.
Normální.
Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?
Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.
(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)
Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.
Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.
Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.
16. června 2008
Poražené holky
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let demonstrativně pálily podprsenky, aby daly najevo opovržení stereotypem ženské role. Dnes to může vypadat přepjatě, jenže to prádlo hořelo ve stejném ohníčku jako povolávací lístky jejich kluků. Moderní feministické hnutí vyšlo z toho nejlepšího, co v Americe bylo a je, z ducha svobody, nezávislosti a tolerance. Jestliže tato slova dnes nejsou zrovna to první, co člověka napadne, když vidí vlajku USA, není to vinou těch tehdy rozzlobených mladých žen. Jejich snaha přerostla hranice a stala se podstatnou složkou západní civilizace. Šlo jim o ukončení diskriminace, o rovné podmínky, rovné platy, rovnou možnost podílet se na řízení společnosti. Stručně řečeno, o respekt. Vyhráno ještě není, ale změnilo se hodně, nejen v Americe. Bez nátlaku, který tehdy začal, by k tomu nedošlo.
Minulý týden padla pro tuto generaci šance, že se dočká svého největšího snu, ženy na místě prezidentky Spojených států. Je to hořký a předčasný konec zápasu. Technicky vzato, paní Clintonová jej prohrála tím, že vedla svou kampaň méně účinně než pan Obama. Prakticky vzato, stála proti přesile, na kterou nemohla stačit. Zpochybnit Obamu na základě toho, že je černoch, je - právem - nepřijatelné. Nejen zpochybňovat, ale vulgárně urážet Clintonovou proto, že je žena, si naproti tomu dovolilo mnoho amerických médií. Beztrestně. Plus ji omlátili o hlavu všechny dávné manželovy hříchy, jako by byla jejich spolupachatelem a ne obětí. Všimněte si mimochodem té familiárnosti i v našem tisku: vždy Obama nebo Barack Obama, nikdy jen “Barack”, zato pozoruhodně často jen “Hillary”.
Být ženou je - může-li to muž posoudit - někdy příjemné, někdy těžké. Být chytrou, energickou a cílevědomou ženou je pro většinu ostatních lidí, mužů i žen, hřích. A nestydět se za to, to už je vážná přitěžující okolnost. Pan Obama vyhrál proto, že je - že dovede být - mnohem méně černochem, než je paní Clintonová ženou. A pan McCain je tak zas o krůček blíže k Bílému domu.
(Vyšlo v deníku E15 11. června. Paní Clintonovou bych opravdu rád viděl rád jako prezidentku USA, stejně jako jsem tam svého času docela rád viděl jejího manžela - který tak jako tak pracoval v tandemu s ní. Jenže prohrála primárky. Není za takových okolností lepší volbou republikán? No, jsem rád, že si s touhle volbou sám za sebe hlavu lámat nemusím. Pokud jde o napadání a pomluvy, viz např. zde. )
Minulý týden padla pro tuto generaci šance, že se dočká svého největšího snu, ženy na místě prezidentky Spojených států. Je to hořký a předčasný konec zápasu. Technicky vzato, paní Clintonová jej prohrála tím, že vedla svou kampaň méně účinně než pan Obama. Prakticky vzato, stála proti přesile, na kterou nemohla stačit. Zpochybnit Obamu na základě toho, že je černoch, je - právem - nepřijatelné. Nejen zpochybňovat, ale vulgárně urážet Clintonovou proto, že je žena, si naproti tomu dovolilo mnoho amerických médií. Beztrestně. Plus ji omlátili o hlavu všechny dávné manželovy hříchy, jako by byla jejich spolupachatelem a ne obětí. Všimněte si mimochodem té familiárnosti i v našem tisku: vždy Obama nebo Barack Obama, nikdy jen “Barack”, zato pozoruhodně často jen “Hillary”.
Být ženou je - může-li to muž posoudit - někdy příjemné, někdy těžké. Být chytrou, energickou a cílevědomou ženou je pro většinu ostatních lidí, mužů i žen, hřích. A nestydět se za to, to už je vážná přitěžující okolnost. Pan Obama vyhrál proto, že je - že dovede být - mnohem méně černochem, než je paní Clintonová ženou. A pan McCain je tak zas o krůček blíže k Bílému domu.
(Vyšlo v deníku E15 11. června. Paní Clintonovou bych opravdu rád viděl rád jako prezidentku USA, stejně jako jsem tam svého času docela rád viděl jejího manžela - který tak jako tak pracoval v tandemu s ní. Jenže prohrála primárky. Není za takových okolností lepší volbou republikán? No, jsem rád, že si s touhle volbou sám za sebe hlavu lámat nemusím. Pokud jde o napadání a pomluvy, viz např. zde. )
Fotbal je mrtev, ať žije
Dovedu být nekritický fanda jako každý jiný, takže včera večer jsem napřed nakopl dveřní futra a pak šel do mrazáku pro vodku. Ale berme to sportovně: Češi si prohráli klíčový zápas sami a Turci si za fantastický závěr vítězství zaslouží - zrovna jako si naši zasloužili to 3:2 s Nizozemskem před čtyřmi lety.
Výkon českého týmu celkově nebyl dobrý. Švýcary porazili upachtěně a s pomocí rozhodčího, s nijak zázračnými Portugalci prohráli příliš snadno. Patřím k těm, kdo si myslí, že Brückner koučoval hodně konzervativně - ale na druhou stranu, on ty hráče na rozdíl od nás žvanilů skutečně zná, takže bych jeho úsudek raději nezpochybňoval. Ač se mnou asi mnozí nebudou souhlasit, líbila se mi hra Zdeňka Grygery; velmi dobrý byl Sionko, což jistě nepřehlédl nikdo; řekl bych, že dost platný byl David Rozehnal; pěkně hrál k mému údivu Baroš proti Portugalcům. Je mi líto, že jsme vůbec neviděli Fenina a jen maličko Svěrkoše. Jako vyslovený propadák mi nepřišel nikdo, i když třeba Koller proti Švýcarům rozhodně neměl den. Bylo by zajímavé vědět, jak by hru týmu změnil Rosický; myslím, že hodně. Petr Čech je jistě sympatický mladý muž, ale z mého pohledu zklamal, a nejen tím šíleným kiksem. Což je ale dáno hlavně tím, jak moc se od něj čekalo. Pověst “nejlepšího brankáře světa” si (přinejmenším podle toho, co předvedl v uplynulých dnech) nezaslouží, do jedné kategorie s Lehmannem, van der Sarem nebo Buffonem zatím nepatří. V rámci Eura tak lepší průměr, myslím. I to je dost, ne?
Končí jedna éra, a nebyla špatná. Nový trenér bude muset sestavit nový tým, stejně jako to musel udělat před sedmi lety Karel Brückner. Tahle parta (a její trenér! - protože teď se mu bude hromadně nadávat) si zaslouží uznání. Nám, co máme fotbal rádi, přinesla hodně radosti. Euro 2004 nevyhráli, ale odvezli si odtamtud pověst, jako by se stalo; hráli krásně, nadchli diváky. Kdy tohle čeští/českoslovenští fotbalisté dokázali naposled? V roce 1962?
Takže se musí začít znova od začátku. Český fotbal je mrtev. Ať žije!
Mistrovství Evropy sleduju samozřejmě dál, fandím Chorvatům, Francouzům a Rusům, za vítěze tipuju Nizozemce.
Výkon českého týmu celkově nebyl dobrý. Švýcary porazili upachtěně a s pomocí rozhodčího, s nijak zázračnými Portugalci prohráli příliš snadno. Patřím k těm, kdo si myslí, že Brückner koučoval hodně konzervativně - ale na druhou stranu, on ty hráče na rozdíl od nás žvanilů skutečně zná, takže bych jeho úsudek raději nezpochybňoval. Ač se mnou asi mnozí nebudou souhlasit, líbila se mi hra Zdeňka Grygery; velmi dobrý byl Sionko, což jistě nepřehlédl nikdo; řekl bych, že dost platný byl David Rozehnal; pěkně hrál k mému údivu Baroš proti Portugalcům. Je mi líto, že jsme vůbec neviděli Fenina a jen maličko Svěrkoše. Jako vyslovený propadák mi nepřišel nikdo, i když třeba Koller proti Švýcarům rozhodně neměl den. Bylo by zajímavé vědět, jak by hru týmu změnil Rosický; myslím, že hodně. Petr Čech je jistě sympatický mladý muž, ale z mého pohledu zklamal, a nejen tím šíleným kiksem. Což je ale dáno hlavně tím, jak moc se od něj čekalo. Pověst “nejlepšího brankáře světa” si (přinejmenším podle toho, co předvedl v uplynulých dnech) nezaslouží, do jedné kategorie s Lehmannem, van der Sarem nebo Buffonem zatím nepatří. V rámci Eura tak lepší průměr, myslím. I to je dost, ne?
Končí jedna éra, a nebyla špatná. Nový trenér bude muset sestavit nový tým, stejně jako to musel udělat před sedmi lety Karel Brückner. Tahle parta (a její trenér! - protože teď se mu bude hromadně nadávat) si zaslouží uznání. Nám, co máme fotbal rádi, přinesla hodně radosti. Euro 2004 nevyhráli, ale odvezli si odtamtud pověst, jako by se stalo; hráli krásně, nadchli diváky. Kdy tohle čeští/českoslovenští fotbalisté dokázali naposled? V roce 1962?
Takže se musí začít znova od začátku. Český fotbal je mrtev. Ať žije!
Mistrovství Evropy sleduju samozřejmě dál, fandím Chorvatům, Francouzům a Rusům, za vítěze tipuju Nizozemce.
Silové pole
Proč by většina měla připlácet na kulturní život menšiny? Pražský radní Milan Richter položil tu otázku možná arogantně a určitě z pozice síly, přesto by se nemělo přehlédnout, že na ni dosud nedostal uspokojivou odpověď. Demonstrace, dny “neklidu” a jednohlasná mediální podpora pro divadla vystavená hrozbě snížení dotací - to je vyjádření emocí a zájmů. Pochopitelné, ale z hlediska podstaty problému bezvýznamné.
Odpovědi jsou dvě, první se bude líbit panu radnímu, druhá nejspíš nikomu. Ta první: snižovat dotace je správné. Praha má přes milion obyvatel. Kolik z nich chodí na umělecky náročná představení? Deset tisíc? Proč jim má ten zbytek přispívat? Což se týká nejen milionu Pražáků, ale vlastně všech občanů - nezapomínejme, že městské daně u nás nemáme, státní rozpočet je jen jeden. Lze s čistým svědomím chtít po kadeřnici z Fulneku, aby přidala byť jen pár korun na provoz Dejvického divadla? Pochopitelně, dotáhnout tuto logiku do konce znamená skončit na pozicích extrémního libertarianismu. Milan Richter není Ayn Rand; a velká část státních peněz se vynakládá a nadále bude vynakládat po všech stránkách hůř. Ale postupné snížení dotací a snaha přimět divadla, aby se snažila vydělat si na sebe, je v tomto světle naprosto v pořádku.
A pak je tu ta druhá odpověď. Tzv. klasické “vysoké” umění potřebujeme kvůli prestiži, jako symbol a o něm také není v tomto sporu řeč: to je Národní divadlo, Karlštejn, Jan Zrzavý, Goethe v kůži vázaný. Smysl malých divadel je subtilnější, pro krajní pragmatiky špatně pochopitelný. Jsou to osamělé body hledání. Každý večer se v nich vede kousíček velkého sporu o podstatu světa. Rozšiřují vědomí společnosti, která o tom samozřejmě z velké části neví a je jí to fuk. Přesto z toho hledání nějak profituje každý. Zneklidňující myšlenky se přenášejí od člověka k člověku, dělají nás tu o chlup tvořivějšími, tu odvážnějšími, vnímavějšími... Žijeme v silovém poli a chytré divadlo patří k zdrojům, kde ta síla vyvěrá. Ty zdroje si musíme udržovat a platit, bez nich nám bude zle.
V tuhle druhou odpověď věřím - o málo víc než v tu první. Kadeřnici z Fulneku bych ji však vysvětlit nedovedl a panu radnímu už vůbec ne.
(Vyšlo v deníku E15 4. června.)
Odpovědi jsou dvě, první se bude líbit panu radnímu, druhá nejspíš nikomu. Ta první: snižovat dotace je správné. Praha má přes milion obyvatel. Kolik z nich chodí na umělecky náročná představení? Deset tisíc? Proč jim má ten zbytek přispívat? Což se týká nejen milionu Pražáků, ale vlastně všech občanů - nezapomínejme, že městské daně u nás nemáme, státní rozpočet je jen jeden. Lze s čistým svědomím chtít po kadeřnici z Fulneku, aby přidala byť jen pár korun na provoz Dejvického divadla? Pochopitelně, dotáhnout tuto logiku do konce znamená skončit na pozicích extrémního libertarianismu. Milan Richter není Ayn Rand; a velká část státních peněz se vynakládá a nadále bude vynakládat po všech stránkách hůř. Ale postupné snížení dotací a snaha přimět divadla, aby se snažila vydělat si na sebe, je v tomto světle naprosto v pořádku.
A pak je tu ta druhá odpověď. Tzv. klasické “vysoké” umění potřebujeme kvůli prestiži, jako symbol a o něm také není v tomto sporu řeč: to je Národní divadlo, Karlštejn, Jan Zrzavý, Goethe v kůži vázaný. Smysl malých divadel je subtilnější, pro krajní pragmatiky špatně pochopitelný. Jsou to osamělé body hledání. Každý večer se v nich vede kousíček velkého sporu o podstatu světa. Rozšiřují vědomí společnosti, která o tom samozřejmě z velké části neví a je jí to fuk. Přesto z toho hledání nějak profituje každý. Zneklidňující myšlenky se přenášejí od člověka k člověku, dělají nás tu o chlup tvořivějšími, tu odvážnějšími, vnímavějšími... Žijeme v silovém poli a chytré divadlo patří k zdrojům, kde ta síla vyvěrá. Ty zdroje si musíme udržovat a platit, bez nich nám bude zle.
V tuhle druhou odpověď věřím - o málo víc než v tu první. Kadeřnici z Fulneku bych ji však vysvětlit nedovedl a panu radnímu už vůbec ne.
(Vyšlo v deníku E15 4. června.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)