Jen tak

V Praze - ač na Žižkově, do dneška jsem o tom nevěděl - je ulice V Bezpečí.
Z jedné strany ji ohraničuje Strážní. Z druhé Hraniční. A nejbližší rovnoběžná se jmenuje Na Balkáně. I jiná jména v okolí jsou inspirativní. Dal by se o tom napsat nějaký příběh, možná.
Mohlo by být hezké bydlet V Bezpečí.

p.f. 2008

konečně jitřní záře // klekáme jen zrána // káva jistě zahřeje // kolegyně jí zeleninu // komparativní jazykověda zdarma // Karla Jaromíra známe // klín jeho známé // kapr jikrnáč zahálí // koloťukův jedinečný zisk // kličkuj jako Zidane // komunisti jednoho zvolí // krotký jednorožec zesmutněl // katoličkám jízdmo zakázali // kravaťáci jásali zbytečně // kubánské jaderné zbraně // Kriste Ježíši zachraň // kyvadlo jáma zvrhlík // kokos jistě zlevní // kalhotky jeřábnice Zuzky // kominík ječí zděšením // kdysi jidiš znával // kajícný jednatel zpustl // květy jadranské zátoky // kousl ji zezadu // Kohn jarmulku ztratil // Kainovy jateční zvyky // každý jednou zemře // kalašnikovem jestřába zahnali // kůži jehlou zraníš // kérka jejich zetě // koncentrovaný jed zabíjí // kardinál jiskří zdravím // kis jů hany // karabinou jistíme začátečníky // konopí jakžtakž zalili // kanadská jízdní záloha // kompjůtr jablečné značky // komisař Japonce zmátl // komolý jehlan změříme // krutá jednotvárnost Zimbabwe // kleine junge Ziege // kvalitní jointy zdražily // kurs jihozápad // kapitalismus již zahnívá // kladiva jednotně zvoní // Kreml Jugoslávii zradil // kriminální jednání zlatokopů // karabáč jeptišky Zoe // kapusta jim zmrzla // kloboučník jódluje zpaměti // Kénig Jóbsko Zelňák // kartotéka jazzových zpěvaček // kód jordánského zamini // kejklíři jdou Zlínem // klitoris jinoši zanedbávají // kousej jablko zvesela // krycí jméno Zázrak // kolik ještě zbývá // kauza jednoho zápasu // konec je začátek

Faux pas 2008

Vymyslel jsem si před několika lety takovou novoroční hříčku: textové péefko na tři písmena. Každoročně ho posílám těm, o nichž tuším, že by je mohlo pobavit. Letos jsem učinil stejně, ale bohužel s malou změnou: místo osobního mailu každému příjemci jsem použil pohodlnou, leč nepopulární metodu Bcc. Myslel jsem, že pro jednou mi to projde. Předělávám si v těchto dnech celý pracovní život a nějak jsem už neměl sílu... chyba. Dostal jsem překvapivě mnoho rozladěných odpovědí, což je to poslední, co člověka jako reakce na novoroční blahopřání potěší. Nic nepomohlo, že jsem se v dotyčném hromadném mailu předem za použitou formu omluvil, nic nepomohlo, že jsem adresáty pečlivě vybral, ne že bych odklepl celý adresář.

No jo, jenže ti rozladění mají pravdu. Forma je důležitá vždy. Kde jde o emoce a mezilidské vztahy, je nesmírně důležitá. Už jsem se dost nařečnil a napsal na téma společenských důsledků informačních technologií, abych věděl, že tohle se nedělá. Ještě jednou se omlouvám, poučil jsem se, víckrát to v osobní komunikaci neudělám. Snad mi bude rok pokračovat lépe, než jsem si ho začal...

Kniha roku

Letos jsem se do zprůměrovaného názoru intelektuální elity nejen netrefil - žádná z knih, pro něž jsem hlasoval, že v žebříčku neumístila - ale ani pasivně do něj nezapadám. Z první desítky jsem četl jen tři knihy, z prvních tří dokonce ani jednu. Budu to muset dohnat, i když do některých z oceněných titulů se asi nepřinutím. (Jeden můj učitel jednou pravil, zoufale: "Nic mi neříkejte! Já chci umřít blbej!") Já si to představoval takto:

Jiří Kratochvil: Brněnské povídky. Kouzelník při práci: tahá z rukávu tolik příběhů, osudů, nápadů, žonglérských míčků a erotických představ! A celé Brno k tomu jako přídavek. Jiří Kratochvil je veliký, pořád ještě ne zcela doceněný spisovatel, Brno je magické město. Snad lze namítnout, že jde o výbor, jehož velká část byla vydána po částech jinde a dříve. Ale tahle krásně vypravená kniha může autora představit i těm, kdo ho zatím ke své škodě brali málo na vědomí.

Václav Cílek a Martin Kašík: Nejistý plamen. Téma „docházející ropy“ zpracované bez hysterie i bez iluzí. Dobrý popis jednoho z nadcházejících uzlových bodů osudu nás všech.

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Skvostná intelektuální provokace, která je víc než to; dokáže zapnout čtenáři taková centra v mozku, o nichž ani nevěděl. Jak je v české literatuře notoricky známo, „pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“ (Egon Bondy via Bohumil Hrabal). Tož, zde by to tak bylo.

Tell me that you want those kind of things that money just can't buy

Firma na zážitky: větší část toho, co nabízejí, by si člověk dovedl zorganizovat sám nebo za pomoci sítě známých, levněji a nejspíš příjemněji. Menší část ne, nebo neúměrně komplikovaně (jízdy a lety v různých strojích, Den popelářem, Sama v sexshopu, podezřele vyhlížející Hospodyňky do domu apod.) Je jasné, že hlavní část klientely tvoří firmy. Ale lidé, kteří mají víc peněz než fantazie a času, jistě mohou být s nabídkou spokojeni. Představa předem zakoupeného zážitku v úhledném balíčku je odpudivá a lákavá zároveň. Zvrácená. S takovým zbožím se obchoduje jistě dobře. Kupovat ne, ale bavilo by mě to prodávat. Pozorovat zákazníky, přemýšlet o nich. A navrhovat nové produkty.

Mimochodem, brožurka, kterou mám v ruce, se jmenuje Bílý katalog a její obsah je náležitě spořádaný, zcela nevinný (až na ty Hospodyňky, a to je beztak jistě klamavá reklama). Vnucuje se představa: existuje také nějaký Černý katalog? Jak se k němu dostat? Nebo si ho mám napsat sám?

Nokia : kolik muziky za kolik peněz?

Byl jsem včera u toho, když Anssi Vanjoki, viceprezident společnosti Nokia, oznámil tu překvapivou novinku: v ceně některých telefonů Nokia bude roční neomezené stahování hudby - a až ten rok vyprší, všechny MP3 vám zůstanou! Žádný háček. Prý.

Ve skutečnosti to několik háčků mít může, ale zatím lze jen hádat, protože lidé z Nokie jsou skoupí na detaily - ono to bude spíš tak, že o některých z nich ještě není rozhodnuto. Co jsem se stihl dovědět: hudba bude ve formátu WMA DRM, tedy by neměla být omezena jen na telefony Nokia, ale půjde použít na některých jiných přehrávačích (na iPodu samozřejmě ne). O cenách neříká nikdo nic, k jakým modelům telefonů se to bude přibalovat, to se také neví; zda si budete moci jako stávající majitel telefonu Nokia program "Comes with Musc" pořídit, to taky není jasné. (Taky by mě zajímalo, zda půjde hudba stahovat i přes PC, nebo jen telefonem. To může představovat podstatný rozdíl.) Jediným vydavatelem hudby, který má na tuhle novinku s Nokií zatím smlouvu, je Universal. Na dalších se prý pracuje.

Je to velká změna, to je jisté; takhle se k obtížnému problému prodeje digitální hudby zatím nepostavil nikdo. Zda a jak to může fungovat, to záleží právě na těch detailech, o nichž se ještě neví. Pro Nokii i pro Universal to je především zajímavý pokus, do něhož není potřeba na počátku investovat kromě marketingu téměř nic. Nemají celkem co ztratit. Nokia navíc nutně potřebuje dát najevo, že umí odpovědět na iPhone. Steve Jobs by určitě měl zpozornět. Zejména v těch zemích, kde se iPhone v dohledné době nezačne prodávat, by "Comes with Music" mohlo mít odezvu. Ale začne to nejdřív za půl roku.

There is (still) hope

V souladu s podstatou věci mě nenapadá žádný vtipný komentář, nechám to bez něj. Jsou ty kontextové systémy čím dál tím chytřejší.

Zdravý názor

Erik Best má pravdu; nejde ani tak o to, kdy přejde na euro Česká republika, jde o to, kdy má přejít na euro rozumný český občan. První polovina příštího roku mi také připadá jako vhodný termín. Mimochodem, Erikova bublinová nápověda k vlastním textům je vynikající nápad. He made Best even Better.

Dobový obrázek

Pan H. napsal písničku o panu N. Písnička je špatná, tak neuvěřitelně špatná, že nemůže fungovat ani jako parodie sama sebe. Je horší než Vyčítalův song o radaru a to je už nějaké měřítko. Pan H. neumí ani skládat, ani zpívat, ani veršovat, navíc není soudný a myslí si, že to všechno dovede. Pan N. naproti tomu tohle všechno umí a to velice dobře. Morální profil pana N. je však jistě temnější než týž pana H. Obou se týká řada přitěžujících i polehčujících okolností, proč tomu tak je - srovnávat je obtížné. Ta část veřejnosti, kterou oba pánové ještě zajímají - tedy v podstatě vzdělanější část jejich generace - si v diskusi o písničce a o obou pánech plete morálku se schopnostmi a s vkusem, čímž vzniká nerozmotatelné klubko. Je snazší posoudit pana N.: je to kvalitní umělec, rozhodně aspoň vynikající řemeslník umění, s životopisem obsahujícím lepší a horší věci včetně těch, za něž je třeba se stydět. (Zda se za ně opravdu stydí, těžko říct.) To tak bývá nejen u umělců, u nich však téměř vždy. Posoudit pana H. je naproti tomu hodně těžké, nevím si s ním rady, už myšlenka na to posuzování mě naplňuje apriorní únavou a nechutí. S kým z nich bych raději poseděl a pohovořil, o tom nemám pochyb; teď. Až by k tomu skutečně došlo, třeba bych změnil názor.