Faux pas 2008

Vymyslel jsem si před několika lety takovou novoroční hříčku: textové péefko na tři písmena. Každoročně ho posílám těm, o nichž tuším, že by je mohlo pobavit. Letos jsem učinil stejně, ale bohužel s malou změnou: místo osobního mailu každému příjemci jsem použil pohodlnou, leč nepopulární metodu Bcc. Myslel jsem, že pro jednou mi to projde. Předělávám si v těchto dnech celý pracovní život a nějak jsem už neměl sílu... chyba. Dostal jsem překvapivě mnoho rozladěných odpovědí, což je to poslední, co člověka jako reakce na novoroční blahopřání potěší. Nic nepomohlo, že jsem se v dotyčném hromadném mailu předem za použitou formu omluvil, nic nepomohlo, že jsem adresáty pečlivě vybral, ne že bych odklepl celý adresář.

No jo, jenže ti rozladění mají pravdu. Forma je důležitá vždy. Kde jde o emoce a mezilidské vztahy, je nesmírně důležitá. Už jsem se dost nařečnil a napsal na téma společenských důsledků informačních technologií, abych věděl, že tohle se nedělá. Ještě jednou se omlouvám, poučil jsem se, víckrát to v osobní komunikaci neudělám. Snad mi bude rok pokračovat lépe, než jsem si ho začal...

Kniha roku

Letos jsem se do zprůměrovaného názoru intelektuální elity nejen netrefil - žádná z knih, pro něž jsem hlasoval, že v žebříčku neumístila - ale ani pasivně do něj nezapadám. Z první desítky jsem četl jen tři knihy, z prvních tří dokonce ani jednu. Budu to muset dohnat, i když do některých z oceněných titulů se asi nepřinutím. (Jeden můj učitel jednou pravil, zoufale: "Nic mi neříkejte! Já chci umřít blbej!") Já si to představoval takto:

Jiří Kratochvil: Brněnské povídky. Kouzelník při práci: tahá z rukávu tolik příběhů, osudů, nápadů, žonglérských míčků a erotických představ! A celé Brno k tomu jako přídavek. Jiří Kratochvil je veliký, pořád ještě ne zcela doceněný spisovatel, Brno je magické město. Snad lze namítnout, že jde o výbor, jehož velká část byla vydána po částech jinde a dříve. Ale tahle krásně vypravená kniha může autora představit i těm, kdo ho zatím ke své škodě brali málo na vědomí.

Václav Cílek a Martin Kašík: Nejistý plamen. Téma „docházející ropy“ zpracované bez hysterie i bez iluzí. Dobrý popis jednoho z nadcházejících uzlových bodů osudu nás všech.

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Skvostná intelektuální provokace, která je víc než to; dokáže zapnout čtenáři taková centra v mozku, o nichž ani nevěděl. Jak je v české literatuře notoricky známo, „pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“ (Egon Bondy via Bohumil Hrabal). Tož, zde by to tak bylo.

Tell me that you want those kind of things that money just can't buy

Firma na zážitky: větší část toho, co nabízejí, by si člověk dovedl zorganizovat sám nebo za pomoci sítě známých, levněji a nejspíš příjemněji. Menší část ne, nebo neúměrně komplikovaně (jízdy a lety v různých strojích, Den popelářem, Sama v sexshopu, podezřele vyhlížející Hospodyňky do domu apod.) Je jasné, že hlavní část klientely tvoří firmy. Ale lidé, kteří mají víc peněz než fantazie a času, jistě mohou být s nabídkou spokojeni. Představa předem zakoupeného zážitku v úhledném balíčku je odpudivá a lákavá zároveň. Zvrácená. S takovým zbožím se obchoduje jistě dobře. Kupovat ne, ale bavilo by mě to prodávat. Pozorovat zákazníky, přemýšlet o nich. A navrhovat nové produkty.

Mimochodem, brožurka, kterou mám v ruce, se jmenuje Bílý katalog a její obsah je náležitě spořádaný, zcela nevinný (až na ty Hospodyňky, a to je beztak jistě klamavá reklama). Vnucuje se představa: existuje také nějaký Černý katalog? Jak se k němu dostat? Nebo si ho mám napsat sám?

Nokia : kolik muziky za kolik peněz?

Byl jsem včera u toho, když Anssi Vanjoki, viceprezident společnosti Nokia, oznámil tu překvapivou novinku: v ceně některých telefonů Nokia bude roční neomezené stahování hudby - a až ten rok vyprší, všechny MP3 vám zůstanou! Žádný háček. Prý.

Ve skutečnosti to několik háčků mít může, ale zatím lze jen hádat, protože lidé z Nokie jsou skoupí na detaily - ono to bude spíš tak, že o některých z nich ještě není rozhodnuto. Co jsem se stihl dovědět: hudba bude ve formátu WMA DRM, tedy by neměla být omezena jen na telefony Nokia, ale půjde použít na některých jiných přehrávačích (na iPodu samozřejmě ne). O cenách neříká nikdo nic, k jakým modelům telefonů se to bude přibalovat, to se také neví; zda si budete moci jako stávající majitel telefonu Nokia program "Comes with Musc" pořídit, to taky není jasné. (Taky by mě zajímalo, zda půjde hudba stahovat i přes PC, nebo jen telefonem. To může představovat podstatný rozdíl.) Jediným vydavatelem hudby, který má na tuhle novinku s Nokií zatím smlouvu, je Universal. Na dalších se prý pracuje.

Je to velká změna, to je jisté; takhle se k obtížnému problému prodeje digitální hudby zatím nepostavil nikdo. Zda a jak to může fungovat, to záleží právě na těch detailech, o nichž se ještě neví. Pro Nokii i pro Universal to je především zajímavý pokus, do něhož není potřeba na počátku investovat kromě marketingu téměř nic. Nemají celkem co ztratit. Nokia navíc nutně potřebuje dát najevo, že umí odpovědět na iPhone. Steve Jobs by určitě měl zpozornět. Zejména v těch zemích, kde se iPhone v dohledné době nezačne prodávat, by "Comes with Music" mohlo mít odezvu. Ale začne to nejdřív za půl roku.

There is (still) hope

V souladu s podstatou věci mě nenapadá žádný vtipný komentář, nechám to bez něj. Jsou ty kontextové systémy čím dál tím chytřejší.

Zdravý názor

Erik Best má pravdu; nejde ani tak o to, kdy přejde na euro Česká republika, jde o to, kdy má přejít na euro rozumný český občan. První polovina příštího roku mi také připadá jako vhodný termín. Mimochodem, Erikova bublinová nápověda k vlastním textům je vynikající nápad. He made Best even Better.

Dobový obrázek

Pan H. napsal písničku o panu N. Písnička je špatná, tak neuvěřitelně špatná, že nemůže fungovat ani jako parodie sama sebe. Je horší než Vyčítalův song o radaru a to je už nějaké měřítko. Pan H. neumí ani skládat, ani zpívat, ani veršovat, navíc není soudný a myslí si, že to všechno dovede. Pan N. naproti tomu tohle všechno umí a to velice dobře. Morální profil pana N. je však jistě temnější než týž pana H. Obou se týká řada přitěžujících i polehčujících okolností, proč tomu tak je - srovnávat je obtížné. Ta část veřejnosti, kterou oba pánové ještě zajímají - tedy v podstatě vzdělanější část jejich generace - si v diskusi o písničce a o obou pánech plete morálku se schopnostmi a s vkusem, čímž vzniká nerozmotatelné klubko. Je snazší posoudit pana N.: je to kvalitní umělec, rozhodně aspoň vynikající řemeslník umění, s životopisem obsahujícím lepší a horší věci včetně těch, za něž je třeba se stydět. (Zda se za ně opravdu stydí, těžko říct.) To tak bývá nejen u umělců, u nich však téměř vždy. Posoudit pana H. je naproti tomu hodně těžké, nevím si s ním rady, už myšlenka na to posuzování mě naplňuje apriorní únavou a nechutí. S kým z nich bych raději poseděl a pohovořil, o tom nemám pochyb; teď. Až by k tomu skutečně došlo, třeba bych změnil názor.

Deníček z Cannes, úterý

Jak začne někdo mluvit o využití blogů a wiki v podnikové praxi, cítím se nesvůj. Hlavně proto, že si myslím, že by to opravdu mohlo fungovat - ale jen někdy a někde a za jakýchsi okolností - a vůbec, že s podobnými úvahami je potřeba zacházet nesmírně opatrně, jinak budou do roka mít všichni zaměstnanci všech nadnárodních společností nařízeno psát blog a jejich manažer ho s nimi bude při čtvrtletním review rozebírat. Tvořivost a atmosféra spolupráce se nedá úředně zavést, stejně jako zavedením voleb nevznikne demokracie (což známe).

Gartner se totiž letos zbláznil do Webu 2.0. Kdyby se nemluvilo anglicky, řekl bych, že se skloňuje ve všech pádech. Sociální sítě, mashupy, folksonomie kam se podíváš. Velkým tématem je Second Life. A teď si představte, že typickým návštěvníkem konference je šéf podnikové informatiky, který na týden vypadl z práce, aby se dověděl něco přímo použitelného - a doví se, že si má pořídit avatara a hned mu bude lépe. Pokud je to myšlené jako velice rafinovaný způsob, jak Web 2.0 znechutit nám, kdo v něj víceméně věříme, pak se to povedlo.

Ale křivdil bych Gartnerům, kdybych tvrdil, že nic jiného se na konferenci člověk nedoví - zapůsobil totiž výběrový efekt, zapsal jsem si hlavně ty přednášky, které byly dle anotace hodně avantgardní, takže bych si neměl stěžovat, že takové opravdu byly. Koneckonců jde o popis reality: například IBM nedávno uvedla na trh nástroj pro tvorbu mashupů (oni tomu říkají kompozitní aplikace, ale je to totéž), tedy programů, které jsou propojeny jen na prezentační vrstvě, jinak fungují zcela samostatně. Na webu se dělají mashupy běžně; jen takových, kde jednou složkou jsou Google Maps, existují možná tisíce. V podnikovém prostředí to je novinka. Fór je v tom, že vytvořit takovou aplikaci je velmi jednoduché, s moderními nástroji se to dá naklikat za pár minut. Užitečnost výsledku sice zpravidla odpovídá vynaložené námaze, ale někdy může být i vyšší. Příležitostně to prozkoumám, vybavím se příklady a napíšu víc.

Výborné bylo také porovnání platforem pro podnikové aplikace: Oracle, IBM, Microsoft, BEA nebo SAP? Velmi věcné, střízlivé, nabité fakty a samozřejmě bez výsledku. S důrazným doporučením, že vázat se na jedinou platformu je chyba.

Hvězdou dne měl být šéf SAP Henning Kagermann, ale nebyl - méně charismatického vůdce velké firmy si lze těžko představit. Vypadá zdvořile až zakřiknutě, mluví rozvláčně a nezajímavě. Miluje frázi "That's a good question" - dobrý způsob, jak získat pár vteřin na přemýšlení. Třeba to dělá naschvál, aby měl pokoj a nikam ho nezvali - znudit k smrti. Prohlásil, že Business Objects koupili proto, že "se naše produktová portfolia nepřekrývají" - to mohli rovnou koupit KFC, kdyby bral člověk takovou odpověď vážně. Trochu ožil jen tehdy, když přišla řeč na Oracle, jednou se dokonce pokusil o nějakou jedovatost, ale je to holt pan profesor. Larry Ellison by si ho dal k snídani, tedy pokud by šlo o efektní vystoupení pro publikum. V obchodní realitě je SAP ovšem pořád silnější než Oracle, ale náskok se zmenšuje. Pokud dojde k akvizici BEA Systems, bude to pro SAP už hodně složité.

Konference pokračuje, ale já zítra musím domů, takže hotovo. Ostatně, strašlivě bych tu ztloustl, přísun pamlsků mezi přednáškami je drtivý a jak se má tělo bránit, když mysl je vyčerpaná? K večeři byla sea food. Zítra mě čeká naopak air food, kterou však rád vynechám.

Deníček z Cannes, pondělí

"Tak co jste tu viděl zajímavého?" zeptala se mě společensky Dana Bérová, bývalá ministryně informatiky, nyní analytička u Gartnerů.

"Že soupeření Microsoftu s Googlem není hra s nulovým součtem," plácl jsem, co mě první napadlo.

Vykulila na mě oči a ve tváři jsem jí zřetelně četl: a kvůli tomu jsi musel jet až do Cannes? A řekla něco velmi zdvořilého.

Má pravdu - je to sdělení triviální až běda. Která konkurence je koneckonců vztahem s nulovým součtem? Ale na druhou stranu je zajímavé, že lidé od Gartnera, zpravidla dost konzervativní, vůbec připouštějí nějaké soupeření. Koneckonců, příjmy Google pocházejí výhradně z reklamy, příjmy Microsoftu skoro výhradně z prodeje softwarových licencí. Kde je konkurenční vztah? V náladě, v pocitech, budiž. Ale v číslech?

Pánové David Mitchell Smith a Tom Austin (první z nich má u Gartnera na starosti Microsoft, druhý Google) zahájili svou společnou přednášku otázkou, která mluví za vše: co se stane, když všechny hlavní funkce produktu, jehož vývoj trvá dvacet let a stál již stovky milionů dolarů, vytvoří znovu během roku čtyřčlenná firma a dá jej k dispozici zdarma celému světu, na jedno kliknutí myši? A když tu firmu pak koupí Google? Řeč je o editoru Microsoft Word, o webovém editoru Writely a o produktu, který se dnes jmenuje Google Docs & Spreadsheets.

Google dnes ještě není hlavní starostí Microsoftu. Tou je hlavně opadající zájem a klesající význam firmy, na čemž se víc než některý konkrétní konkurent podepisuje duch doby. Apple je cool. Google je cool. Linux je pořád ještě docela cool. Microsoft už dlouho není cool. A emoce, nálady a pocity dnes prodávají víc než cokoli jiného. Google se však může stát velkou starostí Microsoftu, bude-li jeho alternativa k Office úspěšná nejen u jednotlivců, ale aspoň částečně i na podnikové půdě. A to se stát může; odstranit námitky, které dnes brání používat Google Docs & Spreadsheets v podnikovém prostředí (hlavně ty bezpečnostní) nemusí být těžké ani zdlouhavé. Pak už zbude jen psychologická bariéra a tu lze snadno promazat penězi - kalkulace nákladů bude mluvit ve prospěch Google.

Nikdo nemluví o revoluci, o totálním zániku Office nebo Microsoftu. Ale i menší snížení významu je v těchto objemech prodeje vážná věc. A zde přichází ke slovu ten nenulový součet: co získá Google, to nemusí nutně ztratit Microsoft. Obě strategie se budou navzájem ovlivňovat. Microsoft není jen v pozici obránce, také se snaží urvat Googlu kus půdy pod nohama, snaží se například stát se prodejcem reklamy. (Třeba to bude za pět let základní obchodní model prodeje softwaru!)

O Google a vyhledávání se tu vůbec mluví hodně. Mnohem víc než o Microsoftu. Vzhledem k tomu, že tato konference je primárně určena podnikovým informatikům a v zásadě ignoruje všechno, co pro ně není relevantní, je to důležité sdělení. Snad jsem té Daně nakonec neodpověděl tak úplně hloupě.

Víno bylo dnes červené a už ne stolní. Začínám se rozmlsávat. Počasí je nadále krásné a internetové kanape funguje. Až začne Microsoft viditelně prohrávat, začnou ho lidé mít rádi a emoce se obrátí proti někomu jinému, třeba proti Apple nebo Google. A rovnováha se zas zhoupne zpátky. Setrvačnost všeho je větší, než se zdá. Nenulové součty mohou být ve velmi dlouhé perspektivě koneckonců zas nulové. Jenže, jak řekl Keynes, v dlouhodobé perspektivě jsme všichni mrtví.