V rozhlase o Pelevinovi

V pondělí ve čtyři odpoledne bude ČRo 3 - Vltava vysílat půlhodinovou diskusi o knize Viktora Pelevina Helma hrůzy. Vede ji překladatel Libor Dvořák, inteligentně mu odpovídá Nikolaj Mokrý a podstatně méně inteligentně já. Předtáčeli jsme to před dvěma týdny. Pan Dvořák byl tak laskav a pozval mě, protože jsem na Pelevina napsal recenzi. Myslím, že stejnou chybu už podruhé neudělá; ale já, ač v té diskusi jsem skutečně za blba, jsem byl velice rád, že se mohu seznámit s člověkem, který dokonale překládá nejen Pelevina, ale i Strugacké, Sorokina, Babela, který si troufl na druhý český překlad Mistra a Markétky... Moc příjemné setkání s dvěma chytrými lidmi. Helmu hrůzy mohu doporučit, líbila se mi víc než samotnému překladateli, který ji má v kontextu Pelevinova díla spíš za slabší věc.

Ke Dni státnosti

O historickém knížeti Václavovi nevíme téměř nic. Není jisté, kdy se narodil, ani kdy byl doopravdy zavražděn. Nevíme, zda opravdu uměl číst a psát, ale je to spíš pomluva – to by tehdejšímu rytíři nebylo nijak ke cti. Víme, že byl nějakým způsobem „poplatný“ Jindřichu Ptáčníkovi, ale to mohlo znamenat mnoho různých věcí, takže ta anekdota o třech stovkách volů vyvážených ročně do Němec nemá žádný reálný podklad. Už jen proto, že žádné Německo tou dobou a ještě hezky dlouho poté nebylo. Voly si vymyslel František Palacký, když dal dohromady dvě různé historické informace způsobem, jaký by dnes studentovi FF UK neprošel ani v seminární práci. A bylo jich podle Palackého sto dvacet, zvučnější tři sta z toho patrně udělali až Voskovec a Werich.

Nevíme o něm téměř nic; a právě takoví lidé jsou materiálem, z nějž se dobře vyrábějí legendy. Ta svatováclavská je pozoruhodná už tím, že ji založil sám světcův vrah: byl to skutečně Boleslav, kdo prosadil Václavovu kanonizaci! Cynik musí poznamenat, že tento postup se v české politice vžil, jen postupem času pozbyl raně středověké elegance. Václav se stal oficiálním světcem země, jejím věčným nadzemským panovníkem, a zároveň lidovou legendou, vůdcem rytířů, kteří jednoho dne vyjedou z Blaníka a vyřídí si to… většinou právě s tím zemským panovníkem, který vládl za Václavova posvěcení a jeho jménem.

Kupodivu ten rozpor nikdy nikomu nevadil. Definitivně upevnili pozici národního světce obrozenci: Palacký ho posadil na koně obrazně a Myslbek doslova. Ironie je tím dovršena. Václav je v českém panteonu zobrazen jako bojovník, jímž nebyl; jako zakladatel státu, jehož vzniku překážel tak důkladně, že musel být odstraněn; jako symbol vzdoru proti cizí moci, před níž se naopak skláněl. Demonstranti proti oběma okupacím se scházeli vždy u Václavovy sochy a Halas o něm v těžké hodině národa napsal snad nejpatetičtější verše, jaké čeština má: „kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás‘ / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Spojil tím Václava i s husity, kteří by pro nebohého knížete jistě byli samými zplozenci pekla, kdyby se s nimi přes těch pět století mohl setkat.

Každý národ má světce, jakého si zaslouží. Václav, který může být vším, čím si přejeme, vyhovuje naší tradiční pružnosti myšlení dokonale; tedy pěkný Den české státnosti!

(Vyšlo v Ekonomu 27. 9. Přečetla si to O. a nevěřícně zavrtěla hlavou: tos přehnal. Přečetl si to šéfredaktor a poslal mi mail, v němž stálo zhruba totéž. Dva lidé, kteří mě dobře znají, pokládají tedy tento text za úlet. Co řeknou cizí? - Nemyslel jsem to jako provokaci, ale nějak z toho asi vyšla sama. Všechno je to samosebou pravda, mám to z prací dobrých historiků - od Dušana Třeštíka, Petra Čorneje, základní fakta koneckonců i z toho Palackého. Ale kdykoli si z pravdy vybíráme nějakou její podmnožinu, děláme to na vlastní odpovědnost. Karikatury Proroka, mír a požehnání s ním, jsou taky podmnožinou pravdy. Každá pravda je podmnožinou pravdy.)

Ode dneška zase přednáším

Po roční pauze se vracím na VŠE s jednosemestrálním kursem 4IT460 - analýza trhu IT. Oč jde? Nejlíp to vysvětlím citací z FAQ k předmětu:

K čemu je předmět 4IT460 dobrý? K lepšímu porozumění tomu kousku světa, kterému se říká trh informačních technologií. Existují bezprostřední praktické důvody, proč se snažit IT trhu porozumět: IT firmy jsou zajímavými zaměstnavateli. Některé oblasti IT mají dostatečně nízký vstupní práh pro start drobného podnikání prakticky od nuly. Prakticky všichni jsme zákazníky dodavatelů IT zboží a služeb. Ale hlavní a nejdůležitější důvod je tento: IT je v současné době hlavním akcelerátorem vývoje a změny všech oborů průmyslu a služeb. Na způsobu využití IT přímo závisí konkurenceschopnost a prosperita jak segmentů trhu, tak národních ekonomik. To zní skoro jako mantra... ale myslím to tak vážně, jak jen lze.

Učit mě baví, ostatně jinak bych to nedělal. Těším se na inspiraci; nejvíc jí přichází z těch zdánlivě nejhloupějších otázek, protože právě ty dovedou postavit dávno známou věc do jiného světla. (Třeba v diskusi o možném zákazu Visty v Evropě: "A proč by vlastně někdo měl chtít novou verzi Windows?" - Je to úplně mimo, řeč je přece o přijatelné míře vládních zásahů do byznysu. Ale zároveň je to velice k věci. Bezděčné out of the box thinking.)

K předmětu jsem zřídil blog otevřený pro všechny zapsané studenty. Možná se vůbec neujme a kromě mých občasných organizačních poznámek tam nic nebude. Možná se stane živým diskusním fórem. Přál bych si to druhé, ale nechám tomu volný průběh a uvidíme.

Nová Nokia N95 a Pračková tragédie

Hezká mašinka, že? Komentář k novým počítačům Nokia.


Jo, mám pro tyhle strojky slabost a mít kartu dostatečně platinovou, jdu si jednu N95 koupit hned zítra, bez ohledu na to, že to jistě bude mít hodně much a mušek. Opravdu už je nepřípadné říkat tomuhle telefon. Hm, ono je podobně nepřípadné říkat jakémukoli počítači počítač. Pamatujete povídku Stanisława Lema Pračková tragédie? "Další model Nuddleggovy pračky už vyšíval sonety. Snodgrass reagoval pračkami, které udržovaly rodinnou konverzaci o přestávkách v televizním programu. (...) A což teprve pračky, se kterými bylo možno podvádět manželku nebo manžela! (...) Pračky (...) se potají sdružovaly ve skupinkách, zabývajících se nekalými machinacemi. (...) Ale brzy se ukázalo, že komplicové zločinných praček vykupují jejich zbytky a znovu je sestavují. Antizmrtvýchvstalecký návrh na novelizaci Mac Flaconova zákona, schválený kongresovým výborem, byl torpédován senátorem Guggenshynem. Zanedlouho poté se ukázalo, že senátor Guggenshyne je pračka. Od té doby jsou všichni kongresmani před každým zasedáním proklepáváni. Tradičně se k tomu používá dvouapůlibrového železného kladiva."

Res Respekt II

Několik aktuálních odkazů:

• Oficiální stanovisko redakce (celkem nic tam není, ale pod článkem je zajímavá diskuse);
• Stanovisko Miloše Čermáka;
• Rozhovor Lidových novin s Markem Švehlou;
• Rozhovor Lidových novin s Milošem Čermákem;
• Zajímavý názor Petra Staníčka alias Pixy.

Všechno to zrušíme

Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman má obecně vzato pravdu, když říká, že systém investičních pobídek deformuje trh a že by bylo správné jej omezit. Ještě větší pravdu má v tom, že pokud se už mají nějaké pobídky poskytovat, pak především na produkci a využití špičkových technologií.

Háček je v tom „obecně vzato“. Učebnicové pravdy jsou jedna věc, skutečný život druhá. Přímé zahraniční investice, které Česká republika v posledních letech získala – z velké části právě díky pobídkám – mají negativní i pozitivní dopady. Nelze je vzájemně sčítat a dojít tak k nějakému závěru, ke kladnému nebo zápornému číslu. Každý z těch dopadů totiž působí na jinou skupinu obyvatelstva a často také v jiném čase: některé okamžitě, jiné v nejisté budoucnosti.

Navíc, a to je důležitější, z dlouhodobého hlediska vlastně nevíme, co je pozitivní a co negativní. Posilování koruny patří k důsledkům investic. Dnes někomu prospívá, někomu škodí; dlouhodobě se může ukázat, že to byla výhra pro celou zemi, protože tvrdší měna rychleji zlikvidovala méně prosperující podniky.

Je vůbec zajímavé podívat se neideologicky, čistě věcně, čím a komu investiční pobídky škodí. Teoreticky především těm firmám, které je nedostanou; ovšem většina příjemců pobídek jsou podniky výjimečné přinejmenším tím, že jsou velké.Často k nim neexistuje domácí srovnatelný konkurent. Zato dá jejich přítomnost vydělat domácím subdodavatelům, kteří tak na pobídkách rozhodně nejsou biti. V některých oborech, hlavně v hi-tech, vedou pobídky k nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, případně k prudkému růstu platů; subvencované firmy mohou zaplatit vyšší mzdy. To je ovšem dočasná nerovnováha a její skutečnou příčinou nejsou pobídky, ale malá kapacita vysokých škol. Zaměstnanci na tom prozatím vydělají – než se problém vyřeší například dovozem pracovní síly z ciziny – zaměstnavatelé se rychleji přizpůsobí evropským cenám práce, což je pro ně teď tvrdé, ale v budoucnu je to ušetří dalších šoků.

Dalo by se zlomyslně říci, že na názorech Martina Římana nezáleží – nestane-li se politický zázrak, dlouho ministrem nebude. To však není korektní. Na názorech pravicových politiků záleží, v zemi s přibližnou rovnováhou pravolevých preferencí budou vždy mít významné slovo. Koneckonců, v mnoha ohledech mají pravdu. Ale otáčet kormidlem by rozhodně měli podle kompasu, ne proto a o tolik, aby se co nejzřetelněji odlišili od předchozího kormidelníka.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 9. Lze mi právem vytknout, že problém zjednodušuji, mám ale pocit, že ministr jej zjednodušuje ještě víc. On nadto činem, já jen písmem.)

Jak vzniká hrozba teroristického útoku

Já bych si to představoval asi takhle: někde v jižním Londýně zastaví policie otlučenou dodávku kvůli rychlé jízdě. Ukáže se, že řidič auta, mladý Pákistánec, nemá a nikdy neměl řidičák. Spolujezdec, jeho bratranec, je na tom ještě hůř, ten nemá ani povolení k pobytu ve Spojeném království. Teprve před pár měsíci přijel načerno z Islámábádu. V autě se najde slušné množství trávy, úhledně nasáčkované na prodej, a sice nefunkční, ale přece jen pistole, samozřejmě nelegálně držená. Kluky odvedou na policejní stanici. Tam počítač zjistí, že jejich otisky prstů se shodují s těmi, které se nedávno našly při vyšetřování vloupání do lékárny v Docklands.

–Hoši, to vypadá na pěkný flastr, zabručí víceméně dobrácky vrchní inspektor. Kluci klopí oči k podlaze. A pak ten chytřejší z nich vyhrkne:

–A co když vám povíme, co chystá na příští týden al-Kaidá? A nakopne toho druhého, který užasle vytřeštil oči.

Vrchní inspektor ví, že je v potenciálním řetězci příčin a důsledků posledním příčetně uvažujícím člověkem. Kdyby to bylo na něm, pošle je s takovým návrhem vlídně do řiti: Nice try, guys! Jenže taky ví, že má tři roky do penze, že je chce dožít v klidu a že támhle mladý Smith se jen třese, aby na jeho židli usedl co nejdřív. A že si ten zatracený Paki dal záležet, aby klíčovou větu vyřkl srozumitelně a nahlas, aby ji slyšelo co nejvíc lidí.

Takže jde a vytočí příslušné číslo. Kamínek spustí lavinu. Dál je všechno jasné, snad až na to, co se stane s těmi dvěma kluky. Kdoví; možná už jsou zpátky v ulicích South Endu, možná přece jen sedí v normální base kvůli tomu vloupání. Možná se dokonce na útraty spřátelené velmoci podívají na Kubu.

What a wonderful world.

Děkuju za odpověď; ano, takhle nějak jsem to myslel. Klíčová věta: "Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext." (A ještě nádavkem pro zasmání: "(...) nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič." - If you're so smart, why aren't you rich?, ptám se teď sám sebe.)

Res Respekt

Dalo by se říci, že Miloš Čermák nemá v tuto chvíli téměř žádný Respekt.

Blbý vtip. Ale takové věci člověka napadají, když o situaci přemýšlí. Každý, kdo byl v Česku aspoň chvíli intelektuálem, má k týdeníku Respekt nějaký vztah, často vyjádřený slovy „jó, dřív to bejvalo lepší“. Myslím si ostatně totéž. Respekt jsem pravidelně četl a také jsem do něj psal – po prohledání disku s údivem zjišťuju, že těch článků bylo přes stovku! Psát jsem přestal před rokem, číst o hodně dřív.

Vždycky to byl a pořád je chytrý časopis, a to u nás neznamená málo. Časem však začal být nudný, protože předvídatelný; a především jednostranný. Média samozřejmě mohou být nositeli názorů, ale je mnohem lepší, když to jsou opravdu názory, nikoli názor. Respekt je už dlouho nositelem jediného postoje, jediného politického názoru zhruba identifikovatelného s Havlem a někdejší Unií svobody. Přitom to – pozor! – není žádná placená nebo vynucená propaganda. Většina redaktorů a jistá část externích autorů takhle píše proto, že je to prostě jejich hluboké přesvědčení, jejich svět. Poznali pravdu a teď ji hlásají urbi et orbi. Cítí se být jejími majiteli.

Důsledky jsou předvídatelné. Vznikne tvrdé jádro čtenářů, kterým časopis slouží jako svatý text, jako každotýdenní utvrzení vlastního pohledu na svět. Milují jej, ale je to nebezpečná láska; netoleruje žádnou změnu. Lidem mimo tento myšlenkový okruh naopak začne být celý ten podnik zcela ukradený. Přesně to se také stalo. Náklad Respektu je už několik let tak nízký, že kdyby jej většinový majitel, tedy Karel kníže Schwarzenberg, nedotoval slušnou sumičkou, dávno by bylo nezbytné zavřít krám.

Mimochodem: to tvrdé jádro čtenářů, to nejsou žádní hlupáci ani fanatici. Většinou to jsou prima lidé, se kterými je radost hovořit. Mnozí z nich patří k intelektuální elitě menších měst, kde jim Respekt nahrazuje kavárnu, dobré knihkupectví, pražský společenský život, přináší jim týdenní dávku svobodomyslnosti a ujištění, že nejsou se svým pohledem na svět sami. Je to jejich měkká droga.

Kníže měl nejspíš situaci řešit už dávno, ale – ač rozhodně není venkovským učitelem - sám patří k těm, kdo mají pro tento druh Respektu slabost. (Opravdu věřím, že je to tak. Kdyby mu šlo o to používat časopis jako politickou páku, bylo by to vidět, přinejmenším vždy před volbami. Jeho noblesa stojí za povšimnutí, je v Česku až absurdní.) Protože však neudělal nic, převzala faktickou moc redakce.

Všechny časopisy jsou svým způsobem stejné. Lidé, kteří v nich pracují, jim dávají mnohem víc energie, než se po nich chce, než se po nich vůbec může chtít (ti, kteří toho nejsou ochotni či schopni, tam dlouho nevydrží). Za nadstandardní výkon většinou nedostávají nadstandardní peníze, namísto toho (a proto) mívají pocit spoluvlastnictví, práva rozhodovat. Dobrý novinář cítí za svůj list odpovědnost. To je za normálních okolností vynikající věc. Jenže noviny také mají skutečné majitele a ti nehledí na písmena, ale na čísla. Když jde náklad dolů a podnik do ztráty, majitel zpravidla zkusí nějaké radikální řešení; například povolá krizového manažera a pověří ho změnou koncepce. Případně souběžně dojde i ke změně majitele. Přesně v tu chvíli se velmi často stane, že redakce dá jako jeden muž výpověď.

Udělá to z dobrých i špatných důvodů. Dobré: změna koncepce je v podobné situaci vždy zaměřena na vyšší prodej ergo širší cílovou skupinu ergo větší povrchnost, líbivost. Nový management jménem majitele může chtít tisknout věci, které jsou pro redakci mravně špatně přijatelné – co já vím, třeba skrytou obchodní či politickou reklamu. A špatné důvody: začne se vyžadovat kázeň, termíny, účast na poradách, plná loajalita a žádné kšeftíky bokem. Začne se vyžadovat přemýšlení o něčem, co do té doby nikoho ani nenapadlo: jak to udělat, aby byl časopis pořád kvalitní, ale přitom šel na odbyt? Rozhodně se vyžaduje změna a tu lidé obvykle neradi.

V různých případech to bývá různě namíchaná směs a já opravdu nevím, které z těch důvodů dnes v Respektu převažují. Vím ale, že s odchody redakcí to nebývá tak horké. Leckdo se zkusí tiše vrátit dveřmi, kterými při odchodu nahlas bouchl. Leckoho není nakonec taková škoda, jak to vypadalo. Leckdy je lepší postavit nový tým z neznámých mladíků než z hvězdných primadon.

Respekt zatím nezanikne, ledaže by se pro to rozhodl bývalý a budoucí majitel, tedy Schwarzenberg a Bakala; ani jeden z nich však nemá důvod. Může mít velké provozní problémy, ale ne dlouho: mezi novináři se stávkokazů najde vždycky dost. Na druhou stranu má šanci být mnohem lepší než dosud, protože stagnuje už tak dlouho, že zlepšit se není zas tak těžké. Reakce tvrdého jádra čtenářů bude velmi odmítavá, ale je jich tak málo, že obchodně na tom skoro nezáleží. A stejně budou po očku pošilhávat a pokud uvidí, že nový Respekt je koneckonců uspokojuje, budou jej kupovat, brblajíce.

Respekt může jistě zaniknout později. Pokud z něj Miloš Čermák udělá druhý Týden, bude šlus, protože jeden Týden každý týden stačí. Ale to Miloš ví. Pokud ho neznáte, musím zde říci, že ač je to mnohdy nesnesitelný pán a pohádali jsme se už mockrát, nikoho vhodnějšího jako šéfa resuscitačního týmu Respektu si neumím představit. Je nesmírně chytrý, přiměřeně bezohledný a má vynikající přehled o mediálních trendech ve světě. Abych pravdu řekl, já tu hromadnou výpověď čekal už delší dobu; Čermák a staří matadoři z Respektu, to nejde dohromady.

Byl to dobrý časopis; není to dobrý časopis; může to být dobrý časopis. Sledujme pozorně.