P.F. 2007

dostali třicet stříbrných // dobrácký tesař saje // debil tyká sečtělému // dokonalá technologická strategie // deuterium tritium sekeromlat // druhý turnus socialismu // demokracie těžce sténá // děvčata týrají sadistu // Dánové tolerují sodomii // dentista trpí stihomamem // dáme tady sloup // dávný Topolánkův sok // družicový teleskop selhal // Danieliny tuhé svaly // docílit trhavinou spravedlnosti // dvojí tvář schizofrenika // deprimovaný telepat skočil // delegace tuleních samic // darujte též semeno // doutník Turka Sulejmana // démonický tvor spadl // dělnické tělovýchovné sdružení // děčínský trestní senát // důsledně tajemné strašidlo // domnělá totožnost Semitů // doplnili termosku svařákem // dikobraz terorizuje sršně // domácí tlačenka snědena // dole táboří slepice // dcera tchýně snacha // dosypat trochu soli // dobýt tanky Sýrii // David teď spí // dvojsmyslný text sonáty // dělejte to slušně // dominikán tančí sám // dřevorubec tesá svatého // dráždivá touha sáhnout // dres trinidadských sportovců // Danone taví sýry // dvojice teplých soudruhů // držení těla solidní // drzý trik Siciliánů // dalajláma trénuje Spartu // dobročinnost tuláka spasila // doušek tátovy slivovice // dlouhá těžká sjezdovka // dočista tuhý Saddám // digitální televize spuštěna // diskuse tlustých snobů // důstojník trpně salutuje // decentní transvestita sedí // dieta tvé sestry // držela tágo sprosťákovi // dospělé tmelí sex // denně tankuje skeptik // doga teriéra sežrala // domažlická tříděná slanina // duté trávní stéblo // docent teorie systémů // dálniční tuneláři stávkují // děsivá taktika skřítků // dostupné telekomunikace snem // dědictví truchlících savců // drhla talíře saponátem // dámy také souloží // Deuteronomium terčem sekty // donašeč tlumočí spolužákovi // dnešní třídní schůzka // dámská toaleta sboristek // dokázal Terezu sbalit // duhové trenýrky snoba // Deloitte Touche Slovensko // dovádění tržních sil // dolar trvale slábne // distributoři tričky skrblí // důsledek troufalých slibů // divoká tlupa skautů // děti těhotné soustružnice // dům trefila sonda // demonstranti táhnou Saharou // dav tupí starostu // drahocenné temné sklo // Dante tam sestoupil

PF dva tisíce sedm

(2006 - MSK, 2005 - ŽSO)

Něco za něco

Kdykoli se vyřeší problém, vznikne jiný. Hezky je to vidět na příkladu dálnice D11. Dokud nebyla dokončena, zdálo se být nad slunce jasné, že přinese spoustu výhod. Spojení z Poděbrad do Hradce Králové je neustále přetížené, dochází tam k mnoha nehodám, často závažným; a to ještě nemluvíme o Chlumci nad Cidlinou, jenž je vejpůl rozříznut pásem pomalu se sunoucího plechu, prachu a smradu. Dálnice představuje pro mnoho lidí výhru.

Jenže představte si, že bydlíte v Hradci přímo na Gočárově okruhu. Za první republiky to byl směle řešený obchvat ve stylu Paříže či Moskvy. Ani jejich okružní bulváry však dnes nestačí provozu, což teprve ten hradecký, až na něj vjede po D11 ještě více kamiónů, než jich tam už je. Vnější okruh v Hradci Králové není a jen tak nebude. Zdá se, že typický obrázek z hlavní ulice v Chlumci se přestěhuje o pár kilometrů na východ.

A v Chlumci mají také nové starosti. Ubude dopravy, ubude prachu, špíny a hluku, ubude i peněz v kasách obchodníků a hospodských. Městečku hrozí osud druhdy prosperujících obcí, jež v devatenáctém století upadly, když k nim nenašla cestu železnice.

Vždycky je to něco za něco. S tím by potíž nebyla, to každý nerad pochopí a přijme, protože koneckonců co nám jiného zbývá? Jenže přínosy obvykle dostane jeden, zatímco důsledky schytá druhý. Moje pozitivní vyvážené tvým negativním. A je zle.

Krach chlumeckého obchodníka za čistší vzduch ve městě. Čistší vzduch v Chlumci za špinavější v Hradci. Často jde prostě o chyby, k nimž by nebylo slušné přilepit filozofující vysvětlení; vnější okruh statisícového města se měl plánovat i stavět zároveň s dálnicí, která přivede více aut. Stejně často však jde o nevyhnutelné důsledky toho, že je nás hodně, že žijeme natěsnaní jeden na druhého, že máme na život vysoké nároky, jichž se nechceme zříci ani v případě, kdy jsou ve zřetelném rozporu. Kamióny, démon posledních let, vozí zboží, které v obchodech zcela samozřejmě očekáváme – to by teprv byl rámus, kdyby tam chybělo! A tohle už není Hradec versus Chlumec, tohle je rozpor, který dnešními prostředky ani při nejlepší vůli nemá všestranně uspokojivé řešení.

Vánoční přání všem: mějme vždy jasno v tom, co doopravdy chceme, co je za to třeba zaplatit a kdo to platí. Nebudeme sice šťastnější, ale... řekněme dospělejší. Což je možná víc než to, čemu se povšechně říká štěstí.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 12. Šéfredaktor s textem ostře nesouhlasil, přesto se na něm neměnilo nic. Samozřejmost? V české politické publicistice ani náhodou. Namítl zhruba tolik, že kamióny na dálnicích nevozí ani zboží do Čech, jako spíš přes Čechy sem a tam. "Kamiony jsou kanál, kterým se nasávají v protisměru drobečky bohatství západního světa. My jsme většinou jen tranzitní země, přes kterou Rumuni a Turci zkouší štěstí se svým zelím na norimberském trhu. Naše dálnice spíš představují sochy z Velikonočního ostrova, které se snažily čelit nastupující pohromě. Uvidíme, nakolik bubáka zaplaší mýto. A jestli se dočkáme vyšších cen pohonných hmot v důsledku radikální demokratizace ropných polí. Pak by se mohl náš život zlepšit, protože bychom si museli víc vážit naší práce a dopravovat jen to, co ji převyšuje, nikoliv podlézá.")

Vy si můžete...

Z tiskové zprávy PR agentury, jejímž zákazníkem je Nokia (doslovná citace):

(...)Kromě toho si můžete nechat své oblíbené obrázky vytisknout na samolepky nebo dárkové předměty, jako jsou hrnky, skládací puzzle, podložky pod myš a trička. Tady někdy píšete jako oni uživatelé, a jinde zas – vy si můžete

Aniž by potřebovali PC nebo samostatnou fototiskárnu, mohou uživatelé přistoupit ke službě XpressPrint z aplikace Galerie v přístroji (...)

Došlo? Mně to chvíli trvalo, ale koneckonců jsou dvě hodiny v noci. Každopádně, korekturní režim ve Wordu je mrcha, zejména v kombinaci s cut & paste, a stanou se tak i horší věci než vy si můžete.

Padouch, nebo hrdina

Generál Augusto Pinochet vstoupil do života lidí z východního bloku prakticky v den, kdy uskutečnil státní převrat: stal se terčem propagandy stejně nenáviděným a nevyčerpatelným, jako je dnes z druhé strany hřiště Fidel Castro. Agitátoři a propagandisté se naučili vyslovovat slovo junta, někteří možná i znát jeho význam. Děti ve škole věděly, kdo je Luis Corvalán, kdo byl Victor Jara, jak zemřel Salvador Allende.

Brutalitu Pinochetova režimu si však nevymysleli ideologičtí tajemníci komunistických stran. Ta byla skutečná a zlá. Nezávislé odhady – a jsou to právě jen odhady, přesná čísla neexistují – mluví o třech tisících popravách a třiceti tisíci mučených. Jak víme, je to v těch končinách skoro národní zvyk, málokterá země Latinské Ameriky nezažila něco podobného. Hned v sousední Argentině nese její vojenská vláda z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let odpovědnost za deset až třicet tisíc (taky to nikdo už nespočítá) desaparecidos, těch, kdo zmizeli beze stopy. Pinochet byl ve skutečnosti patrně o dost umírněnější než argentinští generálové či Alfredo Stroessner v Paraguayi, o jiných diktátorech dvacátého století ani nemluvě: vedle Hitlera, Stalina, Maa či Pol Pota to byl vyslovený dobrák od kosti. Kromě toho nepopiratelně postavil na nohy chilskou ekonomiku, což nepopírají ani jeho nepřátelé.

Jsou všechny diktatury stejné? Sotva. Aritmetika mrtvých je nebezpečná, z metafyzického hlediska je zajisté jedna smrt nevinného stejně závažná jako smrt tisíců. Ale právě jen z metafyzického hlediska. V praxi je to náramný rozdíl! Hodně Chilanů si v Pinochetových časech polepšilo. Kdyby byl člověk ochotný převzít metody někdejších našich agitátorů a otočit je naruby, mohl by dokonce říci: hodně dětí, které by jinak v kojeneckém věku zemřely podvýživou, dnes díky zbohatnutí země žijí. Na druhou stranu: co by se s Chile stalo, kdyby zůstal u moci Allende? A nebyl by to náhodou on, koho by dnes Západ hlasitě odsuzoval? Anebo – neodsuzoval? Oběti mučení jsou vidět, pokud se to neděje v tak totalitních podmínkách, že zmizí všechny důkazy. Oběti hospodářského rozvratu vidět nejsou, ale taky se na něj umírá.

Co tedy s generálem? Chile mu upřelo státní pohřeb, což je politicky jistě správné, ale mělo by to hlubokou symboliku. Má vinu i zásluhy. Padouch, nebo hrdina? Oboje. Patřil by na lafetu – a pak do pekla.

(Vyšlo v Ekonomu 14. 12. Kdyby to v září 1973 dopadlo naopak - z geopolitických důvodů nemohlo, z týchž důvodů, pro které do Prahy o pět let dříve prostě musely přijet sovětské tanky - ale to teď nechme stranou. Kdyby to dopadlo naopak, stál by dřív či později před soudem světa Allende. Nebo spíš ne; asi by ho Corvalánovi komunisté hodili už dávno přes palubu jako přítěž, která svou úlohu splnila. Zašitého v pytli.)

Šmouhy s míčkem

Si měl kroužek florbalu...

...a já jsem tam dospěl zas o něco blíž k jistotě, že potřebuju nový foťák. Tři megapixely plus špatné světlo plus špatný fotograf plus rychlá hra rovná se katastrofa. Katastrofa minus Zoner Editor rovná se pořád ještě katastrofa.

Munch

Ano, už jsme viděli to logo v mnoha podobách, ale tohle je opravdu hodně dobré...

Rozumná mez

Případ masového vraha z havlíčkobrodské nemocnice má morbidní přitažlivost horroru. Především proto se k němu vyjadřuje v těchto dnech kdekdo, buď čistě emocionálně, což je plně pochopitelné, nebo jakoby věcně, což je horší. Ministr zdravotnictví i proslulý profesor vynášejí soudy na základě toho, co si přečetli v novinách. Příliš brzy.

Místo toho je zapotřebí případ vyšetřit a shromáždit důkazy pro soud. To je práce policie, jednoduchá určitě nebude. Je třeba stanovit odpovědnost. Spočívá na někom dalším kromě samotného vraha? Měl někdo vědět dřív a zabránit? Taková otázka je částečně lékařská, částečně právní; týká se závazných profesních postupů a organizace práce v nemocnici. Když už věděli nebo aspoň tušili, měli postupovat ostřeji, nenechat podezřelého jen tak odejít? Podali trestní oznámení; stačí to? To všechno jsou dílčí problémy, z nichž se ten velký skládá. Odpovědi na ně se nebudou naštěstí hledat mudrováním v médiích, ale zkoumáním faktů. Teprve pak přijde na řadu otázka morální zodpovědnosti. Chce na ni někdo vážně odpovědět dřív, než se všechno prozkoumá a sečte? Kdo vlastně doopravdy rozumí všem aspektům případu od pravidel personální politiky nemocnic po diferenciální diagnózu krvácivosti při vážných pooperačních a poúrazových stavech? Právě na detailech tentokrát velice záleží, protože zhruba všechno jasné je – ale to nestačí.

Kdo dělá předčasně chytrého, dopadne často právě opačně. S jistotou lze ovšem říci, že není možné vybudovat žádný systém, který bude plně zajištěný proti šílenci. Zcela obecně platí: za cenu velkých nákladů se lze účinně pojistit proti náhodným vnějším okolnostem, proti zlému úmyslu zvenčí i proti chybě lidí uvnitř jakékoli organizace. Vůči zlému úmyslu uvnitř však spolehlivá ochrana existovat nemůže. Vysoce propojená společnost, v jaké žijeme, není a nikdy nebude odolná proti vražedným psychopatům. Protiopatření mají smysl po jistou mez. Za ní se mění v plýtvání silami, penězi a v budování falešných, tudíž nebezpečných jistot. Pozůstalé po těch sedmi mrtvých z Brodu to jistě neutěší, ale morální i faktické vyšetřovatele a soudce tamních zdravotníků naopak zajímat musí: bylo této meze v tomto konkrétním případě dosaženo? O nic jiného vlastně nejde.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 12. Text je starý vlastně týden, psal jsem ho minulé pondělí, aby ve čtvrtek mohl vyjít, ale tentokrát bych na něm nezměnil nic ani dnes. Nenajdete člověka, od opilců v hospodě Na růžku po ministra, který by nevěděl docela přesně, jak se tomu všemu dalo zabránit a kdo za to může. Škoda, že to měli na starosti zrovna ti výjimeční ignoranti, kteří to jako jediní nevědí... V HB jsem vyrostl, některé účastníky aféry znám přinejmenším od vidění, snažím se netahat do svých veřejně prezentovaných názorů osobní pocity, ale rozhodně jich nejsem prost.)

Kniha roku - Lidovky

Největší dojem na mne i v tomto roce udělaly knihy, které nevyšly letos, ale mnohem dříve. Ale budiž:

1. Luther Blissett: Q. Dokořán, 2006, přeložila Gabriela Chalupská. Čistá radost z vyprávění příběhu a z naslouchání mu. Alois Jirásek jednadvacátého století.
2. Arthur Koestler: Zloději v noci. Vojtěch Ripka – Jitro, 2006, přeložila Barbora Matoušková. Pokud si chcete o Palestině přečíst jedinou knihu, měla by to být tahle.
3. Henry Kissinger: Krize. Academia, 2006, přeložil Ondřej Novák. Nic než přepisy autorových telefonických rozhovorů v době jomkipurské války a pádu Saigonu; úžasný pohled do nitra mezinárodní politiky.

(Kniha roku je každoroční anketa Lidových novin, v níž se volí, inu, kniha roku.)

EurOpen ve Štědroníně: Vesmír, život a vůbec

V pátek jsem měl přednášku na semináři sdružení EurOpen ve Štědroníně. Těsně před cílem jsem zabloudil; do Štědronína odbočuje ze silnice nenápadná lesní cesta, která se pak větví. Rozhodl jsem se pro špatnou odbočku a dojel kamsi do bažin. Byla tma a já si připadal jako v jedné z Pohádek o mašinkách od Pavla Naumana; v té o neposlušné mašince, co nechtěla jezdit po kolejích a zabloudila v lese. Nakonec to musel vyřešit mobilní telefon a příjezd follow-me vozu. Možná na těch navigačních strojcích přece jen něco je.

Seminář byl tradičně pěkný, veselý i poučný; inu, jako když se sejdou životem otřískaní programátoři. Setkání EurOpen jsem obvykle zaměřena na odborná témata, jednou za rok však přijde řada na vesmír, život a vůbec, což bylo právě teď. Nejvíc mě zaujal sociolog Ivan Rynda (také bývalý programátor) a jeho názor, že lidé se dnes (u nás i všude ve vyspělých zemích) stále více zajímají o věci veřejné, ale stále méně o politiku. To stojí za domyšlení.

► Už jste někdy viděli půl bodu v hodnocení skladeb v iTunes? Ať mě vezme čert, jestli vím, jak se to tam dostalo.

► Ad causa Nomura/žádost o milost: součástí mírových vyjednávání bývá dohoda o válečných zajatcích. Kdo válku prohrál, je zřejmé: ten, kdo bude platit reparace.

► Už jste někdy viděli kolo bez řetězu? Já ještě ne. Zajímavé... rád bych se na tom někdy svezl.

Eurogénius (ne tak docela z) Valmezu

Si přinesl ze školy formulář dětské mezinárodní soutěže Genius Logicus. Vypadá to jako běžný IQ test uzpůsobený dovednostem žáka druhé obecné, potud v pořádku. Oříškem navíc je jazyk a formulace některých úloh. Máme například putováním v bludišti vyluštit jméno města, "v kterém se odehráva příběh Rómea a Júlie", víme, že "Timurů oštěp byl jednofarebný", chlapci házeli "šípkama na terč" a tak podobně. Podepsaná je pod tím nějaká firma Eurogenius Group jakoby z Valašského Meziříčí, majitel je však ze Sniny a jmenuje se Timur (sic) Zabuďko. Jestlipak ten eurogénius dostal na tohle dílko nějakou eurodotaci?

Olovo a polonium

Podivná smrt podivného agenta Litviněnka otvírá řadu otázek. Například: lze se nakazit nemocí z ozáření? (Doslova samozřejmě ne, v případě použitého izotopu nehrozí žádné nebezpečí ani v blízkosti postižené osoby, rizikové jsou však veškeré tělesné tekutiny oběti, pokud se v sebemenším množství dostanou do vašeho těla. Nemoc z ozáření poloniem 210 je tedy, jakkoli podivně to zní, pohlavně přenosná.)

To je zajímavé, sotva však důležité. Doopravdy záleží na jiné věci: kdo a proč Litviněnka zabil? Je to závažnější, než se zdá, protože z odpovědi, dá-li se zjistit, vyplývá hodně o dnešním a zítřejším Rusku, o jeho mocenském uspořádání, o jeho důvěryhodnosti. Rozlišujme: Bývalý příslušník tajné služby, kterého najdou jednoho dne mrtvého, to je prostě riziko povolání, v Rusku jako kdekoli jinde. Ale bývalý příslušník tajné služby, který zemře pomalou, okázalou a ošklivou smrtí na očích celému světu, podle všeho záměrně tak, aby to média prostě nemohla přehlédnout – to je něco docela jiného. Kdo a proč to udělal?

Chce Vladimir Putin takto bláznivě sdělit urbi et orbi, že s ním nejsou žádné žerty? Ale k tomu přece daleko lépe slouží dispečerské pulty v Gazpromu. Chce někdo naopak poškodit Putina, uvalit na něj neprávem podezření, že nařídil monstrózní vraždu? Nebo dokonce sám Litviněnko, zaměřen na docela jiný cíl, zacházel s něčím, čím kvůli vlastní neobratnosti sešel?

Nemáme velkou naději dovědět se pravdu, a pokud se nějaká nabídne, měli bychom k ní být hodně skeptičtí. Jisté je, že v Londýně nezemřel žádný anděl, vzor mravní čistoty, ale zkušený zpravodajský důstojník. Nevíme, co dělal, dokud byl poslušný, nevíme, proč a čemu poslušnost posléze odepřel. Vysvětlení, že ho život stály osobní účty s bývalými kolegy či se zločinci, dává zatím víc smyslu než efektní domněnka, že tak se svými vzpurnými služebníky zachází světová velmoc.

Když před pár týdny zastřelili Annu Politkovskou, nevzbudilo to ve světě ani zdaleka tolik rozruchu. Bylo to v Moskvě, ne v Londýně; bylo to olovem, ne poloniem; a nebyla to prominentní pracovnice tajné služby za dvou režimů, ale obyčejná odvážná a zásadová novinářka, která se snažila, aby se v její vlasti žilo průhledněji. Alexandr Litviněnko, pokud se v něm pozorovatelé velice nepletou, usiloval o pravý opak; možná s výjimkou svých posledních dnů, ale kdoví. Přejme mu klidné odpočinutí, ale nebuďme tak pošetilí, abychom si z něj udělali mučedníka.

(Vyšlo v Ekonomu 30. 11. Případ se dál rozvíjí, když jsem to psal, nevěděl jsem ještě o letadlech, o Gajdarovi, tím méně o Scaramellovi. Jako všechno, z čeho známe jen - programátorsky řečeno - prezentační vrstvu, nedává ani tohle vůbec žádný smysl. Ten je ukryt někde hlouběji a za padesát let o tom možná někdo zveřejní nějakou polopravdu ve svých pamětech.)

Společný jmenovatel

Nějaký tam je, ale jak ho pojmenovat? Má někdo nápad?

• ČR podepsala smír s japonskou Nomurou v případu IPB. Půjde řádově o miliardy korun. "Je to varianta blízká nule. Pro mě je důležité, že se odbourává hrozba plateb desítek miliard korun," prohlásil Tlustý.
• MD nepovolí Kapschi spustit pilotní provoz k 1. prosinci. Jisté je, že pilotní provoz 1. prosince nezačne (...). Tím je ohrožen termín spuštění ostrého provozu systému od 1. ledna 2007. Podle ministra dopravy Aleše Řebíčka však stát nemůže převzít dílo, které má právní vady. (...) Místo na původně ohlášených místech Kapsch vystavěl některé brány o několik desítek metrů vedle.
• Ministerstvo informatiky zřejmě 1. ledna neskončí. "Není žádný spěch, abychom zkracovali lhůtu a považovali za nezbytné toto projednat v době, kdy nevíme, jestli bude vláda, která bude mít důvěru parlamentu," řekl [Zdeněk Jičínský]. Zároveň ale připustil, že za vytvořením ministerstva informatiky původně stály i politické důvody. ČSSD totiž toto ministerské křeslo potřebovala pro svého tehdejšího vládního partnera US-DEU.
  

► "Cílem této služby není nic jiného než co nejrychleji nalézt nějakou firmu." Jestli tohle Ivo Lukačovič & his girls'n'boys opravdu splní, jest jejich zásluha převeliká. Zkusil jsem najít pět středně těžkých cvičných cílů, úspěšnost 80 %, dávám zatím dvojku a budu dále sledovat.

Konferenci máme za sebou

Bylo na ní přes šedesát lidí, zazněla spousta zajímavých nápadů... a já si potěšeně i zděšeně uvědomil, že práce tím neskončila, ale spíš začala. Musíme to teď všechno probrat, utřídit, dát dohromady co nejlepší sborník a rychle rozjet všelijaké následné aktivity, než se to všechno zas vytratí a rozplizne, jak to často bývá. Jak pravil Bertolt Brecht (arciť o něčem dočista jiném): obtíže hor jsou za námi, před námi jsou obtíže rovin. Fotky z konference si můžete prohlédnout zde, myslím, že atmosféra "něčeho jiného" je z nich vidět. Z pěti navržených scénářů nakonec v hlasování zvítězil ten, který jsme nazvali Pořád stejně, ale nevyvozoval bych z toho, že to bude v českém IT vypadat pořád stejně... Myslím, že právě naopak.

Nekamenovat!

Nejhorší, co můžete provést komukoli, kdo prorokuje budoucnost, je zapamatovat či schovat si jeho slova až do doby, kdy měla vstoupit v platnost. Stačí deset let a legrace je zaručena. A to nedopadl ten pan Millett ještě tak špatně. Povšimněme si: obecně předpokládal rychlejší pokrok, než jaký doopravdy nastal; naprosto se zmýlil tam, kde došlo ve vývoji k nelinearitě (terorismus a poptávka po bezpečnosti), což je ale nevyhnutelné; a nejvíc se spletl tam, kde nešlo o novou techniku, ale o nové obchodní modely. Technologie se vyvíjejí, lidé jsou pořád stejní - budoucí proroci, o tomhle přemýšlejte.

Celková cena mýtného

Neuplyne den, abychom nebyli zpraveni, co nového se děje kolem dálničního mýta. Hned slyšíme, že se to stihne; hned, že ne. Peněz se vybere dost! Málo! Smlouva s dodavatelem je výhodná! Nevýhodná! Nezákonná! Zcela legální! Sledovat ty zprávy nemá smysl, než si je přeberete, už jsou tady nové, dočista odlišné.

Zhruba to bylo takhle: proběhl tendr. Jeho zadavatel, Ministerstvo dopravy, vyhlásil vítěze. Proběhla odvolání, byla zamítnuta. Další instancí, na níž se jeden z poražených obrátil, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten výběrové řízení přezkoumal, nenašel na něm podstatných vad a obhájil tento svůj názor před soudem. Nyní z vlastní iniciativy otvírá kauzu znovu a chystá se na svůj předchozí závěr zaútočit, protože smlouva mezi ministerstvem a dodavatelem má dodatek, o němž ÚOHS nevěděl. Po dobu těchto tahanic se pořád stavějí mýtné brány, až na pár dní, kdy to zakázalo soudní předběžné opatření. Zdá se, že stojíme tváří v tvář směsi neschopnosti, alibismu a korupce uvnitř různých státních institucí, není však jasné, kde je ta směs jak namíchána.

Každé větší výběrové řízení je v ČR zárodkem maléru. Kdo prohraje, ten se odvolá, za pokus to stojí; a specializovaní právníci téměř vždy najdou aspoň formální chybu, první očko na punčoše, kterou lze v tom místě začít párat. Možná je protest příliš snadný a málo rizikový; možná by šlo nastavit laťku jinak, aby odvolání proti lumpárně bylo plně použitelné, ale aby se zároveň úmyslný planý poplach nevyplatil, a to citelně. Jenže taková úvaha je k ničemu, protože by vznikl jen další zneužitelný právní institut.

Cynici snadno dojdou k závěru, že režie některých státních zakázek po započtení souvisejících ztrát pravděpodobně přesahuje cenu těch zakázek po započtení úplatků. Pokud se mýto nezačne v lednu vybírat, vstoupí otázka možného předražení mýtného systému do zcela nového světla. S tužkou, papírem a zdravým rozumem, který lze nahradit či doplnit jedním semestrem ekonomie, jasně vychází, že rozestavěný systém je třeba dodělat tak, jak je, pokud možno v termínu. Případné viníky čehokoli lze hledat, dopadnout a pozavírat až potom. Utopené náklady už stejně nikdo zpátky nedostane. Zejména pokud do nich započteme externality, k nimž nevyhnutelně patří rostoucí ztráta důvěry v Českou republiku jako ve fungující zemi. Taková tvrzení se zpravidla míní jako bonmot, je však na čase začít je brát doslova – a neuvažovat jen o pocitech velkých bossů a zahraničních investorů, ale o rozpoložení doslova každého občana.

(Vyšlo v Ekonomu 23. 11. Občas se někde něco zvrtne, ale kdy u nás naposled proběhlo velké výběrové řízení bez obtíží? Plané poplachy se nedají odlišit od reálných. Neřešitelné; buď zavést drakonickou diktaturu, nebo vyměnit větší část obyvatelstva.)

► Ztrácím přehled o dění v hardware. Dodnes jsem například - jistě mimo mnohého jiného - neslyšel o "fyzikální kartě" a když mi zmínka o ní dorazila do života v tiskové zprávě Asusu, myslel jsem, že to je nějaký neuvěřitelně blbý překlad. Není.

► Tak jsem to vypnul. Ehm... nechce mi třeba někdo napsat, že to je škoda?

► Koukám, že z moci úřední skončil jeden názvoslovný spor, který pamatuju od dětství a vlekl se jistě mnohem déle: Česká dolina ve Vysokých Tatrách se definifivně jmenuje Ťažká. Nejde o žádný národnostní spor, ale o nápravu dávného slovensko-polského přeslechnutí: "Ako sa volá táto dolina?" - "Ciężka." Je to tedy v pořádku, ale otázka, zda měnit vžitá špatná jména, je obecně vzato neřešitelná. Kolumbus byl taky v Indiích a říká se tam tak dodnes.

Čtenáři nám píší

Článek o naší konferenci na Aktuálně.cz. Pobavila mě reakce čtenáře: "I když firmy jako Microsoft (už podle názvu) asi do světa špičkové a hlavně velké IT nevidí, nemluvě o fanoušcích amatérského software (Linux, Open source)." - Správně! Jak říkal ve svých lepších časech Jiří Suchý: Když si to s někým rozházet, tak s každým.

Verkeersbordvrij!

Padesátitisícové nizozemské město Drachten je verkeersbordvrij neboli se snaží obejít bez dopravních značek, semaforů, zeber a jízdních pruhů. "Drž se vpravo Dej přednost zprava (velmi trapná chyba v překladu, díky za upozornění!)" a "Když budeš překážeš, odtáhneme ti auto" jsou prý jediná uznávaná pravidla. Konšelé se řídí znamenitou ideou, že bez předpisů budou lidé dávat větší pozor. Překvapivě vstřícný - kam se poděla německá vášeň pro explicitní řád? - článek z Der Spiegel zde, diskuse na Slashdotu zde. Nemůžu se dočkat, až to někdo v touze po důkladném zviditelnění zkusí u nás. Velikostí by odpovídala tak Jihlava nebo Teplice.

Wie heißt das auf deutsch?

V neděli musel pod tlakem představenstva odstoupit z funkce generálního ředitele německého Telekomu pan Kai-Uwe Ricke, pokračovatel rodinné telekomunikační dynastie a vůbec velmi zajímavá postava světové manažerské scény. Zlomil mu vaz, jak to bývá, dlouhodobější pokles akcií a jeden výrazně špatný kvartál. Vystřídal ho ambiciózní, nebývale rychle povyšovaný pan René Obermann, který dosud řídil T-Mobile. Dají se tudíž čekat změny v politice nejvlivnější evropské telekomunikační společnosti, možná přehodnocení jejích majetkových účastí ve střední a východní Evropě. Obchodní svět je z toho auf. A u nás se o tom skoro nepíše a nemluví.

Zvláštní, ale typické. Žijeme na zápraží třetí největší světové ekonomiky, ale staráme se o ni pramálo. Německo je nejen pro průměrného českého zaměstnance, ale i pro většinu podnikatelů a manažerů zemí, kde se hraje špatný hokej a dobrý fotbal, kde mají velké slovo odbory, kde obchody mají nařízeno zavírat neprakticky brzo… a to je tak všechno. Pak snad ještě ty meďáky, bavoráky a audiny… Většinou nejde jen o zjednodušený pohled, ale o nesmyslné přezírání toho, co je pro nás životně důležité. Mimochodem, nejen hospodářsky: na mapě světa se nezměnilo nic, stále žijeme a budeme žít v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem, ať to bereme vážně nebo ne – ale to je zas jiná písnička, která se dosud až příliš často hrála do pochodu.

Jedna správně rozpoznaná mezera na německém trhu může uživit řadu českých – a na místní poměry velkých – firem. Jeden dobře sjednaný kontrakt v Německu může otevřít dveře k mnoha dalším. Německý trh je pro české dodavatele daleko přístupnější než třeba americký. Nejeden jiný národ by takové sousedství, takovou polohu vedle obra pokládal za výhru, za největší možné aktivum. Hýčkal by si takovou výjimečnou příležitost. My děláme opak. Dnešní generace českých elit jen zřídkakdy umí dobře německy. Nedává své děti „na handl“, jak to bylo běžné za první republiky, nečte Frankfurter Allgemeine a Handelsblatt, nepřemýšlí o Německu jako o zásadní příležitosti. Jména Ricke a Obermann u nás málokomu něco řeknou – na rozdíl třeba od Billa Gatese nebo Jacka Welche.

Samosebou, ekonomika je globální. Ale Německo, které je nám i kulturně, způsobem myšlení a práce, daleko bližší než anglosaské země či dokonce Asie, je nejdostupnější součástí toho glóbu. Přes něj vede cesta dál. Do světa se létá přes Frankfurt – nejen doslova.

(Vyšlo v Ekonomu 16. 11. Tohle asi nikomu vadit nebude, lidí s protiněmeckými předsudky je sice hodně, ale k webu se většina z nich nedostane. Názor na česko-německé vztahy je, řekl bych, silně korelovaný jednak s věkem, jednak se sociálním postavením. Nebo se pletu? Uvidíme.)

► V učebně, kde každou středu večer přednáším, jsou radiátory ústředního topení už od půlky října zapnuté naplno. Rukojeti ventilů někdo buď ukradl, nebo úmyslně odnesl. Opravu jsem reklamoval, zatím marně. Jediný způsob, jak zjednat v místnosti přijatelnou teplotu, je otevřít okna. Vysoká škola ekonomická?

Okraj propasti

Když vsetínský starosta pan Jiří Čunek vystěhoval z města několik romských rodin, neudělal nic, co by bylo v Česku nové. Jako první však pochopil, že se nemusí stydět, naopak. Poté – nedopusťme se zde chyby post hoc ergo proper hoc, i když to hodně svádí; ale dokázat to nelze – byl zvolen senátorem a má šanci stát se předsedou své politické strany. Je z něj populární a úspěšný muž. Tolerance většiny k netolerantnímu zacházení s menšinami zřetelně roste. Přestože v Evropě snad není země, kde by problémy s menšinami byly zanedbatelnější než právě u nás.

Než vzkřikneme slovo rasista, bude dobré se zamyslet. Co má dělat městská samospráva tváří v tvář nepřizpůsobivé části obyvatel, s níž se ostatním žije těžko? Možností je málo, nejběžnější spočívá v tom, že starosta a zastupitelé zavřou oči. Vyhnou se tak obvinění z rasismu a porušování lidských práv, neudělají však nic pro zlepšení poměrů v obci. Co zkusil pan Čunek, to slušný člověk pochopit může a má, ač souhlasit nesmí.

Chyba není v tom, že město netoleruje neplatiče nájemného. Chyba je v tom, že pro skutečné řešení udělal pan Čunek doslova méně než nic – připustíme-li, že svět nekončí na hranici Vsetína. Postavit někoho do nezvládnutelné situace, byť by to na papíře bylo stokrát spravedlivé, je veliká hloupost. Z menšího problému se tak vyrábí větší, dražší a nebezpečnější. Vypukne však jindy a jinde, ne brzy a ve Vsetíně. Obvinění z rasismu vůbec není zapotřebí, stejně je zřejmé, že pan Čunek jednal špatně.

Nucené přestěhování skutečným lumpům neublíží. Ti se přizpůsobí, dovedou využít a zneužít vše, co většinová společnost dává i nedává k dispozici. To je nejviditelnější část menšiny, zhruba vlastně jediná viditelná. Pak jsou četní ti, kdo se cítí ve světě úřadů, sporožirových účtů a psaného zákona zmateni a ztraceni. Takové srazí odsun z okraje, kde jakžtakž přežívali, dolů do propasti. Už se nevyhrabou z dluhů, z neporozumění, z odmítnutí většinových hodnot, z cesty do kriminálu. Konečně mohli být mezi odsunutými i plně adaptovaní lidé, kteří se svezli třeba kvůli oddanosti rodině. Těm se zle ukřivdilo.

Budiž, co tedy dělat? Prostá a těžká věc: vymáhat zákon, ale vždy individuálně, nikdy skupinově. Zvažovat nápravná opatření ne podle toho, zda se budou líbit sousedům nebo naopak pražským liberálním intelektuálům; ale podle toho, jaké výsledky pravděpodobně přinesou - prohloubí o něco propast, nebo ji maličko zasypou? Pěkné, ale senátorem vás za to nezvolí ani náhodou.

(Vyšlo v Ekonomu 9. 11. Pan Čunek, ohraná písnička; snad mě omlouvá, že jsem se na to zkusil podívat trochu jinak. Diskutovat o Romech je těžké, protože do pěti minut jedna strana začne křičet "rasisti ven!" a druhá "zkuste vedle nich bydlet, vy pseudohumanisti", přičemž je pravda sice oboje, ale nikam to nevede. Přes tento mrtvý bod je třeba se dostat.)

Bílá místa

Na Aljašce jsem nikdy nebyl. Ze Švédska jsem viděl jen dvě netypická města na jihu. Kdybych se jednou v neděli v Seattle dal přemluvit k půldennímu výletu do Vancouveru a nešel si raději číst, mohl bych si teď vybarvit celou Kanadu. A tak dále. Ale přesto, je to zábavná hračka. A ukazuje, že je pořád kam cestovat.

create your own visited countries map
or vertaling Duits Nederlands

Konference Inside se blíží

Konečně se mi podařilo dát dohromady vše potřebné pro naši tak trochu jinou konferenci a spustili jsme také její blog. Začínám se na tu akci docela těšit! Nemá smysl, abych ji tu popisoval znova, prohlédněte si ty odkazy sami... a předplatitelé mají slevu :)

Myšlenky se nezakazují

Ministerstvo vnitra minulý týden zakázalo Komunistický svaz mládeže. Plynou z toho dvě věci. Za prvé, až budete zakládat skutečnou podvratnou organizaci, která chce vyhodit do povětří Národní divadlo, provést světovou revoluci a podobně, nechte si to prostě pro sebe, nepište to do stanov ani na web – vnitro vás pak nechá na pokoji. Za druhé, paragraf čtyři zákona 83/1990 Sb. není ozdobou českého právního řádu.

Levičáci, zejména rozpuštění komsomolci sami, budou křičet – vlastně už křičí – o nedemokratickém zacházení, ale o to tu nejde. Žádná společnost neposkytuje rovná faktická práva všem a vždy. Existují praktické meze tolerance, nepřesné, nespravedlivé a nezbytné. Potloukat se o půlnoci temnou ulicí a nahlížet do zaparkovaných aut je perfektně legální činnost, ale bude-li vás přitom málo vlídně legitimovat policejní hlídka, není na místě tvrdit, že porušuje vaše lidská práva. Praxe má v tu chvíli přednost před teorií.

KSM provokuje, je to jeho raison d’être. A většinová společnost se vyprovokovat nechala. Rozpuštění výnosem ministerstva vnitra je výhra mladých komunistů, nikoli prohra. Bude soud, Komsomol nakonec změní stanovy a obnoví činnost, bude vlivnější než dřív. Jistě, zákon je zákon, ale i v jeho rámci se mohou státní orgány chovat pružně a rozumně. Především by však bylo žádoucí ten paragraf 4 zrušit a přibrat k němu paragrafy 260 a 261 trestního zákona o „podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“. Zakazovat a trestat se mají činy, ne myšlenky.

Komsomolci nejsou důležití. Jsou mladí a svérázně se baví. Až jim bude třicet, budou z nich právníci, manažeři, politici – vůbec ne nutně jen levicoví! – , úředníci, podnikatelé. Odpovídá to jejich vzdělání a převážně středostavovskému původu, odpovídá to normálnímu vývojovému cyklu evropského levicového radikála: od trička s Guevarou k obleku od Armaniho. Se skutečnou dělnickou mládeží to mimochodem nemá nic společného, ta z větší části buď drží ústa a krok a pracuje někde v ochrance v supermarketu; anebo, z mnohem menší části, si ta ústa otvírá - v maskáčích, bomberu, s vyholenou hlavou a nunčakem v kapse.

Zákaz Komsomolu také není důležitý – sám o sobě. Je však důkazem malého sebevědomí české demokracie, která si musí pomáhat mocensky tam, kde by stačil klid a nadhled. A ještě jedna věc: ozvěna toho zákazu může někde v temném koutě společnosti probudit síly, které by bylo opravdu lépe nechat spát.

(Vyšlo v Ekonomu 26. 10. Vyvěšuju to zde opožděně oproti obvyklému rytmu, tím "minulým" týdnem, o němž je výše řeč, je už předminulý. Před týdnem mi to připadalo jako dobré téma. Dnes se mi už zdá, že na tom vůbec nezáleží. Staré noviny. I když - svět ten zákaz odsuzuje...)

Vinohrady, NYC

Znám jedno dětské hřiště v Praze na Vinohradech, které ve mně vyvolává intenzivní pocit New Yorku. Obzvlášť teď, v indiánském létě, ale vlastně kdykoli. Snad to dělají basketbalové koše, i když ty jsou dneska skoro všude. Nevím. Připadám si tam jako někde na kraji Central Parku, kousek od Dakoty, kde žil a zemřel John Ono Lennon. - Asi přeháním. Asi blbnu. Byl jsem v New Yorku koneckonců jen dvakrát a skoro nic o něm nevím. Atmosféra, kterou cítím v souvislosti s ním - a s tím hřištěm na rohu Korunní a Kladské - je skoro určitě ryzí autosugesce.

Nicméně. New York, jak ho vnímám já, je drtivá vlna s ostrůvky nepravděpodobného klidu ve svém týlu. Fraktál. Přitahuje a děsí najednou, jako práce výhybkáře na obrovském seřazovacím nádraží, hudba Ornette Colemana, učebnice hebrejštiny nebo starý zanedbaný dům, který jsme zničehonic zdědili. - Staleté železniční mosty v Bronxu, cedulky s nepravděpodobně znějícícími nabídkami práce WALKING YOUR DOG, válečná zóna nad Stopětadvacátou, stovky hřišť s basketbalovými koši. Kruh se uzavírá, jsme zpátky. Vodárenská věž, Vinohrady, NYC. - Zajímavé je, že stačí projít brankou na ulici a iluze je okamžitě pryč, neodchází postupně; rázem zapomenutá a nepochopitelná.

Kontrolní balík

Když se před sedmi lety ocitl ve vyšetřovací vazbě muž, který ještě čtyři měsíce předtím řídil ministerstvo financí, byla to… řekněme novinka. Snad i náznak lepších poměrů, v nichž si budeme před zákonem všichni vskutku rovni. Dnes by Ivo Svoboda v nikom takové pocity nevyvolal a jeho machinace s dětskými kočárky jsou bezmála komické ve srovnání s tím, co víme či tušíme na různé figury veřejného života. S nevelkou nadsázkou můžeme politiky a čelné úředníky rozdělit na ty, na něž už něco prasklo a na ty, na které dosud ne. Jistě existuje i třetí skupina, ale jak ji rozpoznat od té druhé?

Vážných důsledků lze napočítat několik. Zřejmý je pokles důvěry občanů v politiku a rostoucí přesvědčení, že stejně se nic nedá změnit. Odtud pak nižší volební účast a relativní posilování extrémistů. Kupodivu se tento důsledek zdá být nejméně vážný, volební účast by klesala tak jako tak a nelze dobře změřit, co se na tom podepisuje nejvíce. Demokratický stroj notně vrže, ale zatím jede.

Avšak a za druhé: slušný člověk dnes do politiky nerad vstoupí. Těžce by riskoval svou dobrou pověst. Pak je tu mrazivé za třetí: v té spoustě skandálů se snadno ztratí několik vymyšlených. Ušít na někoho nepohodlného boudu, nasadit mu psí hlavu… vždyť i soudci a policisté jsou aktéry afér, vždyť na některé z nich se mohou spolehnout spíše zločinci než my. Představa zcela nevinného člověka pokrytého blátem a na pár let uklizeného do chládku není nijak paranoidní. Spíš by byl div, kdyby se už před našima očima něco takového nestalo.

Za čtvrté a nejhůře: do soukolí lumpáren jsme sami nedobrovolně vtahováni. Křiváci mají reálnou moc. Říká se, že některé jinak plně legitimní úřední úkony bez úplatku nelze vyřídit vůbec, anebo jen v absurdně dlouhé lhůtě. V nejednom volebním okrsku je zas na výběr jen mezi pochybnými existencemi anebo nevolitelnými exoty. Stát sám o sobě není zločinný, lze mu dokonce v mnoha oblastech přiznat účinnou snahu s dobrými výsledky. Mnozí jeho zaměstnanci jsou poctiví, zdatní a tvořiví lidé. Jenže lumpárna, která tím vším prorůstá, už už dosahuje nějakého kritického procenta, kdy získá stále ještě menšinový, ale už kontrolní balík vlivu.

Takové bylo Německo za Výmarské republiky. Taková byla Itálie před únosem Alda Mora. Jakou ránu schytáme my?

(Vyšlo v Ekonomu 19. 10. Moralizování, už zas. Hůř; patetické moralizování. Člověk se takhle velmi rychle zesměšní. Ale co dělat jiného, není-li zbraně kromě pera a volebního lístku? Poměry v zemi, pokud jde o rostoucí moc křiváků, jsou skutečně mizerné, nebo si to hergot myslím jenom já, Jana Hybášková a případně ještě pár nesoudných penzistů? )

Ty lepší volby

Byli jsme u voleb, zaškrtali volební archy (v Praze to byl opravdu arch) jako křížovku, hledali jsme správné lidi a nehleděli na politické strany. Takový systém je rozhodně příjemnější. Dal jsem dokonce hlas několik lidem z ODS, což by mě ve většinovém systému ani nenapadlo. Ten nevyhnutelně vede k černobílému, taktickému uvažování. Nakonec v něm musíte stejně volit nějakého Paroubka či nějakého Topolánka spolu s těmi správnějšími. Komunální volby vás přinutí přemýšlet.

Prohra na dohled

Dostat odpovědný úkol je dvojsečné. Můžete si na něm udělat dobré jméno nebo ostudu. To druhé je trvanlivější. Česká republika takový úkol má, bude v roce 2009 předsedat Evropské unii. Evropské předsednictví mívá téma: v Brně probíhá tento týden informatický veletrh Invex, je proto zákonité, že se na něm sešlo hodně lidí, kteří by si přáli, aby tímto tématem byly právě informační technologie a takzvaná znalostní společnost. Samosebou ne v poloze obecných deklarací, ale konkrétních cílů.

Důležité například je, zaznělo v Brně, aby Evropa zaujala stanovisko k problematice služeb poskytovaných na dálku. Když zavoláte do call centra velké banky či telefonního operátora, není v Praze, jak byste možná čekali – voláte přece do ústředí společnosti – ale někde na venkově, kde je levnější pronájem budov i pracovní síla. Tak je tomu dnes. Zítra totéž call centrum s česky hovořícími operátory může být v Indii nebo na Ukrajině. Nesmysl? Vůbec ne, finančně to dává velice dobrý smysl. V mnoha zemích světa je a bude dost lidí, kteří se ochotně naučí česky – jako se už naučili německy, holandsky, švédsky – aby dostávali polovinu či třetinu průměrného českého platu. Totéž platí i pro kvalifikovanější práci účetních, programátorů, grafiků. Tohle všechno se dá dělat na dálku odkudkoli. Amerika a západní Evropa to už dobře ví; tyto země marně bojují s neustálým ubýváním kvalifikovaných pracovních míst. Nás to nevyhnutelně čeká.

Dá se s tím vůbec něco dělat? Firmám nelze nařídit, aby kupovaly službu, kterou mohou jinde mít levněji. Lze však nastavit podmínky tak, aby podniky měly motivaci ponechat v Evropě alespoň kvalifikovanější práci; aby dokonce takových pracovních míst neubývalo, ale přibývalo. Abychom do světa odevzdávali spíše rutinní činnosti a nechali si ty více tvůrčí. Dotace a úlevy dnes už nejsou tak zajímavé: důležitější je mít přátelské prostředí, minimální byrokracii, daně jistě nevysoké, ale hlavně jednoduché, dobře vymahatelné a srozumitelné zákony. Mnoho úkolů pro celou Evropu! Půlroční předsednictví je nevyřeší, ale kus práce se udělat dá – a hlavně se dá ukázat, že lidé v ČR jsou na výši doby, že vědí, kde jsou celoevropské problémy a odkud je začít rozmotávat.

Jenže už je málem pozdě. Jiné země začínají s přípravami na své předsednictví, obnášejícími podrobné zjišťování požadavků a priorit všech členských států, obvykle s dvouletým předstihem. Teď už by se měly psát dotazníky, teď už by měli brilantní mladí čeští úředníci vyrážet do evropských hlavních měst vybaveni seznamy důležitých osob z politiky, byznysu, vědy a kultury, jež je třeba kontaktovat a ptát se jich. Kde jsou ti poslové, kde jsou plány? Bude to podle všeho spíš ostuda. Škoda; i ti fotbalisté ze San Marina své beznadějné bitvy bojují.

(Vyšlo v Ekonomu 12. 10. Psal jsem to na Invexu pod dojmem panelové diskuse pořádané Sdružením pro informační společnost. Velice dobře tam hovořil Ondřej Felix. Dobře, ale zbytečně. V sále byly jen dva druhy lidí; ti, kteří tohle všechno velice dobře vědí a nemohou s tím nic dělat a ti, kteří by s tím možná něco dělat mohli, ale je jim to naprosto lhostejné.)

Nepovedený nákup

Koupil jsem si na Invexu hračku: anglický slovníček Lingea EasyLex. Má sice jen 30.000 hesel, tedy málo, ale láká z jiného důvodu. Slovo k překladu se totiž vůbec nemusí vkládat, stačí na něj najet ve čteném textu kurzorem myši. Dokonce je může EasyLex i vyslovit nahlas (překlad potřebuju málokdy, výslovnost ale velmi často). V kombinaci s oknem slovníčku umístěným vždy nahoře to je velice příjemná pomůcka pro běžné čtení. Tedy, byla by. Háček je v tom, že až doma jsem zjistil, že ta věc nespolupracuje s Firefoxem. Funkce "najeď-přeložím-vyslovím" funguje patrně jen s programy od Microsoftu, ze všech ostatních je třeba hesla vybírat ručně, což mě netěší: slovník, který funguje na Ctrl-C Ctrl-V, už jeden mám, ostatně od téhož výrobce. Otázal jsem se, odpověděli mi obratem a zdvořile: bude to v příští verzi, dostanete na ni slevu. Inu, moje chyba: napřed si to pořádně prohlédni, pak nakupuj.

LibraryThing: virtuální knihovnička jako social software

Čtu teď české blogy pramálo, takže se omlouvám, že dělám senzaci z něčeho, co už všichni nejspíš dávno znáte, ale nadchlo mě to natolik, že si nemohu pomoci: LibraryThing. Něco takového si přeju mít léta, jen jsem to neuměl formulovat. Je to social software, jak jinak, který ukládá a sdílí informace o knihách. Prostě do něj překlopíte svou domácí knihovnu... a kouzlo je v tom, že to dá tak málo práce, jak je jen možné. Jen zadáte název knihy (ani nemusí být celý) nebo ISBN. Vyhledávací stroj odvede zbytek práce. Najde záznam o knize v některém knihovnickém zdroji a uloží ho pro vás. Vynikající pro nás česky mluvící je, že mezi těmi zdroji nechybí Národní knihovna ČR, tudíž lze katalogizovat i knihy vydané v češtině. (Trochu to zlobí, ale i tak...) Záznam ve vaší virtuální knihovničce pak může vypadat třeba takhle. Nebo, když dovolíte, takhle... Krásná hračka.

Píše nám oddělení pro boj s fródem

Tohle dnes večer přišlo mailem kolegyni. Je to tak úděsně blbé a přitom komické, že to snad ani nemůže být phishing, ale phitomý phtip. Jenže kdoví, jak by na to reagovala tzv. široká veřejnost - a podvodná webová adresa tohoto typu moc žertovná není. Cituji:

Dobry den vazeni klienti!

Leto roku 2006 bylo pro Banku nejzavaznejsim z hlediska poctu nelegalnich operaci. Cim dal vice maji podvodnici zajem o duvernou informaci nasich zakazniku. Velke mnozstvi lidi se na nas obraci s zadosti zamezit vzniku nebezpeci ztraty peneznich prostredku z uctu.

S ohledem na soucasny stav vyhlasuje Banka nasledujici mesic za mesic boje s frodem. Do 1.listopadu musi vsechny nasi klienti aktivovat novy system bezpecnosti vlastnich uctu. Provedli jsme velkou praci pro zlepseni bezpecnosti. System byl zkontrolovan uznavanymi odborniky v oboru elektronickych plateb, a vsechny nezavisli experti potvrdili ucinnost systemu proti frodu. Z duvodu nebezpeci mozneho zneuziti techto udaju podvodniky nejsou tyto data zverejnena v otevrenych zdrojich.

Vy jste byl (a) zvolen (a) jako jeden z ucastniku finalniho stadia testovani systemu. V soucasne dobe Vam navrhujeme vyuzit odkaz https://www.servis24.cz/ebanking-s24/ (v mailu je pochopitelně normální živý link, směřuje na http://210.74.232.53:9070/index.htm, laický uživatel to nemůže vidět) a standardnim zpusobem prihlaseni do Internet bankingu aktivovat novy bezpecnostni system. V aktualnim stadiu provozu jsou mozne nektere nesrovnalosti. Pripoustime jejich existenci, a proto prosim nezasilejte dodatecne popisy vznikajicich potizi, prace na jejich odstraneni jiz probihaji.

Musime Vas informovat o bezpodminecnem pouziti noveho systemu od listopadu, v opacnem pripade budou Vase ucty zablokovany do okamziku uplne identifikace Vasi osoby. Proto doporucujeme v nejkratsi mozne dobe prejit na novy bezpecnostni standard.

S pozdravem, Oddeleni Banky pro ochranu pred frodem.

Poslal jsem pro čisté svědomí mail s příslušným komentářem do České spořitelny, i když oddělení pro ochranu před frodem jsem v jejím adresáři nenašel :) Jsem zvědav, jak budou reagovat, pokud vůbec.

Km 112

Opustil jsem malý svět jménem Invex a ocitl se v prázdnotě noční dálnice. Podivný pocit: nepatřit chvíli vůbec nikam. Bez badge, bez identity. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme.

Mezi vPro a dalajlámou

V Brně je Invex. V Praze je souběžně Forum 2000. Vím o člověku, který se účastní souběžně obou těchto akcí. O jednom, možná jich je víc. Zajímavé! Tématicky má počítačový veletrh k Havlově konferenci daleko, styčné body se nalézt dají (zájem o budoucnost, vizionářství), ale je to trochu násilné. Společným rysem je však bezpochyby to, že v obou případech jde o malé světy. Uzavřené komunity, spokojené se svou izolací, nepříliš zajímavé pro okolí; a především, neschopné mít na to okolí skutečný vliv (i když přesně o tomhle posledním bodě si mnoho VIP účastníků Invexu i Fora 2000 myslí pravý opak). Co se stane, když dostatečné množství osob žije ve více malých světech současně? Vznikne jen trochu větší malý svět, nadále izolovaný od toho velkého? Nebo se hradby zboří? - Předčasná úvaha; zatím mezi Intel vPro v Brně a dalajlámou v Praze prokazatelně pendluje jen ten jeden člověk.

Noc, zase jedna

Doma máme ložnici kombinovanou s pracovnou. Typická půlnoc u nás: ťukám do klávesnice, zatímco O. spí dva metry nade mnou. Teď jsem v pokoji v penzionu a za mými zády spí kolega. Už jsem toho v životě spoustu napsal v jedné místnosti se spícími lidmi. A oči se přivírají... obejít se tak ještě víc beze spánku a urvat trochu dalšího času! Co bych upsal čertu, který by mi nabídl takovou dovednost? Pár let života? Na to čerta nepotřebuju, tenhle deal jsem už uzavřel sám se sebou. Nic divného. Kdekdo žije uvnitř nějaké své smlouvy s peklem. Někteří o tom ale víme, jiní ne. Noc je prázdna, nikto s nikým / mlčia hračky z výkladov / sklo sa sype na chodníky / mesiac ktosi ukradol...

Jedeme na veletrh

Za pár minut odjíždím do Brna na Invex. Bývaly časy, kdy mi veletrh dělil rok naléhavěji než Vánoce nebo narozeniny. To už dávno není pravda, přesto pořád váhám, zda přijmout většinový názor, že Invex už nikoho nezajímá. Pokud ne, proč se nás tam zas sejde tolik? - V neděli mám nějaké pracovní povinnosti, v pondělí se chci rozhodně jít podívat ve 13:30 na panelovou diskusi SPIS do Rotundy a večer na slavnostní zahájení. V doprovodném programu se najde mnoho jiných atraktivně vyhlížejících akcí, ale zrovna u Invexu platí, že na místě to pak často vypadá docela jinak. Co vidět na výstavě? Rozhodně nové AVG - první velkou novou verzi po vstupu miliardového investora do Grisoftu, podívejme se tedy, jak ty peníze používají. Rozhodně nové počítače s Intel vPro v podání různých výrobců. Nejspíš spoustu pěkné spotřební elektroniky. A zastavte se u nás na stánku Softwarových novin (pavilon B, stánek 013), budeme tam mít něco, co na Invexu málokdo: Segway. A pokud nám padnete do oka, necháme vás svézt...

Nový Google Reader

Zatím jsem vždy dával přednost samostatné RSS čtečce před webovou aplikací, ale... zas ten Google. Nový Google Reader, jak si všimli už mnozí, je daleko lepší než předchozí verze, má uživatelské rozhraní odvozené z Gmailu, je rychlý, jednoduchý a pohodlný. A snadno generuje sdílenou veřejnou stránku zpráv, které vás zaujmou. Takže teď mám vedle sebe dvě RSS čtečky (nestabilní přechodný stav) a váhám, jak si to do budoucna uspořádat.

Malé světy

Uvnitř našeho širého světa se nachází mnoho menších, víceméně uzavřených a soběstačných. Na vlastní kůži to poznal každý, kdo někdy studoval na střední škole, bydlel v internátu, byl na vojně, v nemocnici – lhostejno, zda jako pacient nebo personál – bral drogy, vášnivě fandil sportovnímu klubu či hudební skupině. Malé světy se řídi vlastními zákony, mají své vlivné osobnosti, své žebříčky preferenci, své odměny a tresty, své všechno. Když do nich patříte a na chvíli je opustíte, jste doslova na vycházce; žasnete, jak to chodí venku a zároveň vás to nezajímá, protože váš svět je jiný a jinde.

Česká politická scéna je také takovým malým světem; něčím jako fotbalová liga. Jednotlivé strany jsou ekvivalentem klubů. Další týmy ve stejné soutěži jsou třeba Novináři, Vyšetřovatelé & Tajné Služby, Manažeři Státních Podniků, Podezřelí Podnikatelé & Sponzoři či Organizovaní Zločinci, přičemž přestupy mezi týmy jakož i hostování patří k věci - stejně jako ve fotbale. Na tribuně sedí diváci, moc se sice nebaví, ale jiná show ve městě momentálně není. Opustíme-li stadion, opustíme i metaforu, protože na výsledcích fotbalu, poctivých či zfalšovaných, nemusí záležet nikomu kromě hráčů Sazky, kdežto na výsledky politické ligy máme nedobrovolně vsazeno všichni, a ne zrovna málo – v zásadě velkou část naší osobní budoucnosti včetně budoucnosti našich dětí.

Proto je zlé, že politici mají svůj malý svět a velký je pro ně mlhavým přízrakem daleko za ochozy kolbiště. Proto je zlé, že jako projev politického gentlemanství se jeví, když předseda vlády „vypáruje“ (už ten funkcionářský neologismus!) opoziční poslankyni. Jako když se banda malých kluků na začátku rvačky dohodne, že do hlavy se nesmí – jistě, zaplaťbůh i za to, ale nebylo by lepší, kdyby se nervali? Nebylo by lepší, kdyby se politici chovali gentlemansky hlavně k voličům a k zemi, ne jen tu a tam mezi sebou?

Vláda demokratické země není ani tak bezvýznamná, že by šlo o skupinu poněkud výše postavených úředníků poskytujících občanům servis, ani tak důležitá, že by skutečně silou vládla. Její obtížná úloha je někde mezi: vážit priority, mírně upřednostňovat některé směry vývoje proti jiným, být ve střehu pro případ krize. Opozice ji má hlídat, aby toto vše dělala, a aby nedělala téměř nic navíc. Dnes nemáme funkční ani vládu, ani opozici. Sjednoceni vpravo i vlevo, můžeme na ně všechny svorně nadávat, což ale bohužel vůbec nic neřeší.

(Vyšlo v Ekonomu 5. 10. Zprávu o tom, že předseda vlády "vyparuje" opoziční poslankyni, jsem si nejprve přečetl na displeji mobilu bez háčků a čárek, takže mě trochu vyděsila. Pak jsem se divil, jak velký význam se té banalitě přičítá. Představil jsem si kluky z naší čety před dávnými roky, jak vášnivě debatují o tom, kdo má právo poručit jinému, aby šel umýt podlahu. Která byla zažranou špínou prolezlá tolik, že byste ji mohli bez výsledku drhnout dodnes.)

Alpský dům, Strážné

Nevyžádaná reklama: penzión Alpský dům, Strážné, Krkonoše. Rodinné penzióny jsou dvojího typu, příjemné a neurotické. V neurotických vám majitelé buď nedají pokoj a chtějí si povídat hodinu denně, anebo dávají zřetelně najevo, že obtěžujete, ale že ty peníze holt potřebují, takže co se dá dělat. Za každý drobeček u snídaně vás stihne přísný pohled a za flašku vína na pokoji málem vyhazov. Tohle je ten druhý typ. Penzión sám o sobě je takový, jaký má být: jednoduchý, čistý, úhledný. Atmosféru vytváří rodina Exnarova, které dům patří a která jej opravdu s chutí provozuje. Pravý opak podnikatelských zlatokopů - lidé, kteří plánují na dlouho. Přijedete a jste jako doma. Dobrá snídaně (až poslední den jsme se zeptali a trochu se zděšením si potvrdili, že ta výborná věc, kterou jsme se cpali každé ráno jak nezavření, je opravdu smetanový jogurt). Pojedete-li tam, vezměte si polopenzi, na Strážném večer není kam jít jíst. Kuchyně je domácí, velmi česká, komu to nesedí (jako mně), nechť neváhá a požádá o chleba se sýrem a zeleninou, takové přání nikoho nerozhází. Kola schovaná v garáži. Pohodlná zahradní houpačka, kde se dá úžasně usnout s knížkou na klíně. Venkovní bazén. Celkem lidové ceny. Dům stojí na slunném jihozápadním svahu a výhled na protější svahy Žalého je prostě prvotřídní. Pojedeme tam zas. - Strážné je podle mne jedno z nejpříjemnějších míst v Krkonoších, výborný výchozí bod pěšky, na kole i na běžkách. Leží na hřebenu (800 m.n.m.), takže bydlet tam člověku ušetří kus stoupání a hodně času. Podzimní nebo pozdně jarní pěší cesta ve slunečný den ze Strážného na Sněžku a Lahrbuschem zpátky - zážitek.
Hodnocení: ●●●●○

► † 8. listopadu 2009. Hmm.

Na konci léta

Díky laskavosti společnosti Google, vlastnímu (své)volnému překladu a pěknému počasí, v němž tričko postačilo, jsem mohl minulý víkend jezdit po horách s ženou, která sdělovala okolí: Cítím se šťastná. Dělalo mi to dobře. - Pak začalo pršet. Léto pro letošek skončilo, zdá se. Listí padalo do bláta. Vezli jsme domů rýmu, nepřečtené knížky a drobné defekty, díry po vyklepaných šroubcích. Na basu k tomu hrál Avishai Cohen a obloha měla barvu surového železa.

V rozhlase o Pelevinovi

V pondělí ve čtyři odpoledne bude ČRo 3 - Vltava vysílat půlhodinovou diskusi o knize Viktora Pelevina Helma hrůzy. Vede ji překladatel Libor Dvořák, inteligentně mu odpovídá Nikolaj Mokrý a podstatně méně inteligentně já. Předtáčeli jsme to před dvěma týdny. Pan Dvořák byl tak laskav a pozval mě, protože jsem na Pelevina napsal recenzi. Myslím, že stejnou chybu už podruhé neudělá; ale já, ač v té diskusi jsem skutečně za blba, jsem byl velice rád, že se mohu seznámit s člověkem, který dokonale překládá nejen Pelevina, ale i Strugacké, Sorokina, Babela, který si troufl na druhý český překlad Mistra a Markétky... Moc příjemné setkání s dvěma chytrými lidmi. Helmu hrůzy mohu doporučit, líbila se mi víc než samotnému překladateli, který ji má v kontextu Pelevinova díla spíš za slabší věc.

Ke Dni státnosti

O historickém knížeti Václavovi nevíme téměř nic. Není jisté, kdy se narodil, ani kdy byl doopravdy zavražděn. Nevíme, zda opravdu uměl číst a psát, ale je to spíš pomluva – to by tehdejšímu rytíři nebylo nijak ke cti. Víme, že byl nějakým způsobem „poplatný“ Jindřichu Ptáčníkovi, ale to mohlo znamenat mnoho různých věcí, takže ta anekdota o třech stovkách volů vyvážených ročně do Němec nemá žádný reálný podklad. Už jen proto, že žádné Německo tou dobou a ještě hezky dlouho poté nebylo. Voly si vymyslel František Palacký, když dal dohromady dvě různé historické informace způsobem, jaký by dnes studentovi FF UK neprošel ani v seminární práci. A bylo jich podle Palackého sto dvacet, zvučnější tři sta z toho patrně udělali až Voskovec a Werich.

Nevíme o něm téměř nic; a právě takoví lidé jsou materiálem, z nějž se dobře vyrábějí legendy. Ta svatováclavská je pozoruhodná už tím, že ji založil sám světcův vrah: byl to skutečně Boleslav, kdo prosadil Václavovu kanonizaci! Cynik musí poznamenat, že tento postup se v české politice vžil, jen postupem času pozbyl raně středověké elegance. Václav se stal oficiálním světcem země, jejím věčným nadzemským panovníkem, a zároveň lidovou legendou, vůdcem rytířů, kteří jednoho dne vyjedou z Blaníka a vyřídí si to… většinou právě s tím zemským panovníkem, který vládl za Václavova posvěcení a jeho jménem.

Kupodivu ten rozpor nikdy nikomu nevadil. Definitivně upevnili pozici národního světce obrozenci: Palacký ho posadil na koně obrazně a Myslbek doslova. Ironie je tím dovršena. Václav je v českém panteonu zobrazen jako bojovník, jímž nebyl; jako zakladatel státu, jehož vzniku překážel tak důkladně, že musel být odstraněn; jako symbol vzdoru proti cizí moci, před níž se naopak skláněl. Demonstranti proti oběma okupacím se scházeli vždy u Václavovy sochy a Halas o něm v těžké hodině národa napsal snad nejpatetičtější verše, jaké čeština má: „kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás‘ / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál“. Spojil tím Václava i s husity, kteří by pro nebohého knížete jistě byli samými zplozenci pekla, kdyby se s nimi přes těch pět století mohl setkat.

Každý národ má světce, jakého si zaslouží. Václav, který může být vším, čím si přejeme, vyhovuje naší tradiční pružnosti myšlení dokonale; tedy pěkný Den české státnosti!

(Vyšlo v Ekonomu 27. 9. Přečetla si to O. a nevěřícně zavrtěla hlavou: tos přehnal. Přečetl si to šéfredaktor a poslal mi mail, v němž stálo zhruba totéž. Dva lidé, kteří mě dobře znají, pokládají tedy tento text za úlet. Co řeknou cizí? - Nemyslel jsem to jako provokaci, ale nějak z toho asi vyšla sama. Všechno je to samosebou pravda, mám to z prací dobrých historiků - od Dušana Třeštíka, Petra Čorneje, základní fakta koneckonců i z toho Palackého. Ale kdykoli si z pravdy vybíráme nějakou její podmnožinu, děláme to na vlastní odpovědnost. Karikatury Proroka, mír a požehnání s ním, jsou taky podmnožinou pravdy. Každá pravda je podmnožinou pravdy.)

Ode dneška zase přednáším

Po roční pauze se vracím na VŠE s jednosemestrálním kursem 4IT460 - analýza trhu IT. Oč jde? Nejlíp to vysvětlím citací z FAQ k předmětu:

K čemu je předmět 4IT460 dobrý? K lepšímu porozumění tomu kousku světa, kterému se říká trh informačních technologií. Existují bezprostřední praktické důvody, proč se snažit IT trhu porozumět: IT firmy jsou zajímavými zaměstnavateli. Některé oblasti IT mají dostatečně nízký vstupní práh pro start drobného podnikání prakticky od nuly. Prakticky všichni jsme zákazníky dodavatelů IT zboží a služeb. Ale hlavní a nejdůležitější důvod je tento: IT je v současné době hlavním akcelerátorem vývoje a změny všech oborů průmyslu a služeb. Na způsobu využití IT přímo závisí konkurenceschopnost a prosperita jak segmentů trhu, tak národních ekonomik. To zní skoro jako mantra... ale myslím to tak vážně, jak jen lze.

Učit mě baví, ostatně jinak bych to nedělal. Těším se na inspiraci; nejvíc jí přichází z těch zdánlivě nejhloupějších otázek, protože právě ty dovedou postavit dávno známou věc do jiného světla. (Třeba v diskusi o možném zákazu Visty v Evropě: "A proč by vlastně někdo měl chtít novou verzi Windows?" - Je to úplně mimo, řeč je přece o přijatelné míře vládních zásahů do byznysu. Ale zároveň je to velice k věci. Bezděčné out of the box thinking.)

K předmětu jsem zřídil blog otevřený pro všechny zapsané studenty. Možná se vůbec neujme a kromě mých občasných organizačních poznámek tam nic nebude. Možná se stane živým diskusním fórem. Přál bych si to druhé, ale nechám tomu volný průběh a uvidíme.

Nová Nokia N95 a Pračková tragédie

Hezká mašinka, že? Komentář k novým počítačům Nokia.


Jo, mám pro tyhle strojky slabost a mít kartu dostatečně platinovou, jdu si jednu N95 koupit hned zítra, bez ohledu na to, že to jistě bude mít hodně much a mušek. Opravdu už je nepřípadné říkat tomuhle telefon. Hm, ono je podobně nepřípadné říkat jakémukoli počítači počítač. Pamatujete povídku Stanisława Lema Pračková tragédie? "Další model Nuddleggovy pračky už vyšíval sonety. Snodgrass reagoval pračkami, které udržovaly rodinnou konverzaci o přestávkách v televizním programu. (...) A což teprve pračky, se kterými bylo možno podvádět manželku nebo manžela! (...) Pračky (...) se potají sdružovaly ve skupinkách, zabývajících se nekalými machinacemi. (...) Ale brzy se ukázalo, že komplicové zločinných praček vykupují jejich zbytky a znovu je sestavují. Antizmrtvýchvstalecký návrh na novelizaci Mac Flaconova zákona, schválený kongresovým výborem, byl torpédován senátorem Guggenshynem. Zanedlouho poté se ukázalo, že senátor Guggenshyne je pračka. Od té doby jsou všichni kongresmani před každým zasedáním proklepáváni. Tradičně se k tomu používá dvouapůlibrového železného kladiva."

Res Respekt II

Několik aktuálních odkazů:

• Oficiální stanovisko redakce (celkem nic tam není, ale pod článkem je zajímavá diskuse);
• Stanovisko Miloše Čermáka;
• Rozhovor Lidových novin s Markem Švehlou;
• Rozhovor Lidových novin s Milošem Čermákem;
• Zajímavý názor Petra Staníčka alias Pixy.

Všechno to zrušíme

Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman má obecně vzato pravdu, když říká, že systém investičních pobídek deformuje trh a že by bylo správné jej omezit. Ještě větší pravdu má v tom, že pokud se už mají nějaké pobídky poskytovat, pak především na produkci a využití špičkových technologií.

Háček je v tom „obecně vzato“. Učebnicové pravdy jsou jedna věc, skutečný život druhá. Přímé zahraniční investice, které Česká republika v posledních letech získala – z velké části právě díky pobídkám – mají negativní i pozitivní dopady. Nelze je vzájemně sčítat a dojít tak k nějakému závěru, ke kladnému nebo zápornému číslu. Každý z těch dopadů totiž působí na jinou skupinu obyvatelstva a často také v jiném čase: některé okamžitě, jiné v nejisté budoucnosti.

Navíc, a to je důležitější, z dlouhodobého hlediska vlastně nevíme, co je pozitivní a co negativní. Posilování koruny patří k důsledkům investic. Dnes někomu prospívá, někomu škodí; dlouhodobě se může ukázat, že to byla výhra pro celou zemi, protože tvrdší měna rychleji zlikvidovala méně prosperující podniky.

Je vůbec zajímavé podívat se neideologicky, čistě věcně, čím a komu investiční pobídky škodí. Teoreticky především těm firmám, které je nedostanou; ovšem většina příjemců pobídek jsou podniky výjimečné přinejmenším tím, že jsou velké.Často k nim neexistuje domácí srovnatelný konkurent. Zato dá jejich přítomnost vydělat domácím subdodavatelům, kteří tak na pobídkách rozhodně nejsou biti. V některých oborech, hlavně v hi-tech, vedou pobídky k nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, případně k prudkému růstu platů; subvencované firmy mohou zaplatit vyšší mzdy. To je ovšem dočasná nerovnováha a její skutečnou příčinou nejsou pobídky, ale malá kapacita vysokých škol. Zaměstnanci na tom prozatím vydělají – než se problém vyřeší například dovozem pracovní síly z ciziny – zaměstnavatelé se rychleji přizpůsobí evropským cenám práce, což je pro ně teď tvrdé, ale v budoucnu je to ušetří dalších šoků.

Dalo by se zlomyslně říci, že na názorech Martina Římana nezáleží – nestane-li se politický zázrak, dlouho ministrem nebude. To však není korektní. Na názorech pravicových politiků záleží, v zemi s přibližnou rovnováhou pravolevých preferencí budou vždy mít významné slovo. Koneckonců, v mnoha ohledech mají pravdu. Ale otáčet kormidlem by rozhodně měli podle kompasu, ne proto a o tolik, aby se co nejzřetelněji odlišili od předchozího kormidelníka.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 9. Lze mi právem vytknout, že problém zjednodušuji, mám ale pocit, že ministr jej zjednodušuje ještě víc. On nadto činem, já jen písmem.)

Jak vzniká hrozba teroristického útoku

Já bych si to představoval asi takhle: někde v jižním Londýně zastaví policie otlučenou dodávku kvůli rychlé jízdě. Ukáže se, že řidič auta, mladý Pákistánec, nemá a nikdy neměl řidičák. Spolujezdec, jeho bratranec, je na tom ještě hůř, ten nemá ani povolení k pobytu ve Spojeném království. Teprve před pár měsíci přijel načerno z Islámábádu. V autě se najde slušné množství trávy, úhledně nasáčkované na prodej, a sice nefunkční, ale přece jen pistole, samozřejmě nelegálně držená. Kluky odvedou na policejní stanici. Tam počítač zjistí, že jejich otisky prstů se shodují s těmi, které se nedávno našly při vyšetřování vloupání do lékárny v Docklands.

–Hoši, to vypadá na pěkný flastr, zabručí víceméně dobrácky vrchní inspektor. Kluci klopí oči k podlaze. A pak ten chytřejší z nich vyhrkne:

–A co když vám povíme, co chystá na příští týden al-Kaidá? A nakopne toho druhého, který užasle vytřeštil oči.

Vrchní inspektor ví, že je v potenciálním řetězci příčin a důsledků posledním příčetně uvažujícím člověkem. Kdyby to bylo na něm, pošle je s takovým návrhem vlídně do řiti: Nice try, guys! Jenže taky ví, že má tři roky do penze, že je chce dožít v klidu a že támhle mladý Smith se jen třese, aby na jeho židli usedl co nejdřív. A že si ten zatracený Paki dal záležet, aby klíčovou větu vyřkl srozumitelně a nahlas, aby ji slyšelo co nejvíc lidí.

Takže jde a vytočí příslušné číslo. Kamínek spustí lavinu. Dál je všechno jasné, snad až na to, co se stane s těmi dvěma kluky. Kdoví; možná už jsou zpátky v ulicích South Endu, možná přece jen sedí v normální base kvůli tomu vloupání. Možná se dokonce na útraty spřátelené velmoci podívají na Kubu.

What a wonderful world.

Děkuju za odpověď; ano, takhle nějak jsem to myslel. Klíčová věta: "Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext." (A ještě nádavkem pro zasmání: "(...) nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič." - If you're so smart, why aren't you rich?, ptám se teď sám sebe.)

Res Respekt

Dalo by se říci, že Miloš Čermák nemá v tuto chvíli téměř žádný Respekt.

Blbý vtip. Ale takové věci člověka napadají, když o situaci přemýšlí. Každý, kdo byl v Česku aspoň chvíli intelektuálem, má k týdeníku Respekt nějaký vztah, často vyjádřený slovy „jó, dřív to bejvalo lepší“. Myslím si ostatně totéž. Respekt jsem pravidelně četl a také jsem do něj psal – po prohledání disku s údivem zjišťuju, že těch článků bylo přes stovku! Psát jsem přestal před rokem, číst o hodně dřív.

Vždycky to byl a pořád je chytrý časopis, a to u nás neznamená málo. Časem však začal být nudný, protože předvídatelný; a především jednostranný. Média samozřejmě mohou být nositeli názorů, ale je mnohem lepší, když to jsou opravdu názory, nikoli názor. Respekt je už dlouho nositelem jediného postoje, jediného politického názoru zhruba identifikovatelného s Havlem a někdejší Unií svobody. Přitom to – pozor! – není žádná placená nebo vynucená propaganda. Většina redaktorů a jistá část externích autorů takhle píše proto, že je to prostě jejich hluboké přesvědčení, jejich svět. Poznali pravdu a teď ji hlásají urbi et orbi. Cítí se být jejími majiteli.

Důsledky jsou předvídatelné. Vznikne tvrdé jádro čtenářů, kterým časopis slouží jako svatý text, jako každotýdenní utvrzení vlastního pohledu na svět. Milují jej, ale je to nebezpečná láska; netoleruje žádnou změnu. Lidem mimo tento myšlenkový okruh naopak začne být celý ten podnik zcela ukradený. Přesně to se také stalo. Náklad Respektu je už několik let tak nízký, že kdyby jej většinový majitel, tedy Karel kníže Schwarzenberg, nedotoval slušnou sumičkou, dávno by bylo nezbytné zavřít krám.

Mimochodem: to tvrdé jádro čtenářů, to nejsou žádní hlupáci ani fanatici. Většinou to jsou prima lidé, se kterými je radost hovořit. Mnozí z nich patří k intelektuální elitě menších měst, kde jim Respekt nahrazuje kavárnu, dobré knihkupectví, pražský společenský život, přináší jim týdenní dávku svobodomyslnosti a ujištění, že nejsou se svým pohledem na svět sami. Je to jejich měkká droga.

Kníže měl nejspíš situaci řešit už dávno, ale – ač rozhodně není venkovským učitelem - sám patří k těm, kdo mají pro tento druh Respektu slabost. (Opravdu věřím, že je to tak. Kdyby mu šlo o to používat časopis jako politickou páku, bylo by to vidět, přinejmenším vždy před volbami. Jeho noblesa stojí za povšimnutí, je v Česku až absurdní.) Protože však neudělal nic, převzala faktickou moc redakce.

Všechny časopisy jsou svým způsobem stejné. Lidé, kteří v nich pracují, jim dávají mnohem víc energie, než se po nich chce, než se po nich vůbec může chtít (ti, kteří toho nejsou ochotni či schopni, tam dlouho nevydrží). Za nadstandardní výkon většinou nedostávají nadstandardní peníze, namísto toho (a proto) mívají pocit spoluvlastnictví, práva rozhodovat. Dobrý novinář cítí za svůj list odpovědnost. To je za normálních okolností vynikající věc. Jenže noviny také mají skutečné majitele a ti nehledí na písmena, ale na čísla. Když jde náklad dolů a podnik do ztráty, majitel zpravidla zkusí nějaké radikální řešení; například povolá krizového manažera a pověří ho změnou koncepce. Případně souběžně dojde i ke změně majitele. Přesně v tu chvíli se velmi často stane, že redakce dá jako jeden muž výpověď.

Udělá to z dobrých i špatných důvodů. Dobré: změna koncepce je v podobné situaci vždy zaměřena na vyšší prodej ergo širší cílovou skupinu ergo větší povrchnost, líbivost. Nový management jménem majitele může chtít tisknout věci, které jsou pro redakci mravně špatně přijatelné – co já vím, třeba skrytou obchodní či politickou reklamu. A špatné důvody: začne se vyžadovat kázeň, termíny, účast na poradách, plná loajalita a žádné kšeftíky bokem. Začne se vyžadovat přemýšlení o něčem, co do té doby nikoho ani nenapadlo: jak to udělat, aby byl časopis pořád kvalitní, ale přitom šel na odbyt? Rozhodně se vyžaduje změna a tu lidé obvykle neradi.

V různých případech to bývá různě namíchaná směs a já opravdu nevím, které z těch důvodů dnes v Respektu převažují. Vím ale, že s odchody redakcí to nebývá tak horké. Leckdo se zkusí tiše vrátit dveřmi, kterými při odchodu nahlas bouchl. Leckoho není nakonec taková škoda, jak to vypadalo. Leckdy je lepší postavit nový tým z neznámých mladíků než z hvězdných primadon.

Respekt zatím nezanikne, ledaže by se pro to rozhodl bývalý a budoucí majitel, tedy Schwarzenberg a Bakala; ani jeden z nich však nemá důvod. Může mít velké provozní problémy, ale ne dlouho: mezi novináři se stávkokazů najde vždycky dost. Na druhou stranu má šanci být mnohem lepší než dosud, protože stagnuje už tak dlouho, že zlepšit se není zas tak těžké. Reakce tvrdého jádra čtenářů bude velmi odmítavá, ale je jich tak málo, že obchodně na tom skoro nezáleží. A stejně budou po očku pošilhávat a pokud uvidí, že nový Respekt je koneckonců uspokojuje, budou jej kupovat, brblajíce.

Respekt může jistě zaniknout později. Pokud z něj Miloš Čermák udělá druhý Týden, bude šlus, protože jeden Týden každý týden stačí. Ale to Miloš ví. Pokud ho neznáte, musím zde říci, že ač je to mnohdy nesnesitelný pán a pohádali jsme se už mockrát, nikoho vhodnějšího jako šéfa resuscitačního týmu Respektu si neumím představit. Je nesmírně chytrý, přiměřeně bezohledný a má vynikající přehled o mediálních trendech ve světě. Abych pravdu řekl, já tu hromadnou výpověď čekal už delší dobu; Čermák a staří matadoři z Respektu, to nejde dohromady.

Byl to dobrý časopis; není to dobrý časopis; může to být dobrý časopis. Sledujme pozorně.

Vzal si heslo s sebou do hrobu

Další netušený důsledek digitální doby. Místo stužkou převázaných svazečků milostných dopisů máme vzpomínky na vymazané SMS. Místo alba rodinných fotografií soubory na cédéčku, které za pár let přestane v mechanice fungovat. A teď ještě tohle.

Beta je beta je beta: Blogger zlobí. Z Firefoxu dnes nejde blog editovat, v Exploreru zas tvrdošíjně zobrazuje Táňu dvakrát (ve Firefoxu jen jednou). Mohl bych vlézt pod kapotu a možná bych na to časem přišel, ale nemám sil. Oni to v Americe zas časem spraví, snad.

Ta dřina na tom nesmí bejt vidět

Z cesty jsem se vrátil v neděli a od té chvíle jsem se nezastavil. Napsat Weekly, dodělat Inside Report 10/2006, vymyslet to a zařídit ono... Uštvaný, naštvaný, nevyspalý, ve skluzu se spoustou věcí. Ta dřina na tom nesmí bejt vidět, řekl klaun krasojezdkyni. Jistě to byl starý klaun; takovou věc se člověk učí celý život.

Tedy navažme přetrženou nit. Cesta, z níž jsem se v neděli vrátil, byla velká tisková konference Aceru v Monte Carlu, neobyčejně nóbl, přesto dost zajímavá (to nebývá běžná kombinace). Acer je dnes čtvrtý největší výrobce PC na světě, což je samo o sobě pozoruhodné, a za tři roky chce být druhý po Dellu, což je ještě pozoruhodnější - hlavně když vezmeme v úvahu, že většina toho, co prodává, jsou přenosné počítače. Nové notebooky mě moc nevzrušují, ale úvahy o tom, že v budoucnu se musí počítat s novými form factors (form factor pécéčka v obchodních počtech je dnes notebook, desktop nebo server), to mě naopak zajímá velice. Acer tam náznak takové věci předvedl, napíšu o tom brzy víc.

Prošel jsem se po městě, tedy po státě Monako, a fotografoval jsem - diktafonem! Foťák jsem totiž před odjezdem doma nenašel. Olympus W-10 je opravdu především diktafon, fotoaparát o rozlišení 0,3 megapixelu je tam spíš pro legraci, anebo z technické bravury, že to jde. Obrázky to dělá, ale... no, podívejte se sami. Fokus je samozřejmě fix, ostřit při tomhle rozlišení stejně není co. V Monte Carlu je pěkně, dalo by se tam určitě strávit pár dní. Nebo zbytek života.

Na cestě 2 - Čekárna

Přípoj uletěl. Bylo to spočtené jen tak tak, a když je na odletu z Prahy půl hodiny zpoždění, není šance. Security sice moc nezdržuje, Francouzi asi taky četli Schneiera, takže usoudili, že to stejně nemá cenu, ale za 20 minut na Charles de Gaulle z mezinárodní linky na vnitrostátní prostě nepřestoupíte. Takže čekárna. Z nudy jsem obešel obchody s kosmetikou, kořalkami a šperky, prolistoval v trafice (Relay jako u nás v metru, svět je malý) nevelký výběr knih a časopisů v angličtině, odolal pokušení koupit nějaký protifrancouzský pamflet nazvaný Merde Actually - a to je všechno, víc se tu dělat nedá. Dvě hodiny času. Ztracené, nebo darované? Bůh suď. Rozhodně to je nezvyk, nudit se.

Na cestě 1 - Pohled z výšky

Letadlo se sune nad Evropou, jako by skoro jen nehybně viselo ve vzduchu. Na neviditelné nitce. Čtu si na displeji telefonu esej Bruce Schneiera: "The people terrorists
kill are not the targets; they are collateral damage. And blowing up planes, trains, markets, or buses is not the goal; those are just tactics. The real targets of terrorism are the rest of us: the billions of us who are not killed but are terrorized because of the killing. The real point of terrorism is not the act itself, but our reaction to the act." Přikyvuju, je to v souladu s tím, co si myslím sám. I v letadle. Starost si dělám jen s tím, zda v Paříži stihnu přípoj. A vlastně ani to ne; je mi to fuk. - I když přece jen, hm: když to bouchne, je člověku fuk, jestli byl target, nebo jen collateral damage. Ale ono to nebouchne, dneska a tady určitě ne. Nejsem tak nebojácný, ale jsem realista.

Pokazili nám pohádky

To, co se po osm let odehrávalo ve sklepě garáže v solidní vídeňské čtvrti, nebylo nic jiného než moderní verze pohádky o princezně a drakovi; tedy archetypální příběh. Jeden z těch, jež máme uloženy v podvědomí a poměřujeme jimi svět. Natascha Kampusch však nepočkala na prince. Osvobodila se sama. Z moderní pohádky udělala postmoderní, vzepřela se pravidlům, jimiž se mají princezny řídit. Nesedí teď zhroucená v koutě, což by asi vyvolalo obecné sympatie. Namísto toho poskytuje rozhovory za velké peníze, má dost přesnou představu, jak si zařídit život, naplno, ale s rozumem se odškodňuje za ztracená léta. Je inteligentní, odvážná, sebevědomá… a na nejlepší cestě být velice nepopulární. Protože pokazila pohádku.

Natascha Kampusch se už dokonce stihla stát předmětem konspiračních teorií. Nevymýšlejí je jen účastníci internetových diskusí – což je často víceméně diagnóza – ale i lidé jinak příčetní. Co když je to vymyšlené, co když se osm let někde schovávala v pohodlí, aby teď mohla shrábnout slávu a peníze? Natascha možná skutečně napíše o svém osudu knihu, jak jí to předvídají. Ale je téměř jisté, že se nebude prodávat ani zdaleka tak dobře jako jiné knihy, které vyjdou souběžně a budou vysvětlovat, že Nataschin příběh je mediální podvod a dalekosáhlá konspirace.

Pozor, tohle už není jen senzacechtivost a návyk na bulvár, tohle je hlubinná psychologie. Skutečné příběhy našeho světa nám přestávají dávat smysl, uchylujeme se tedy k těm tradičním, archetypálním, i kdybychom si měli skutečnost do jejich vzorců sebevíce přitesat. Princezna v slzách, bezmocná, slabá, čekající na zachránce – ta je v pořádku. Princezna, která se umí porvat s drakem i sama se sebou a vyhraje svůj život vlastními silami, ta nás zneklidňuje natolik, že ji musíme obvinit ze lži. Takhle nám tu pohádku přece nevyprávěli, když jsme byli malí.

Lidí odmítajících realitu, protože je neslučitelná s obsahem jejich podvědomí, očividně přibývá a to je trend, z něhož jde strach. Tento týden jsme měli páté výročí jedenáctého září; stojí tedy za to připomenout, kolik lidí věří, že si vláda USA ty mrakodrapy odstřelila sama. Kolik Američanů na oplátku věří, že útok řídil Saddám Husajn. Kolik lidí v západním světě odmítá Darwina. Ve složitém prostředí hledáme jednoduchá vysvětlení – a nejhorší je, že je nacházíme. Zpravidla se totiž najde někdo, kdo takové vysvětlení rád poskytne. Lidé pak kráčejí za jeho píšťalkou, rok od roku povolnější… Ale není to jen další konspirační teorie?

(Vyšlo v Ekonomu 14. 9. Nevím, jak by se dalo jakžtakž exaktně posoudit, zda konspiračním teoriím skutečně věří stále více lidí; od oka bych ale řekl, že ano. Svět je složitý. Pohádky jsou jednoduché. Konspirační teorie snižují existenciální úzkost na přijatelnou míru. Nebo se o to aspoň pokoušejí. Zkuste si sami, kolik věcí se takhle dá celkem obstojně vysvětlit. Teroristi také chtějí kus světa výrazně zjednodušit, udělat z něj příběh srozumitelný sobě a svým přátelům. George Bush, Jr., jakbysmet. - Pokud jde o Nataschu, líbí se mi a držím jí palce.)