Uvnitř našeho širého světa se nachází mnoho menších, víceméně uzavřených a soběstačných. Na vlastní kůži to poznal každý, kdo někdy studoval na střední škole, bydlel v internátu, byl na vojně, v nemocnici – lhostejno, zda jako pacient nebo personál – bral drogy, vášnivě fandil sportovnímu klubu či hudební skupině. Malé světy se řídi vlastními zákony, mají své vlivné osobnosti, své žebříčky preferenci, své odměny a tresty, své všechno. Když do nich patříte a na chvíli je opustíte, jste doslova na vycházce; žasnete, jak to chodí venku a zároveň vás to nezajímá, protože váš svět je jiný a jinde.
Česká politická scéna je také takovým malým světem; něčím jako fotbalová liga. Jednotlivé strany jsou ekvivalentem klubů. Další týmy ve stejné soutěži jsou třeba Novináři, Vyšetřovatelé & Tajné Služby, Manažeři Státních Podniků, Podezřelí Podnikatelé & Sponzoři či Organizovaní Zločinci, přičemž přestupy mezi týmy jakož i hostování patří k věci - stejně jako ve fotbale. Na tribuně sedí diváci, moc se sice nebaví, ale jiná show ve městě momentálně není. Opustíme-li stadion, opustíme i metaforu, protože na výsledcích fotbalu, poctivých či zfalšovaných, nemusí záležet nikomu kromě hráčů Sazky, kdežto na výsledky politické ligy máme nedobrovolně vsazeno všichni, a ne zrovna málo – v zásadě velkou část naší osobní budoucnosti včetně budoucnosti našich dětí.
Proto je zlé, že politici mají svůj malý svět a velký je pro ně mlhavým přízrakem daleko za ochozy kolbiště. Proto je zlé, že jako projev politického gentlemanství se jeví, když předseda vlády „vypáruje“ (už ten funkcionářský neologismus!) opoziční poslankyni. Jako když se banda malých kluků na začátku rvačky dohodne, že do hlavy se nesmí – jistě, zaplaťbůh i za to, ale nebylo by lepší, kdyby se nervali? Nebylo by lepší, kdyby se politici chovali gentlemansky hlavně k voličům a k zemi, ne jen tu a tam mezi sebou?
Vláda demokratické země není ani tak bezvýznamná, že by šlo o skupinu poněkud výše postavených úředníků poskytujících občanům servis, ani tak důležitá, že by skutečně silou vládla. Její obtížná úloha je někde mezi: vážit priority, mírně upřednostňovat některé směry vývoje proti jiným, být ve střehu pro případ krize. Opozice ji má hlídat, aby toto vše dělala, a aby nedělala téměř nic navíc. Dnes nemáme funkční ani vládu, ani opozici. Sjednoceni vpravo i vlevo, můžeme na ně všechny svorně nadávat, což ale bohužel vůbec nic neřeší.
(Vyšlo v Ekonomu 5. 10. Zprávu o tom, že předseda vlády "vyparuje" opoziční poslankyni, jsem si nejprve přečetl na displeji mobilu bez háčků a čárek, takže mě trochu vyděsila. Pak jsem se divil, jak velký význam se té banalitě přičítá. Představil jsem si kluky z naší čety před dávnými roky, jak vášnivě debatují o tom, kdo má právo poručit jinému, aby šel umýt podlahu. Která byla zažranou špínou prolezlá tolik, že byste ji mohli bez výsledku drhnout dodnes.)
Žádné komentáře:
Okomentovat