Když se před sedmi lety ocitl ve vyšetřovací vazbě muž, který ještě čtyři měsíce předtím řídil ministerstvo financí, byla to… řekněme novinka. Snad i náznak lepších poměrů, v nichž si budeme před zákonem všichni vskutku rovni. Dnes by Ivo Svoboda v nikom takové pocity nevyvolal a jeho machinace s dětskými kočárky jsou bezmála komické ve srovnání s tím, co víme či tušíme na různé figury veřejného života. S nevelkou nadsázkou můžeme politiky a čelné úředníky rozdělit na ty, na něž už něco prasklo a na ty, na které dosud ne. Jistě existuje i třetí skupina, ale jak ji rozpoznat od té druhé?
Vážných důsledků lze napočítat několik. Zřejmý je pokles důvěry občanů v politiku a rostoucí přesvědčení, že stejně se nic nedá změnit. Odtud pak nižší volební účast a relativní posilování extrémistů. Kupodivu se tento důsledek zdá být nejméně vážný, volební účast by klesala tak jako tak a nelze dobře změřit, co se na tom podepisuje nejvíce. Demokratický stroj notně vrže, ale zatím jede.
Avšak a za druhé: slušný člověk dnes do politiky nerad vstoupí. Těžce by riskoval svou dobrou pověst. Pak je tu mrazivé za třetí: v té spoustě skandálů se snadno ztratí několik vymyšlených. Ušít na někoho nepohodlného boudu, nasadit mu psí hlavu… vždyť i soudci a policisté jsou aktéry afér, vždyť na některé z nich se mohou spolehnout spíše zločinci než my. Představa zcela nevinného člověka pokrytého blátem a na pár let uklizeného do chládku není nijak paranoidní. Spíš by byl div, kdyby se už před našima očima něco takového nestalo.
Za čtvrté a nejhůře: do soukolí lumpáren jsme sami nedobrovolně vtahováni. Křiváci mají reálnou moc. Říká se, že některé jinak plně legitimní úřední úkony bez úplatku nelze vyřídit vůbec, anebo jen v absurdně dlouhé lhůtě. V nejednom volebním okrsku je zas na výběr jen mezi pochybnými existencemi anebo nevolitelnými exoty. Stát sám o sobě není zločinný, lze mu dokonce v mnoha oblastech přiznat účinnou snahu s dobrými výsledky. Mnozí jeho zaměstnanci jsou poctiví, zdatní a tvořiví lidé. Jenže lumpárna, která tím vším prorůstá, už už dosahuje nějakého kritického procenta, kdy získá stále ještě menšinový, ale už kontrolní balík vlivu.
Takové bylo Německo za Výmarské republiky. Taková byla Itálie před únosem Alda Mora. Jakou ránu schytáme my?
(Vyšlo v Ekonomu 19. 10. Moralizování, už zas. Hůř; patetické moralizování. Člověk se takhle velmi rychle zesměšní. Ale co dělat jiného, není-li zbraně kromě pera a volebního lístku? Poměry v zemi, pokud jde o rostoucí moc křiváků, jsou skutečně mizerné, nebo si to hergot myslím jenom já, Jana Hybášková a případně ještě pár nesoudných penzistů? )
Žádné komentáře:
Okomentovat