Vinohrady, NYC

Znám jedno dětské hřiště v Praze na Vinohradech, které ve mně vyvolává intenzivní pocit New Yorku. Obzvlášť teď, v indiánském létě, ale vlastně kdykoli. Snad to dělají basketbalové koše, i když ty jsou dneska skoro všude. Nevím. Připadám si tam jako někde na kraji Central Parku, kousek od Dakoty, kde žil a zemřel John Ono Lennon. - Asi přeháním. Asi blbnu. Byl jsem v New Yorku koneckonců jen dvakrát a skoro nic o něm nevím. Atmosféra, kterou cítím v souvislosti s ním - a s tím hřištěm na rohu Korunní a Kladské - je skoro určitě ryzí autosugesce.

Nicméně. New York, jak ho vnímám já, je drtivá vlna s ostrůvky nepravděpodobného klidu ve svém týlu. Fraktál. Přitahuje a děsí najednou, jako práce výhybkáře na obrovském seřazovacím nádraží, hudba Ornette Colemana, učebnice hebrejštiny nebo starý zanedbaný dům, který jsme zničehonic zdědili. - Staleté železniční mosty v Bronxu, cedulky s nepravděpodobně znějícícími nabídkami práce WALKING YOUR DOG, válečná zóna nad Stopětadvacátou, stovky hřišť s basketbalovými koši. Kruh se uzavírá, jsme zpátky. Vodárenská věž, Vinohrady, NYC. - Zajímavé je, že stačí projít brankou na ulici a iluze je okamžitě pryč, neodchází postupně; rázem zapomenutá a nepochopitelná.