26. listopadu 2006

Celková cena mýtného

Neuplyne den, abychom nebyli zpraveni, co nového se děje kolem dálničního mýta. Hned slyšíme, že se to stihne; hned, že ne. Peněz se vybere dost! Málo! Smlouva s dodavatelem je výhodná! Nevýhodná! Nezákonná! Zcela legální! Sledovat ty zprávy nemá smysl, než si je přeberete, už jsou tady nové, dočista odlišné.

Zhruba to bylo takhle: proběhl tendr. Jeho zadavatel, Ministerstvo dopravy, vyhlásil vítěze. Proběhla odvolání, byla zamítnuta. Další instancí, na níž se jeden z poražených obrátil, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten výběrové řízení přezkoumal, nenašel na něm podstatných vad a obhájil tento svůj názor před soudem. Nyní z vlastní iniciativy otvírá kauzu znovu a chystá se na svůj předchozí závěr zaútočit, protože smlouva mezi ministerstvem a dodavatelem má dodatek, o němž ÚOHS nevěděl. Po dobu těchto tahanic se pořád stavějí mýtné brány, až na pár dní, kdy to zakázalo soudní předběžné opatření. Zdá se, že stojíme tváří v tvář směsi neschopnosti, alibismu a korupce uvnitř různých státních institucí, není však jasné, kde je ta směs jak namíchána.

Každé větší výběrové řízení je v ČR zárodkem maléru. Kdo prohraje, ten se odvolá, za pokus to stojí; a specializovaní právníci téměř vždy najdou aspoň formální chybu, první očko na punčoše, kterou lze v tom místě začít párat. Možná je protest příliš snadný a málo rizikový; možná by šlo nastavit laťku jinak, aby odvolání proti lumpárně bylo plně použitelné, ale aby se zároveň úmyslný planý poplach nevyplatil, a to citelně. Jenže taková úvaha je k ničemu, protože by vznikl jen další zneužitelný právní institut.

Cynici snadno dojdou k závěru, že režie některých státních zakázek po započtení souvisejících ztrát pravděpodobně přesahuje cenu těch zakázek po započtení úplatků. Pokud se mýto nezačne v lednu vybírat, vstoupí otázka možného předražení mýtného systému do zcela nového světla. S tužkou, papírem a zdravým rozumem, který lze nahradit či doplnit jedním semestrem ekonomie, jasně vychází, že rozestavěný systém je třeba dodělat tak, jak je, pokud možno v termínu. Případné viníky čehokoli lze hledat, dopadnout a pozavírat až potom. Utopené náklady už stejně nikdo zpátky nedostane. Zejména pokud do nich započteme externality, k nimž nevyhnutelně patří rostoucí ztráta důvěry v Českou republiku jako ve fungující zemi. Taková tvrzení se zpravidla míní jako bonmot, je však na čase začít je brát doslova – a neuvažovat jen o pocitech velkých bossů a zahraničních investorů, ale o rozpoložení doslova každého občana.

(Vyšlo v Ekonomu 23. 11. Občas se někde něco zvrtne, ale kdy u nás naposled proběhlo velké výběrové řízení bez obtíží? Plané poplachy se nedají odlišit od reálných. Neřešitelné; buď zavést drakonickou diktaturu, nebo vyměnit větší část obyvatelstva.)

1 komentář:

Ikebara řekl(a)...

Mimochodem, nestojí všechny brány, jak se říká. Chybí poslední brána na trase Praha Poděbrady. Jsou tam jenom klasické šikany bez stavby.