Když vsetínský starosta pan Jiří Čunek vystěhoval z města několik romských rodin, neudělal nic, co by bylo v Česku nové. Jako první však pochopil, že se nemusí stydět, naopak. Poté – nedopusťme se zde chyby post hoc ergo proper hoc, i když to hodně svádí; ale dokázat to nelze – byl zvolen senátorem a má šanci stát se předsedou své politické strany. Je z něj populární a úspěšný muž. Tolerance většiny k netolerantnímu zacházení s menšinami zřetelně roste. Přestože v Evropě snad není země, kde by problémy s menšinami byly zanedbatelnější než právě u nás.
Než vzkřikneme slovo rasista, bude dobré se zamyslet. Co má dělat městská samospráva tváří v tvář nepřizpůsobivé části obyvatel, s níž se ostatním žije těžko? Možností je málo, nejběžnější spočívá v tom, že starosta a zastupitelé zavřou oči. Vyhnou se tak obvinění z rasismu a porušování lidských práv, neudělají však nic pro zlepšení poměrů v obci. Co zkusil pan Čunek, to slušný člověk pochopit může a má, ač souhlasit nesmí.
Chyba není v tom, že město netoleruje neplatiče nájemného. Chyba je v tom, že pro skutečné řešení udělal pan Čunek doslova méně než nic – připustíme-li, že svět nekončí na hranici Vsetína. Postavit někoho do nezvládnutelné situace, byť by to na papíře bylo stokrát spravedlivé, je veliká hloupost. Z menšího problému se tak vyrábí větší, dražší a nebezpečnější. Vypukne však jindy a jinde, ne brzy a ve Vsetíně. Obvinění z rasismu vůbec není zapotřebí, stejně je zřejmé, že pan Čunek jednal špatně.
Nucené přestěhování skutečným lumpům neublíží. Ti se přizpůsobí, dovedou využít a zneužít vše, co většinová společnost dává i nedává k dispozici. To je nejviditelnější část menšiny, zhruba vlastně jediná viditelná. Pak jsou četní ti, kdo se cítí ve světě úřadů, sporožirových účtů a psaného zákona zmateni a ztraceni. Takové srazí odsun z okraje, kde jakžtakž přežívali, dolů do propasti. Už se nevyhrabou z dluhů, z neporozumění, z odmítnutí většinových hodnot, z cesty do kriminálu. Konečně mohli být mezi odsunutými i plně adaptovaní lidé, kteří se svezli třeba kvůli oddanosti rodině. Těm se zle ukřivdilo.
Budiž, co tedy dělat? Prostá a těžká věc: vymáhat zákon, ale vždy individuálně, nikdy skupinově. Zvažovat nápravná opatření ne podle toho, zda se budou líbit sousedům nebo naopak pražským liberálním intelektuálům; ale podle toho, jaké výsledky pravděpodobně přinesou - prohloubí o něco propast, nebo ji maličko zasypou? Pěkné, ale senátorem vás za to nezvolí ani náhodou.
(Vyšlo v Ekonomu 9. 11. Pan Čunek, ohraná písnička; snad mě omlouvá, že jsem se na to zkusil podívat trochu jinak. Diskutovat o Romech je těžké, protože do pěti minut jedna strana začne křičet "rasisti ven!" a druhá "zkuste vedle nich bydlet, vy pseudohumanisti", přičemž je pravda sice oboje, ale nikam to nevede. Přes tento mrtvý bod je třeba se dostat.)
Žádné komentáře:
Okomentovat