1. prosince 2006

Olovo a polonium

Podivná smrt podivného agenta Litviněnka otvírá řadu otázek. Například: lze se nakazit nemocí z ozáření? (Doslova samozřejmě ne, v případě použitého izotopu nehrozí žádné nebezpečí ani v blízkosti postižené osoby, rizikové jsou však veškeré tělesné tekutiny oběti, pokud se v sebemenším množství dostanou do vašeho těla. Nemoc z ozáření poloniem 210 je tedy, jakkoli podivně to zní, pohlavně přenosná.)

To je zajímavé, sotva však důležité. Doopravdy záleží na jiné věci: kdo a proč Litviněnka zabil? Je to závažnější, než se zdá, protože z odpovědi, dá-li se zjistit, vyplývá hodně o dnešním a zítřejším Rusku, o jeho mocenském uspořádání, o jeho důvěryhodnosti. Rozlišujme: Bývalý příslušník tajné služby, kterého najdou jednoho dne mrtvého, to je prostě riziko povolání, v Rusku jako kdekoli jinde. Ale bývalý příslušník tajné služby, který zemře pomalou, okázalou a ošklivou smrtí na očích celému světu, podle všeho záměrně tak, aby to média prostě nemohla přehlédnout – to je něco docela jiného. Kdo a proč to udělal?

Chce Vladimir Putin takto bláznivě sdělit urbi et orbi, že s ním nejsou žádné žerty? Ale k tomu přece daleko lépe slouží dispečerské pulty v Gazpromu. Chce někdo naopak poškodit Putina, uvalit na něj neprávem podezření, že nařídil monstrózní vraždu? Nebo dokonce sám Litviněnko, zaměřen na docela jiný cíl, zacházel s něčím, čím kvůli vlastní neobratnosti sešel?

Nemáme velkou naději dovědět se pravdu, a pokud se nějaká nabídne, měli bychom k ní být hodně skeptičtí. Jisté je, že v Londýně nezemřel žádný anděl, vzor mravní čistoty, ale zkušený zpravodajský důstojník. Nevíme, co dělal, dokud byl poslušný, nevíme, proč a čemu poslušnost posléze odepřel. Vysvětlení, že ho život stály osobní účty s bývalými kolegy či se zločinci, dává zatím víc smyslu než efektní domněnka, že tak se svými vzpurnými služebníky zachází světová velmoc.

Když před pár týdny zastřelili Annu Politkovskou, nevzbudilo to ve světě ani zdaleka tolik rozruchu. Bylo to v Moskvě, ne v Londýně; bylo to olovem, ne poloniem; a nebyla to prominentní pracovnice tajné služby za dvou režimů, ale obyčejná odvážná a zásadová novinářka, která se snažila, aby se v její vlasti žilo průhledněji. Alexandr Litviněnko, pokud se v něm pozorovatelé velice nepletou, usiloval o pravý opak; možná s výjimkou svých posledních dnů, ale kdoví. Přejme mu klidné odpočinutí, ale nebuďme tak pošetilí, abychom si z něj udělali mučedníka.

(Vyšlo v Ekonomu 30. 11. Případ se dál rozvíjí, když jsem to psal, nevěděl jsem ještě o letadlech, o Gajdarovi, tím méně o Scaramellovi. Jako všechno, z čeho známe jen - programátorsky řečeno - prezentační vrstvu, nedává ani tohle vůbec žádný smysl. Ten je ukryt někde hlouběji a za padesát let o tom možná někdo zveřejní nějakou polopravdu ve svých pamětech.)

4 komentáře:

Martiner řekl(a)...

Pohlavně nakazit? No v případě pissingu snad, ale jinak...?

akb řekl(a)...

martiner> propána, nějakou konvenčnější představu nemáte?

Anonymní řekl(a)...

Když jsme u té pošetilosti, je nesnadné říci, čím prominentka za dvou režimů a americká občanka Anna Stěpanovna Mazepa nebyla - vyjma prosté novinářky tedy.

Jo a polonium v přírodě přirozeně vzniká (přes jeden nestabilní produkt tedy) rozpadem olova v uranové řadě.

akb řekl(a)...

anonymous> ani původ a sociální statut rodičů, ani rozpadové řady izotopů mi nepřipadají jako relevantní argument, ale hádáme se vůbec o něco?