Něco za něco

Kdykoli se vyřeší problém, vznikne jiný. Hezky je to vidět na příkladu dálnice D11. Dokud nebyla dokončena, zdálo se být nad slunce jasné, že přinese spoustu výhod. Spojení z Poděbrad do Hradce Králové je neustále přetížené, dochází tam k mnoha nehodám, často závažným; a to ještě nemluvíme o Chlumci nad Cidlinou, jenž je vejpůl rozříznut pásem pomalu se sunoucího plechu, prachu a smradu. Dálnice představuje pro mnoho lidí výhru.

Jenže představte si, že bydlíte v Hradci přímo na Gočárově okruhu. Za první republiky to byl směle řešený obchvat ve stylu Paříže či Moskvy. Ani jejich okružní bulváry však dnes nestačí provozu, což teprve ten hradecký, až na něj vjede po D11 ještě více kamiónů, než jich tam už je. Vnější okruh v Hradci Králové není a jen tak nebude. Zdá se, že typický obrázek z hlavní ulice v Chlumci se přestěhuje o pár kilometrů na východ.

A v Chlumci mají také nové starosti. Ubude dopravy, ubude prachu, špíny a hluku, ubude i peněz v kasách obchodníků a hospodských. Městečku hrozí osud druhdy prosperujících obcí, jež v devatenáctém století upadly, když k nim nenašla cestu železnice.

Vždycky je to něco za něco. S tím by potíž nebyla, to každý nerad pochopí a přijme, protože koneckonců co nám jiného zbývá? Jenže přínosy obvykle dostane jeden, zatímco důsledky schytá druhý. Moje pozitivní vyvážené tvým negativním. A je zle.

Krach chlumeckého obchodníka za čistší vzduch ve městě. Čistší vzduch v Chlumci za špinavější v Hradci. Často jde prostě o chyby, k nimž by nebylo slušné přilepit filozofující vysvětlení; vnější okruh statisícového města se měl plánovat i stavět zároveň s dálnicí, která přivede více aut. Stejně často však jde o nevyhnutelné důsledky toho, že je nás hodně, že žijeme natěsnaní jeden na druhého, že máme na život vysoké nároky, jichž se nechceme zříci ani v případě, kdy jsou ve zřetelném rozporu. Kamióny, démon posledních let, vozí zboží, které v obchodech zcela samozřejmě očekáváme – to by teprv byl rámus, kdyby tam chybělo! A tohle už není Hradec versus Chlumec, tohle je rozpor, který dnešními prostředky ani při nejlepší vůli nemá všestranně uspokojivé řešení.

Vánoční přání všem: mějme vždy jasno v tom, co doopravdy chceme, co je za to třeba zaplatit a kdo to platí. Nebudeme sice šťastnější, ale... řekněme dospělejší. Což je možná víc než to, čemu se povšechně říká štěstí.

(Vyšlo v Ekonomu 21. 12. Šéfredaktor s textem ostře nesouhlasil, přesto se na něm neměnilo nic. Samozřejmost? V české politické publicistice ani náhodou. Namítl zhruba tolik, že kamióny na dálnicích nevozí ani zboží do Čech, jako spíš přes Čechy sem a tam. "Kamiony jsou kanál, kterým se nasávají v protisměru drobečky bohatství západního světa. My jsme většinou jen tranzitní země, přes kterou Rumuni a Turci zkouší štěstí se svým zelím na norimberském trhu. Naše dálnice spíš představují sochy z Velikonočního ostrova, které se snažily čelit nastupující pohromě. Uvidíme, nakolik bubáka zaplaší mýto. A jestli se dočkáme vyšších cen pohonných hmot v důsledku radikální demokratizace ropných polí. Pak by se mohl náš život zlepšit, protože bychom si museli víc vážit naší práce a dopravovat jen to, co ji převyšuje, nikoliv podlézá.")