Rozumná mez

Případ masového vraha z havlíčkobrodské nemocnice má morbidní přitažlivost horroru. Především proto se k němu vyjadřuje v těchto dnech kdekdo, buď čistě emocionálně, což je plně pochopitelné, nebo jakoby věcně, což je horší. Ministr zdravotnictví i proslulý profesor vynášejí soudy na základě toho, co si přečetli v novinách. Příliš brzy.

Místo toho je zapotřebí případ vyšetřit a shromáždit důkazy pro soud. To je práce policie, jednoduchá určitě nebude. Je třeba stanovit odpovědnost. Spočívá na někom dalším kromě samotného vraha? Měl někdo vědět dřív a zabránit? Taková otázka je částečně lékařská, částečně právní; týká se závazných profesních postupů a organizace práce v nemocnici. Když už věděli nebo aspoň tušili, měli postupovat ostřeji, nenechat podezřelého jen tak odejít? Podali trestní oznámení; stačí to? To všechno jsou dílčí problémy, z nichž se ten velký skládá. Odpovědi na ně se nebudou naštěstí hledat mudrováním v médiích, ale zkoumáním faktů. Teprve pak přijde na řadu otázka morální zodpovědnosti. Chce na ni někdo vážně odpovědět dřív, než se všechno prozkoumá a sečte? Kdo vlastně doopravdy rozumí všem aspektům případu od pravidel personální politiky nemocnic po diferenciální diagnózu krvácivosti při vážných pooperačních a poúrazových stavech? Právě na detailech tentokrát velice záleží, protože zhruba všechno jasné je – ale to nestačí.

Kdo dělá předčasně chytrého, dopadne často právě opačně. S jistotou lze ovšem říci, že není možné vybudovat žádný systém, který bude plně zajištěný proti šílenci. Zcela obecně platí: za cenu velkých nákladů se lze účinně pojistit proti náhodným vnějším okolnostem, proti zlému úmyslu zvenčí i proti chybě lidí uvnitř jakékoli organizace. Vůči zlému úmyslu uvnitř však spolehlivá ochrana existovat nemůže. Vysoce propojená společnost, v jaké žijeme, není a nikdy nebude odolná proti vražedným psychopatům. Protiopatření mají smysl po jistou mez. Za ní se mění v plýtvání silami, penězi a v budování falešných, tudíž nebezpečných jistot. Pozůstalé po těch sedmi mrtvých z Brodu to jistě neutěší, ale morální i faktické vyšetřovatele a soudce tamních zdravotníků naopak zajímat musí: bylo této meze v tomto konkrétním případě dosaženo? O nic jiného vlastně nejde.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 12. Text je starý vlastně týden, psal jsem ho minulé pondělí, aby ve čtvrtek mohl vyjít, ale tentokrát bych na něm nezměnil nic ani dnes. Nenajdete člověka, od opilců v hospodě Na růžku po ministra, který by nevěděl docela přesně, jak se tomu všemu dalo zabránit a kdo za to může. Škoda, že to měli na starosti zrovna ti výjimeční ignoranti, kteří to jako jediní nevědí... V HB jsem vyrostl, některé účastníky aféry znám přinejmenším od vidění, snažím se netahat do svých veřejně prezentovaných názorů osobní pocity, ale rozhodně jich nejsem prost.)